Půlmaraton Moravským krasem...pro růžové tričko šla bych světa kraj


Bolí mě i řasy. Včil už fakt budu relaxovat. Bazén, sauna, kolo, spánek, grilovačky, pivko, štrikování a sem tam mírné vyklusání. Do 13.9., do Wischotenu.

Vy jste v pátek běželi Kubánkov a pak valili na pařbu k Orlíkům. No já zvolila opačnou metodu, nejprve Orlíkovic pařba a pak půlmaraton. Ale uznejte, že jsem jejich byteček kolem 23-tí hodiny opouštěla po svých, s úsměvem a téměř alkoholem netknutá J.

Pořadatel nám účastníkům běhu poslal pár dní před startem email s detailními informacemi, včetně map s místem registrace, šaten, úschoven a sprch. I když není vše v jedné budově, díky plánku jsme vůbec nebloudili. Sice jsme párkrát postáli ve frontách – na registraci a na úschovu věcí, ale rychle to odsýpalo a navíc všude bylo wi-fi, tak jsem posurfovala J.

Organizátoři to asi  mají „ tam nahoře“ pojištěné, protože ačkoliv jsme v předchozích dnech propadali trudomyslnost z deštivého počasí, v 16:00 hodin v Blansku vládlo polojasno, teplota vzduchu se pohybovala kolem 21 C a jen mírně povlával větřík. V 16:00 byl start, jen tak pro upřesnění...
 

Trasa je vedena nejprve centrem města, kdy obkroužíte dvakrát náměstí. Není to žádná rovinka a když z náměstí vybíháte směrem k nádraží, máte v nohách něco přes tři kilometry. Po asfaltové cestě pak dále mírným stoupáním běžíte Moravským krasem až ke vchodu do Punkevních jeskyní. Mezi 12-tým a 13-tým kilometrem je obrátka a stejnou cestou se vracíte do cíle.

Přiznám se, že k účasti na půlmaratonu jsem měla několik důvodů. Tím nejdůležitějším  byla růžová barva funkčního trička pro každou  běžkyni, která se stihla zaregistrovat do 31.7.2014. Růžová je zkrátka růžová, dobře mi ladí k silničním botkám a začínám být lehce senilní, tak mám už mám včil ráda stejné barvy, jako má pětiletá Markétka.

 
 Ale měla jsem i seriózní důvod.  Na půlmaraton jsem byla zaregistrovaná už loni, ale úraz kolene mi účast znemožnil. A i když mám pocit, že toto léto běhám jeden závod za druhým,  na závod v Moravském krasu jsem slyšela tolik chvály, že jsem zkrátka musela být při tom (navíc jsem už od června měla zaplacené startovné a kurňa prachy jsou prachy J )

V červenci jsem k účasti nenásilnou formou zlomila i Roberta, bo jsem mu připomněla, že se na Beskydskou sedmičku už musí začít nějak připravovat. Tak se dobrovolně přihlásil taky.

Jsa zaregistrovaní, s dobrou náladou jsme se přemístili na náměstí. Na náměstí to žilo. Koncert kapely Žlutý pes odbourával předstartovní stres, stánky se sportovním zbožím značky New Line ukojily všechny nákupů chtivé (ale já jsem si nic kupiť nemohla, bo jsem měla Roberta v patách J ) Stánky s občerstvením a pivem mě uklidnily, že pokud vyhládnu, mohu se po doběhu odměnit guláškem, klobáskami, bramboráky a vše zapláchnout pěnivým mokem.

V 16:00 zazněl startovní výstřel a dav se dal do pohybu. Ajajaj, už po prvním kilometru jsem tušila, že to dnes nebude dobré. Nohy se rozhodly protestovat a dát mi „vyžrat“, že jsem během jednoho měsíce absolvovala Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton,  Run Tour v Brně a poněkud si nestihla kvalitně odpočinout a zregenerovat. Já jsem fakt tele.

 
Měla jsem přesto naivní představu o závodní taktice. Prvních dvanáct kilometrů stoupání jít v průměrné rychlosti 5:10 minut na kilometr, abych po obrátce využila klesání a „valila“ kilometry po pěti minutách. Nešlo to, opravdu ne. Zatímco Robert vedle mě běžel lehce, já to rvala. Bolela mě lýtka, stehna, kotníky. Celá jsem si připadala těžkopádná a jako z olova. Robert mi utekl a já bojovala. Prvních osm kilometrů bylo asi nejhorších.

Ještě, že fanoušci – diváci byli skvělí.. To, co jste předvedli kolem 11-tého kilometru u hotelu Skalní mlýn, to byla pecka. Zdálky slyším bubeníky. „Aha, to bude nějaká skupina“, říkám si. Když však přiběhnu blíže, vidím vlnící se svatebčany, kterak v čele s nevěstou v dlouhých bílých šatech bouchají do bubnů, vlní se, někteří mají v rukou cedule s povzbuzujícími hesly ( „Vydrž“ a „Do toho“) , plácají nás a povzbuzují. Ale s takovou vervou a nadšením, že přestáváte klesat na mysli a zrychlujete, kopec-nekopec. Byť jenom na malou chvilku J

V protisměru mě míjí Keňané. Tleskám jim. Jsou dobří. Zahlédnu i Dana Orálka. Je strašně hubený, to se mu to pak kurde běhá, že? Lenkočlenko nežer a budeš valit taky J .Vyhlížím blonďaté vlasy Petry Kamínkové a skutečně ji zahlídnu. Všichni mají soustředěný výraz v obličejích a já přemýšlím, zda se také někdy na trati trápí .....

Příroda. Fajna. Asi tak od 8-mého kilometru. A čím blíže obrátce na dvanáctém kilometru, tím je krásnější. Běžíte sice po asfaltce, ale lesem. Míjíte vchod do Punkevních jeskyní. Ve vzduchu jsou cítím hřiby, potkávám houbaře s košíky a skutečně „ rostou“. Tež bych si radši odskočila sbírat do lesa lysohlávky a muchomůrky...Halucinogeny by mě možná nastartovaly k rychlejšímu běhu. Ale jsem čestná, tak neubíhám z trati a doping se nekoná J.

Po dvanáctém kilometru přichází vytoužená obrátka. Plánované zrychlení už bohužel nikoliv. Už jsem opravdu vyšťavená, ale vím, že doběhnu. Rozhlížím se kolem sebe a kochám se. Kolem 14-tého kilometru opět narazím na fandící svatebčany, jsou úžasní. Chci zrychlit, nejde to. Tak se alespoň usmívám a mávám a děkuji tak za podporu.

Sice nemám moc žízeń, ale na 15-tém kilometru využiji občerstvovací stanici, během pití přecházím do kroku a myslím na steaka a pivo. Kurde proč jsem si jich včera u Orlíků nedala více, alespoň by mi ionty nechyběly... A pak už zbývá posledních šest kilometrů. Běžím je na „morálku“. Vbíhám do Blanska a po nějaké chvíli zahlédnu cílovou bránu. Je už blízko a zároveń daleko. Znovu v duchu děkuji divákům. Stojí podél cesty, fandí :“Už je to kousínek“ a chválí: „Holky jste fakt dobré“...

Probíhám bránu a brzdím. Opřu se o zábrany a snažím se nevnímat mžitky a chvilkovou slabost. Čeká na mě Robert, opírám se o něj. Nějaký kluk mi podává láhev vody. Jdu si pro ovoce, koláč a ionťák...Už je dobře J Zrovna vyhlašují vítěze. Náměstí je plné, diváci se baví, tleskají . Škoda,že netleskají mi J.

Já sama jsem se svým výsledným časem  hrubě nespokojená. Ale vím, že mě alespoň přinutí odpočinout si. Teď však mám strach se zastavit, bo jak zastavím, mám motáka. Jdu tedy do šaten pro věci. Robert je unavený, ale spokojený. Doběhl o deset minut dříve, než já. Při čekání na tašku zaslechnu běžkyni za mnou. Vykládá si s kamarádkou, že dnes se snad všem běželo nějak hůř, pomaleji...Snad kvůli počasí, snad kvůli tlaku. Ale za rok prý poběží zase.

Vyzvedneme si tašky a přemisťujeme se do plaveckého bazénu, kde využíváme sprch. Voda odplaví tu nejhorší únavu a já už nejsem zklamaná. Mám radost, že jsem vyzkoušela nový závod a do běžeckého deníku si mohu zapsat náročných 21 kilometrů. Ale teď toužím jen a jen po posteli JJJ. A vůbec nezávidím, těm, co jdou za týden B7. Budu vám fandit a myslet na vás z horizontální polohy s televizním ovladačem v ruce .

Run Tour Brno a tak trochu Okresní přebor


Sobota 23.8. Probudila jsem úžasně vyspaná někdy kolem půl osmé. Sama doma. Celé dopoledne jsem prolelkovala. Po jak dlouhé době? Ježiš to byl doma klid JJJ A pak mi to došlo. Odpoledne mě čeká závod v Brně.  Néééééééééé!!! Sice jenom 10 kilometrů,  ale mi se tak nechce…Proč já hloupá se v květnu přihlásila?  To zas byla nějaká pozávodní euforie.  Aha, přihlašovala jsem se tenkrát na Run tour v Ostravě no a když jsem viděla, že v srpnu, který byl tak daleko, se poběží v Brně, přihlásila jsem se i tam. Teď si rvu vlasy…No nic, letos naposled. Končím. Fakt už nebudu absolvovat tolik závodů. Mě se nechce. Závodit a vlastně ani běhat.
S takovýma myšlenkama jsem po obědě nastoupila do auta k Rosťovi Bažanowskému. Jel do Brna udělat reportáž pro Bezva Běh. „Ahoj Rejžo, mě se tak nechce. Končím s běháním. To jsou poslední závody. Fakt už nemožu“. Rejža se začal strašně smát: „Já už nezávodím, já jsem na tom stejně. Já teď jezdím na kole a sem tam nějaký trail a Tatry. Nejsi jedniná, všichni kolem mě mluví úplně stejně“.

Celou cestu do Brna jsme si říkali, jak už stárneme a co nás bolí. Mě momentálně nebolí nic, ale Rejžu bolí kolena. Než jsme dojeli na Brněnské výstaviště – místo konání závodu-bolela kolena i mě. A navrch i záda a hlava. Srdce mě nebolelo, Gott sei dankJ.
Jdu se zaregistrovat. Dostávám startovní číslo 219. Do startu ještě plno času a tak nasávám závodní atmosféru. Alkohol nenasávám, bo nikde žádný nenalívají. Až těsně před startem zjistím, kde čepují Starobrno, ale to už je pozdě J .

 V 16:00 startuje závod na 5 kilometrů. Moc se mi to líbí – nemuset běžet a jen fandit. Tleskám každému. Ze známých osobností běží i Dalibor Gondík, pak ta Ina, co chodila s Jágrem J a Jakub Kohák. Ten je dobrej. Kouknu na něj a musím se řehtat. Ač je v oděvu běžeckém, já ho vidím pořád v teplákovce coby fotbalistu v Okresním přeboru. Slavoj Houslice, to je panečku oddíl.  V cíli s ním moderátor dělá rozhovor…směju se a závidím mu, že už má odběhnuto. Závidím všem, co už mají běh za sebou…
17:00 tak jo, jdu do toho. Kurde musím to dát rychleji, než v červnu Ostravu a v červenci Karvinou. První čtyři kilometry se mi běží překvapivě dobře, držím průměrné tempo na kilometr pod 5-ti minutami. 5 až 7 kilometr zpomaluji. Nějak to nejde. „Jsi tlustá a proto ti to běhá pomalu.To jsou ty chipsy a arašídy, co jsi sežrala včera večer“ - takto hezky rozmlouvám sama se sebou a dávám si letos už po stopadesáté předsevzetí, že skoncuji s nočními nájezdy na ledničku a špajzku.

Trasa nuda nuda, šeď šeď. Myslela jsem, že se protáhneme Brnem a já zavzpomínám na studentská léta. Ale celý závod probíhá v areálu výstaviště, sice rovinka, ale spoustu zatáček a vraceček. To mě nebaví a to mě zpomaluje. Počasí dobré, je teplo, nefouká vítr, neprší. S výjimkou prvního kilometru žádná tlačenice, pěkně se my běžci na trati rozprostřeme.

Osmý kilometr…ty jo, zrychluji. Pomohl mi ten hroznový cukr, co jsem slupla. Jde to, jde to. Po dlouhé době mi v závěru závodu není špatně od žaludku. Opět se dostávám na tempo pod 5 kilometrů, ale už je pozdě, pod 50 minut to do cíle nezvládnu. Nu což, výsledný čas v cíli 50:58  (realtime 51:15) je i tak lepší, než v červnu a červenci.
Dostávám na krk krásnou medaili a už je mi fajn. Chci pivo. Kopnu do sebe ale jen dvě vody, jabko, banán. Potkávám Jakuba Koháka. Ty jo, chci s ním fotku, ale nemám u sebe mobil ani foťák. Rejžo kde jsi??? Okresní přebor !!! I v tom davu lidí nakonec Rejžu seženu a fotím se.
 

Využívám ještě stánku Mizuno a nechám si udělat diagnostiku došlapu. S výsledkem jsem spokojená. Došlap je neutrální, jen si trochu musím pohlídat pravou nohu.
Rejža chce jet, tak valím do šatny, převlíkám se a na Starobrno kašlu. Až doma se odměním.
V autě probíráme závod. Rejža mi vysvětluje, že čas nemá tak špatný vzhledem k tomu, že jsem minulý týden běžela kopcovitý Slezský maraton. Jsem k sobě asi moc náročná. Ale co, běhání mě asi přece jenom baví a ještě nějakou dobu bavit bude.

Nakonec krátké zhodnocení a porovnání.  Určitě se mi více líbila trasa Run Tour v Ostravě. Vedla městem a skrz Dolní Vítkovice. V Brně se vše odehrávalo na relativně malé ploše. Ale jinak chválím a chválím. Perfektní organizaci závodu. Vše běželo podle časového rozvrhu, u vyzvedávání startovních čísel žádná tlačenice. Organizátoři byli ochotní . Na trase 3 občerstvovačky s vodou a ionťáky, v cíli i ovoce a mysli tyčky. Po závodě parádní koncert. Jen tu tombolu jsem nestihla…
A tak stejně jako v Ostravě prohlašuji, že až budu v důchodu, projedu v rámci Run Tour celou republiku.

YESenický 1/2maraton – NO PROBLEM!!!



Dlouho jsem se chtěla přihlásit na nějaký opravdový horský, pro mě delší závod. A tak nějak se mi pozdával Jesenický 1/2maraton, jehož 3. ročník se konal spolu se 6. ročníkem maratonu v sobotu 23.8.2014.

Django přislíbil, že mě do Jeseníků odveze a půjde na kolo nebo na hřiby. Nakonec mu to asi nějak nedalo, a tak se i dva dny předem přihlásil. V pátek mi dokonce oznámil, že se obětuje a poběží se mnou a potáhne mě. A dodal: „Pokud to zaběhnem za 3 hodiny, koupím ti…“ Čekala jsem, že z něho vypadne třeba NOVÉ BOTY nebo nějaké OBLEČKY a on, že prý „OBĚD“ J. No tak nic. Mé ambice byly hlavně vyzkoušet si první horský závod a doběhnout. „Je to krásný závod“, prohlásila minulou sobotu jedna z týmových jedniček Stoša.

V pátek nemám žádné nervy. Odevzdám děti babičce a jdu poměrně pozdě spát. Ráno lije, vstáváme po páté a vyrážíme na Skřítek. Parkoviště je už plné a docela to tu žije. Dám si čaj a nasedáme do autobusu směr Červenohorské sedlo, kde se startuje. Je tam všude mlha a docela zima. Výklad tratě a pár slov pořadatelů (letos se změnili organizátoři závodu, původně snad ani neměl být). Pak se přesuneme na start a ještě se s Djangem domlouváme, že se mnou půjde na Švýcárnu a pak každý sám. Trochu mám výčitky, že ho budu brzdit. Kdysi mi Bobika kladl na srdce, abych ho nenutila běhat se mnou, tak po startu zakřičím, ať běží sám. V duchu ale doufám, že mě nahoře počká. V MP3 mi zní Pink Please Don’t Leave Me – zdá se, že Django mě doopravdy opustil, bo ho nevidím L. První kilometry se spíše stoupá, pojala jsem taktiku Lenkyčlenky, o které tak často píše: roviny a mírné kopce běžet, do kopce jít, z kopce běžet. Celkem se to i daří. Cupitám po chodníčcích a dřevěných cestičkách, to se mi líbí. Myslím i na Majkla – prý to byl jeho oblíbený závod…Po 5 km vidím chatu na Švýcárně a občerstvovačku. Pak mírné stoupání na rozcestí pod Pradědem a po asfaltce dolů na Ovčárnu. Běží se mi dobře, zvesela. Míjím davy turistů, někteří se usmějí a dokonce i zafandí. Z Ovčárny se zase stoupá na Vysokou holi, to mě trošku bolí zadní strana stehen. No a pak už byl terén takový zvlněný.  Snažím se udržovat si průměrné tempo 7,36 km/hod. a tuším, že pokud se nestane nic zásadního tak to plus mínus stihnu. Na konci mě čeká prudké klesání, po kamenech, které mi teda vůbec nejde. Taky už jsem unavená a cítím otlačené špičky prstů. Dobíhám na Skřítek v čase 3:03:37 a jsem spokojená. Garminy mi ukazují 22,68 km, tak kdoví, třeba bych to při těch avizovaných 22 km i stihla? Ale nijak mě to netrápí, počítám to jako tři hodiny. Mám radost, po dlouhé době to je závod, který jsem si fakt užila. Nakonec i počasí bylo pěkné. Django doběhl v čase 2:48:20, takže na mně ani nemusel dlouho čekat. 

Spěcháme domů a cestou nazpět se stavíme u Kukačky na slíbený oběd. Je mi strašně špatně od žaludku. Moc jsem cestou nic nejedla, s výživou při takovém závodě mám pramálo zkušeností. Nakonec si dám jen vývar, z kterého sním trochu nudlí. Djanga ten můj oběd přišel na 25 Kč J. Jedeme si pro děti. Na nohách mám dva fialové puchýře (ANO, chtělo by to ty nové boty…) a pravděpodobně mi jako každý rok slezou nejméně dva nehty. Taky jsem docela zelená, protože je mi pořád zle. Mamka mě přivítá slovy: „Stojí ti to za to?“ a mluví o nezdravém vlivu na tělo a sebepoškozování. Ale je mi to fuk. Já jsem si to OPRAVDU užila. Dokonce bez PROBLÉMU, Koudy J. Doma si dám horkou sprchu, Ibalgin a ½ l Coly a uleví se mi.

Škoda, že se z VZS nikdo nepřidal – třeba příští rok J?!

Jo a dostali jsme krásné tričko – dámský střih, pružné a v nádherné modré barvě!!!



Na kole do Chamonix


                Je 20. června (2014) a já Deni definitivně oznamuji, že s nimi do Chamonix nejedu, to však již mám jasný plán. Mám zakoupené lístky na vlak do Mnichova a z něj pak pojedu na kole do Chamonix. Google ukazuje 630 km, takže 3 až 4 dny na pohodu, když nebudou problémy a moc velkých kopců. Deni píše, že ji to mrzí, tak snad ji potěší můj pozdější příjezd po vlastní ose s "mezipřistáním" v Rapperswil u Bobíků. Vše je samozřejmě tajné a to nejen pro Deni, ale i pro Bobíky. Jednak to má být překvapení (snad příjemné) a taky jsem se chtěl vyhnout odrazování a řečem, že to není normální (za daných okolností) a že to nedám a pak se něco podělá a nedůvěřivci mají argument, kterým mě budou "mlátit" po hlavě, kdykoliv něco podobného vymyslím. Ostatně při takových akcích se vždy něco podělá, ale o tom později. No, ale nebylo to úplně tajné, protože přece jen potřebuji informace a ty mi v hojné míře dodával Míra. S Orlem jsem cosi probíral ohledně průjezdu Švajcem a jakýsi záložní vercajk beru od Malči. Od Bobíků již mám nějaký měsíc přesnou adresu "prolezlou" na Google mapách a Street View a další info co, jak, kde a zda jsou doma a nebudou mít třeba návštěvu, jsem průběžně zjišťoval. Naposled na Skype po půlmaratónu v Olomouci, dva dny před odjezdem. Po půlmaratónu jsem se chtěl trochu vyspat, což se mi moc nepovedlo. Protože jsem s tím počítal, tak jsem odjezd naplánoval až na pondělí ráno, ale to už jsem se nevyspal vůbec, protože balení a příprava je pro mě proces, který nemám rád, je zdlouhavý, nekonečný, otravný a pro mě nikdy nekončící a to i když se začnu balit týden dopředu. Takže jak jsem ulehl, tak jsem přemýšlel co bych ještě měl vzít a průběžně jsem vstával a balil. Abych upřesnil to balení, tak nejde ani tak o samotné balení fyzických věcí, ale příprava celé logistiky, kdo to kdy dělal, tak ví.
                A proč zrovna toto? O doprovodu Deni na MS se vedla řeč hned po její nominaci a že nás pojede více z VZS, ale úvodní nadšení, jak čas běžel, vyšumělo, ne však u mě. To pak vystřídal stav očekávání a s časem to přešlo až do jakéhosi zklamání. Z mého osobního plánu, udělat z toho obšírnější repku (video reportáž) s profi přístupem, díky dalším okolnostem sešlo. A definitivně mě odradilo, že bych musel jet s jinou skupinou. No, ale když už jsem si na ten víkend před x měsíci nic pracovního neplánoval, tak jsem měl náhradní plán, jet na kolo do Alp. A jelikož jsem nevěděl kde a Deni se tvářila, že ji moje neúčast na jejím první startu na MS mrzí (zcela jistě ne posledním), tak proč nejet nejet do Chamonix. Z pohledu času, to bylo lehce extrémnější. Z jedné strany to bylo ohraničeno Olomouckým půlmaratónem a z druhé viz níže. Honza (Zemaník) to nazval jako takový Survival. No a svou váhu mělo i to, že bych mohl snad některé příjemně překvapit.
                Dále pak jsem byl zvědavý, jak bude reagovat můj organismus na několikadenní zápřah. Trochu teorie: Svalovou únavu způsobují tři věci a to nedostatek kyslíku, kyselina mléčná a dojdou-li zásoby paliva pro svaly (svalové buňky, ATP). Kyslíkový deficit nehrozí, půjde o vytrvalost, ne rychlost. Podobné by to mělo být s laktátem, takže stačí do sebe valit zjednodušeně řečeno "cukry" a mělo by to jet. No a v druhé řadě, z čeho jsem měl silné obavy, to je nedostatek spánku, protože se znám, když se mi chce spát, tak nemám problém usnout i za chůze. Původně jsem chtěl vyrazit v pondělí ráno s Mnichova a za tři dny dorazit do Chamonix. Po přehodnocení jsem si řekl, čtyři dny budou ok. Nejpozději však musím dorazit do pátku do večera, abych měl 7 dnů na regeneraci na MF100 (Malofatranskou stovku).
                Je pondělí ráno 5:20 a já stojím v Ostravě na peronu a očekávám, že s přijíždějícího Pendolina se někde ve čtvrtém vagonu otevřou dveře a budou po mně žádat kolo, jak jsem zvyklý, ale ono nic. Všichni už nastoupení a já stojí s plně naloženým kolem sám před vlakem. V tom mi docvakne, že je třeba jednat, tak popadnu kolo a vlezu s ním do prvních dveří, které mám před sebou, totálně ji ucpu a jdu pátrat po tom, jak to teda s těmi koly je. Hmm, takže vše přenést na druhý konec vagonu. Kravaťáci na mě hledí jak přenáším 10 minut blechy s jednoho konce na druhý a nakonec jde kolo a k tomu jsem ještě nespolečenský oblečen. Jedna slečna se tak na mě dívá, beztak si říká, co je to za exota a to ještě neví, že mám místo vedle ní. Sednu si a hledám zásuvku, abych dobil mobil, ale v ní má slečna napíchnutý noťas a dívá se na film. Tak přemýšlím, jak tuto prekérní situaci vyřešit a pak mě napadne, že mám rozbočku. Vytáhnu tedy rozbočku a říkám si, jaký jsem to machr, že mám řešení. Ejhle další problém, ona mezitím usnula. Teď se to ve mně hádá, vzbudit ji a dobíjet nebo nedobíjet a někde na 250. km dojde šťáva v GPSce a budu v háji. Uff, probudila se, tak neváhám a dodávám si kuráže, protože musím do míst, kde má nohy. Nakonec mi uvolňuje celou zásuvku.
                V Praze mám 45 minut na přesednutí na vlak do Mnichova, ale musím koupit místenku pro kolo, protože soudruzi z NDR udělali někde chybu a na netu koupit nejde. Takže oněch 45 minut nebylo promrháno čekáním, protože s naloženým kolem se podstatně hůř po nádru "pohybuje", hlídá otáčí, atd. Mimo jiné cesta s kolem Praha - Mnichov přes 3 tisíce. Ti němčouři asi musí hulit.
                Super, jsem si jist, že sedím ve správném vlaku, protože už tu nikomu nerozumím, tak doufám, že se konečně vyspím. Přijde průvodčí a říká mi: "Lístek má být vytištěn ve formátu A4 (mám ho na A5), mi to nevadí, ale jestli Němcům to nevím". Říkám si, jooo, to já jim určitě v němčině vysvětlím.
                Zkouším si spustit připravenou trasu nahranou v mobilu po které pojedu, ale ono to nejde. Doma jsem to zkoušel 20 krát a bez problému a teď nic. Tak to jsem v háji, nemám žádnou náhradu za navigaci, vím, že je třeba dělat zálohy, ale prostě nezbyl čas. Trasu jsem nestudoval a nemám ani mapu. Vše se dá celkem lehce vyřešit, ale na úkor času a to bude v následujících dnech pro mě nedostatková veličina. Konečně, až na popáté, se mi podaří spustit trasu, ale to je bohužel naposledy. A pak mě napadá, zda-li jsou Švýcaři v Schengenu, protože jsem si jaksi nevzal pas, tak hodinu telefonuji a SMSkuji na všechny strany i s Bobíkem (vymyšlenou příhodou), jak to teda je a zároveň už zajišťuji, jak by se mohl pas ke mně do dvou dnů dostat a kde asi budu. Taky mě napadá, co by se stalo, kdyby mě chytli někde ve vnitrozemí bez pasu, tak jaká je asi vazba ve Švýcarsku, protože jsem tam nikdy nebyl, že . To vše ale naštěstí nebude třeba, protože mi přichází info, že Švycaři jsou v Schengenu od roku 2008, přesně tedy od 12. prosince. Bob mi ještě radí, abych si ho pro jistotu vzal, ale já ho samozřejmě neposlechnu, protože už nemůžu . A protože pořád mám co řešit, tak cesta, bohužel, utíká velmi rychle a na spánek moc času nezbylo.
                Je půl čtvrté a přijíždím do Mnichova s půlhodinovým zpožděním, takže i němčourům to jezdí, jak se to zrovna podaří. Bohužel, spánkový dluh z posledních dvou dnů jsem snížil asi jen o půl hodiny, ale je to o hlavě. Je vedro, půl hodiny než se na peronu připravím a naložím kolo (včetně kola 43 kg). Na protějším peronu stojí asi tisíc lidí, takže jsem jak v divadle na podiu.
                Konečně vyjíždím - s nefunkční trasou, ale začátek si pamatuji, takže z Mnichova se vymotám rychle, ale pak už nevím, často zastavuji a čučím do mobilu (mapy) bez trasy. Původní plán byl jet přes noc, ale toho spánku fakt za poslední dny bylo velmi málo. Vím, že první den musím ujet alespoň kilo, abych měl šanci dodržet plán a v úterý večer byl u Bobíků. Dle Googlu a tedy původní, nefunkční trasy je to k nim přesně 300 km. Ve skutečnosti pak nejedu 360 km. Jedu po stezce, někdy po cestě a najednou konec stezky a na silnici zákaz vjezdu pro cyklisty. Si říkám: "Co to jako je, do prdele, kde mám jako jet?!" Chvíli, váhám a nakonec usuzují, že ještě není čas ne první tučnou pokutu. Tedy jedu po jakési lesní cestě, až pořádně zaroste kopřivami. To už ztrácím důvěru v onu cestu, ale vytrvám, a po čtvrthodině vyjedu na nějaké asfaltce.  Snažím se zjistit, kde jsem. Usuzuji, že takhle to nepůjde, protože to bych tam dojel za týden. Je třeba najít pořádnou cestu. Slunečný den se pomalu mění na zamračený a později občas lehce poprchává. Jede se dobře a na 80. km sahám po noční výbavě pro jízdu (dvě červené světla v zadu jedno bíle vpředu). O 15 km dále si dopřávám malé jídlo. Je po jedné hodině po půlnoci. Zastavuji na malém kruháči ve Füssenu (125. km) a hledím do mapy. Jakýsi chlápek v autě taky zastavuje na kruháči a ochotně mi vysvětluje, kde mám jet a taky chválí, obdivuje a deset minut do mě buší německá a anglická slovíčka, což je pro mě únavnější než samotná jízda. Super jedu, pomohlo mi to. Bohužel cesta po páru kilometrech končí a na ní navazuje dálnice. Začíná tam i cyklostezka, ale hned na úvod nabízí tří možné směry. Tak přemýšlím, která může být ta pravá. GPSka stávkuje. Na cyklostezkách samozřejmě neudávají cíle vzdálené desítky či stovky kilometru a místní cíle mi nic neříkají. Pokušení je velké, zvlášť když vidím na dálnici další mnou žádané cílové město (Kempten) a dálnice je prázdná, ale odolám. Z cyklostezek nakonec testuji všechny tři směry do hloubky jednoho kilometru. Aaa konečně naskočila GPS! Už vím kde jsem - v prdeli. První jízdu nakonec končím asi 5 km za Füssenem (v Rossmoos) kolem tří hodin ráno po 135 km. Rozbaluji vercajk na vaření a dopřávám si pořádné jídlo. Vše se snažím dělat svižně, abych šetřil čas. Proto i váhám, zdali postavit stan, protože nechci spát dlouho. Sem tam padá pár dešťových kapek, tak se rozhoduji, že by mě to budilo a tak stavím stan. A dobře jsem udělal, než ulehnu, už leje pořádně. Dopřeji si 3,5 hodiny spánku, vstávám, venku stále leje. Začnu se balit a v půl osmé vyrážím. Pořád prší, i když méně. Déšť samozřejmě není překážkou, jen menší nepříjemností. Během včerejšího tápaní a bloudění jsem si říkal, že si asi fakt koupím mapu. Na 40. km (175. km) projíždím Kemptenem a tak jdu koupit mapu. Bohužel, map tam je tolik, že po 5 minutách to vzdávám. Podrobné mapy nemají na obalu vyznačenou oblast a mapy s méně detaily jsou mi k ničemu, to mám v mobilu taky, tak měním knihkupectví za potraviny, kde si kupují hodně dobrý makovec, to ještě nevím, že je to poslední, který jsem na tomto výletě sehnal. Půl hodiny než se vymotám z města. Stává se normou, že z menšího města se vymotávám půl hodiny a z většího hodinu. Na 50. km mě bere spaní, ale není se čemu divit, za poslední tři noci jsem naspal tak 10 hodin. Jsem naštvaný a bere mi to náladu, protože nemám čas spát a tuším, že bude ještě hůř. O deset kilometrů dále podlehnu a na autobusové zastávce si ho na 20 minut dopřávám. Je to velká vzpruha, jsem ready. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Bohužel, vlhkost si vybírá daň na kameře, takže se odmlčela. Zkouším různé potraviny, abych si dopřál další makovec, ale nic, všude jen čokoláda. Míjím Lindau a při klesání do Bregenz, si říkám: "Super, teď už je to k Bobíkům cca 100 kilometrů, žádné velké kopce.", ale až se mi otevře krajina, tak se nestačím divit. Směrem k Bobíkům to nejsou Beskydy, ale přímo Kordillery. Ano vím, měl jsem si projít trasu, ale nebyl čas. Původní plán dorazit k nim ve 20 hodin přehodnocuji na 22. V cestě mi stojí Alpstein s nejvyšším vrcholem Säntis 2502 m. Ve městě zastavuji, abych se podíval do papírové mapy Švýcarska, kterou jsem si pořídil již před cestou, kam mám jet a jak se vymotat z města. V mobilu mi dochází i druhá baterka. A ejhle! Jak jsem zastavil, tak z baráku nějaké firmy trčí ven zásuvka! Bohužel, českou rozbočku tam nenarvu, tak půl hodiny dobíjím jen mobil, který bude klíčovou navigací v Raperswil. Po půlhodině se vymotám z Bregenz, ale jen díky mobilu. Baterky rychle ubývá. Jojo, měl jsem si vzít ten solární panel a byl by o problém méně. Ani jsem si nevšiml, že jsem projel i Rakouskem a vjíždím do Švajcu. Nyní mi jsou éčka v cashi k ničemu. Pří koukání na vzdálené cíle se dívám do papírové mapy a občas se mě někdo ujme a začne mi vysvětlovat cestu, dokonce jeden chlápek mě asi kilometr doprovází autem a ukazal mi luxusní zkratku, abych se prý vyhnul dangerous cestě. Jenže na konci nevím, kam dál a zase 20 minut tápu. Ještě jednou se marně snažím nahodit trasu v mobilu, protože to hledání mě fakt zdržuje, ale od ní jsem, jak o týden později zjišťuji, vzdálen asi 20 km. Další, konečně jakýsi sportovec, říká, že to bude náročné do Rapperswil, ale že to asi nestihnu do půlnoci a dolívá mi vodu. Si říkám: "Co to mele, já tam chci být do 22 hodin.", ale přitom si taky říkám, že asi ví a nekecá. Začínám stoupat. Z nabídek, které mi dali lidi, jak překročit ony hory, vybírám cestu na Nesslau (jedno, ale poctivé, stoupání), po hodině a půl to kulminuje. Jsem nahoře. Chystám se na sjezd, ale kolo při cestě po rovině a z kopce vydává divné zvuky a dosti hlasité. Jedu, zastavím, zjišťuji co je zatím, ale nedaří se mi to zjistit. Vše se jeví, že je v pořádku. Opět jedu, jenže zvuk je takový hodně varovný a z kopce by to mohl být velký malér, čeká mě totiž 20 km sjezdu do Wattwil. Tak zastavuji, vše shodím z kola, zároveň poskytuji děj pro partičku sedící v protější hospodě. Vytáhnu vercajk a zadní kolo a detailně ho studuji a testuji. Mám podezření, že je to střed … Tak to je v řiti, to budu řešit zítra půl dne. Říkám si: "Pojedu tedy maximálně rychlosti do 40 km/h.", protože už jsem viděl na kole i skoro upálenou zadní osku a s tím nákladem by to šlo snadno. Čas 22 hodin u Bobíků dostává za své, protože je to ještě 20 km a je tam jeden malý kopec a je 23 hodin. Jsem ve Wattvil a posílám sondážní SMSku Bobíkovi, ale bez odezvy, později ještě jednu, se stejným výsledkem. Asi týden před odjezdem, jsem se s ním domlouval, že se "potkáme" na TeamViewer, že potřebuji cosi testnou, abych zjistil, jestli jsou doma. Rozhoduji se tedy, že najdu místo pro stan a ráno rozklíčuji, co s kolem a co s Bobíkama. O půl jedné zastavuji po 209 km a 15 km před prvním cílem cesty. To kolo mě fakt sere. Den před odjezdem jsem zjistil, že je tam něco špatně, ale už nebyl čas to řešit, jen jsem utáhnul konus, ale tušil jsem, že ten problém bude větší. V noci posílám Deni SMSku s přáním šťastné cesty, aby neměla podezření. Dá mi to ale pořádně zabrat, odhaduji, že jsem ji psal 20 minut a u toho 10 krát usnul. Později se dovídám, že moc pochvaly jsem za ni nedostal, protože Deni SMSky oznamuje patrně siréna a už tak prý měla mizerné spaní. Dopřávám si luxusních 5 hodin spánku a o půl osmé jedu, nyní již jen k Bobovi, protože Kačka je zcela jistě v práci. Ráno čtu SMS od Boba, že mi vůbec nerozumí, protože jsem mu poslal ještě třetí SMSku před spaním, ale já mu rozumím, že mi nerozumí.
                Jsem u Boba, čučí na mě z balkónu s Tobikem. Hned mu obsazuji osm zásuvek, abych si vše dobil a jdu řešit kolo. Zkouším od Kači zadní kolo, to mi jednoznačně říká, že problém je v zadním kole. Je to jasné, střed je v háji. Chvíli na mě padá skleslá nálada, co když to tu nevyřeším, protože tady to prostě funguje jinak. Valím na kole do města a obcházím tři cykloobchody, jenže náhradní zadní kolo, tak to ani náhodou. Ale v servise mi jedna slečna řekla, pokud jsem jí dobře rozuměl, že mi střed vymění za 50 franků. Samozřejmě, že jsem šel i do potravin a hledal marně makovec. Vracím se s nepořízenou. Ani ten blbý makovec tu nemají. Řeším co dál. Napadlo mě, jestli bych si zadní kolo nemohl půjčit od Kači, ale ta ho bude potřebovat, takže nic. Půjdu tedy do toho servisu, ať mi vymění střed, bohužel to bude na dlouho a čas je to, co nemám, ale jiná cesta není. Ještě Bob namítá, abych se nato podíval, tak rozdělám střed a vypadá to, že jedna kulička chybí. Ještě, že mě nakopl, už mi ta hlava fakt nejde, ale není se co divit, spánku bylo jako šafránu. Nyní jedu s Bobem autem do města. Navštěvujeme servis, ale už je tam kdosi jiný. Tam zjišťuji, že kuličky, které chci koupit všechny nové, se kuličkám moc nepodobají. Ještěže misky zůstaly ok. Synek se po půl hodině objevuje s dvaceti kuličkami, konusy nemá, ale ty jsou v poho, dám tedy staré. Super, složím kolo a testuji s nákladem a je to OK. Jsem happy. Bobovi vyberu veškerou Solvinu, ač jsem šetřil co to šlo . Bob mi udělá něco na jídlo, já si hodím sprchu, po třech dnech to není špatné, nepočítám-li déšť. U něj si znovu nahraji trasu, tentokrát i v jiném formátu, vše funguje. Chci vyrazit, ale jak tak Bob na mě mluví, tak mám problém udržet otevřené oči. Tak tedy využívám nabídky a na hodinu si lehnu, ale jsou z toho dvě. Právě když vstávám, doráží Kačka z práce. Tož jsem rááááád, že i tu děvuchu vidím!!! Jako vždy dobře naladěná s úsměvem na tváří, doprovází to pozitivno se přelívá i na mě, navíc jsem vyspaný. Loučím se a v 19 hodin vyrážím. Doufám, že mě ten spánkový deficit někde nesekne a budu moci jet přes noc, protože mám den ztrátu. Bob mě prvních 20 km a začíná to pěkně do kopce. Ještě než se rozloučíme, říká, máš výšku, tak teď už to pojede samo. Ale jen co se rozloučíme, tak je to prudký padák dolů a co jsem nastoupal, je pryč. Začíná pršet, potom i lít. Držím se striktně trasy, později od toho upouštím, protože přece jen ty cyklostezky tě vedou všude možně jen ne přímo k cíli. Stojím u vlakové závory v Chamu a "odchytí" mě nějací dva lidé, protože vidí, že jsem naložen a že si nasazuji vercajk na noc a ptají se, kam jedu. Když jim to řeknu, že jedu do Chamonix za kamarádkou na MS z Mnichova, ještě je ujišťuji, že jsem z ČR, tak to s nimi málem šlehne. Kdo ví, co si teď myslí o lidech z ČR. Hmm, mi to zase tak něco mimořádného nepřijde, anebo jsem fakt magor a už si to neuvědomuji . Jede se mi luxusně, cesty jsou prázdné. Na stém kilometru (465. km) si dávám čtvrt hodiny pauzu, abych protáhnul nohy - krásné náměstíčko. A jak tak jedu, tak vidím, jak z těch různých obchodů a obchůdku mají i přes noc vystavené věci a prostě je neschovávají, si říkám …, jestli bych neměl tu nálepku CZ schovat. Vládu noci pomalu přebírá den. Je tedy čtvrtek ráno a já jsem již v Bernu, spát se mi nechtělo a nechce. Zjišťuji, že pokud šlapu, tak je to v poho, ale jak slezu z kola, tak mě hned bere spaní.
                Vymotat se z Bernu je fakt makačka a to jedu podle trasy s GPS. Chvíli jedu po ulici a chvíli po cyklostezce. Odbočky na ně lze lehce přehlídnout. Mnohdy je problém vůbec najít odbočku díky podjezdům/nadjezdům. A jak tak jedu tak najednou jsem na čtyřproudovce a kolem mě jezdí auta, vlevo i vpravo v odbočovacích pruzích. No nezbývalo mi než se otočit a chvíli jet v protisměru a pak přes dvě plné čáry na tu správnou stranu. Prostě takový správný adrenalin . Za Bernem na 170. km (535. km, Schmitten) si dávám několikahodinovou pauzu. Potřebuji se především pořádně nadlábnout, tedy něco si uvařit, srovnat trochu věci, což mi dalo nejvíce práce, protáhnout nohy a ruce, zvlášť levou, která začíná dělat problémy a taky především mě bolí zadek a taky se trochu kouknout, kam že to jedu. Jsem rád, že jsem se trochu posunul. Do cíle to je ještě 160 km a minimálně bych měl ještě aspoň 80 ujet. Jelikož je 8 hodin ráno, tak to nevidím jako problém. Kolo šlape jak hodinky a slunko pere jak sedlák cepem. Na louce, kde jsem se uvelebil, přijíždí chlápek se sekačkou, zdravím ho a gestikulací se ptám, zda bude potřebovat mé místo. Naštěstí ne. Dopřávám si trochu blbnutí s kamerou a foťákem.
                Trošku jsem to protáhl, ale fakt jsem se nenudil, než jsem to vše pořešil. Je 11:30 a vyjíždím. Přes hezký most přejíždím řeku Sarine. K jezeru Lac Léman mi zbývá asi 60 km, většinou jedu do kopce, takže rychlost nic moc, ale než se dostanu k jezeru, tak prudký sešup dolů, který hodně bere a málo dává, navíc bloudění, než se dostanu na tu správnou cestu. Projíždím Montreux, je to celkem hezké město, a mířím do 40 km vzdáleného Martigny. Je to nekonečně táhnoucí se cesta do mírného kopce, lemovaná po obou stranách horami. Levé zápěstí už mě bolí docela hodně a tak nevím, jak chytit řidítka, ale našel jsem jednu polohu, kdy je to ok. Sice je to takové na zlomeninu v zápěstí, ale to přece nestane a co stejně jiná možnost není . To je ale nic proti bolesti zadku. Nepomohl ani gelový návlek na sedátku. Už nevím jak si sednout, sedl bych si i z boku kdybych nemusel šlapat. Střídám jízdu v sedě a ve stoje. Jenže ve stoje zase namáhám bolestivou levou ruku. K tomu mě začínají bolet kolena, to z kola vůbec neznám. Jsem na 249. km (613. km) a najedou rup a defekt.
Nahlas volám nééé, ale ono ano. Uff, je krásně slunečno a teplo, ale i tak se mi nechce, vše sházet z kola, vyměnit a hlavně nafoukat a vše naházet zpět. Jsem u benzínky a naproti přes cestu je Lidl, tak si říkám, že ho navštívím. Objevuji zásuvku na budově pumpy. Chci si dobít aspoň mobil, ale bohužel v zásuvce není šťáva. Duše je vyměněna raz dva, ale pumpa (hustilka) jaksi nefunguje, tak jdu ke stojanu pro auta. Aaa jéje, tam to je jen na autoventilek. Tak čtvrť hodiny opravuji pumpu, vím, že fungovala, to se mi nakonec podaří…, muselo . Po hodině líného vyměňování a všeho kolem, se rozhoduji, jestli má cenu jít do 50 m vzdáleného Lidlu s posledními asi 3 franky. Ale protože hlad nedostávám, ten mám pořád, jdu, jenže už je zavřeno. Tak co, aspoň jsem uhájil tři franky a kreditka nemusela ukázat svou sílu.
                Po další hodině jízdy, kdy je pro mě bolest zadku fakt hotový očistec, zastavuji a těším se na svačinku, co mi nabalila Kačka před 24 hodinami. Ani nevím, co to je. Snad to není zkažené, ale co, i kdyby bylo, hlad je sviňa . V desetiminutovce protahuji nohy a levou ruku a těším se, až si to "užiju" na sedátku. Po defektu přehodnocuji, kam to dnes asi dojedu, ale vidím to někam kolem Martigny, to je konec roviny před kopci. Do Martigny už dojíždím za tmy. Je to takové malé město, ale v sadu bych se možná rozložit mohl. Jenže sady už jsou za mnou a vracet se nebudu, tak pojedu kousek do kopce a někde tam najdu místo. Začínám stoupat na 284. km (648. km). Na 11 km bych měl nastoupat 800 m, takže taková Lysá. To už ale v úmyslu nemám. Jenže cesta je vlastně taková římsa - z jedné strany skála a z druhé fakt propast, až mám trochu strach najet k nízkým svodidlům, abych přes ně nepřepadl. Jsem docela zvědavý, budu-li mít ještě sílu tahat takový náklad, po dávce kilometrů a to v druhé noci bez spánků, ale kupodivu to jde dobře. Projíždím 400m tunelem, kde jak jede auto, je rachot, jak by startoval Boeing. Občas kolem projede auto, které hodně zpomalí, asi si říkají, co je to za exota, takhle v noci. Ujel jsem 4 km a super, konečně je mezi propastí a skálou krásné místo travičkou. Dívám se - 288 km dneska, docela dobré. A teď si uvědomuji, sakra, nemám skoro žádnou vodu. Dilema, pokračovat dále nebo sušit hubu. Nooo to né, jedu dále, ani ne do půlhodiny jsem v nějakém městečku Salvan ve výšce 900 m. Je kolem půlnoci. Fakt krásné městečko, jako z pohádky, úplně jsem se rozzářil a najednou i kašna s vodou, napiju se, protože už jsem jel skoro nasucho a naberu plnou a už se vidím, jak se někde za ním rozložím, najím a uložím. Jedu tedy dále do kopce, koukám na výšku a už bych měl mít vrchol, tak si říkám, super sjedu do sedla před druhým menším kopcem a tam někde něco najdu. Jedu dolů, ale po chvíli se mi to nějak nezdá, kouknu na GPS a já sjíždím, ale úplně blbě. Ty vole, zpět do kopce a takových 100 výškových metrů musím zpět. Začínám být naštvaný. Hmm, k vrcholu je to ještě kus, tak jedu tou správnou cestou a najednou křižovatka, tak nevím kam. GPS mluví nejasně, zastavuje u mě chlápek s autem a deset minut řešíme, kde je ta správná cesta, on čučí do svého mobilu s mapou a já do svého. Po tomto sympoziu vybíráme správnou cestu, jenže cesta se mění v šotolinu a začíná to stoupání být opravdu horské. Zvedá se mi přední kolo. Hledím do GPSky (mobilu) a říkám: "Ty vole, to je ještě tolik serpentin a s takovým stoupáním.". Sesedám z kola a začínám tlačit. Místo pro stan opět nikde. Klasika z jedné strany skála z druhé propast. Tlačím, protože už nejím, žádné sladké sračky, bo jsem se těšil na pořádné jídlo, dochází mi power. Navíc to musím tlačit v takové velmi nepohodlné poloze páteře, protože těsně vedle kola to nejde díky nákladu. Hrubne mi slovník a už toho tlačení mám plnou prdel. Občas mě ta váha kola stáhne, to mě rozžhaví ještě více. Dělám zastávky, abych se napil. Snad po tři čtvrthodině opravdu dosáhnu vrcholu. Nacházím slušný flek a zastavuji, je mi úplně jedno jestli to někomu postavím do cesty. Ale divil bych se, kdyby se tam někdo objevil. Ten závěr byl fakt hardcore, ale bylo to hlavně o hlavě. Je pátek dvě hodiny po půlnoci. Jsem nyní ve výšce 1300 m, na 303. km a celkově na 667. km, asi 30 km před cílem. Ale jsem rád, že po 31 hodinách jsem se výrazně posunul k cíli. Nejvíce se těším, jak se nadlábnu a taky jak se zítra potkám s cílovou skupinou, protože teď už vůbec nepochybuji, že cíle bude dosaženo relativně včas.
Jím nedovařenou rýži, hlad byl silnější. Bez problému usnu, v noci mě probudí šutr, který mě tlačí a zima, ale jsem líny se oblíknout a mám pocit, že někdo je semnou ve stanu. Nevím, jestli na mě mluví nebo co tam dělá, ale asi mi už hrabe. Ráno si to nějak neumím vysvětlit, co to v noci bylo. Spal jsem luxusních 5 hodin. Rýže, kterou jsem v noci jedl, je fakt tvrdá, tak ji vyhazuji. Píšu Mirovi, kde jsem a kdy se asi přiblížím. Balím a v 10 vyjíždím, je slunečný den, o kousek dál jsou již první krásné výhledy. 500 m od mého noclehu, je studánka i s nádrží. Tak jdu dohnat zanedbanou hygienu. Užívám si to a pomalu se posouvám k cíli. Ještě jedna fotka na hranici a už jsem ve Francii. Opět můžu sáhnout do Eurových rezerv a shánět marně makovec.
Aaa, první kontakt se závodem, reklamní plakát a pak už běžci. V pátek se běžel Ultra sky maraton. Užívám si to, nikam nespěchám, ale těším se na Deni, Miru a další. Potkávám jakousi bránu z lešení přes cestu. V neděli už mám jasno, že je to přelez pro páteční Denin závod Sky maraton. Přijíždím do Argentiere, kde by dle Miry měli všichni být a fandit. Na parkovišti nalézám auto se značkou OP, vydávám se po směru zvuku fandících diváků. Na chvíli se stanu středem pozornosti a dokonce i menšího potlesku, tak raději hned mizím. Dle instrukcí do místa fandění naších barev. A je to tu. Všechny rád vidím, Deni, Ivon, Mira a rodiče. Jsem happy. Emoce neprojevuji jako vždy, ale uvnitř to jede. Nejsem rád, že první slova nejsou uvítací, ale čekal jsem to, že to začne tímto: Kde máš přilbu? Oni ji fakt nemá! Ty ji fakt nemáš jo?! To mě rychle zchladí. Ale co, každý v životě máme své důležité věci a to je třeba respektovat! Pak už si užívám závodu, fandění a českých barev a věcí, které se běžně nezažívají. Mimo jiné konečně poznávám osobně Sama Straku.

Zobrazit místo Na kole do Chamonix na větší mapě (orientační mapa)



MČR Ultra SkyMarathon - L4L



2. 8. 2014

Tentokrát si se ségrou prohazujeme role, po delší době startuju já a naopak Deni, ze zdravotních důvodů a nutnosti doléčení zranění, start vynechává. Ani jsme netušily, kolik běžců a organizátorů bude zmateno :-). Doufám, že na další akci se už v běžecké roli objevíme obě dvě a způsobíme zmatek třeba ještě větší :-D. Ale popořádku. Lysohorský čtyřlístek byl v roce 2013 nádhernou akcí a díky snaze o minimalizaci asfaltových úseků mě lákal letos ještě víc. Zároveň se jednalo o 1. MČR Ultra SkyMarathon, a tak proč nejet! :-) 

V pátek k večeru si tak užívám klidnou jízdu s Koudym, Hankou a Jarkem a doufám, že bude podobně hezky zataženo až deštivo i zítra. Ráno se však probouzím a koukám na jasnou oblohu bez jediného mráčku. Hezky bude až moc a nás závodníky grilování nemine. Po jarním marodění jsem ze sebe stále celkem v rozpacích, zvlášť když ráno vidím všechny ty naspeedované borce, kteří netrpělivě přešlapují před Švarnou Hankou. Sice poslední měsíc nožky celkem klušou a protáčí se sem tam v pedálech, ale vůbec nevím, co od sebe můžu čekat. Uklidňuju se tím, že to tu mám celkem proběháno, a tak mi 99 % trasy není cizí. Utáhnout dobře batoh, zkontrolovat zavázání botek, poslední doušky vody a je to, klidně se dáváme do běhu. No, nebyla bych to já, kdybych po pár kilometrech batoh nesundávala a nedopínala zip (fakt nechápu), v prvním kopci pak vázala tkaničku (už vůbec nechápu!!!). Slunko se proti nám spiklo, je jasné, že bude chtít udávat dneska tempo. Znalost trasy přestávám tak trochu vnímat jako výhodu, možná bych někdy radši nevěděla, co se ve zbývajících kilometrech skrývá přede mnou, ale teď nezbývá nic jiného, než valit do kopce.
Potkávám taťku a spoustu známých, na Lysé skoro rodinná atmosféra a raut jako nikde jinde! Cola teď chutná jak nejlíp vůbec může, anticrampy jsou jistotou, banán se solí je nejvděčnější kombinací a to, že bych pomeranče kvůli atopii vůbec jíst neměla, mě tak nějak netankuje. "Zakázané ovoce chutná nejlépe" platí fakt doslova, a tak se cpu oranžovými plátky, co to jde. Nějaké ještě do ruky a rychle dolů. Těším se, že trošku nožky protáhnu a budu rychle dole. Ale ono nic! Nohy jsou těžké, stehna neposlouchají, a tak zkusím seběhy úplně pustit. Málem se přizabiju, nezbývá než se stylem nestylem skutálet nějak dolů a doufat, že se rozběhnu. Na konci seběhu cucnu gel, který chutná jako přesnídávka, a tak si vlastně obžerství celého závodu vychutnávám. Seběhy jsou pro mě po celou dobu nečekaným trápením, a tak se nemůžu dočkat až zas budu cupitat trošku po vlnkách a ťapat zase nahoru. V Krásné čeká Deni, mávnu rukou a pak rychle spěchám vstříc Lysé.
Cesta celkem ubíhá, organizátoři na občerstvovačce jsou úžasnou podporou, Sam dává info o pořadí, stále všichni dostáváme perfektní servis. Opět si vychutnávám ovocnou nálož rozšířenou o meloun, pod heslem „když hřešit, tak pořádně“ se opět vyřádím na pomerančích. A zase dolů. A pak zase nahoru. A znovu dolů. A znovu nahoru. A proč ne třeba vloženou sjezdovkou, že :-). Vzhledem k tomu, že partu organizátorů trochu znám, vůbec mě to nepřekvapuje :-). Nahoře jsem vděčná za všechny tváře, ale už bych se popravdě nejraději viděla 12 km jinde, a tak úkoluju Klárku s Deni, měním ponožky a nějak se opět kutálím dolů. Příliš se mi nechce věřit, že je zrušeno očko před cílem, zrada se ale opravdu nekoná. 
 
Dobíhám jako 2. žena, 32. celkově. Těch 8 hodin, 53 minut a 58 sekund uteklo nakonec ani nevím jak. Zdravím se s taťkou, Stošou, Samem a vítězkou Aničkou, která všem jasně ukázala, jak se má běhat. Na kole přijíždí Deni s Klárkou, sundávám botky a užívám si pocit, že už nikam nemusím. Postupně se scházíme celá VZS parta, na většině tváří se rýsuje spokojený výraz a je nám fajn. Stupně vítězů jsou krásnou třešničkou na dortu, ale moc dobře vím, že je stále co zlepšovat. Celý závod se v mých očích povedl a hlavní zásluhu na tom mají samozřejmě pořadatelé, kteří si vzali na triko nelehký úkol a pak všichni ti, kteří nás povzbudivými slovy hnali do cíle. Velké DÍKY! A za rok zase na startu! :-)