Pohádka o Pajtášcích (5. etapa LC, Rajská Bouda)

Tenkrát, milé děti, kdy ještě nevedla na Lysou horu sedačková lanovka, a kdy se nahoře chodilo do Šantánu a Kameňáku, tak právě tenkrát se tam nahoře občas objevila skupinka podivných stvoření. Říkalo se jim Pajtášci. Běželi občas sem, občas tam, jindy nahoru, pak zase dolů nebo daleko a jindy blízko. A vlastně nikdo nevěděl proč tomu tak je. Takový Pajtášek, milé děti, to nebyl ani skřítek, ani člověk, ani zvířátko, to byl prostě Pajtášek a basta fidli!  Jednoho takového dne, o kterém vám budu dneska vyprávět, se Pajtášci vypravili na horu. Samozřejmě během. 
Už brzy před tím, než měli vyběhnout, se začali sjíždět na určené místo pod horou. Jedním z prvních byl na místě Pajtášek, podle kterého se Pajtáškům vůbec takhle začalo říkat. Byl to Lhoťánek Nespavý, původně se ale jmenoval Tajtrlíček Jelimánkovitý. Menší, hubený až běda, na hlavě sem tam krátký vlásek, prostě tak, jak to správní Pajtášci mívají. Pajtášek opravdu pravý, silný a pajtáškověrný. Po něm přijel Břichoušek Ladný. Byl to ctěný Pajtášek, civilním jménem pan Pupík, někteří mu říkali i Profesůrek. A to proto, že byl vzdělán, to on byl. On byl tak vzdělán a orientován ve věcech obecných, že sundal i obraz prezidenta. Myslel si, Břichoušek, že tam jednou pověsí sebe. Tak uvidíme, milé děti, jestli se mu to někdy podaří. Přijel taky Pajtášek Úchylníček, ten nemůže chybět na žádné pajtáškovině. Úchylníček Šmidlový běhal od rána tam a zpátky a zase a znovu. Malý, hubeňoučký, moc toho nenamluvil. A když něco řekl, tak to bylo o čem, děti? No? Ano o běhání. A přijely také Pajtášky. Jó tenkrát byly všechny Pajtášky moc krásné! Přijela dvojčátka, Pajtášky Červenka Dvojitá a Modralka Dvojitá, štěbetalky jedny, hubičky svoje nezavřely, to zas bylo veselo. Ale také přijel Stehýnko. Pajtášek, kterému někteří říkali také Houbařínek Cvalnatý. A víte proč Houbařínek? No děti, no? A představte si děti, v tom mrazu přijel  jenom v trenýrkách. Bručel a broukal, že mu jeho Pajtáška Kuliočko Klidná nevyprala dlouhý zateplený úbor. Přijel ukázat stehýnka. Svalnatá, velká chlupatá stehýnka. A také přijela Dřistalka Skvělá, někteří jí říkali Pomahačka nebo Chránička. Ale také tam byly Léčivka Menší, Mišička Bidýlko (ano děti s měkkým i) a Všeználka Řídící a Olinožka Dlouhá a Cupitalka Polétavá. Ta má, děti, doma Pajtáška, kterému říkají Koulínek Přifouklý. Ten se občas zalekne velkého kopce a tak zůstal doma. A ještě tam byli Vynálezáček Lékařský a Letadýlek Východní. Letadýlek byl moc hodný Pajtášek. Mluvil cizí řečí, ale mezi sebou si Pajtášci rozumějí. Zvlášť si Letadýlek rozuměl s Červenkou Dvojitou, ale to je děti jiná pohádka. Rozdíl v řeči byl asi jako je rozdíl mezi řečí včely sundské a včely sabašské. Nakonec tam byl i Lavorníček Hebký, něco jako vedoucí Pajtášek, někteří jej nazývali ElPajtášek. To si myslel on, že je vedoucí, ale kupříkladu Břichoušek Ladný si to nemyslel a proto sundal obraz prezidenta a oba Pajtášci se z legrace občas píchali do bříšek. A bylo jim fajn. 
A ta sebranka Pajtášků pořád švitořila a hašteřila se, ano přesně děti, jako někde v mraveništi u Ferdy nebo v úle u včeliček. Taky je musel Lavorníček trochu napomínat, aby poslouchali a dávali pozor. Ale to oni ne. A najednou někdo vepředu zvolal UŽ a všichni se rozeběhli kupředu. Děti, to vám byl šrumec! Mleli se tam mezi sebou, pokřikovali po sobě a rádoby vtipně celou situaci komentovali. Asi nejvíce Dřistalka Skvělá, ta vám tu pusinu nezavřela. Až jí ostatní Pajtášci museli říct, co má dělat, a že má vlastně běžet. Jenom Úchylníček se nesmál. Ten pelášil, jako by mu koudel u zadečku hořela. Bylo slyšet jenom pravidelné dýchání, sem tam syk, vzlyk, škyt a... A tak to pokračovalo až nahoru na horu. Všichni Pajtášci se snažili být nahoře co nejdříve a třeba Houbařínek hned na startu stál v první řadě, i když my dobře víme děti, že správné je se postavit tam, kam patříme, že? A tak z Pajtášků vyhrál Úchylníček Šmidlový, za ním překvapivě Letadýlek Východní a potom, děti, krásná Modralka Dvojitá. Za ní doběhl Lhoťánek Nespavý alias Tajtrlíček Jelimánkovitý. Nahoře se všichni pozdravili, pochválili, popíchali do pupíků a zase utíkali dolů. To jste, děti, netušily, viďte že ne? 
Dole pod horou se všichni sešli v hospůdce. Tu mají někteří Pajtášci hodně rádi. Třeba Lavorníček Hebký si jednou myslel, že tam bydlí. Lavorníček si také myslel, že svým Pajtáškům v hospůdce něco povykládá, protože je dlouho neviděl, ale Pajtášky mu nedaly šanci. Všeználka Řídící překřikovala Dřistalku Skvělou, ta zase chtěla popřát Modralce Dvojité, Cupitalka Polétavá chtěla nové tričko a do toho všeho rozpustile žvatlala Kuliočka Klidná. Jen Břichoušek Ladný mlčel a zpytoval svědomí. Řekl si, že svého prezidenta zase pověsí... A tak děti končí pohádka o jednom dni Pajtášků, i když byla místy hodně napínavá a vy jste se jistojistě bály, že nedopadne dobře, přece jenom má dobrý konec. Všichni Pajtášci se rozjeli do svých domečků a zalehli do postýlek. Tak šup, děti, a nechte si něco krásného zdát. 




4. LC Janovice - Bystré, mistrovská

       Na další etapu Lysacupu jsem se velmi těšil, měl jsem totiž celou sobotu na to, abych si odpočinul, strávil den s rodinkou a dobře se vyspal na nedělní mistrák. Mistrovská etapa sice znamená, že se odměňují první tři v každé kategorii, ale to se mě vůbec netýká. V našem oddíle bodují spíše ženy. Pořadatelé předem hlásili, že vyhlášení se bude konat v hospodě pod Borovou, tak jsme takticky zaparkovali tam. Dorazili jsme v dostatečném předstihu, v pohodě jsem se stihl protáhnout a rozcvičit. Ke startu u restaurace U Toflů jsme si dali docela delší rozklus, který jsem si pak ještě o něco prodloužil, abych neponechal nic náhodě.
       Na startu se seřadilo cca 340 lidí, respektive 345 kusů bylo hodnoceno ve výsledovce. Ze začátku jsem vyběhl opatrně. Věděl jsem, že konkurence je veliká, etapa je dlouhá a i převýšení bude pěkně cítit. Na asfaltu jsem se držel v mírném tempu okolo čtvrté desítky. Potom jsme vběhli do terénu a tam jsem s narůstajícím převýšením cítil, že to dnes docela fajně táhne. Pěšinka byla úzká, zařadil jsem se do solidně ubíhajícího vláčku běžců, postupně jsem se rozdýchával a nabíral vyšší tepovku. Jakmile se za prudkou serpentinou rozevřela širší cesta ihned jsem vyrazil kupředu a začal předbíhat. Trochu jsem sledoval ostatní borce a přemýšlel, za koho se pověsit, kdo mě potáhne a vyhecuje dál. Po pár minutách bylo jasno. Předběhl jsem Filipa Žajdlíka. Ten si ovšem nechtěl nechat nic líbit a pral to za mnou. Ve stoupání na Kykulku jsme se ještě jednou prostřídali, ale při běhu z kopce už to Filip měl pevně ve svých nohou a více mě před sebe nepustil. Každopádně jsem se snažil viset za ním až ke sjezdovce. Pral to brutálně a já musel na pár chvil přejít i do chůze. Nicméně jsme takhle sekli několik hodně kvalitních soupeřů. Jednoho z posledních Makiho jsem dal těsně před koncem sjezdovky. Vyskákal jsem těch pár schůdků a zkusil přidat do závěru. Tak tak jsem to udýchal, nohy už taky jely na doraz, ale pozici jsem už uhájil. V cíli z toho bylo krásné 29. místo a o téměř tři minuty vylepšený osobáček. Na vrcholu panovalo zimní počasí, mlha, vítr a tři stupně pod nulou. Tradičně jsem si pohladil vrcholový bod a lehkým výklusem jsem to namířil zpět k severní sjezdovce sledovat další dobíhající členy oddílu. Musel jsem si chvilku počkat, jako druhá bodařka doběhla Ivonka a třetí bodoval Jarek.
       Pak jsem si dal kolečko kolem vysílače a vrcholu, ale už mi bylo docela chladno. Šel jsem se schovat do Kameňáku, dal jsem si usušit věci a suverénně bez peněz jsem se postavil do řady na pití. Jarek pak došel s prachama, vypili jsme čaje a malinovky, rozebrali jsme pocity a zážitky, Berďa jako obvykle na mobilu vyhledal výsledky a potom zbývalo domluvit se na seběhu. Já jsem se tentokrát trhnul solo a vydal jsem se směrem na Zimný. Ještě musím poděkovat Péťovi, že mi vynesl teplé, suché tričko a já si mohl užít pohodlný, dlouhý výklus. Ze Zimného jsem běžel vrstevnici k Ivančeně a pak dále až na Albínovo nám. a dolů k Rajské boudě. Počasí se mírně zlepšilo, vylezlo i sluníčko a tající ledové krusty z větví stromů po stovkách padaly jako malá sklíčka na cestu a příjemně zvonily a cinkaly. Chvilkami to byla opravdová lysohorská pohádka. Od Rajské k Borové jsem už běžel velmi pomalu. Měl jsem hlad i žízeň, ale pozitivní energií jsem byl nabitý totálně.
       Posléze probíhalo vyhlášení vítězů, druhých a i těch třetích míst. No a já měl tu čest, že jsem byl třetí nejlepší žena a stál na pomyslné bedně. Tož užil jsem si i potlesku. Při zpáteční cestě jsme s Berďou hodili Jarka do Poruby a bezchybný den jsme zakončili regenerací v sauně na Sareze.

3. etapa LC, Mazák

Večer před etapou pročítám Honzíkův článek, který mě opět naplno vtahuje do krásné atmosféry LC závodů, sleduju předpověď počasí a tuším, že tentokrát nebudu muset sušit boty do poloviny dalšího týdne a místo bahna mě budou zdobit větrem ošlehané tváře. Je to super, protože každá etapa získává díky větru, sluníčku, mrazu, sněhu, mlze, dešti úplně jiný výraz, a tak se, nejen díky odlišnému místu startu, můžu pokaždé těšit na originální etapu. Lysacup se tak nemůže nikdy omrzet. Není divu, že se nás na start sjíždí tolik. 
Sama jsem zvědavá, jak se mi poběží. Mazák patřil vždycky k mým oblíbeným etapám, přestože prvotní celkem dlouhý úsek vede po asfaltové silnici. Nikdy jsem jej ale nijak dobře nezaběhla. Opět se řadím s Deni lehce dopředu, schovaná za řadami těch nejlepších. Vybíháme, každý si hledá v davu svoje místo, těžko odhaduju tempo, aby mi v závěru nechyběly síly. Vbíháme konečně do terénu, postupně se dostáváme k Butořance, kde začíná první ze změn původní trasy. Pěšinku skrz louku obíháme, zatím se běží dobře, baví mě to. Celkem rychle se dostaneme k Lukšinci, Deni je na dohled, ale vím, že k cíli je to ještě daleko a budu mít co dělat, abych rozestup udržela. Ve stoupání před Větry přecházím do chůze. Úsek, se kterým bojuju pokaždé a strašně si přeju, aby to bylo jednou jinak. Míjím Rudu s Majdou, rozbíhám se opět až na Větrech a moc bych se chtěla udržet do 70. místa. Okouším další novinku, vbíhám na dlážděný chodníček a trošku víc mi i tady schází klasika minulých let, kamenité strmé schůdky, které stále ještě zachovávaly přírodní ráz Lysé, který se teď už vytrácí snad ze všech stran.
Už jen poslední serpetiny, hledím jen pod nohy a tak málem vrazím do zábran, trasa nás tentokrát vynáší k vrcholu z opačné strany. Chci přidat, zrychlit, sprintovat, ale nejde to, peru se sama se sebou. Nedokážu pozici udržet, borci mají při posledním výběhu na rovinu více sil, k Luďovi a Vlaďce tak dobíhám 72. v celkovém pořadí.
Lehce chvíli zklamaná, ale co není teď, může být příště. Smutno mi být dlouho nemůže, v Kameňáku je nádherně, užívám si setkání s ostatními a loučím se s růžovým trikotem, který naštěstí zůstane v rodině. Od příští etapy ho bude hrdě nosit moje sestra, a mě tak nezbývá než pořádně makat, abych jednou měla zase příležitost si ho obléct. ;-)

2.LC Krásná, most

       V pořadí druhá etapa lysacupu se koná 8.11.2014 a tentokrát se již běží na vrchol Lysé hory. Stejně jako loni se startuje z obce Krásné u mostu. Etapa Krásná je krásná a navíc nám vyšlo krásné deštivé počasí. V autě vysedáváme tak dlouho jak to jen jde, protože nechceme hned zmoknout. Dokonce se dá předpokládat, že nedoběhneme zbytečně suší. 
       Z auta vybíhám jako první. Oblékl jsem se minimálně, abych nenasákl moc vody. Na start dorazilo 270 běhavců, z našeho oddílu opět velmi početná grupa. Prší jen lehce a doufám, že brzy i přestane. Nastal čas startu, trikoty lídů jednotlivých kategorií se hrnou vpřed. Já se také posouvám do druhé lajny, protože bych rád vylepšil své umístění a navíc cítím slušnou formu. Cílem je zaběhnout kolem třicátého místa, konkurence je totiž silná. Je odstartováno, na úzké cestičce se to pěkně mele, než se borci protřídí. Pak následuje louka, tráva je krásně mokrá a kluzká. Zde si již vytvářím určitý prostor a volím přiměřené tempo. Krásnou mám moc rád, bo je furt do kopca a rozhoduje se až v severní bývalé sjezdovce. Letos je tam nový chodníček plný zatáček, takže se nejde přímo do vrstevnic, ale v serpentinách a já doufám, že to bude celoběh.
       Na konci louky vbíháme do lesa. Cesta je plná bláta, tlejícího listí a vody. Boty už pomalu absorbovaly maximum vlhkosti a mě se pořád běží lehce. Míjím rozcestník pod Šebestýnou a v dobrém tempu to peru dál. Stále se snažím šetřit síly, těžké chvilky mohou teprve přijít. Za altánkem je prudší stoupání. I tady hopsám přes potůčky, kameny a bláto. Zezadu už moc lidí nedobíhá, pohybuju se ve skupince asi čtyř borců a vzájemně se taháme a předbíháme. Šlape to výborně, dostáváme se na takový delší pozvolna stoupající hřeben k Malchoru, v botách nám krásně čvachtá, občas uklouznu. Předbíhá mě Ríša Helcel, jedna ze známějších postav. Rozhoduju se udržet, případně posléze znovu předběhnout. V této chvíli cítím, že jde do tuhého. Přichází krátká rovinka a pak seběh k rozcestí Malchor. Je tu docela úzká pěšina, tempo se navyšuje, klouže to, cítím za sebou dusot kopyt, což  mě znervózní natolik, že padám na bok do bláta. Jsem totálně mokrý,ale hned se zvedám, stresové hormony se vyplavují a já valim jako kdyby o něco šlo. Přitom si s bandou jen tak pobíháme v dešti po Lysé a snažíme se sbírat nějaké bodíčky. Jako bych měl klapky na kolem očí to drtím k chodníčku. Tady se trochu srovnávám do tempa, borca před sebou mám na dostřel a přesvědčím sám sebe, že ho dám. Nesmím přejít do chůze. Stačí jen zdolat sjezdovku a dorazit to k cíli. Daří se mi vytrvalé svižné tempo. Jednoho předbíhám a druhý se přibližuje, bohužel je docela daleko, takže už se soustředím jen na vytrvat a dokončit. Jsem téměř nahoře, vyskakuju pár kamenných schodů, rozbíhám kolem meteo stanice, funím naplno, rychle kolem plotu a píp. Mám hotovo, cítím  se fantasticky a vím, že jsem skoro atakoval dvacítku. Počasí sice stále velice pošmourné, ale i dnes byla krásná  krásnou.
       Další z našich v cíli jsou opět dvojčátka, akorát se od minula prohodili. Deniska jen 2:22 za mnou, hluboká poklona k vynikajícímu času. Ostatní se taky moc snažili. Dal jsem si to k Malchoru ještě jednou, abych viděl i Orlíka jak se s tím pere. Nakonec všichni dobře! 
       V Kameňáku ještě jednou dokola probereme etapu, občerstvíme se, pohotový Berďa zjišťuje výsledky na netu a už si jen vzájemně gratulujeme jak jsme si hrábli na dno sil. Parádní etapa s bezva partyjou, nezbývá se než těšit zas na příště

1.LC Velký Javorník - prolog

       Několik málo jarních a letních měsíců uteklo jak voda, je začátek listopadu a pro mě nastává nejdůležitější běžecké období roku. Je tu zase Lysacup! Jednou jsem přišel a už neodešel, naprosto pohlcen kolotočem etap z různých míst na vrchol jedinečné Lysé hory. Již po několikáté, tuším, že po páté běžíme úvodní prolog na Javorník se startem od skokanských můstků ve Frenu. Těším se strašně moc, jak zase budu rubat do gury. Etapa se koná v neděli. Mám sice po sobotní svatbě trochu v kuli, řídit nemohu, ale od účasti mě to neodradí. Veze mě Rudík a když si potřebuji odblinknout tak mi i zastaví. Je velmi teplo a slunečno, ideální počasí pro vyprošťovací běh. Před startem mi není do zpěvu, hlava i bříško bolí, ale to se rozběhá. Dvojitá porce schodů mi rozpumpuje tělo a rozdvojí vidění.
       Na startu se neřadím úplně vpřed, předpokládám, že to půjde ztěžka. Tak se schovám na konci první stovky. Běžím opatrně, zahřívám se postupně, je mi lehce blujno, ale atmosféru závodu i počasí si užívám. Po druhých schodech se posouvám na zhruba 70. pozici. Cítím, že nohy ještě mají dost sil, jen abych to udýchal. Hlavu mám docela sklopenou, hlídám si jen své tempo a snažím se postupně předbíhat ostatní. Jsem spokojen, že přecházení do chůze je jen výjimečné. Hezky se mi běží všechny serpentiny. Drtivý finiš se ovšem konat nebude. Dobíhám v čase skoro u tři minuty horším než loni a stačí to na solidní 53.místo. Aspoň vím, že jsem měl navíc a taky, že po chlastu už mi to tak nejde jako před pár lety. Po odpípnutí se chvilku vydýchávám, nejsem zvláště unaven, tak jdu ještě vyběhnout na rozhlednu. Je krásný rozhled na všechny strany a dlouho se tu zase nepodívám, tudíž je třeba si to hlavně užít. 107. etapa v řadě je ze mnou, už se cítím fajn, vychutnávám si pohled na Jeseníky a pomalu se chystám k seběhu.
       Za oddíl nás běželo celkem 16 kousků, což je nejvyšší počet v jednom týmu. Spolu se mnou bodovaly twins, nevlezli jsme se sice do první desítky, ale máme spoustu času všechno ještě vylepšit. A to uděláme hned při následující etapě, která bude už opravdu směřovat na Lysou.