9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)

Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.
Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo - náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj CHMI o síle větru - nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou, zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním. Na start jsme doběhli tak akorát.
Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců, vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout, takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.
Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu. Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat), lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost, protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ... takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)

Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí, jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou „LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný nový rok!!!

Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)
19. Stoszek Jan
30. Krejčiříková Denisa
76. Krejčiříková Ivona
77. Letko Miroslav
87. Munk Rudolf
133. Hegedüs Robert
141. Wojtyla Jaromír
153. Orlíková Pavla
191. Koudelka David
199. Paříková Eva
222. Schwarzová Petra
223. Fajkus Tomáš
227,5. Filip Homola (bez chipu)
259. Janečka Rostislav
278. Böhmová Michaela
280. Stočková Olga
282. Beremlijski Petr

Štěpánský běh Porubou (13,5 km silnice) - sobota 26.12.2015

Nazdar sportovci,
tohle oslovení prý boduje, alespoň nás tak v mládí naočkovala babička, za první republiky úspěšná sokolka. Chtělo by to letos nezůstat u jediného článku z jara a přidat mu alespoň sestřičku, která se jmenuje Štěpánka Porubská. Náš společně nejoblíbenější matematik mi totiž jasně sdělil, že s jediným článkem jsem zde naprostý ubožák, a že články tu píšou jenom sportovci. A když ne sportovci, tak alespoň ti co se umí dostat do cíle. A mezi startem a cílem se běhá, tak prý mám něco běžet, aby on nebyl poslední. OK, podívám se do termínovky a tam mi vyšla ta Štěpánka - Porubská 13km.

Co ale s tím během? Letos bylo předvánoční období opravdu vydatné. Naražené žebro mne připravilo ne až tak chtěnou výmluvu před jakoukoli sportovní aktivitou a to ani nemluvím o těch hajzlících co při obědech vypráví vtipy. Pár večírků z práce, druhé práce, fotbálku a juda pak razantně zvedlo přísun těch nejlabužnějších směsí steakových bílkovin a tuků. No a chutné domácí cukroví zase zapracovalo na přísunu vláknin. No jasně, asi mi to nevěříte ... tak popravdě, vlákniny šly načas bokem. Běžecky to bude ostuda, Petra bych dal tak možná ve válení sudů, ale prohrávat jsem od mládí čím dál tím víc zvyklý.

Ráno dám pár vánoček navíc, balím věci a dovalím se na stadión VOKD. Tam se to hemží známými tvářemi, někdo mi u prezentace připomene jak se píše VZS, s Bobem zapijeme přírůstek do rodinky, nechávám si žlutou vestičku částečně bo je zima a aby mne cestou nesrazili ostraváci, kteří vyrazili v autech na měsíce předem zamluvenou dovolenou za sněhem, kterého je na horách spousta. Start a už dýcháme tu svěží ostravskou rakovinku. Třeba to cestou složí někoho, kdo není zvyklý. Já mám ostragen a tak mi to nevadí. Ze začátku trasy trošku dopředu ukázat Berďovi záda, třeba se lekne a zabalí to dříve než zjistí, že dnes si mne namaže na chleba kdokoli a ani se nezapotí. Drhnout to začíná už v Třebovicích, zvláště když místní zahrádkáři přiloží do kamen. Co tam proboha pálí? No motorek se mi zadřel příliš brzy a tak se mi naskýtá podívaná na pestrou škálu dresů závodníků, kteří se dostávají přede mne. Už před Arrows mne předbíhá Pavla a zanedlouho i Petr a Ruda. No jo, zázraky se nekonají a tak se alespoň mrknu okny do práce, zda tam ještě někdo nestraší, vyšplháme na nejvyšší bod trasy, a do cíle to snad už nějak doběhnu. Z legrace ještě doběhnu Rudu a stáhnu Petra na dohled, ale pak se mi to zadře nějak víc a poté, co mi Ruda opět ukáže záda jsem rád za to, že je to do cíle už jen z kopečka.

V cíli hygiena bo je teplá voda. Bob chce mít dcerku zdravou a tak tahá z batohu rumového Kapitána co divně stojí na jedné noze, kterou mu zbytek oddílu po vzájemné spolupráci urazí. Po vyhlašování obvyklá tombola, kde Pavel na tři lístky třikrát zvítězí - poprvé něco k pití a pak už jen fridex a kalendář. Na oběd valí každý domů a tak akce končí. Já jsem rád, takovou ostudu netřeba oslavovat.



Co ostatní? Honza vylepšuje své maximum pod 52 minut, Petra předběhla ještě Pavla, nebo Pavla předběhla Petra? No rozhodnopádně Beremlijski doletěl až za Orlíkovou. Lenka třetí v kategorii (Petra Sch. byla druhá ale běžela za Seitlovce). Nakonec připojuji odkaz na fotky od Josefa Zajíce a na výsledky (i když nerad).

Olda
PS: že článek zapíšu jsem Petrovi navrhnul a neprosil jej, jak tvrdí, avšak vy Petra jistě znáte...

8. etapa LC Ostravice, železniční přejezd

       Poslední adventní neděli dne 20.12.2015 se pořádala první noční etapa Lysacupu z Ostravice od železničního přejezdu se startem v 16:30. Z Ostravy jsme vyrazili po třetí hodině sedmimístným vozem, které jsme zcela naplnili. VZS výprava byla opět početná: já, Štěpán, Miro, Ruda, Bobika, Pája, Koudy, Berďa, Evča, Peťka, Orel, Míša, Oli. Výjimečně nám chyběla Deni, protože byla mírně nachlazená. Ivon sice přijela, vyběhla, ale nebylo to úplně oukej, takže se v první třetině otočila dolů a čekala na nás v autě. I na večer bylo docela teplo, foukal ovšem silnější vítr a na horní třetině trasy se dala předpokládat ledovka. Boty s hroty jsem ovšem stále nevyřešil, tak nezbývalo než jít s tím co mám.
       Od startu to běželo výborně, po asfaltu prostě pohoda, nad transformátorem jsme přešli na jemný štěrk a pořád to slušně táhlo. Na Butořance jsme vběhli do terénu a mě se zdálo, že už nějak běžím zase na doraz. Asi jen cítím únavu z dopoledního vánočního krosu. Snažil jsem se držet přijatelné tempo, i přesto mě postupně začali předbíhat další kluci. Na Lukšinci jsem si pomyslel, že to znova vypadá na průser. Objevily se první ledovaté úseky a mě to náramně klouzalo. Jakoby smířený z osudem, jsem se s tratí už nerval, jen tak tak jsem držel krok a pokoušel se co nejdříve dostat nahoru a zkrátit si to utrpení. Škoda, že nebylo ještě tepleji, aby ten led slezl všechen. Fakt nevím jestli kvůli pár etapám pořizovat hřebíky, ale těch ledovatých etap rok co rok přibývá. Na vrcholu jsem zaostal dvě minuty za osobákem a to bylo zklamání. Ovšem 32. místo nebyla až taková hrůza. Další od nás Štěpán zabodoval krásným 59. místem a pak to jistil Miro na 83. pozici. Dá se říct, že i bez dvojčat jsme uhráli dobré týmové body.
       Zvítězil jako obvykle Tomáš Lichý a i v horších podmínkách zvládl posunout traťový rekord o další vteřiny na 41:12, druhý skončil Hudy a třetí Víťa. Na čtvrtém místě se letos poprvé objevil Macek a potvrdil, že mu to stále běhá luxusně. V ženách na prvním místě a celkově 75. byla Weissová Zuzana, druhá Hana Holoubková, celkově 90.místo a třetí Andy Krstevová (109.umístění). Noční etapa přilákala celkově 252 závodníků a 10 turistů chodců s LC čipem.
       Docela zajímavé dobrodružství byl i návrat k autu, které jsme nechali u transformátoru. Seběh po ledu vyžadoval velkou opatrnost, několikrát jsem sklouzl, ale neupadl. Navíc mi tradičně přestala svítit čelovka, tak jsem si užíval pouze svit měsíce, případně lampičku nějakého kolegy. Než doběhli i ostatní z posádky, tak jsem si alespoň dvakrát otočil asfaltku transformátor - přejezd, pak už jsme za častého zívání valili domů.
      

Vánoční kros v Bělském lese 2015

datum: 20.12.2015
účast: Lenia, Stoša

       V neděli dopoledne se konal 28. ročník Vánočního krosu v Bělském lese, zároveň je závod memoriálem Drahomíra Gromotoviče a Bohumila Prauzka. Jelikož jsem vynechal poslední dva ročníky, tak jsem letos nechtěl chybět, ale i tak jsem se rozhodoval na poslední chvíli. Odpoledne totiž měla proběhnout i noční etapa Lysacupu a rád bych ji běžel solidně. Počasí bylo ideální slunečné, sice mírně foukalo, ale bylo teplo jako z jara. Nejdříve startovaly po desáté hodině dětské a mladší kategorie na kilometrovém a tří kilometrovém okruhu. Posléze kolem 10:30 startoval hlavní závod mužů a žen na 6 km. Závodu ve všech kategoriích se zúčastnilo 143 lidí a je fajn, že běh má celkovou vzrůstající tendenci oblíbenosti.
       Já jsem přiběhl z domu připraven rovnou na závod. Měl jsem však dostatek času se pořádně rozhýbat a rozklusat a také pokecat s Leňou, která jediná z oddílu VZS přišla pozvednout ženskou kategorii. Po startu jsem tentokrát nikde nespěchal, první okruh měl být tak na 75 procent a až v druhém jsem chtěl postupně přidávat. To se taky docela povedlo. V lese je to téměř rovina, tempo se dalo úsporně rozdělit a nakonec jsem si užil i rychlý finiš. Zvítězil Matouš Vrzala z SSK Vítkovice v čase 19:16, v ženách pak Kateřina Bluchová, rovněž z SSK Vítkovice za 22:34. Leňa zaběhla velmi slušných 27:41 a stačilo to na 4. místo v kategorii, já jsem si opět zlepšil čas na této trati o cca minutu na nynějších 21:48, což mě velmi mile překvapilo, protože to mohlo být o pár desítek vteřin i rychlejší. Po závodě následoval pohodový výklus domů. Na závěr musím dodat, že nám přišel zafandit Berďa, ale mohl si to s námi klidně odběhnout.

7. etapa LC Visalaje

       Na Visalaje přijíždím ve zvláštním citovém rozpoložení. Vezu si totiž v autě syna Filipa, aby se se mnou zúčastnil svého prvního Lysacupu. Po Bezručovské etapě už patřím do starého železa, tak si vezu mladého jako novou naději. Na parkovišti jsme v dostatečném předstihu. Nejprve musíme podepsat tričko pro Mira, láme totiž svoji první stovku, čili svou stou účast v LC. Předtím stíhám podepsat se i Vaškovi Tylečkovi, taky čerstvý stovkař. Později ve výsledcích zjistím, že ještě další dva borci měli stou etapu. Další věc, kterou jsem domlouval, byly trailové botky pro Fildu, on totiž v terénu ještě moc neběhá. Adidy dodala Ivonka, za což znova pěkně děkuji. Sedly mu jak ulité. Pak hodně důležité rozklusání a odzkoušení obuvi jestli někde netlačí. Renátka nás na cestu vybavila barevnými návleky na lýtka, ať nám to spolu ladí. Po rozcvičce a rozklusu se začínám těšit. Už předem mám domluvenou Míšu jako doprovod pro Fildu v podstatě na tři čtvrtiny trasy. Bylo to hrozně těžké rozhodování jestli první etapu se synem jít celou, nebo se snažit zase zabodovat a malému seběhnout naproti co nejdříve. Sázel jsem na to, že jsme velký oddíl a doprovod se najde. Navíc Filda už je desetiletý kluk a je dost velký na to aby se s tím popasoval. Určitě si s ním v budoucnu nějakou etapu krásně užiju, ten pravý okamžik teprve příjde. Navíc jsme tu byli v sobotu a první půlku jsme si krásně nacvičili společně. Mimochodem jsme na jedné louce párkrát vyplašili Výra velkého na číhané a to byl pro něj zážitek.
       Na startu jsem mírně zaspal, rozbíhal jsem se někde kolem šesté až sedmé desítky. Velice rychle jsem se prokousával vpřed a vychutnával si pocity předbíhání pomalejších kolegů. Běžecká půlka mi utekla fajně. Potom jsme přešli v trvalé stoupání a tam už jsem měl na dohled první třicítku. Kolem Zimného už byl souvislý sníh, ale bylo to měkké a nijak zvlášť to neklouzalo. Spěchal jsem co síly stačily, abych už byl pod sjezdovkou. Na sjezdovce zase probíhalo takové to stresové napětí, abych udržel pozici, případně někoho docvakl a dokončil zdrcujícím finišem. Na vrcholku jsem odčipoval, chvilinku se vydýchal a hned otáčel dolů pro Filípka. Braly mě sice mdloby a sotva jsem to držel na nohách, ale chtěl jsem ho potkat co nejdříve a doprovodit do závěru. Dostal jsem se až na silnici u Zimného a tam už na mě mával. Od Míši jsem dostal hlášení, že kopečky běžel pěkně. Závěrečné stoupání pro něj však bylo těžké. Přesto hezky šlapal. Snažil jsem se ho nějak hecovat, ale zároveň dávt pozor ať ho neotrávím. Mohl jsem být spíše rád, že do toho šel. A taky jsem byl, a aj jsem byl takový hrdý jako, možná i trochu na měkko. V minulosti šel se mnou ostrý výšlap od Bezruče v létě za nějakých 1:37, pak zhruba dvou hodinový výlet z Ostravice po červené a nyní tu rube regulérní elcéčkovskou etapu. Měl jsem i určité předpovědi, že 1:10 bude skvělé, 1:20 na to určitě má a 1:30 kdyby se trápil. Nakonec to zvládl za 1:16:16, takže to hodnotím velmi kladně. Potom jsme si užili posezení v chatě a hlavně seběh dolů a povídali jsme si a probírali všechno možné i zatím nemožné a byl to prostě bezva den.

6. etapa LC Bezruč

       A je tady první prosincová etapa. Sněhu se nám bohužel nedostává. Takže minimálně první polovina bude na blátě. Etapu z Bezruče zpestří opět časovka. Startuje se po dvacet vteřinových intervalech. Loni se mi časovka hodně vydařila, ale selhala nám časomíra, takže nebyly výsledky a etapa se škrtala. Tentokrát jsem v dobré formě a rozhodnutý to pořádně naprat. Vůbec neřeším boty s hroty i když se říkalo, že je to tam zledovatělé. Prostě si myslím, že si pohlídám došlap a nějak to půjde. V 10:09:40 startuji. První malé rozhození z nálady je, že nemám před sebou Pokyho. Chtěl jsem totiž s ním podržet krok. Vyrazil jsem ostře, což bylo docela chybné řešení. Již v hangu brzy přecházím do chůze a cítím se zatuhlý. Dnes to nebude ono. Vyšlapal jsem hang, sice jsem někoho dostihl, ale banda borců za mnou už pěkně funí. Za hangem jsem úplně dřevěný, vůbec mi to neběží a postupně mě předbíhají elitní borci. Teda takto brzo ztratit motivaci, to nepamatuji. Soustředím se jen na to, abych se dostal na kopec. Často přecházím do chůze a marně vzpomínám na loňskou pařbu, kdy jsem druhou půli hangu šel docela dynamicky a pak už jen běžel. No tohle bude pěkná ostuda, říkám si. O něco výše přichází i ten ledík a já kloužu a bruslím a je to fakt na hovno. Další borci jedou kolem mě jak mašiny a já tuším, že opouštím i první čtyřicítku. Morálka je na bodu mrazu, dokonce se nemohu naladit ani na ty pěkné výhledy, které nahoře čekají. Je zase krásně slunečno. Na sjezdovce jsem totálně schvácený, pořád si omílám, co se sakra děje. Už šlapu schody a zkusím se ještě zoufale rozběhnout. Pak už je konec. No jsem na kopci, ale bez nálady a zklamaný. Nezbývá, než se s tím smířit, prostě někdy je výpadek a těžko si to člověk zdůvodňuje. 
       Deni ovšem zaběhla nádherně, opět v novém ženském traťovém rekordu. Skvěle odhadla použití obuvi s pořádnými hroty a drželo ji to fest. Musím tady uznat, že by mi to nandala i kdybych ty hroty měl. Ten fyzický výpadek byl určitě rozhodující. Ivon si také posteskla, že to nebylo to pravé ořechové, ale i tak zaběhla osobák. Hodně dobře se ovšem předvedl Rudík a potvrdil, že od Bezruče umí. V týmech jsem dosáhli jen na 13. místo a je to naše nejslabší umístění. Alespoň máme do příště co zlepšovat. Jinak celkově zvítězil Ondra Horák, zaběhl za 28:38 a pro čtyřicátníky nastavil laťku strašně vysoko. 

5. etapa LC - Janovice, Bystré

datum: 28.11.2015
účast: Stoša, Deni, Ivon, Miro, Ruda, Bobika, Štěpán, Jarek, Pája, Berďa, Peťka, Evča, Orel, Míša

     Pátá etapa tohoto ročníku byla zároveň pátou etapou z Janovic vůbec a také to byla etapa mistrovská. To znamená, že se běželo o umístění na bedně. V kategorii žen jsme měli hned tři želízka v ohni. V těch mladších to byly dvojčata a ve zralých ženách bojovala Petra. Nakonec z toho bylo prvenství pro Deni, druhé místo Ivon a pomyslné stříbro získala i Petra. Takže holkám ještě jednou gratuluji za perfektně odběhnutý závod a za solidní osobáčky na této trati, Deni navíc zaběhla rekord žen. Mezi muži jsme si velké ambice nedělali, protože konkurence je velmi silná. Tak snad někdy příště.
       Před touto etapou jsem se více rozběhal, abych pak na trati nebyl překvapen. Je to hodně běhavé, takže jsem doufal, že to půjde slušně. Úvod po asfaltu probíhal klasicky pozvolna, jen jsem si hlídal pozici a souputníky, abych se zbytečně nehnal vpřed. V terénu jsem byl už slušně zahřátý, cítil jsem se fajn, ale pořád to mírně hlídal, aby zbyly síly až do konce. Za jednou ostrou zatáčkou jsme vyběhli na širší cestu, borci se seřadili do dvou zástupů a hned se dalo trochu zamíchat pořadím a předbíhat. Pomalu se přiblížil výstup na Kykulku. Překvapivě mi to stále dobře běželo, jen délka kroku ve stoupání byla minimální. V seběhu se mi podařilo dát jednoho borce. Kolem Ivančeny jsem si užil luxusní slunečné počasí. Asi 2km před koncem jsem začal postupně vadnout. Zase to přišlo. No jo, tři čtvrtiny tratě super a teď abych se zakousnul a vydržel. Konečně jsem doběhl ke sjezdovce. Bylo to už velké trápení, ale dal jsem ji plynule v běhu. Nahoře jsem brzy zjistil, že první dvacítka nebyla daleko. Po chvíli jsem už byl celkem spokojený, horší ovšem bylo zjištění, že jsem na vteřinu vyrovnal osobák. Vrtalo mi hlavou, že jsem přeci jen někde mohl trochu kurde přydat a těch pár sekund odkrojit, protože další Janovice budou zase až za rok.

4. etapa LC - Rajská bouda

       Čas letí jako bláznivý a my už máme za sebou 4 letošní etapy. 21.11. proběhla již 85. etapa z Rajské boudy a pro zajímavost takový Hudy už běžel po třiasedmdesáté a je to prostě Rajský rekordman. Rekordů tentokrát padlo zase dosti. Ten nejrychlejší na kopci byl opět fanTom Licháč. Traťák posunul sice jen o tři sekundy na 38:32, ale bylo to za ne zcela ideálních podmínek. Začalo se ochlazovat, od středních poloh ležela na zemi souvislá sněhová dečka smíchána s blátem, místy bylo namrzlé podloží a trochu to i klouzalo. To ovšem neodradilo 344 lidí v cíli a samozřejmě je to zatím nejvyšší letošní počet. Za naše barvy běželo 14 členů, o jedno želízko v ohni více měli však borci z Vinotéky. Ti také měli deset lidí v první padesátce a jsou bezesporu oddílem s nekvalitnějšími výkony. Nás může lehce potěšit pouze jediné prvenství. V dosavadních čtyřech etapách se prostřídalo již 22 našich členů a to nemusí být číslo konečné. Letos je týmová soutěž pěkně nabitá, v součtu 4 etap držíme devátou pozici a udržet letos první desítku bude velmi obtížné. Nejvíce bodů pro tým získávají naše milá dvojčátka, tak bych rád vyzval naše milé borce, aby se tak nestyděli a aby kurde přydali. :-) Ale zase chápu, že jste všichni velcí gentlemani. Možná se to nezdá, ale i já mám obavy, kdy to příjde a Denča mě pleskne přes zadek.
       Když to vezmu pěkně od startu, tak jsem svou 24. rajskou rozběhl s rozvahou. Po asfaltu se kolem mě prohnalo snad čtyřicet lidí, ale v prvním stoupání se to začínalo rozdělovat. Do terénu jsem vběhl už v obvyklé společnosti a nenápadně si hledal pohodlné místečko za kým se vyvézt. V lesíku nad Veličkou se to zase mlelo různými nástupy. Dost mě to vymačkalo a dokonce jsem zvažoval přejití do chůze. Nějak více mi vyletěla tepovka a nestíhal jsem udýchat. Pak jsem se trochu srovnal na vrstevnici, ale už jsem tušil , že dnes to bude boj na krev. Rozhodně to nebylo pocitově tak výborné jako minule na Krásné. Marně jsem přemýšlel, kde byla chyba, fakt jsem nemohl najít si nějakou výmluvu. Až později nad Lukšincem, jsem zjistil, že mi o něco více prokluzují boty ve sněhu. A možná že to mě tak utavilo. Nemusí být každý den posvícení. Hlavně jsem se pak snažil jen udržet pozici v první třicítce a na dohled Pokymu. V závěru pak kolem mě nastoupil Ríša Ručka, pověsil jsem se na něj rozhodnutý bojovat, ale bylo to marné. On taky nijak už nezrychlil, jenže já byl tuhý jak veka a doběhli jsme těsně za sebou. Nahoře se konalo malé překvapení. Hudy nás řadil do fronty jako kdysi při lístečkománii. Před námi totiž dobíhal týpek, který chtěl rozrazit krabičku a povalit nenahraditelnou Vlaďku. Tož to je ostuda. Snad se aspoň omluvil a příště se polepší. Taky mívám při doběhu většinou zatmění, ale vždy se snažím přesně odpípnout. Bo jinak věztě že: nou čyp nou tajm.
       Trošičku mě ty suché čísla unavily a užíznily, takže si jdu nalít jednu mokrou desítku. A uhasím žížu snad stejně jako ti, co se šli dnes večer podívat, jak se točí pípy v nové Bezručově chatě.

Krásná Krásná

LC 2016, 14.11. 2015
Krásná most
5,2 km/ 781 m


Pátek, páteček, páťulinek! Show must go on, první parádní sobotní etapa Lysacupu 2015 startuje z Krásné v polovině listopadu. Nemusím moc lovit v paměti, živě si vzpomínám na loňskou totálně propršenou etapu z Krásné, která následovala hned po prologu. Do posledních minutek jsem zůstávala v autě, rozběhání jsem se nezatěžovala, nechtělo se mi … no doufám, že nás liják tentokrát mine, páč bychom nemohli parkovat na travnaté ploše jako v dřívějších letech, a museli bychom si dát etapu Visalajskou. To by mi ani tak nevadilo, jenže etapa z Krásné je plánována pouze jednou, je krátká, ale prudká, a až na krátkou rovinku před severní sjezdovkou, se stálým stoupáním. Je krásná!
Vstávám, je docela fajně, vykukuje sluníčko, i když v noci ruchalo. Tak to vypadá slibně. Už neřeším pouze co na sebe, přidávám k tomu dilema č. 2, co mám snídat? Kafíčko, čajíček, rohlíček? Zkusíme to dnes takhle. Za chvíli už naskakuji do auta Porubáků, v Krásné jsme čas, a tak mám opět dost času řešit dilema č. 1, co na sebe? Tričko tenké, dres, nohy zakryté, šáteček na krček, a poprvé rukavičky, nebude to málo? Nebude to moc?
Na start 2 km, je třeba vyrazit, není naštěstí čas svá dilemata více řešit. Rozhodla jsem se, že mi bude fajně J
Rozbíhávám se ségrou, už se to pomaličku šrotuje do houfu, ještě fotečka, protože i pan Elprezidento dorazil a BĚŽÍME! Jéje, to je mela! A zase mám podle počáteční rychlosti ostatních pocit, že běžíme boltův rovinatý sprint. Daří se mi kličkovat, konečně stoupání širokou sjezdovkou, kde si každý najde svoji stopu, své tempo, své místo. Chvíli mi trvá, než se i já najdu. Cupitám, do chůze nepřecházím, předbíhám, než se zařadím do vláčku spoluběžců. Peťa Škrabánek přede mnou, občas si prohodíme pozice. Běžím si svoje, není to zadarmo, konečně táhlá travnatá pasáž, tu mám ráda, i když na jejím konci už jsem ráda, že si v seběhu před sjezdovkou odpočinu … Teprve teď si uvědomuju, že nahoře asi slunečno nebude a že mám už docela dost. Snažím se protáhnout na rovince krok, už jen sjezdovka, to už se tam nějak dotlačí! Tady i přejdu do chůze, předklon, ruce na kolena, ale rychlost neztrácím, zde už se ten rozdíl v porovnání s během smazává … poslední zatáčka, dva velké schůdky, rozbíhám, dávám tam, co ještě jde, pípám 42:01, v čase ženského traťového rekordu. Je to tam, paráda. Honzík už dávno nahoře, potkávám Majdu, je asi docela „hnusně“, sychravo, vlhkost, minimální viditelnost, ale já vnímám pocitově hlavně zimu. Stačí mi chvilička a začínám v mokrém oblečení netrpělivě očekávat Ivon, abychom mohly seběhnout. Doráží pár minutek za mnou a opravdu hned sbíháme. Na sjezdovce potkávám ještě spoustu běžců, pak už to docela fičíme zpět. Vbíháme z lesa a Krásná ukazuje svoji slunnou tvář … je krásně!


1. Tomáš Lichý                  00:35:03
18. Honza                           00:39:48
40. Deni                               00:42:01
75. Ivon                               00:45:31
95. MIro                              00:46:47
96. Štěpán                          00:46:49
112. Ruda                           0:48:11
183. Jarek                           00:52:58
202. Koudy                         00:54:10
211. Pája                             00:54:53
235. Eva                               00:56:58
247. Berďa                         00:58:21 (chodecky)
272. Pája                             01:03:21

2. etapa LC - Ostravice, hráz Šance

       První klasická lysohorská etapa tohoto ročníku se konala v neděli 8.11.2015 startem od hráze přehrady Šance. Dole bylo opět krásné slunečné počasí a dav 306 nadrženců byl připraven před desátou ke startu. Mezi nimi se rozptýlila i 13 členná skfadra VZS Ostrava. Stejně jako na prologu jsme ovšem nebyli nejpočetnějším týmem jako častokrát v minulém ročníku, ale toto privilegium si vydobyl tým TOBI sport Fren.p.R. o počtu 16 členů zatím.
       Takže naše účast byla následující: Stoša, Deni, Ivon, Rudík, Berďa, Keňan, Pája, Oli, Peťka, Rosťa, Django, Míša a Orel. Dokonce jsme i v tomto pořadí doběhli. No náhoda. Před startem jsme prováděli různá rozklusávání, rozcvičky, povídali jsme si s kde kým, jak se daří, jak jsme na tom zdravotně a hlavně jak jsem celí vzrušení z té naší Lysé. Třeba Keňan měl kolem 61 kil startovací váhu a já jsem strašně přibral na 62,75kg, protože jsem na chalupě pojídal zbytky z mrtvých zvířat, mléčné produkty se sušenkama, buchtička i koláčky a tak. Ale cítil jsem se docela silný. Zase jsem pokukoval po osobáčku. No nebudu vás napínat, zlepšil jsem to o 45 sekund.  Ovšem nejluxusnější výkon podala Deni, jen minutku za mnou 49:16  v krásném osobáku pod pade. Je fakt, že osobáky si zaběhli Ivonka i Ruda, možná že i další, koukám, že i Berďa s Oli. No nezlobte se na mě za dvousté místo se nedívám, i když i tam se bojuje. V týmech jsme byli devátí a celkově jsme prostě dobří. Jen tak dále. Užívejme si to plnými doušky.
       Já jsem se trochu víc trápil než v prologu. Nešel mi vůbec ten rovinatý přeběh po vrstevnici s mírným klesáním, někteří mě tam i předběhli, ale to se stává. Mám bolavé chodidlo, tak to prostě nebylo vončo. I přesto jsem to zkusil v celoběhu, zvláště horní hangík pod Kobylankou byl zcela výživný. A pak jsem zase dusal po vrstevnici velmi ztěžka. Tentokrát mi prostě šly lépe ty krpály a běžecké části byly divné. Oproti prologu mám i malinký posun v pořadí vpřed, jenže stále bych chtěl trochu víc. Naštěstí příležitostí bude dost. Tož děcka dobrou noc, vítězné sny a zítra na Krásné.
      

1. etapa LC - prolog na Velký Javorník

datum: 1.11.2015
účast + umístění: 29. Stoszek Jan 48. Krejčiříková Denisa 59. Krejčiříková Ivona 148. Orlíková Pavla 170. Hegedüs Robert 180. Beremlijski Petr 194. Hájková Lenka 232. Schwarzová Petra 252. Orlík Pavel 253.Janečka Rostislav 261. Böhmová Michaela
neúčast: se neomlouvá, prostě všichni ti ostatní z VZS, asi se někomu nechtělo (hmm, to nechápu) anebo třeba jen nemohli (ale tomu taky nerozumím)
počasí: ideální
atmoška: fantastická
nálada: skvělá až úžasná
forma: no jak u koho
ambice: umístění v topten až po doběhnout, dojít či přežít

       Lysacup je zase tady! Sakra, téměř stejnou větu jsem použil v loňském článku. No a co, nějak začít musím. A tak to třeba vezmu od sobotní noci. Po desáté jsem šel spát, nasadil jsem si čip na zápěstí a zavrtal se do peřin. Po chvíli jsem sundal čip, nějak mi totiž vadil, položil ho na noční stolek a chvíli ho pozoroval, pak už jsem usnul. Ráno se budím krásně odpočatý, těším se jako malé děcko, které chce běžet, rubat a všecko. Ranní stereotypy zůstaly stejné jako v předchozích osmi ročnících. No malinko se liší, postupně vyvíjejí a upravují dle aktuálních stavů. Každopádně v 8:32 byl Berďa přesně před domem a tentokrát já jsem dobíhal s malým zpožděním. Něco po deváté jsme pod skokanskými můstky ve Frenštátě. Jsem již nachystaný v běžeckém, takže se jdu rovnou rozklusat. Pak proběhl klasický ceremoniál s předáváním trikotů a skoky na lyžích. Po desáté se konečně řadíme na startovní čáru. Opět je nás pořádná hromada lidí. Je odstartováno a všichni se dali do pohybu. Já jsem vyrazil umírněně. Etapu si rozděluji na tři části a rád bych to zvládl v celoběhu. Nejdříve dvakrát zvládnout schody. Beru to hezky po jednom, jen tak zlehka poskakuji a docela si to užívám. Na prvních schodech jsem lehce ztratil, ale na druhých už se to srovnalo. Potom následuje zvlněný terén k úpatí hory, který je hodně běžecký a je tedy třeba natáhnout krok a vytvořit si nějakou pozici a snažit se ji udržet. V tomto úseku jsem si bezvadně rozvrhl tempo a stále v pohodě doběhl k serpentinám. Teď je třeba začít rubat, jsem pevně rozhodnutý nepřejít do chůze. Listí sice trošku klouže, ale dávám pozor na každý došlap, abych neztrácel. Spíše se přibližuji k borcům před sebou. To mě dost motivuje až do konce, zrychlit sice nejde, tak alespoň nedat se předběhnout někým za mnou. Najednou se vynořím z lesa a pípám si čip. Teda uteklo to rychle. Tuším, že bych mohl být i nový osobáček. A fakt že jo, o celou jednu minutu. Mám trochu čas, než začnou dobíhat ostatní z oddílu tak se jdu projít kolem a pokochat se výhledy. Společně s dalšími běžci se zdravíme a hodnotíme dnešek, jak se komu dařilo. Všeobecně panuje velmi dobrá pohoda a spousta pozitivní energie proudí kolem. Ještě jednou se ohlížím za etapou, že mi to uběhlo strašně rychle, jak bych byl občas i v nějakém tranzu a nesoustředil se. Ale asi dobré. Umístění je solidní, jsem opět spokojen, že i tento ročník budu doufám vylepšovat své nejlepší časy. Tak už zbylo jen vyběhnout na rozhlednu, protože když je někde nějaký vyšší pevný bod, tak tam prostě musím. Koukám na Lysou jak na dlani a pomyslím si, že už za týden tam budu znova. Je mi trochu chladno, protože fouká, takže honem seběhnout dolů do tepla.
       No a na zpáteční cestě nesměla chybět zajímavá kuriozita. Jeli jsme auty a hledali hospodu. V první bylo úplně plno a devět lidí by si nesedlo. Tak jsme jeli dál. V druhé bylo úplně zavřeno. Tak jsme ani nezastavili, otočili auta a jeli dál. Ve třetí hospodě, teď to lehce zní jako pohádka, bylo otevřeno, sedli jsme si a chtěli objednat. Já osobně měl chuť na jedno pivo. Postupně si někteří něco dávali, ale najednou se zjistilo že není pivo na čepu. Prý se nějak uzavírala sezona. Asi jako něco, že lidi nemají na podzim a v zimě žízeň. No nechápu. Tak mi dejte lahváč! Není! Dal jsem si tři decky kofoly, předstíral jsem pohodu, ale spíše jsem byl mírně zaražen. No tak někdy jindy. A to bylo všechno.


     


Závod plný jedniček s jednou nulou na konci

    PRVNÍ měsíc po prázdninách, který má třicetJEDNA dnů, JEDEN den před začátkem etapového běžeckého závodu číslo JEDNA v ČR se konal závod s názvem Podzimní Kubánkov. Pokud by se závody hodnotily jako ve škole, dal bych tomuto závodu známku JEDNA. Proč? Protože ho mám rád, organizátoři v čele s Petrem Štverkou se starají prostě o vše a výborně, závod a vše kolem skvěle klape, trať je krásná a Hůrky jsou pohádkové. K tomu fajná atmosféra, pěkná tombola, kde vyhraje každý a v cíli bezva občerstvení. Výsledkem tak byla super sobota.


      Na závod jsme odcestovali JEDNÍM autem. Za VZS startovala JEDNA žena (říkejme jí Míša) a JEDEN muž (já). K tomu s námi cestovala JEDNA Petra Schwarzová, která startuje střídavě za MK Seitl a za VZS. Dnes padla řada na MK Seitl. Uvidíme za koho bude startovat zítra. :-) V autě byl taky JEDEN Marian. Ten startuje za tým s podivným názvem Šantánek, který se vyznačuje tím, že počet jeho členů je téměř přesně JEDNA. A posledním, ale nejúspěšnějším členem posádky byl JEDEN Dan Šindelek. Ten po závodu prohlásil, že závodil sám a neměl žádnou konkurenci (trochu mi tím připomněl JEDNOHO člena VZS, Honzíku :-) ). Asi nikoho nepřekvapí, že svůj závod vyhrál. Závod měl dvě kategorie – 16 km (tu běžela Petra) a 8 km (Míša, já, Marian, Dan). Výsledky jsou zde. Když pominu ostatní závodníky, tak na osmičce jsme doběhli v pořadí Dan, Marian, já a Míša. A na šestnáctce bylo pořadí – Petra.

      V autě jsme měli taky JEDNU láhev alkoholického nápoje. JEDNU láhev jsme po závodě také vypili. Před závodem byly určeny také role v autě. Bohužel jsem je neurčoval já. Ty určoval Pič. Nebudu říkat, kdo byl Pič, jen přiznám, že mě překvapila genderová nekorektnost Piče odmítajícího dát své označení do rodu odpovídajícímu jeho pohlaví. :-) Já dostal roli řidiče. Výsledkem bylo, že jsem vypil NULA láhví. I přesto jsem na závod ani na Piče nezanevřel a přístě se opět rád zúčastním Jarního či Podzimního Kubánkova. Snad role budou jiné a Pič budu já…

Euforie, dojebané koleno a nakonec medajla...Půlšichta na Čupku

Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, sosají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři  – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.

Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem tak dobrý matematik jako např. Berďa, Keňan či Majda, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J

Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť  když už se mnou v lednu nikdo nechce sdílet postel během  LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J
 

Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra,  pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť  když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ

Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.

Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.

Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se  a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J

Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a čas něco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.

 Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně  50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J
 

Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu běžkyni z registrace, říká, že letos trasa byla delší, náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá  Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.

V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. Berďo odpusť si vtipné komentáře. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.

Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….

 
A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila - termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky - speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte.To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J

A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J



Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy  a pak volno - ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ

XXIV Perla Paprocan, Polska

datum: 18.10.2015
účast: Stoša

       Od maratonu v Budapešti již uplynul celý týden. Míšin článek se mi moc líbil a trochu mě mrzelo, že jsem tam nebyl. Tak jsem si vymyslel alespoň malou náplast ve formě Perly Paprocan, což je asi méně slavný, ale za to moc krásný maraton v Polsku, poblíž města Tychy. Z Ostravy je to jen něco přes hodinu cesty. Maraton se běží kolem Paprocanského jezera, které má ideální obvod cca 7km. To znamená, že maraton se skládá ze šesti koleček. Naposledy jsem před třemi lety při šesti kolečkách Bělským lesem natočil náš domácí maraton v osobním rekordu. Letos jsem sice Ostravský maraton také běžel, ale nevyšel mi podle mých představ a hned jsem začal shánět nějaký na říjen, že bych to přece jen ještě jednou podrtil ke třem hodinám. A naskytla se příležitost projet se s klukama z MKS Ultraliborem a Andym do Polska.
       Vyrazili jsme z Ostravy v 6:45, něco po sedmé jsme nabrali Libora v Hlučíně a frčeli do Tychy v Polsku. Celou cestu byla hrozná mlha, jeli jsme tedy pomaleji a navíc jsme neznali nejkratší trasu. Času však bylo dostatek a po mírném bloudění jsme byli po půl deváté na místě. Stále se kolem jezera válely oblaka mlhy a bylo něco kolem 4-5 stupňů. Šli jsme se zaregistrovat. Už tam byla menší fronta, protože se přihlásilo skoro tisíc lidí. Na maraton jich bylo nejmíň, většina chtěla běžet půlku a spousta lidi šli závod v Nordic Walking. V podstatě si každý běžec ještě zvolil, kolik okruhů uběhne. později ve výsledcích jsem si totiž všiml, že někteří dávali jedno kolo 7km, další dvě a tak dál. Všichni měli pak svůj výsledný čas a dokonce i traťové rekordy na webových stránkách závodu jsou vypsány na 7, 14, 21, 28, 35 a 42 km. Je to celkem zábavná kuriozita.
       Po registraci, jsme šli zpět k autu nachystat se na závod. Andy dobře rubal v Budapešti, takže se chystal na půlku. Libor byl taky v Budapešti, taktéž rubal, ale je to ultrak jak sviňa, takže šel celý. Přišpendlili jsme si čísla, převlékli se do závodního a šli se vysr... a rozklusat. Oblékl jsem si tenké tričko s dlouhým rukávem, krátké tričko, šátek kolem krku, čepici i rukavičky, krátké elasťáky a kompresky, takže jen kolena holé. Po rozběhání a rozcvičce jsem šátek a čepičku odložil. Bylo fakt chladno, ale možná by to s krátkým rukávem šlo. Andy byl jeden z mála v tílku, ale na půlku by to stačit mělo. Úplně amatérsky jsem si zapomněl namazat prsty na nohou, chodidla, rozkrok a bradavky. V té zimě jsem si to asi neuvědomil a těsně před startem už nezbyl čas. Při závodě jsem se sice potil mnohem méně než v teplém počasí, ale mazat se musí.
       Na startovní čáře jsme se seřadili pár minut před startem v popředí s Andym, Libor šel trochu dozadu. Trochu jsme přemýšleli o úvodním tempu. Mě napadlo, že bych si první půlku hlídal podle Andyho. Popřáli jsme si hodně štěstí a čekali na výstřel, ještě jsem se zhluboka a dlouze rozdýchal a klidnil se, abych hlavně nemyslel na tří hodinovou bariéru. Pěkně v klidu a s rozumem si poběžím přiměřeným tempem a v posledních dvou kolech se uvidí.
        V deset hodin je odstartováno. Někteří chytráci nás z počátku trochu vybrzdili, ale stačilo prvních pár set metrů a prostor byl docela volný. Byl jsem celý natěšený, že zase běžím něco nového, navíc krásně v přírodě kolem jezera. Trať byla zcela jasná. Větší část byla dlažba cyklostezek, dále pak tvrdá udusaná hlína s pískem, kamenitá stezka a kousek štěrkové cesty. Převýšení bylo zanedbatelné, jen před koncem každého kola necelých deset metrů a pak také seběh. První dvě kola si hodně užívám, doslova se kochám, ale přitom v solidním tempu. Pouze na 12.km jsem se Andyho zeptal jaký je čas. Řekl, že 51 minut a to byl pro mě jediný časový údaj za celý závod. Pomyslel jsem si, že je to slušné a hlavně vydržet. Ve třetím kole pořád dobře, Andy trochu vystupňoval do finiše a já pokračoval již bez vodiče do čtvrtého kola. Chvíli se snažil se mnou navázat rozhovor jeden polák, ale mě do mluvení, ještě k tomu v polštině, moc nebylo. Pak jsme se rozdělili, našel si těsně za mnou polského kolegu a mleli a mleli. Já bych to neudýchal, tak jsem jim raději utekl, ať mě neruší při mé meditaci. Sledoval jsem jak ubíhaly kilometry. Značení bylo po každém km. Pozoroval jsem padající listí, vlnky na jezeru, prodírající se sluníčko a mírně zvýšené pofukování větru. Přeskočil jsem velikou žábu, obíhal jsem pomalejší běžkyně i běžce, starce i děti a hůlkařům jsem se raději úplně vyhnul. Někdy jel v protisměru problémový cyklista, ale kolize naštěstí žádná. 28. kilometr a jdu do pátého kola. Uvědomuji si, že to pořád slušně šlape, ale objevují se první příznaky unavených nohou, zvláště docela obouchaná levá ploska. No co, vždyť je to jen bolest, je nevyhnutelná, mám ji za ty roky docela rád a trpět nemusím, když se mi zatím nechce. Dále se zamýšlím jestli dost piju. Kelímky jsou jen v prostoru startu - cíle. Vzal jsem si do každého(2.,3.,4.) kola cca 150ml vody, do pátého jednu vodu a asi 100ml ionťáku. No to bude průser, za chvíli mi dojde šťáva. Pak si vzpomínám, že jsem měl ráno jen čaj, v autě jablko a banán, před startem iontový nápoj. No jo, já jsem se zapomněl najíst. Ve čtvrtém kole mě vzdáleně zakručelo v břiše, ale teď už nic. Mám hlad? Ne. Možná jsem se přepnul do tukových zásob, jak jsem se kochal okolím. Každopádně jsem v pátém kole, moc se nepotím, dodal jsem 700ml tekutiny a jdu do posledního kola. Vezmu si jen poslední kelímek vody a pak už jen dýchat a běžet. Dalo by se říct, že v šestém kole tělo již trpělo. Ale hlava tentokrát vše vzala do svých rukou a rozhodla, že především doběhnu, že nepřijde krize, kolaps ani křeče. Zamyslel jsem se nad časem. Najednou to nebylo to nejdůležitější. Rozum napovídal, že pod tři to ještě nepřijde, ale pokud si stále udržím vyšší standard tak snad ten osobák padne. Zkoušel jsem se zhluboka prodýchat, ale už ty nádechy nosem nějak nedostačovaly, musel jsem hekat pusou. Snažil jsem se natáhnout krok, ale taky to moc nešlo, protože jsem držel svižnou frekvenci. Tak alespoň ty ruce rozkmitat. To šlo. Na 39. km už vím, že křeče nebudou, prostě jsem se dnes trefil do formy i chladnější podmínky a rovinatá trať udělaly své. Začal jsem se těšit na cíl, motivuji se že osobák to být prostě musí. Jen se nechat překvapit. Stoupání před cílem bylo už hodně o morálce, ale posledních dvě stě metrů je mírně z kopce. Natáhnu si krok a užiju si to. A je tu cíl! Jsem zase v té neopakovatelné euforii, zažil jsem ji tolikrát a pokaždé jinak. Vidím, že přichází Andy, tak se ho ptám na čas. Zjistil jsem pouze, že to bylo pod tři deset. Pak jdu za cílovýma. Ti jen sepisujou startovní čísla. Nakonec týpek ve stanu u kompu mi hlásí 3:03:49. Bomba! Zasloužená satisfakce je tu, dřel jsem dost, takže to nemohlo dopadnout jinak.
       První věc po doběhu jsou tekutiny, jdu se dopít, sezobnul jsem i nějaké sušenky a čokoládu. Pak jdeme k autu, kecáme a hodnotíme a jdeme zpět počkat na Libora. Andy dal půlmaraton za 1:29:53. Dal jsem si bramboračku s chlebem. Potom doběhl i Libor za 3:47:02. Oba kluci týden po maratonu v Maďarsku běželi velmi slušně. Vše jsme posléze spláchli pivkem v nedaleké hospodě. Maraton pod tři hodiny se opět výrazně přiblížil, ale nevím kdy se tak stane. Vím určitě, že si pro mě dojde sám, stačí běhat a zlepšovat se. Už asi nikdy neřeknu: jo, jsem zdravý a ve formě a takhle to dám. Tohle nefunguje. Raději se vynasnažím si to řádně užít a počkat si na ten správný okamžik.

Alenka v říši divů aneb maraton v Budapešti

Všechno je jednou poprvé, a tedy i na mě, Oli a Djanga se dostalo toho slastného okamžiku poprat se se svým prvním maratonem. A musím popravdě říci, že celá maratonská anabáze pro mě byla jedním velkým divem a z údivu jsem nevycházela od začátku až do konce.
Údiv číslo jedna totiž nastal už den po vánočním večírku, kdy jsem zjistila, že nejen že jsem odešla v Jarynkových botách, ale že jsem skutečně přihlášena na maraton v Budapešti. Já - která nenávidím velkoměsta a dav pro mě je víc než šest lidí na jednom místě!!! Ale budiž!! Jen jsem si tady upravila radu do života, že ne "kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách," ale přesně naopak: "Kdo má v hlavě, musí pak mít i v nohách!!!" S ustupujícím vínem v krvi však sílilo odhodlání nést důsledky pošetilého stáří k zdárnému konci a na maraton se systematicky připravit. Ale tu nastal údiv číslo dvě.
10 měsíců od přihlášení v trapu, maraton na krku a já mám ujeto 15 000 km na kole, Lysou vyšlapanou snad šedesátkrát, ale asfalt jsem viděla snad jen z dálky, natož abych na něm běžela či dle prosincového odhodlání systematicky trénovala. Do toho několik kamikadze seběhů z Lysé či jiného kopce, takže nateklý kotník, dodřené a modrofialovou barvou hrající nohy... To vše je ale přehlušeno euforií a očekáváním dosud nezažitého a s dobrými radami svých zkušenějších kolegů z VZS se mi přece nemůže nic stát. Jenže jak se poprat s tím, když mi radí, abych týden před maratonem už nic nedělala nebo jen minimálně.. A ono je venku hezky. Takže si rubu své dvoj až třífázové tréninky na kole a na Lysou, však ono to nějak dopadne. A najednou slézám z kola po 60km a je pátek večer a ráno jedem. Jedem se divit do Budapešti :-) A prezydente, tady chci plusové body, že já, ač outsider tipovacích tabulek, jsem jediná jela repre v oddílové vestičce.
Cesta vlakem probíhala za příjemného šumění šampaňského, náčelník Berďa měl všechno zoptimalizováno,a co nezoptimalizoval Berďa, dořešil Orlík telefonátem na ministerstvo. Takže vlaky nám neujížděly, skupinka 5 nejsvětoběžničtěji vypadajících členů VZS byla vybrána, aby přesvědčila maďarský automat na jízdenky, že je fakt potřebujeme, a podařilo se. Paní domácí tušíc, že během 5hodinové cesty vlakem jsme se mohli stihnout naučit maďarsky tak akorát nashledanou, restaurace, dívky, ulice a Ištván, a to ještě jen Berďa, my ostatní jsme zůstali maďarštinou netknuti, nás raději vyhlížela už před domem. Takže vše na jedničku a jdeme se zaregistrovat. A ejhle údiv číslo tři:
Když člověka čeká taková zásadní životní událost, jako je první maraton, mělo by to být důstojné, reprezentativní. To by se však nesmělo jednat o mě. Takže jaké bylo překvápko, když jsem si z obálky vytáhla své první maratonské číslo, se slzou v oku a myšlenkou na rodiče, oddíl a vlast, kterou reprezentuji, jsem na ně pohlédla, a tam bylo Míša Bidýlko. Tož to je teda repre. Na druhou stranu jsem si ale zaručeně mohla být jista, že v tom snad desetitisícovém davu, kde i Orlů bylo snad šest, žádný, žádná ani žádné jiné Bidýlko není.
No a pak už pasta párty, sraz s prezidentem a částí výpravy, která pojala maraton zodpovědněji a jeli se do cizího prostředí aklimatizovat již o několik dní dříve než my. Aspoň nám z té exotiky mohli podávat přůběžně důležité maratonské informace, třeba ohledně čapek v lázních. To se nám pak hned jelo za nimi klidněji a připraveněji. A kam vyrazit, když už je celá VZS repre pohromadě?? No přece do hospody na Ferdinanda. A ejhle údiv číslo čtyři:
Před maratonem je nutno dodržovat přísnou disciplínu, na to si prezydent dohlédl a my si nedovolili vzdorovat a museli jsme poslechnout. Takže žádná voda, lehké jídlo a večerka v osm, to by ty výkony nestály za to. Pořádná večeře - škvarky, střapačky, guláše a víno, pivo - nejlépe eine kleine villagosz přímo z tupláku.

No ale dosti bolo srandy, je čas zalehnout, neb ráno nás čeká lítý boj.
Boj ne se 42 kilometry, ale s pořadím na WC. A tady pro mě přišel údiv číslo pět.
Zatímco jsem se vrhla na snídani a dopřávala si dva krajíce chleba, sýry, papriku, ředkvičky, kafe s mlíkem a jogurt s ořechy a semínky všeho druhu, abych měla z čeho rubat, zkušení maratonci skoro nejedli, pravidelně či nepravidelně se střídali před dveřmi WC, aby dělali střídavě čůrk a prck, nejlépe několikrát. Tenhle rituál musím do příštího maratonu vypilovat, jinak ze mě pořádný maratonec nikdy nebude :-) Ale po snídani jsem se chytla a začala dělat to co oni. A tedy mazat si nohy. A jelikož jeden mazal konopím, druhý gelem, třetí krémem a já nevěděla, kdo z nich má být v tomto směru mým maratonským guru, napiplala jsem na sebe kde co v množství takovém, že sedíc potupně v kalhotkách s nohama nechutně opatlanýma vrstvami nevábně vyhlížejících krémů jsem lákala bezbranné muže z VZS, aby se o mě otírali a krému mě zbavovali. No to už snad těch 42 km být horších nemůže.
Pak už jsme jen sbalili batůžky, nastavili lokty a protlačili se do metra a za stálého mrholení hledali úschovnu zavazadel a startovní koridor. A tady nastal údiv číslo 6.
Tady jsou fakt tisíce lidí, ten déšť nikoho neodradil a všichni chtějí běžet. A já poprvé propadla panice, že chci na Lysou a že tady být nechci (naštěsí jsem věděla, že malého panáka Lysé mám proti trudomyslnosti v batůžku a čeká mě po doběhu :-). Na fňukání ale ani tak  nebyl čas, neb už se to všecko začalo rozbíhat a dav mě nesl s sebou. A tady nastal údiv číslo 7, asi největší ze všech.
Přestože se mi všichni z VZS v tom několikatisícovém davu ihned ztratili a já zůstala sama v cizí zemi mezi tolika cizími lidmi, mně se to začalo líbit. Valila jsem s nimi, při pohledu na hodinky tempem, jakým jsem snad ještě nikdy neběžela, nic mě nebolelo, déšť mi nevadil,  fandící zástupy křičící naštěstí "hoira Míša", ne "hoira Bidýlko" mi dodávaly energii a na desátém kilometru jsem začala dokonce brečet. Brečet dojetím, že se mně to fakt líbí, že se netěším na konec, že si to užívám. Chvíli jsem se držela těsně za Berďou, při míjení se na místech, kde se běželo v obou směrech jsem si plácla s Keňanem, který mě povzbudil, viděla jsem, jak to přede mnou krásně valí Pája, Oli, Lenia a Petra a propadala jsem stavu euforie. Pravda, trochu jsem si říkala, zda to není předsmrtné pomatení smyslů, vždyť tohle přece vůbec není to, co mě baví, co vyhledávám, kam bych se dobrovolně sama vydala..., ale ono to bylo právě ono, co mě bavilo, co vím, že už budu vyhledávat, kam se asi dobrovolně i bez večírků budu vydávat. Sledovala jsem lidi kolem, plácala si s fanoušky u trati, těšila se na ionťák, vodu a banán na občerstvovačkách. I když tuhle kapitolu maratonu budu muset taky ještě dopilovat - napít se za běhu bez pobryndání jsem nezvládala, ještě že jsem měla tmavé oblečení, převzetí kelímku skončilo nejednou mým oblitím, ještě že stejně pršelo, takže bylo jedno z čeho jsem mokrá, a banán, který jsem si brala na cca každé druhé občerstvovačce jsem do sebe tlačila neelegantně jako do mlýnku na maso. Za dámu jsem v tu chvíli určitě nebyla, zpronevěřila jsem se tedy své učitelce Ulči, že není důležitý výkon, ale jak vypadám, neb huba popatlaná od banánu by asi nebyla ta správná fotka do rodinného alba pro příští generace. Ale účel to splnilo. Bylo mi fajn, necítila jsem úbytek energie ani přílišné zavodnění, nechytaly mě křeče a kilometr střídal kilometr, tempo jsem držela. A já si říkala, už jen 3 hodiny, 2,5 hodiny, 2 hodiny, 1,5 hodin, 1 hodina..., teď už jen výběh s Oli s Běláku, půl výběhu z Běláku, cesta do školy...
A pořád mě to bavilo. Pravdou je, že jsem teď vynechala údiv číslo 8:
Jelikož jsem si k maratonu nic nenastudovala a nevěděla jsem, že se běží i štafety (to, že tam byly nějaké koridory pro štafetáře, jsem se dozvěděla až v cíli, naštěstí jsem do nich ale nevbíhala), dost mi ubíralo na mém narůstajícím egu, že třeba na 30. km míjím dámy hodně při těle, které se třeba jen sunou, nebo lidi dle vzhledu snad 3x starší než já, s holemi...  a já nechápala, jak mi mohli tak dlouho utíkat. Nicméně sledováním lidí kolem sebe jsem pochopila, že tělesná konstrukce zde nehraje vůbec roli, předbíhala jsem občas dle postavy sportovce tak tělesně dokonalé, že jsem si musela říct, Bidlo, jsi sakra dobrá i při tom, jak se tu klátíš,   ale  mě občas naopak předbíhali tělem naprostí nesportovci. Maraton tedy vzbudil můj údiv číslo 9 a utvrdil mě v tom, že se běží hlavně hlavou.
A ta mě nezklamala, vychutnávala jsem si vše kolem, dokonce i ty památky jsem stíhala vnímat, až do samého konce a posledních 300 metrů, se mi nejen že třepala bradička, ale  regulérně jsem brečela dojetím a skoro ani nechtěla, aby už byl konec. Věděla jsem, že s rezervou běžím pod 4 hodiny, v což jsem před maratonem vůbec nedoufala a ani si nedávala za cíl, obavy, že se pak 14 dní nebudu moci hýbat, že si odrovnám achilovky, chodidla, kolena... se nevyplnily a já vběhla do cíle v naprosté fyzické i psychické pohodě. Euforie dosáhla vrcholu, smích se střídal s radostným pláčem, a to už na mě volaly Pája, Oli, Lenia a Petra, které doběhly přede mnou. Začalo objímání, focení, vyrytí časů na medaile, postupné dobíhání a nalezení se se všemi členy týmu a údiv číslo 10:

Jak skvělý čas zaběhl Martin a že ne nadarmo se mu říká Keňan, a v tomto závodě byl snad Keňanem jediným, a snad i proto jednoznačným vítězem za VZS, jak si pro svůj osobák krásně doběhla Pája a stala se nejrychlejší Češkou celého závodu, za což před ní smekám, jak svou maratonskou premiéru zvládla na víc než výbornou Oli, i když za to podcěňování se, stresování celý týden před maratonem a výčet bolístek, podle kterých by to musela jet snad na invalidním vozíku, by zasloužila uškrtit :-), neb je to borka všech borek, jak uznala i týmová jednička Stoša, a dala osobák, který snad nemá ani řada maratonských matadorů z VZS. Taky jsem s nadšeným údivem sledovala jak nádherně navzdory únavě předchozích měsíců a vyčerpání z práce zaběhla Lenia, skromně se svým typickým úsměvem a povzbuzením pro všechny, jak se s se ztrátou hlasivek poprala Petra (i když před závodem byla horší než malé děcko, které si nedá říct a neposlechne a neposlechne, že je to nerozum běžet v takovém stavu), kterou snad poprvé na nějaké akci nebylo vůbec slyšet. Jak Berďa ukázal, že běhat umí a držel se s našimi nejrychlejšími ženami, jak galantně se zachoval prezydent a kryl ženské části VZS během závodu záda a čas pod čtyři uhájil, jak udatně s křečemi bojoval svou maratonskou premiéru Django a vybojoval krásný čas, jak dorazil do vítězného konce tuto jistě letos už poslední kokotinu Fík, jak si na svůj určený čas po zvládnutí Winshotenu a všech závodů běžela Ulča, která svou dobrou náladu a nadšení pro běh nikdy neztrácí, a jak udatně před sběrným autobusem prchal Orlík. Za to všem patří můj ne údiv, ale obdiv a to všechno pro mě z mého prvního maratonu udělalo nezapomenutlený zážitek. A když se k tomu ještě přidala večerní hospoda s dalšími tupláky, kachnami, škvarkami, vídeňskými řízky, samozřejmě kapučínkem, a zpáteční cesta v maratonských tričkách a opět se šuměním šampaňského a dalších vítězných drinků, nezbývá než přehodnotit můj vztah k vánočním večírkům a už neříkat, že ještě horší než vzbudit se po večírku poblitý, pos..., v cizím spodním prádle, je zjistit, že je člověk přihlášený na maraton... Ale přehodnocuji, že nejlepší, co se člověku může stát, když se probudí po večírku, je, že je s ostatními z VZS přihlášený na maraton. Takže Krakove, příští rok tě VZS jede dobývat se vší parádou :-) :-) I s mou ještě předevčírem nemaratonskou maličkostí, ač slovo maličkost ve spojení se mnou není na místě, prostě Bidlo zase poběží :-) Díky všem za vyhecování a za ty tři dny :-) Zapsala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí Alenka v říši divů alias Míša Bidýlko.

Videa z doběhu 1, 2, 3

a ještě něco pro statistiky a tabulkáře :-)


Jméno
Čas
Pořadí dle pohlaví
Pořadí v kategorii
Martin Kotek
3:19:28
399.
45.
Pavla Orlíková
3:31:27
49.
9.
Olga Stočková
3:36:14
76.
12.
Lenia Hájková
3:44:55
134.
10.
Petra Schwarzová
3:46:05
142.
11.
Petr Beremlijski
3:51:47
1536.
316.
Michaela Böhmová
3:53:53
221.
39.
David Koudelka
3:58:29
1948.
424.
Dalibor Janko
4:02:54
2192.
455.
Tomáš Fajkus
4:10:28
2482.
530.
Lenka Wágnerová
4:19:27
582.
114.
Pavel Orlík
4:28:51
3177.
637.