16. etapa LC Malenovice, hotel Petr Bezruč - časovka - jednotlivci

       Tak už to přišlo! V neděli 21.2.2016 padlo moje poslední osobní tabu. A to, že bezručovská etapa nejde běžet celoběhem, hlavně kvůli hangu. Jenomže opak je nyní pravdou. Dokonal jsem poslední lysacupovou trasu v celoběhu. Konečně je to tam, pokud jde o Lysou horu je jakákoliv chůze pro mě zbytečná. Vše se dá běžet. Ovšem také jakou rychlostí a jestli je to vůbec ekonomické? Asi né tak zcela. Již loni jsem si zaběhl luxusní osobák z Bezruče, ale druhou půlku hangu jsem šlapal. Letos jsem hopsal celý hang, ale docvakl mě soupeř Ríša Ručka, který měl původně 20ti vteřinové manko. Řekl jsem si, že to prostě zkusím i na úkor času a umístění. Hned nad hangem mě Ríša předběhl, já se však pověsil za něj a nespouštěl ho z očí. Následující dva šikmé traverzy jsme v tandemu běželi stále těsně spolu, snad jsme i někoho předběhli a strojovým tempem pokračovali vzhůru. Až na cestě, která vede od Ivančeny jsem se odhodlal před Ríšu, protože to byl zrovna takový běžecký rovinný úsek. Pak přišlo další prudší stoupání, ale z běhu jsem nepolevil. Zase jsem někoho dotáhl, ale Tibor, který byl 20 sec. v náskoku mi z dohledu zmizel. Nevadí, jdu dobře a udržím celý běh až na top, pomyslel jsem si. Pak přišel pozvolný úsek v lese pod Malchorem, tady musím běžet fest. Už jsem za sebou slyšel konvoj eliťáků, funěli jak mašiny a ten dusot kopyt, měl jsem fakt strach, tak jsem kurde přydal. I tak mě v zápětí semleli, ale za posledního borce jsem se pověsil. Vybíháme k rozcestníku na Malchoru a mě došlo, že borec mě trochu brzdí tak jdu přes něj. Vběhl jsem do sjezdovky a na chvíli jsem pohlédl vzhůru jestli neuvidím Filípka.
       Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
       V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo.  V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.

15. etapa LC Ostravice, Mazák

       V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
       V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.

14. etapa LC Visalaje, parkoviště


6. 2. 2016

11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria

Právě se vracím na hotel z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená končí.

16:10 letiště Kanárské ostrovy

Sedím v letadle a sleduju okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti, a tak se snažím zahánět ji četbou.  Hlavou se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem. Běžet či neběžet, to je oč tu běží…

7. 2. 2016

00:15 Parkoviště Praha

Po šesti hodinách v letadle, kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…

04:40 doma

Jsme doma. Pája, unavený z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit. Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS. Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J

7:30 v posteli

Neustále hypnotizuji hodiny přede mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30 to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí, v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě, že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak to je luxus.

8:30 Porubská

Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou. Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal, než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.

9:00 v Martinově autě

V autě je sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.

10:00 na startu

Stojím na startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.

10:00 až 10:55 na Lysé

Závod začíná a startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat. V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“ již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem dobře??? První stovka???  Štípnu se…já snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok. Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas 55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám i dvojčata a běžíme pak společně dolů.

15:00 doma

Ještě jednou si kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na krásném 8. místě.




13. etapa LC Ostravice, železniční přejezd a závod 3 in 1

       Šest dní po LH24 a 12. etapě LC se v sobotu 30. ledna uskutečnila další lysakapácká šou. Tentokrát šlo o klasickou etapu z Ostravice od železničního přejezdu v pořadí již třináctou, ale navíc ti zarputilejší mohli pokračovat seběhem a dalším výběhem do 3in1, slovy: tři v jednom. Tento vložený závod měl již desáté výročí. Letos z 212 účastníků klasické etapy, vyrazilo 71 odvážných do dvojité porce. Já jsem se rozhodl dát si to po sedmé v historii a tajně jsem doufal, že bych konečně mohl stlačit čas pod dvě hodiny. To ovšem znamená, že v prvním výběhu musí člověk trochu kalkulovat a ušetřit si síly do seběhu k Bezruči a dalšímu výběhu na Lysou. Takže je docela složité makat na body, pípnout čip, otočit se a hned rubat dál. Každopádně jsem odstartoval dole v Ostravici v první třicítce, hlídal jsem si tempo po asfaltu a zahříval se do běžných otáček. Stále jsem myslel, že by to nemělo být úplně na krev. V okolí nad Butořankou přecházíme do terénu, místy je to celkem kluzké, ale cítím že hroty dnes nejsou až tak nejnutnější. V první třetině jsem dokázal i předbíhat a vytvořit si pozici kolem dvacátého místa, společně s Hanysem a Martinem od nomádů jsme se velmi dobře potahovali. Hanys sice bečel, že je zatavený ještě z minula, kdy se ségrou rubali jak cyp v mixu na LH24, ale aspoň jsem se ho mohl držet a sledovat borca z tzv. toptenu. Bylo to poučné, určité oslabení z dvacetčtverky jsem pozoroval také, ale nemusel jsem trpět, to zvládl Hanys i za dva lidi. Takhle jsem se táhli až pod vrchol, kde Honza nakonec zabral, naštěstí nešel do 3in1 a bylo o soupeře méně. Já jsem se opravdu jen odčipoval, otočil a vydal se pronásledovat Martina Mikloše. Ten ovšem nasazoval hůlky, takže severní sjezdovkou jsem běžel první. Ale již v půlce kopce mě předběhl, myslím že měl i hroty, takže šel odvážněji dolů. Já jsem to spíše brzdil, protože seběh skutečně klouzal a bylo to o držku. Dále jsem si vzpomněl na nějaký předchozí z ročníků, kdy jsem zběhl k Bezruči za 17:50 a hangem jsem proletěl jak skeletonista za 90 sekund. Jo tenkrát bylo asi metr sněhu. Jenomže při druhém výplazu jsem už jen chodil, potácel se a pomalu umíral, do Kameňáku jsem přišel zcela zelený a podvyživený jako zombie. Nyní jsem si v klidu běžel, kontroloval skluzy a opatrně došlapoval. Minul jsem i Jirku pankera, protože si hrál na krasobruslařskou exhibici a zřejmě přepálil první výběh. Taky jsem potkal vždy vysmátého nomáda Toma s hůlkama, ten se v hangu kochal pěšky čili chůzí. Pak už jsem byl dole u občerstvovačky, všechno sice hodně studené, ale něco jsem se napil a kousek banánu do ruky a běžel jsem dál. Říkal jsem si, že banán donesu až nahoru, bo nebude čas. Ještě jednou jsem si lokl vody u korýtka a valil k Veličkům. Až sem stále v celoběhu, ale v lese nad Veličkem už byla chodecká pasáž. Vysmátý Tom si krásně rubal s hůlkami a pomalounku se mi vzdálil. Pokud jde o Martina, tan už byl pár minut napřed. Já jsem si to užíval, stále jsem si hlídal rezervičku nad Lukšinec, že třeba půjde do tuhého. Bohužel přede mnou ani za mnou nic, byl jsem lehce ukolébán tempem pod své možnosti, anebo jsem možná nemohl, ale zdatně pokračoval dál. Někde pod větry šel přede mne i Jiřík, dalo se ho držet, ale já nějak nechtěl bojovat. Jako bych si řekl, pod dvě hodiny to asi nebude a Pytlouš je borec jak sviňa a v závěru by si mě stejně povodil. Na větrech mě hecnul Miro, zkoušel jsem zabrat a přiblížit se k Jirkovi, trošku to šlo, ale dvacet metrů už tam bylo tak jsem to sral. Už jsem obíhal Bezručovku a viděl Luďu a Vlaďku, mám to za sebou. Chvilkové nekonečné štěstí mě opět pohltilo. Tak co čas? Ptám se Ludi. Jedna padesát osum. Ty vole, no tak to je úplná bomba, to jsem netušil. Hned jsem si uvědomil, že jsem i tak šel docela plynule v druhém výběhu, seběh jsem hlídal a první výběh na 18. místě byl vlastně luxusní. To je paráda a krásná odměna za vynaložené úsilí. Příští rok už doufám nebudu postižen elháčkem a posunu hranici ještě dál.
       Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.

12. etapa LC Rajská bouda (přes Bezruče) - night

       Tato noční etapa šla tak trochu mimo mě. Ale aby tady nechyběl zápis, tak se k ní trochu vrátím, i když je už to více než týden stará záležitost. Startovalo se v neděli 24.1.2016 v pět večer, aby mohli někteří ultra šílenci chvíli odpočinout po LH24 a zdolat ještě LC. Naštěstí jsem nebyl jediný. Bětka Dirnerová zvládla eLHáčko dokonce v jednotlivcích  a na Lysacupu nechyběla, takže velká poklona. Já jsem byl na LH ve dvojicích s Filipem Žajdlíkem, udělali jsme každý sedm koleček a doufal jsem, že nebudu tak zničený na LC jako loni. A tak jsem teda před pátou stál u Rajské boudy, teple oblečen a vybaven hůlkami a čelovkou, protože jsem předpokládal, že budu pomalejší než obvykle. Tentokrát nás na startu nebylo tolik, tak jsem si říkal, že by to mohlo být i do stovky a každopádně vylepšit loňský čas.
       Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.