Maratonský a půlmaratonský výlet do Lublaně


Už je to skoro týden , co jsme běželi maraton nebo půlmaraton v Lublani a nikdo příspěvek nenapsal. :-( Tak aspoň stručný nabízím já.

Do Lublaně jsme se chystali dlouho. Tím nemyslím trénink. Tím už se zbytečně nezatěžujeme, že. :-D

Ale mám na mysli výběr hotelů, vymýšlení trasy, plánování restaurací, přípravu outfitů.


Z Ostravy jsme vyjeli v počtu patnácti mužů či žen v pátek 25. 10. a nebáli jsme se jet až do Mikulova, kde jsme trochu pojedli, prošli se a dobře se vyspali (například v této posteli spali Honza s Jarkem :-) ).


Další den následoval přejezd do Lublaně, kde jsme se zaregistrovali, prošli se a samozřejmě také najedli.


No, a v neděli už jsme běželi maraton a půlmaraton.


Někdo běžel líp, někdo hůř. Někdo se připravoval více, někdo méně. Někoho nohy bolely, někoho ne. Někdo šel na start hubený, někdo ne. Někdo byl v cíli spokojený, někdo ne. Jako obvykle. V každém případě všichni doběhli. Zvláště bychom měli vyzdvihnout usmívající se maratonce v cíli! :-)


Pak jsme se prošli po městě.


Samozřejmě jsme se také najedli a napili.


V pondělí následovalo závěrečné focení a odjezd do Ostravy.


Teda cestou jsme se ještě stavili na oběd.

Doufám, že i příští výlet na maraton a půlmaraton nás zastihne dobře připravené jako tento. :-D

Jo, a výsledky jsou zde.

Víkend v trojce


čtvrtek - parkoviště Wiesenkreuz (1490m) - Defreggerhaus-winter room (2962m)
pátek - Defreggerhaus-winter room (2962m) - ledovec Schlatenkees - sedlo Rainertörl (3421m) - Grossvenediger (3666m)
sobota - Defreggerhaus-winter room (2962m) - ledovec Schlatenkees - sedlo Frosnitztörl (3114m) - ledovec Schlatenkees - chata Badener (2608m)

Foto

Zapomenuté hory aneb týmová jednička je můj vzor

12. 10. 2019
Rychlebský ultramaraton Zapomenuté hory

Zatímco před týdnem během Memoriálu Michala Pětroše vládl nevlídný a studený Podzim, o týden později mělo navrch rozzářené a teplé Babí léto. V takový den se člověk nebojí vyjet ani na Konec světa do Račího údolí poblíž Javorníku a Uhelné v Rychlebských horách.
Pokud jste v Rychlebskýh horách nikdy nebyli, vřele doporučuji. Je to sice zapadlý kout naší země, ale o to krásnějsí a půvabnější plný nádherných kopců i staveb. Mě třeba uchvacuje Tančírna v Račím údolí. Tato stavba ale uchvátí nejen milovníky secesních staveb. Vždyt je v ní kavárna, ve které vaří skvělé cappuccino nebo latté, a také taneční sál se skvělou akustikou a hlavně klavírem, na který si mohou návštěvníci zahrát. Mimochodem nechybělo mnoho a Tančírnu jsme měli v Ostravě u Hradu. Tančírna totiž zažila mnoho temných let, kdy byla téměř zničena, a v jednu chvíli se snažila o její koupi, rekonstrukci a převoz i naše Ostrava. Nakonec, ale dopadlo vše jak má, a omlazená a svěží Tančírna stojí i nadále na svém místě pod Čertovou kazatelnou v Račím údolí.

Ale pojďme se vrátit zpět na Konec Světa. Zde se konal již třetí ročník rychlebského ultramaratonu Zapomenuté hory, který má v nabídce výběr tras z bohatého menu - 26 km, 46 km, 76 km a 101 km.

Z našeho oddílu jsme volili dietně! Já, Django a Deni jsme si vybrali trasu, kterou by naše týmová jednička asi nazvala "pro houbaře", tzn. 26 km. Míša, Ruda a navíc Marián chtěli bohatší krmi a proto zvolili výživnější 46 kilometrovou trasu.

Protože Rychlebské hory jsou přece jen z Ostravy dál, vyjeli jsme už v pátek. Pamatuji si, že týmová jednička vždy říkala, že je třeba dodržovat pitný režim, ale netřeba to přehánět s pivem, a tak jsem ho poslechl na slovo.


I přesto jsem ani já ani většina ostatních nebyli v sobotu ráno před startem v nejlepší kondici. Mě bolela hlava už od pátku a bylo mi divně. Deni si na bolest hlavy stěžovala od čtvrtka. Míša si stěžovala, že pořád v noci mlaskala, a díky tomu moc nespala. Marián si stěžoval, že ho budilo mlaskání. Snad jediný si nestěžoval Django. Zda si stěžoval i Ruda, ví jen Majda nebo Bertík. Bydleli totiž jinde. Aspoň je nebudilo mlaskání.

K samotnému závodu mohu říci, že byl krásný, trasa nádherná, i když těžká. Téměř všichni s výjimkou mě navíc bloudili. Já sice nebloudil, ale dobře mi moc nebylo. Trasa totiž byla nejen těžká, ale i dlouhá, navíc mě zaskočily kopce. Zvlášť některé. Nejvíce ten, který byl 2 kilometry před cílem a byl opravdu hodně do kopce. Kopec byl zakončený zříceninou hradu Rychleby, ale nebyla to zdaleka jediná zřícenina, kterou jsem cestou viděl. Pamatuji si jen, že jsem vůbec nechtěl běžet, ani jít. Ale pak se vedle mě objevil závodník, který úplně zastavil a jen opakoval "Necítím bolest, necítím bolest". Co bylo s ním dál, nevím. Já si naštěstí vzpomněl na další výrok naší týmové jedničky "Kdo nezvrací, běhá pod své možnosti" a nějak jsem zrychlil. I když o běh už rozhodně nešlo. Nakonec jsem se do cíle dostal (3:28:01 a 15. v kategorii starších), tam již na mě čekal zchvácený Django (3:19:13 a 59. v kategorii mladíků) a také již dávno vymydlená a voňavá Deni, která suverénně vyhrála v ženách (2:31:00). Já si v cíli nakonec ještě jednou vzpomněl na týmovou jedničku a dokázal, že i když jsem měl tragický čas, tak jsem pod své možnosti neběžel.

Poté se objevil Marian na skvělém 4. místě ve své kategorii (5:35:34). Poté Míša, která byla v kategorii 6. za 5:54:55. Ale jak neopomněla zdůraznit, kdyby byla o 3 měsíce starší, mohla být v kategorii druhá. Škoda. A nakonec doběhl Ruda jako 39. ve své kategorii (6:10:46), kterému bylo 46 km ještě stále málo a tak si to natáhl téměř na 50 kiláků. Asi se taky inspiroval týmovou jedničkou.

A co říci na závěr? I přes drobné zmatky během vyhlašování vítězů a o něco větší problémy se značením trasy, jsou Zapomenuté hory nádherný závod v nádherném prostředí, kam bychom se mohli v příštím roce vrátit, a třeba i ve větším zastoupení. A ať nám všem to Babí léto ještě chvíli vydrží. No, a samozřejmě poslouchejte týmovou jedničku! :-D

Výsledky  

Memoriál Michala Pětroše


5.10.2019
Memoriál Michala Pětroše - 8. ročník


Čas je neúprosný a tak se i silné léto musí sklonit před přicházejícím podzimem. Udeřil naplno a přejímá dočasnou nadvládu. Příroda vydala svoji úrodu, připravuje se na zimu a období zasloužené rehabilitace před jarem J Možná už za pár stále kratších dní a delších nocí, se celý les, i ten bobrovnický u Hošťálkovic, rozjasní paletou barev. Oblohu dokreslí pestří draci, které každoročně vháníme vzhůru do oblak a koukáme se, jak se s táhlými mraky perou o vítr a své místo na nebi. Možná jsou blíže těm, které jsme tady na zemi ztratili a chybí nám. Byli jste už letos pouštět draka?  Já ano!
Dnes je ale cítit chlad, déšť halí stromy do mlhoviny a melancholik je šťasten. Rozervaný podzim ukazuje svoji druhou, stejně krásnou, surovější tvář.

A my všichni jsme dnes niterně podzimní. Po roce se opět scházíme ve velkém počtu s úsměvy na tvářích, a přesto víme, že to co dnes všechny pojí, je naopak smutek někde v nás. Jeden z nás už navždy chybí. Majkl. Dnes je den, kdy společně vzpomínáme, máváme do nebes, a kdy běžíme i za Tebe Majkle.

Myslím, že o něco více vnímáme, že naše přítomnost není jistá a samozřejmá. Určitě i cítíme, že mnohé věci přicházející životem neovlivníme, nezvrátíme, a taky některé, které jsme zapříčinili, už nikdy nebudeme moci vzít zpět. Možná nás tyto dny učí větší zodpovědnosti k ostatním i sobě samým, pokoru, empatii, přímost i vlídnosti. Majk by si to jistě přál. A my nezapomínáme.



Silvestrovská etapa 2018

       Dnes nás čekala silvestrovská etapa se startem od Rajské boudy. Těšil jsem se hodně, protože po pauze se opět přidal i synáček. Navíc jsme tam byli předevčírem lehce potrénovat, abychom zjistili jaká je forma a jestli hroty nebo gripy atd. Sníh se ovšem sypal z oblohy téměř denně, takže se dalo předpokládat, že na trase ho bude moc. Etapa startovala již v devět hodin a to znamená, že se musí vyrazit o hodinku dříve. Ráno jsem si trošku přispal a vstával lehce před sedmou, Filip  dokonce až po sedmé a v 7:30 jsme měli v plánu odjezd. Tož jsme si navařili hlavně termosku čaje, snídani jsem vynechal, Filip je ve vývinu tak se stihl i najíst, oblékli jsme se, hlavně jsme nezapomněli čipy a šli k autu. Vyzvednout jsem měl jen Martina ve Výškovicích a pak rovnou do Malenovic k Rajské.
       Parkoviště u Rajské Boudy již bylo plné, tak se řadíme do fronty aut podél cesty, přitom jsme tam dorazili kolem čtvrt na devět. Ovšem jako každý silvestr, tak i letos bude na kopci těsno, pomyslel jsem si. V pohodě jsme poseděli v autě, dali jsme si čajík a kolem půl jsme se šli rozběhávat, pozorovat letošní masky a pozdravit se s ostatníma z oddílu. Jako vždy všichni různě pobíhali v povznesené náladě. Drtivá většina se určitě těšila na pořádnou porci sněhu a zážitky v pravém zimním království. Přiblížila se hodina startu, tak jsme se seřadili v obvyklém místě a Hudy to raději rychle odstartoval ať  nebrzdíme silniční provoz. První kilometr byl prostě totálně mokrý, uježděná břečka cákala na všechny strany a po všech běžcích. Posléze nad korýtkem jsme přešli na nově vyštěrkovanou cestičku, kde už byl sníh pevnější a ušlapaný. Běžel jsem si v solidním tempu, sledoval jsem jen něčí nohy a pěšinu, abych zbytečně nevrávoral v hlubším sněhu. Byl jsem spokojen, že hrotů není potřeba a že to celkem drží. Nějak rychle mi to uteklo až po Lukšinec, obíhali jsme celkem dost turistů, ale dalo se to ohleduplně zvládat. Za Lukšincem jsem už cítil, že rubu naplno, ale že bych to mohl vydržet. Tam jsem ještě zaregistroval Toma Bohatého, buřil to fest s hůlkama, dal do toho sílu a úplně mi utekl, fakt frajer příští rok už šedesátník. Já se vlastně skoro celou trasu snažil držet tempo s Tomem Kostkou, který mi cuknul až na větrech. Závěr jsem nějak udržel, chvilku mě napadlo oběhnout tuhnoucího Adama Ondrucha, ale nerad bych zkolaboval, tak jsem to nehrotil. Na vrcholek jsem doběhl do třicítky, takže opět spokojen. Z našich už byl v cíli na 12. místě Martin Turek a kousek za mnou 42. Deniska čili převedeno na body 1211 a krásné 7. místo v týmové soutěži a na 5.místo nám chyběly pouhé 4 bodíky. Celkově v seriálu jsme poskočili na šesté místo. Další individuální umístění byly takto: 61. Míša, 73. Jarek, 87. Sokol Marek(kdo to je?), 89. Miro, 145. Filda, 190. Homoláč, 205. Evka, 212. Keňan, 220. Koudy, 221. Django, 231. Ulča a pak doprovodci 283. Ivonka a 296. Berdík.
       Tož děcka větší půlku máme letos hotovou a v novém roce nám zbývá osm etap. Takže Vám všem přeji všechno nejlepčí v roce 2019, za prvé pravidelnou, nejlépe plnou účast na etapách, za druhé co největší bodový zisk v každé té etapě, no a za třetí hlavně buďte zdraví ať možete rubat. Užijte si všichni krásný silvestr a v sobotu za rok zase na viděnou.

Štěpánský běh Porubou 2018

       Ve středu 26.12.2018 se konal 41. ročník Štěpánského běhu Porubou. Pro některé členy našeho oddílu je to jeden z nejčastějších běhů, kterého se účastní. Například pro mě to bylo již po deváté. Začínal jsem v roce 2009 a šel čtyřikrát v řadě do roku 2012, 2013 jsem vynechal a pak od roku 2014 až do 2018. A doufám, že v příštím roce budu absolvovat jubilejní desátou účast.
       V posledních letech nám počasí dopřává spíše jarní či podzimní podmínky a nebylo tomu jinak ani letos. Před startem byly příjemné 3st. nad nulou, vítr nefoukal, cesty a chodníky byly docela suché. Za oddíl VZS jsme se objevili v hojném počtu: já, Rudík, Bobík, Filip, Koudy, Lenia, Django, Peťka, Berďa, Ulča a Kačenka. Před startem jsme se různě rozběhávali a rozcvičovali. Pokud jde o oblečení tak jsme všichni zvolili dlouhý rukáv a dres a dlouhé nohavice, ono totiž chladno přece jen trochu bylo. Před desátou jsme se začali houfovat k bráně ze stadionu a minutku po desáté bylo odstartováno. Začal jsem v přiměřeném tempu a byl moc zvědavý jak se poperu se střední částí závodu, neboli s dlouhým táhlým stoupáním z Martinova na Pustkovec. Ovšem již na rovince v Třebovicích jsem pocítil, že to dnes nějak moc netáhne a postupně mě předběhlo několik lidí. Rozladěn jsem z toho nebyl, spíše jsem se snažil držet nějaké tempo, stále jsem viděl na někoho před sebou a co se dělo za mnou mě stejně moc nezajímalo. Kolem Báňské mě předběhl ještě jeden borec, tak jsem si pomyslel, že to už stačí a zkusím rubat ten seběh kolem nemocnice k domovu sester a přes křižovatku finiš do cíle. Tam už jsem to silou vůle nějak udržel, dokonce někoho mírně stahoval, ale nic extra to už nebylo. V cíli jsem byl celkově 27. a v kategorii až osmý, ale zase je fajn, že tam byla dobrá konkurence k porovnání. Čas 53:53 je přesně dvě minutky za osobákem na této trase a můj čtvrtý nejlepší, takže jsem celkem spokojen. Pod hodinku se ještě dostal Rudík a těsně nad hodinu běžel Bob. Úspěch v kategorii žen nad 45 let zaznamenaly Lenia 2. místo a Peťka 3. místo. Berďovi v první půlce otekl zraněný kotník, musel sice zpomalit, ale statečně dokončil závod až do cíle. Jako obvykle organizátoři připravili výborný teplý čajík, který nám pohladil rozhoupané žaludky a zahřál tělo. Rychle jsem vychladl, tak jsem nešel ani výklus a raději se převlékl rovnou do suchých věcí. Chvíli jsem si povídal s ostatníma, ale čas tlačil, tak jsem oželel tombolu, předal lístky jako i někteří od nás a fičel pro rodinku a na chalupu na sváteční kačicu. Tak zase za rok.

8. etapa LC očima hostujícího člena BO VZS ;-)

LC 8. etapa, noční, z Ostravice – očima Pražáka

Po časovce před čtrnácti dny, kdy mi to moc nesedlo a neběželo, jsem si dal minulý víkend pauzu. Nohy dostaly možnost trošku zregenerovat už přes rok trvající “prodlouženou“ sezónu, a hlava zase srovnat si myšlenky na noční etapu z Ostravice. Protože s tou strašlivou rychtou co na LC zatím dostávám, už musím konečně něco dělat. I když je to pocitově neskutečná jízda, a oproti nudnému českému poháru v převážně asfaltových bězích do nekopců, mě tohle opravdu chytlo a hrozně baví, tak by výsledky přeci jen měli trochu odpovídat možnostem.

Cesta do Ostravy, tentokrát netradičně ranně dopolední, proběhla překvapivě v pohodě a prakticky bez zpoždění (těch 7 min se dá u našeho národního dopravce s úsměvem přehlédnout v rámci jakéhosi ekvivalentu akademické čtvrthodinky), takže jsem na svůj premiérový svoz z rondlu dorazil s dostatečným předstihem. Zanedlouho se objevil i Poky, a v tom už u nás brzdil Ruda a frčeli jsme.
Cestou jsme debatovali o tom, že to tentokrát bude vzhledem k absencím, zejména vlaštovek vcelku racionálně odlétnuvších do teplých krajin, ale i dalších členů teamu, bodově ležet na bedrech nás chlapů. Následně jsme došli i k tomu, že díky tmě a zejména očekávanému větro-dešťo-hnusnu, ...to asi tentokrát nejspíš nebude žádná lehká "na pohodu“ kochačka. Já osobně jsem běhat po tmě s čelovkou docela zvyklý, chodím tak veškeré druhé fáze, neb po setmění nám v Praze rapidně klesá molární koncentrace úhlavních nepřátel – plechovek a pejskařů. Ale ostrý závod po tmě, to bude nová zkušenost. Vzhledem k teplotě nad nulou jsem k lehkému údivu ostatních směle uvažoval o konfiguraci krátké+bezrukáv. Ovšem po vystoupení u větrem slušně bičovaného pivovárku jsem to rychle přehodnotil na celorukáv. Brrr, a to teda tak, že dlouhý.
Mezitím už se sjížděli i další borci, včetně Berdi hlásícího výsadek Stoši rovnou na start ke hřišti. Rozklusáváme stejným směrem, kde ještě stíhám prohodit par slov s prezidentem oddílu i Stošou, a dozvídám se, že už má v nohách dopolední svižnou šestku na rozběhání. Tedy samozřejmě Stoša, ne Koudy. Ještě dáváme kousek klusu tam a zpět, šup do lajny, kapky deště zlověstně visí ve vzduchu a mračí se na nás, fofrem ať už běžíme. Lehce zmatečný start v podání dvojice Hudy+Koudy ve stylu "Hele tak nás odstartuj" - "Tak jo, teď" - "No počkej, ještě néé" - "Tak už? Teď? Tak ne, tak jo" a to už nás Hudy pohromadě neudržel, takže jsme to tak nějak živelně rozpálili po asfaltu. (Mimochodem pořád lepší než bývaly starty pohárového závodu po stejné trase, které bývaly zevnitř areálu hřiště, a ta ostrá zatáčka ve vchodové brance, tak ta bývávala vskutku "vostra".
Na asfaltu se frčelo docela solidní tempo, ale mé odpočaté nohy to v klidu akceptovaly, a běželi jsme s Pokym kolem 15-20 místa. V náběhu do kopce to bez váhání řežu skrz skupinku kopcem zpomalených chrtů před námi a s Honzou Žídkem se dolepujeme na Vladana, Lukáše a Romana. Pod nohama to už začínalo klouzat, ale to jsem čekal, holt ten kilák, dva, se to musí vydržet. Skupinka se po pár stovkách metrů natahuje a já běžím s Honzou a Vladanem asi patnáct metrů za těmi ostatními. Následně se ukazuje, jak je důležité míti Vladana, který zná trasu velmi dobře i po tmě a kluky před námi energicky koriguje při veškerých pokusech zabloudit. Kolem Ostré hory to už klouže fest, místy trošku ztratím a na několika sušších místech se zas vracím jako jo-jo. Přiznám se bez mučení, že si vážně nepamatuji, kdy naposled jsem tak rád viděl asfalt :-D Nad sjezdovkou, kterou jsem měl sice na pohárovém závodě nejraději, ovšem v těchto podmínkách mi zas až tolik nechyběla, byl pár desítek metru skoro holý asfalt. Takže, i když se zrovna trochu víc rozprší, zkouším těm dvěma okamžitě kousek poodejit. Ó, jak pošetilé. Jakmile se po asi sto metrech pod nohama znovu objevuje hnusné bílé blátíčko na zmrzlém podkladu, mají mě velmi rychle zpět. Hergot, ale co to? S tímhle jsem už tak nějak nepočítal, vždyť jsme vysoko, tady už má být kompaktní sníh! A je to čím dál horší. Nejen, že mi utekli ti dva, utíkají mi postupně i další dva, a tři, a čtyři... Světélka za mnou i přede mnou blikají jak na Matějské pouti a já snad častěji ležím než běžím. Je to zmar, ale s vědomím ,že jsem kluky nahecoval a oni určitě běží dobře, jsem se s tím pral jak Sisyfos s
šutrem – no přece jim to nemůžu zkazit! Beznaděj ale dosahuje maxima a mé veškeré myšlenky se ubírají k tretrám ...ležícím doma, v teple, v Praze, v předsíni. To už vzduchem létalo všelicos od lehkých dívek až po různé orgány, lidské i zvířecí. Když mě doběhl David, napadla mě v tom zoufalství paradoxně jen vtipně-jízlivá poznámka, že v noci tu těch svých "překážejících turistů“ snad tolik nepotká, jenže než stihnu vůbec otevřít, už zase běžím po čtyřech a David mi utíká. Utrpení se stupňovalo v exponenciále a nebralo konce. A v tom, konečně, naděje? Když už mě z toho krasobrusleni krom vzteku z jalově promarněné energie začali brát i solidní křeče do lýtek, ucítil jsem konečně pod nohami něco vzdáleně se podobající sněhu, o co se dalo trošku opřít. Tak pojď, zaber, zatáčka, ještě jedna, chata, lidi, levá nahoru, "Luďkůů, kde jsi", píp, fuj, hotovo. Sedím na zemi, držím se za špičky snažíc se povolit kroutící se lýtka, a koukám že jen kousíček za mnou dobíhá Poky. No super! A dva kousíčky za nim se vynořuje ze tmy i Stoša, kluci běželi fakt parádně, respekt! Nahoře pár konverzačních koleček s Ondrou, už s úlevou a v hlubším sněhu, a fofrem seběh s Avou. ...No seběh, místy spíš něco mezi něco mezi skluzem, sjezdem, a krasobruslařskou exhibicí, koukaje pod nohy ani nevnímám kdo mě míjí vzhůru a tímto se omlouvám všem, které jsem nepovzbudil. Dolů jsme šli přejezdem, a upřímně, ještě že se tudy neběžela dnešní etapa. Místy čistý led, navíc mokrý, a k tomu se už i fest rozpršelo. Ale to už jsme tak dva kiláčky od kýženého tepla. Šťastní jsme dočvachtali skrz Ostravici do pivovárku.

Po rozmrznuti částečně podpořeném grogem jsem stihl prostřednictvím Berdi a jeho telefonního přístroje zkouknout fotky vlaštovek skotačících na slunné pláži, prohodit par slov s absentujícím Jarkem, a razili jsme zpět do Ovy. Tam jsem ještě stihl vyzvednout reproduktor vyhraný ve čtvrtek na aukru, a teď po přejití skoro celé Ostravy (jak jinak pěšky:-O ...musel jsem protáhnout ta lýtka) tu tak sedím na nádraží a píšu. Čekaje na “euronajt“ ve 2:19 přemýšlím, jestli si mám pustit do uší Dona Giovanniho nebo Tři sestry, a jak tak píšu, zpětně si říkám že to nakonec asi nebylo až tak zlý. Vlastně to bylo dobry. Bylo to dost dobry!

Tak zase příště TÝME, a nezapomeňte si sváteční oblečení! ...A hřebíky!

Vánoční kros v Bělském lese


 Na Lysacupu jsem si naplánoval pauzu. Ale tak úplně jsem se neflákal. Po dlouhé době jsem se zúčastnil nějakého rovinatějšího běhu. V Bělském lese se konal Vánoční kros a naše barvy hájili ještě Bob a Stoša s Filipem. Běhu bylo necelých 6 km, ale stejně jsem myslel, že vypustím duši. Nějak jsem odvykl… Ale rubal jsem statečně, ostatní taky a můžu ohlásit velké úspěchy. Ve svých kategoriích Stoša junior vyhrál a Stoša senior byl třetí, stejně jako já. Boba jsem tentokrát předběhnul, ale on zase vyhrál v tombole, takže každý něco… Šlo to. Tempo sice nebylo jako kdysi, ale podařilo se ho během závodu udržet. Trochu jsem si ujasnil, na co asi můžu běžet na Štěpánovi.
Celkově:              1.           Martin Ocásek (18:45)
13.         Stoša (22:30)
20.         já (25:21)
22.         Bob (25:36)
……………………………
1.      Filip (12:15 – poloviční distance)

Všem přeji krásné Vánoce a v tom příštím roce už, kurde konečně PŘYDEJTE!!! 

Další foto zde: Zajíc | MK Seitl