29. ročník Běhu na Lysou horu

datum: 27.7.2014
účast: Berďa, Deni, Ivon a Stoša

       O letošním letním běhu na Lysou horu jsem nemusel dlouho přemýšlet. Loni jsem vynechal kvůli Oceláka, letos dostala přednost Lysá. Navíc jsem si to chtěl spojit s malým výletem a provětrat rodinku. A hlavně mám rád závody, kdy přijedu, zaplatím, připíchnu číslo a jednoduše běžím, neřeším přihlášky týdny předem a zasílání plateb na účet a tak. Vyrazili jsme tedy z Ostravy v dostatečném předstihu, abych mohl Renču a Filípka nasměrovat na procházku na Vyšní Mohelnice, případně Visalaje, anebo jen v okolí Zlatníku prozkoumat potoky a říčky. To je totiž Filipova nejoblíbenější činnost. Pak jsem se šel zaregistrovat a mezi tím dorazila druhá posádka Berďa a twins. Po převlečení a přezutí do závodního jsme se šli společně rozklusat. Bylo docela horko, až do startu jsme se zdržovali ve stínu, protože jsme věděli, že na trase bude výheň. Přiblížila se 15. hodina tak jsme se seřadili na startovní čáře.
       Ještě jsem dotáhl tkaničky, ať mě nic nepřekvapí a najednou start a běžíme. Začínám pozvolna a pomalu se řadím za kolegy běžce, jejichž tempo mi vyhovuje. První půle probíhá dobře, mám dostatek sil, dobře se mi dýchá, horko je snesitelné a odpočítávám si jednotlivé km. Pátý kilometr už jsem za půlkou, na šestém mám víc než dvě třetiny. Navíc je tu voda a houbičky na osvěžení. Trochu si loknu a valím dál. Kolem sedmého km ztrácím jednu pozici. Před osmým km mě mírně rozhodí sjíždějící cyklista, musím uskočit a vzápětí ztrácím další pozici. Alespoň se tedy držím za borcem v závěsu a takto už dobíháme do cíle. Snad jsme i na závěr trochu spurtovali, ale to je jedno, mířím rovnou pro vodu a teprve s kelímkem v ruce užívám slastný pocit s dobrého výkonu a pravdě podobně i osobáku. Předloni jsem se dostal po 50min., letos jsem chtěl minutku dvě ubrat. Nakonec zlepšení o tři minuty 46:55 a mohu být spokojen. Posléze dobíhá Denča za 48:03 a vítězí ve své kategorii, s dalším odstupem finišuje Ivon za 50:19 a je to třetí místo v kategorii. Holky jako obvykle potvrdily své kvality. Já už ale sbíhám za Berďou abych ho vyhecoval. Dostávám se až na čáru 600m do cíle. Jdu tedy s ním, snažím se ho podpořit a potáhnout. Vypadá fakt dobře, i když funí jako lokomotiva, ale to proto, že má větší válce. Má silný a jistý krok, zvedá kolena, rovná se v zádech a hlavně kurde přidává. No to by měl vidět prezident. 400m do cíle a Berďa seká ze dva borce. Chválím a hecuju, doufám že ho moc neseru. Ale jde dobře. 200-100m před cílem ještě řízne další dva borce a pere to o sto šest do finiše. Výsledný čas 58:03. Tak jsme to zase všichni zvládli a holky dokonce na bedně. Při seběhu se přidává Miro a společně diskutujeme a rozebíráme jak se komu dnes dařilo.
       Nečekám na vyhlášení, sbírám rodinu a jedeme se vykoupat do splavu na Morávce a na pivko a jídlo k Bobrovi. Řeka je studená tak akorát a pro regeneraci přehřátého svalstva je to balzám. V hospodě měli skopové a kůzlečí hody a prý ty zvířátka byli úplní vegani. Tož dal jsem si kousek.

Jak nebudeš trenovat, tak nemužeš přydat aneb Bude ako nebolo.


 
Přesně ve smyslu oravamanského hesla Bude ako nebolo, tak přesně bolo. Krásně, tvrdě, drsně. Při loňském on-line přihlašování na Oravamana jsem se hrnul k počítači celý natěšený, jaké to bude supr, jak budu trénovat a jak na tom budu lépe, než loni. Přihlásil jsem i všechny ostatní, abychom do toho šli společně. Nedal jsem jim možnost couvnout. Poky, Stoša a já z VZS OV a kolegové Filip a Honza - anesteziologové, aby mě měl kdo zresuscitovat. Na jaro jsem začal mít pocit, že to nebude lepší než loni. Halfironman s ukrutným převýšením! Prodloužení trasy kola a běhu mě začalo strašit. Místo toho mi ale začalo hodně chutnat pivo a v jeho pití se furt zlepšuju. Stávám se znalcem. Myslím, že jsem v tom pivu v oddíle jeden z nejlepších.  Proto jsem taky prezident! A taky se jen tak nevzdám, musím trénovat. Sedl jsem na kolo a jel jsem třeba na chatu. V červnu. Jelo se mi dobře a já se rozhodl, že Oravamana půjdu. V den odjezdu bylo fakt hnusně, pršelo a směrem na východ se počasí horšilo. Já jsem měl kupodivu náladu velice výbornou. Těšil jsem se! Těšil jsem se, jak to budu od začátku prat! Tak, jak bývám spíše nervózní, teď jsem se fakt těšil. Těšil jsem se i z toho, jak byl nervózní Stoša. Dokonce večer po haluškách jsem chtěl už vyrazit do betle a Stoša mě přemluvil ještě na jedno pivo. Vždycky to bývalo naopak. Bylo mi fajn, věděl jsem, že to budu strašně prat! U večeře taky říkala Filipova žena Táňa, že kdysi dělala triatlon, ale že o tom nikdy tak moc nemluvila jako my. (myslela asi Stošu, Filipa a Honzu). No a Filip povídal, že jeho kámoš Králík říká: Kdo hodně mluví, málo rube! Ihned se to stalo dalším mým heslem. Zmlkl jsem a věděl, že budu rubat. Jak píše Stoša, ještě jsme si naplnili pytle a šli spát.
Ráno. Hnusně. Ale já se furt těšil. Stoša mezí tím, jak jsem se těšil, stihl odejít asi desetkrát na WC. Nikdy mi to neopomněl oznámit. Jsem furt v klidu. Nemluvím. Kdybych hodně mluvil, málo bych rubal! 
Start. Ta voda je fakt dost studená. Na první bojce se jeden z borců odchýlí od trasy a chce bojku obeplavat zleva, pak si to uvědomuje a cpe se mi to dráhy. Chystám plavecký lokýtek a následně patičku. Včas si uvědomuju, že tím démonem je Stoša. Rozhoduju se, že ho ztrestám jinak. Uplavu mu. Jde mi to ale hůře než jindy, vůbec se nemůžu rozplavat a v hlavě mi zní slova Filipa, který večer před závodem popisoval styl mé dcery Maji, když ji před lety viděl poprvé na bazéně: "Dělala takový Brownův pohyb". Tak nějak náhodně se v kapalném prostření dopohybuju k depu. Snažím se nasadit ponožky a dres, protože je fakt kosa, ale jde to ztuha. Mrznou mi nohy. Ale v deset má podle všech zpráv už svítit slunce. Nemůžu si sakra ani nasadit rukavice. Nestíhám ani kontrolovat a zatahovat břicho. A pořád neumím tak ladně naskočit na kolo jako ostatní triatlonisti, po výběhu z depa musím vždycky zastavit, přehodit nožku, najít pedál. Bože je to tak trapné a neefektní. Naučím se to. Nebudu o tom mluvit a naučím se to. Je mi furt kosa na nohy, musím se zahřát a roztáčím kopyta jako bostonská mlátička. Vzhůru do gury! 90 kiláků s masakrosním převýšením. Jako bývalý plavec mám problém. Psychický. Vždycky vylezu celkem brzo z vody a na kole mě začínají všichni dojíždět. Někdy se kolem mě proženou celé hordy vyšvihaných cyklistů. Nemám je za to rád. Dále si plně uvědomuji, že se mi asi dnes vrátí škaredé věci, které jsem dělal Filipovi a Honzovi na Lysacupu. Vždycky, když jsem je předbíhal, poplácal jsem je po rameni a něžně pravil: "Už to začalo". Filip mě stopro dojede... Peru to do kopca. Neznám bratra a stoupám na Huty. Dojíždí mě Stoša, normálně kecáme a pak ho nechám jet. Furt mlčím a rubu. Dojíždí mě Filip: "Budeš závodit?". Ne voe, se kochám! Rubu a peru to. Je mi fajn, až na ty nohy. Prvně mi zfialoví prsty, pak zmodrají, zčernají.  Až pak se teprve amputují. Je dlouho po desáté a furt hnusně, občas prší. Slunce nikde. Mi ale takové počasí vyhovuje.
Na otočce slečna rozdává banány, každý si bere a jede dál. Já ji prosím, jestli by mi ho neoloupala. Asi mi nerozuměla nebo to neuměla. Slupka je hnusná. Vracíme se do Zuberce, kiláky ubíhají, jede se dobře. U cesty vidím Filipa, jak mění kolo, má defekt. To je škoda, chtěl jsem ho ještě předběhnout. Za chvíli vidím u krajnice Stošu, jak běží s kolem. Defekt. Co budu dělat, s kým se budu měřit? Ještě před Zubercem mě dojíždí Filip s opraveným kolem: "Jsi měl taky defekt???" Tvářím se, že tam nejsem, že jedu někde kolem Hlučína do obchodu. Mlčím a rubu. Stoupání na Ťatliakovu chatu je pravý očistec, cyklisté kolem mě křižují cestu zleva doprava, nadávají, vysedají z kola. Jeden z borců vždycky sesedne, chvíli běží, pak nasedne a houkne na okolní turisty, aby ho potlačili. Daří se mu to dobře, udělá to přede mnou asi pětkrát. Chci to zkusit taky, ale nemůžu sesednout z kola...
Depo. Tak jsem dojel. Teprve teď mi dochází, že mě ještě čeká půlmaratón.  Přezouvám boty, dávám tyčku, loučím se s prstama. Šinu se na hřeben Roháčů – na Rákoň a fakt nemůžu. „Nemáš vole natrénováno a hrneš se do takových masakrů!“ „Bude jako nebolo“ a tak podobně a tak dále a jinak mile se povzbuzuji. Na hřebeni mě dobíhá Stoša. Je úplně mimo, je natěšený, nemůže se dočkat seběhu a těší se, jak to bude prat! A taky že jo, běží jak srna, spíše jako srna, kterou někdo hodí v Roháčích ze skály. Je neuvěřitelně rychlý. Daří se mi místo šinutí klusat. Z hřebene to klouže, a někde po chodníčku teče potok. Posledních 8 km zvládám indiánským během, myslím na amputované prsty, nemoci srdce, pošastané obtloustlé týpky, kteří si myslí, že to bez tréninku půjde a na pivo. A na to, že příští rok nejdu! 
Cíl!!! Borec vyhlašuje jméno, jsem půlželezňák, Stoša nabízí pivo. Nohy přestávají mrznout, začíná mi být dobře, začínám si myslet, že příští rok půjdu znovu. Jsem spokojen. Večer sedíme na vyhlášení, už jsme zase polochytří a víme, kde jsme kurde měli přydat. Stoša mluví i o tom, že by chtěl zkusit být veganem. Rozmlouvám mu to, podle mě má ale ztuhlé nefunkční bubínky. Prostě mě nevnímá. Poky přináší plnou mísu jídla, na chvíli odchází a nabádá nás, že polovinu mu máme nechat, jinak si můžeme dát. Stoša zprvu jako správný vegan dlube do rýže, pak sebe i nás nahlas přesvědčuje, že Poky už nepřijde a spořádá všechno maso. Utírá si mastnou hubu a vstává, že si zajde pro řízečky. Kuřecí…
Letos nenechávám Stošu pařit a chodit po rukách a radit reprezentantům v triatlonu, jak mají trénovat, protahovat se a stravovat. Jdeme spát, ráno musíme za rodinami. Já musím za Majou, hodím ji do bazénu a podívám se na ten Brownův pohyb… 

S pozdravy Kurde přydej, Kdo moc mluví, málo rube, Bude jako nebolo, Když netrénuješ, tak se nediv a Nenech si amputovat prsty

















ORAVAMAN 2014 HALF IRONMAN

datum: 12.7.2014
účast: Koudy, Poky, Stoša
doprovod: Poky team

       Bude ako nebolo znovu? To byla první otázka, kterou jsem si položil, když jsem v pravé poledne nastoupil ke Koudymu do auta a vyrazili jsem směr Zuberec SK. Podobně jako loni jsme se chtěli zúčastnit krásného triatlonu v okolí Západních Tater. Těšil jsem se moc, protože jsem poctivě trénoval všechny disciplíny. Koudy se také těšil moc, protože si pěstoval figuru a hodně odpočíval, takže byl rozhodnutý to pořádně naprat. Cesta ubíhala v pohodě, bylo pořád zataženo a místy pořádně lilo. Tentokrát jsme vůbec nebloudili jako loni a dojeli jsme najisto. Nejdřív jsme se zaregistrovali na penzionu Pribisko k závodu a pak jsme se jeli ubytovat. Vypakovali jsme všechny věci a začali si plnit pytle. Nejdříve jsme si sbalili pytel na běh, a pak na plavání a kolo. Za cca hodinku jsme se museli vrátit na Pribisko, aby nám naložili kola a pytel na běh. Pak už nás čekalo jen příjemné posezení u pivka a halušek s dalšími kamarády.
       Ráno vstáváme v 5:30, autobusy k Liptovské Maře totiž odjíždějí kolem sedmé. A k autobusům máme naštěstí odvoz v 6:30. Takže máme dostčasu na ranní toalety, snídani, případně spršku na probuzení a dobalit si věci. Vše běží dle harmonogramu a před sedmou odjíždíme autobusem od Pribiska k Maře. Ta Mara je studená jak cyp. Loni měla aspoň 19st., ale letos jen 17, tudíž beru neoprén každopádně. Uvědoměle si ohýbám rukávky, aby mě moc nedřely. Nakonec mě dře alespoň lem kolem krku. Je mi sice tepleji, ale nakonec jsem snad pomalejší než loni v plavkách. Navíc při obeplávání první bojky jsem byl trochu mimo a lehce jsem vyšťouchal prezidenta Koudyho z dráhy. Jenže on se nedal, pořádně to pral a uplaval mi o tři čtvrtě minuty. Po plavání se celí zmrzlí potkáváme v depu. Koudy je už skoro hotový a redy na silničku. Já se trápím především s rukávky a balením věcí, takže trávím v depu přes pět minut. Nevadí, pořádně to naperu a seknu ho na Hutech. Poky, ten je dávno pryč a jede svůj solo závod. Nasedám na kolo a pořádně to peru ať se zahřeju. Koudyho opravdu dojíždím ve stoupání na Huty a chvíli jedeme spolu a povídáme si. Pak si samozřejmě uvědomím, že to není tlachání v dešti, ale závod a že to máme pořád prat co to de. Jede se mi fantasticky. Držím se v určité skupince jezdců, různě se míjíme, protože se nesmí hákovat. V polovině na otočce v Suché Hoře rychle šlehnu gel, pak jím banán a ionťák piju průběžně. Valím zpět do Zuberce. Mám náskok na Koudyho, Kempíka a další. Jen Poky je už někde fuč. Při sjezdu přes Blatnou vlastní blbostí píchám duši. Prostě jsem to moc pral. Slezu z kola a běžím a brečím do Zuberce, závod skončil, nemám vercajk a pěkně jsem si to posral. Po pár minutách zastavuje jedno auto, ale nemá mi jak pomoct. Pak jeden borec zpomaluje, ptá se mě co se děje a po sto metrech mi odhodí svoji taštičku se vším. Jen pumpu nemám. Beru taštičku a běžím si dál. Po dalších dlouhých minutách zastavují dvě holky a půjčují mi pumpu. Teď již žádné výmluvy. Musím to odborně vyměnit nafoukat a pak to prat dál, bo to ještě neskočilo. Moc jim děkuju, sedám na kolo a snažím se stíhat stovku borců, co prosvištěli kolem. Nakonec dorážím na Tatliakovu chatu celkem spokojen, protože jsem stále předjížděl pomalejší borce. Jo zezadu se dobře útočí. V klidu se převlíkám na běh. Furt pršelo takže jsem z kola prokřehlý. Dávám si dlouhý rukáv a na to dres. Nazuju botky, posvačím a piju. Vybíhám celý natěšený, že pokračuju a dokončím závod. Co mě to napadlo, že končím. Ztratil jsem sice skoro půl hodiny, ale vše se dá, hlavně to pořádně naprat jak stále Koudy dva dny zdůrazňuje. A ponaučení na příště, vozit si pytel s vercajkem, abys mohl být zpět v závodě za pár minut. Běh střídám s chůzí, přece jen to je docela prudké, navíc u toho dojídám tyčinku. Vlastně žeru a předbíhám jednoho borca za druhým. Na Rákoni dorážím Koudyho, prohodíme pár slov, napijem se u občerstvovačky a mizím. Začíná seběh a já to musím furt prat dál. Při seběhu se potkáváme s blátem kamením a místy je tolik vody, jako bychom běželi potokem. Botky už jsou totálně mokré. Předbíhám desítky lidí a snažím se dohnat, co jsem ztratil. 3km před cílem ještě trochu ždímu pérka a fest to peru do cíle. Dole již svítí sluníčko, vyhrává hudba a komentátor řádně každého hlásí a povzbuzuje. Finiš, cíl a hotovo. Hned potkávám známého kolegu Filipa Buršu a s endorfíny v krvi si živě sdělujeme zážitky. Ani nijak zvláště nesleduju čas a nehledám výsledky. Jsem pul ironman. Prostě jsem dokončil a to je nejvíc. Pak čekám na Koudyho. Ten to fakt pral jak cyp až z toho trochu vytuhnul, ale doběhl. Koudy je pul ironman. A Poky ten vlastně taky. Dokonce se vlezl pod šest hodin. Je to borec a stále nesporná týmová jednička. 
       Pozávodní atmošku si vychutnáváme s pivem, guláškem a diskutováním s ostatními a hlavně vzájemným gratulováním jak jsme všichni strašně dobří, jak jsme se všichni hecli a překonali a jak sme to pořadně prali. Večer na párty moc nepijeme, jdeme brzy spát, protože ráno spěcháme za dětmi domů. V neděli před pátou ráno vstáváme, rychle balíme a fičíme autem dom. Máme stále pozávodní euforii, jsme lehce nedospaní, ale plní dojmů, taky máme plné pytle a špinavé kola. Ale jsme hlavně neskutečně šťastní, že to máme za sebou. 

 SKYRUNNING WORLD CHAMPIONSHIP

Marathon du Mont Blanc

29.6.2014  - 42 km/2500 m
převzato a lehce doplněno z skyrunning.cz


 Jaro 2010. Zkouškové období, nestíhám, času málo i na to, abych stihla aspoň jednou ty otázky prolouskat, natož je docpat do hlavy. A už vůbec ne na to, abych cestováním kvůli hodinovému florbalovému tréninku zabila další dvě hodiny ve vlaku. No nic, na chvíli vyběhnu za barákem a ušetřím hoďky dvě. Výhodné, že? Kde by mě napadlo, že florbalka zůstane od podzimu 2010 už netknuta v ochranném vaku a já budu už nejen z časové úspory, ale hlavně z naprostého nadšení z absolutní volnosti při pobíhání po okolí nazouvat místo sálovek už jen runningy … láska na první pohled!
Březen 2014. Otevírám email od Sama Straky s nominací do širší repre, ségra slaví a já jsem děsně vyděšená. Co teď mám jako dělat? To bych asi měla vyměnit mé intuitivní pobíhání po práci za opravdový trénink, respektive začít konečně opravdu běhat!
Červen 2014. Sedám do auta a odjíždím na MS ve skyrunningu. Co tam budu sakra dělat? Stále lehce v rozpacích, zda na to mám a jestli pata, která mě trápila celé letošní jaro, opravdu vydrží. I proto beru silný podpůrný tým – ségru Ivon v roli mé manažerky a fyzioterapeutky, přítele Mira v roli hlavního kameramana, mamku, aby zjistila, že i toto se dá přežít a již o mě při podobných akcích neměla strach, a taťku, řidiče a servismana všeho druhu. Ale hlavně proto, aby si taky oni se mnou užili jedny z nejkrásnějších dnů v mém životě.

Podle rozpisu účastníků zájezdu jsem ale skoro jediná, kdo velkorysé možnosti doprovodu využívá a v seznamu jednoznačně vyčnívá Krejčiříková+4. No jo, to ještě neví, jakého exota s sebou budou mít.
26. 6. 2014, 40 km za Ostravou. Čekám na benzinové pumpě na záchranu. Auto definitivně zradilo, konečná a já začínám plašit. Nakonec tedy měním oktávku modrou za bílou, přesedám k Peprovi (Petr Míl), Klárce (Klára Rampírová) a KiliaJankovi (Jan Zemaník) a úspěšně zmenšuji na dalších 12 hodin jejich momentální životní prostor v autě … Ještě jednou díky! Naštěstí už bez trablů fičíme stanovenou trasou, v Brně nabíráme Palonce (Pavel Paloncý), projíždíme Německo, Švýcarsko, konečně Chamonix, Les Houches a večer dorážíme na chatu Tupilak v protějším svahu masivu Mont Blanc. Paráda!
Můj podpůrný tým má několikahodinové zpoždění kvůli servisní prohlídce, změně vozidla a přeložení báglů ... ale nakonec i mamčina téměř plnoletá 17 letá Matylda úspěšně parkuje u chaty vzdálené 9 km od Chamonix.
Po ranním čtvrtečním focení prý české skyrunning elity v týmových bundičkách navštěvuji Chamonix, bohužel kvůli registraci a kontroly povinné výbavy několikrát … dusíme se ve frontě prezentačního stanu, ultraběžcům startujícím už za pár hodin nezávidím, kolem mě padají na zem jako hrušky a šetří nožky. To že jsou běžci vytrvalci? :D Dostávám čip, číslo se jménem i vlaječkou, tričko, no jsem nadšená.



Páteční den pojímám jako den fandící, s celým podpůrným týmem fičíme na 60. km ultraskymaratonu (80 km/6000 m), potkáváme Sama s Lejlou a konečně vytahuji českou vlajku. Stejně jako předchozí den je jasno, teplo a i my lenošící na trávě se začínáme péct. Respekt všem za jejich ultravýkony v takovém pařáku. 


Asi mám z toho horka úpal, či úžeh, vidím modrý flek v dáli, modré triko, modré kolo, CZ na brašnách, poznávám běžeckého parťáka z mého domovského VZS Ostrava, mnu si oči, promrkávám čočky, bystřím zrak, ale přilbu nikde nevidím. Naštvaná být ale nemohu, Jarek se dokoulil 700 km do Chamonix prý jen kvůli mně. Kamarád jak cyp, řekli by ostravaci Odpo startuje vertikal (3,8 km/1000 m), spěcháme na start načerpat atmosféru fandícího Chamonix, pro radost vybíhám první polovinu trati a nejraději bych maraton běžela už dnes. Krásné! Kilian probíhá asi centimetr ode mě a namlouvám si, že se mě určitě i lehce dotknul.
Sobotu prožívám v jakési apatii, jsem rozhodnuta nechat zítra na trati skymaratonu (42 km/2500 m) maximum. Ani předpověď hlásící vichřici a déšť připomínající vodopád, kvůli které se nakonec musí i měnit část tratě, mě nemůže přece rozhodit. Co tam budu zítra dělat?????

4:45 budíček. Šumění lijáku slyším i přes přivřené okno, venku totální tma … už si ani nenamlouvám, že předpověď počasí vychází maximálně na 50 %. Chce se mi spát. Žaludek nefunguje a ztěžka do sebe soukám aspoň banán. Sbírám své saky paky a s ostatními vyrážím do Chamonix. Hodina do startu, déšť ustává, v místě startu zatím takřka nikdo. Pomalu se rozednívá, ale oblačnost je stále veliká.


Mám opět maximální servis podpůrného týmu, s kamerami Miro a Jarek, mamka s foťákem, taťka ověšen bundičkou a Ivon popíjející ranní kafíčko jako správná manažerka.
10 min do startu, asi jsem nervózní, Anička (Anna Straková) mě uklidňuje, je čas mizet na start. Číslo 72 mě řadí mezi elitu, průchod zepředu, otáčím se za sebe na stovky namačkaných běžců v open závodě … v jednom ze závodů, který jsem si chtěla nadělit na své třicátiny, stojím po boku Míši (Michaela Mertová) ve 4. řadě … a o 4 roky dříve. Neskutečné … lije nám za krk, je mi lehce zima, ale je mi KRÁSNĚ!
10 … 5… 3 … 2 … 1 … GO! Řítíme se natřískanými ulicemi, Chamonix burácí, atmosféra nemá chybu. Opět lije, během 1. kilometru nabírám plnou do obou speedcrosů, velikost vodních ploch po trase v prvních mílích mají občas blíž k rybníčku, než ke kalužím. Je mi to jedno, ani se nesnažím je obíhat.


V Angertiére přibližně na 10. km první občerstvovala, vidím českou vlajku, beru ionťák, cucnu gelu a běžím dále, je něco před osmou ráno. Začínáme lehce stoupat, ale v podstatě až do druhé občerstvovačky je celá trasa jen lehce zvlněná, běžecká. Hodně běžců mě ještě předbíhá, necháváme mě to docela klidnou, běžím si prostě stále svoje. Budu ve Vallorcine, „Deniso!“, slyším své jméno, český skyrunningový tým povzbuzuje, co to jde, dostávám info, 3 minuty ztrácím na Míšu. Šíleně mi mrznou ruce, hlásím požadavek podpůrnému týmu a opravdu do 5 minut dostávám rukavice.
Občerstvovačka na 17. km je znamením konce rovinatějších úseků trasy, hm melouny nemají, jé pomeranče! Sypnu 2 anticrampy, znovu cucnu gelu. Plánované 1000 m stoupání na Aiguillettes des Posettes do 2201m nakonec končíme o 200 výškových metrů níže kvůli předpovědi bouřek a vichřice … škoda … ale protože je tak hnusně, že není nic vidět, zase tak moc mě to nemrzí. O důvod více se zde ještě jednou někdy vrátit. Do kopce se mi konečně daří zase trochu předbíhat, jde to, je mi fajn, jen cítím, že mám opět tendenci ke křečím. Sypu opět 2 anticrampy. Ve 2000 m, Col de Posettes, nikde žádný kilometrovník, ale odhaduji, že jsem asi v polovině. Docela dost fučí, asi je i zima, všichni se oblékají do bund, nikoho nevidím v triku. Jen sebe. Přemýšlím, co je špatně. Ale mě je fajn, rozbíhám se. Protnu měřící koberec, loknu koly a sbíhám 600 výškových metrů do Le Tour a Tré le Champ. Slyším zvonění zvonečků kraviček, jé to je pěkné! Přesto chci být už dole, silný vichr je nepříjemný a bolí mě pata. Hodně. Snažím se to vytěsnit z mysli, bolesti neuhýbám a valím dolů. No pain no gain! Jsem dole, česká vlajka září přede mnou, krásné, podpůrný tým řve zase jako o dušu. Bolest se stabilizuje, neřeším to. Běží se hezky. Opět stoupám, jde to, ale sypu zase 2 anticrampy, tendence ke křečím se nemírní. Docela mi to utíká, krize nejsou, některé nechávám za sebou. Je to najs. Sbíhám. Je to děs. Technické úseky, mokré kořeny, kameny, balvany, všude bahno, ještěže běžím bez hůlek a jsou tam ty stromečky. Objímání není nikdy dost.

Konečně dole, show must go on! Odhaduji poslední stoupání do Flégère, nahoře poznávám záběry z Kilianova doběhu v předchozím roce. Kola, gel, kola, pomeranč do ruky, 4,5 hodiny na trati, tak snad už jen dolů do Chamonix. Počáteční prudký úsek seběhu se přece jen ještě narovnává a nabízí bonusové rovinky gratis. Já už chci dolů! Rubne mě tu jedna borka, kde ta se tu vzala? Obkružujeme celé úbočí, obtáčíme snad polovinu svahu, než konečně klesneme na úroveň Chamonix. Fičím, co to ještě jde, ‘How many kilometres?‘, volám na fanouška a už vím, že to mám snad za pár. Vbíháme na silnici, kilometr do cíle, borka přede mnou, tu musím dát! Ulice se nacpané, Chamonix opět vře jako ráno, předbíhám ji, skalpuji ještě dva k tomu, pozici kontroluji v odrazech skel obchodů … davy lidí povzbuzují bouřlivě, nechávají jen úzkou uličku k proběhnutí, připomíná mi to atmosféru na Tour de France … šílené! Česká vlajka v dáli, fanoušci již za koridory, poslední zatáčka, cílová rovinka … V čase 5:02:15 probíhám cílem závodu mistrovství světa jako 29. žena a 290. celkově… Jsem k.o, ale absolutně štastná. Sděluji dojmy, emoce, trochu mě mrzí, že aspoň ta pětihodinová hranice není pokořena, když už to nešlo ještě lépe. Postupně se dovídám umístění a časy ostatních našich běžců. V celkovém umístění národů nakonec český tým obsazuje konečné 10. místo z 47 hodnocených zemí.



Je třeba se sklonit před Samovou prací během posledních měsíců, která vedla a určitě ještě povede k většímu zájmu o skyrunning v ČR a pozvedne úroveň českého běhu zase o kousek výše. Díky Same za to, že jsem mohla být součástí vrcholné skyrunning akce tohoto roku a mohla prožít krásnou atmosféru celého mistrovství v partě nejen skvělých běžců, ale především pohodových lidí.

Denisa


Statistika
PASSAGE POINTSPEED POS. TIME OF PASS.RACE TIME
Chamonix (1033m) - km/h - 6:5900:00
Argentiére (1255m)10,52 km/h298 7:57 00:58:01
Vallorcine (1277m) 9,37 km/h3788:4301:43:33
Col des Possettes (1998m) 5,46 km/h 3529:3402:34:17
Le Tour (1476m) 11,76 km/h 3379:5402:54:48
Tré le Champ (1389m)11,74 km/h 33010:09 03:09:25
la Flégere (1861m)4,89 km/h29811:25 04:25:23
Chamonix arrivée (1034m) 10,20 km/h 29012:0205:02:15
Pos.        290. celkově, 29. žena, 26. v kat.
Speed     8,2 km/h


Výsledky českých běžců:

Jan Havlíček 03:42:38
Jan Mrázek 03:56:15
Pavel Brýdl 03:57:58
Radim Berka 04:13:55
Michaela Mertová04:58:29
Denisa Krejčiříková05:02:15