Zapomenuté hory aneb týmová jednička je můj vzor

12. 10. 2019
Rychlebský ultramaraton Zapomenuté hory

Zatímco před týdnem během Memoriálu Michala Pětroše vládl nevlídný a studený Podzim, o týden později mělo navrch rozzářené a teplé Babí léto. V takový den se člověk nebojí vyjet ani na Konec světa do Račího údolí poblíž Javorníku a Uhelné v Rychlebských horách.
Pokud jste v Rychlebskýh horách nikdy nebyli, vřele doporučuji. Je to sice zapadlý kout naší země, ale o to krásnějsí a půvabnější plný nádherných kopců i staveb. Mě třeba uchvacuje Tančírna v Račím údolí. Tato stavba ale uchvátí nejen milovníky secesních staveb. Vždyt je v ní kavárna, ve které vaří skvělé cappuccino nebo latté, a také taneční sál se skvělou akustikou a hlavně klavírem, na který si mohou návštěvníci zahrát. Mimochodem nechybělo mnoho a Tančírnu jsme měli v Ostravě u Hradu. Tančírna totiž zažila mnoho temných let, kdy byla téměř zničena, a v jednu chvíli se snažila o její koupi, rekonstrukci a převoz i naše Ostrava. Nakonec, ale dopadlo vše jak má, a omlazená a svěží Tančírna stojí i nadále na svém místě pod Čertovou kazatelnou v Račím údolí.

Ale pojďme se vrátit zpět na Konec Světa. Zde se konal již třetí ročník rychlebského ultramaratonu Zapomenuté hory, který má v nabídce výběr tras z bohatého menu - 26 km, 46 km, 76 km a 101 km.

Z našeho oddílu jsme volili dietně! Já, Django a Deni jsme si vybrali trasu, kterou by naše týmová jednička asi nazvala "pro houbaře", tzn. 26 km. Míša, Ruda a navíc Marián chtěli bohatší krmi a proto zvolili výživnější 46 kilometrovou trasu.

Protože Rychlebské hory jsou přece jen z Ostravy dál, vyjeli jsme už v pátek. Pamatuji si, že týmová jednička vždy říkala, že je třeba dodržovat pitný režim, ale netřeba to přehánět s pivem, a tak jsem ho poslechl na slovo.


I přesto jsem ani já ani většina ostatních nebyli v sobotu ráno před startem v nejlepší kondici. Mě bolela hlava už od pátku a bylo mi divně. Deni si na bolest hlavy stěžovala od čtvrtka. Míša si stěžovala, že pořád v noci mlaskala, a díky tomu moc nespala. Marián si stěžoval, že ho budilo mlaskání. Snad jediný si nestěžoval Django. Zda si stěžoval i Ruda, ví jen Majda nebo Bertík. Bydleli totiž jinde. Aspoň je nebudilo mlaskání.

K samotnému závodu mohu říci, že byl krásný, trasa nádherná, i když těžká. Téměř všichni s výjimkou mě navíc bloudili. Já sice nebloudil, ale dobře mi moc nebylo. Trasa totiž byla nejen těžká, ale i dlouhá, navíc mě zaskočily kopce. Zvlášť některé. Nejvíce ten, který byl 2 kilometry před cílem a byl opravdu hodně do kopce. Kopec byl zakončený zříceninou hradu Rychleby, ale nebyla to zdaleka jediná zřícenina, kterou jsem cestou viděl. Pamatuji si jen, že jsem vůbec nechtěl běžet, ani jít. Ale pak se vedle mě objevil závodník, který úplně zastavil a jen opakoval "Necítím bolest, necítím bolest". Co bylo s ním dál, nevím. Já si naštěstí vzpomněl na další výrok naší týmové jedničky "Kdo nezvrací, běhá pod své možnosti" a nějak jsem zrychlil. I když o běh už rozhodně nešlo. Nakonec jsem se do cíle dostal (3:28:01 a 15. v kategorii starších), tam již na mě čekal zchvácený Django (3:19:13 a 59. v kategorii mladíků) a také již dávno vymydlená a voňavá Deni, která suverénně vyhrála v ženách (2:31:00). Já si v cíli nakonec ještě jednou vzpomněl na týmovou jedničku a dokázal, že i když jsem měl tragický čas, tak jsem pod své možnosti neběžel.

Poté se objevil Marian na skvělém 4. místě ve své kategorii (5:35:34). Poté Míša, která byla v kategorii 6. za 5:54:55. Ale jak neopomněla zdůraznit, kdyby byla o 3 měsíce starší, mohla být v kategorii druhá. Škoda. A nakonec doběhl Ruda jako 39. ve své kategorii (6:10:46), kterému bylo 46 km ještě stále málo a tak si to natáhl téměř na 50 kiláků. Asi se taky inspiroval týmovou jedničkou.

A co říci na závěr? I přes drobné zmatky během vyhlašování vítězů a o něco větší problémy se značením trasy, jsou Zapomenuté hory nádherný závod v nádherném prostředí, kam bychom se mohli v příštím roce vrátit, a třeba i ve větším zastoupení. A ať nám všem to Babí léto ještě chvíli vydrží. No, a samozřejmě poslouchejte týmovou jedničku! :-D

Výsledky  

Memoriál Michala Pětroše


5.10.2019
Memoriál Michala Pětroše - 8. ročník


Čas je neúprosný a tak se i silné léto musí sklonit před přicházejícím podzimem. Udeřil naplno a přejímá dočasnou nadvládu. Příroda vydala svoji úrodu, připravuje se na zimu a období zasloužené rehabilitace před jarem J Možná už za pár stále kratších dní a delších nocí, se celý les, i ten bobrovnický u Hošťálkovic, rozjasní paletou barev. Oblohu dokreslí pestří draci, které každoročně vháníme vzhůru do oblak a koukáme se, jak se s táhlými mraky perou o vítr a své místo na nebi. Možná jsou blíže těm, které jsme tady na zemi ztratili a chybí nám. Byli jste už letos pouštět draka?  Já ano!
Dnes je ale cítit chlad, déšť halí stromy do mlhoviny a melancholik je šťasten. Rozervaný podzim ukazuje svoji druhou, stejně krásnou, surovější tvář.

A my všichni jsme dnes niterně podzimní. Po roce se opět scházíme ve velkém počtu s úsměvy na tvářích, a přesto víme, že to co dnes všechny pojí, je naopak smutek někde v nás. Jeden z nás už navždy chybí. Majkl. Dnes je den, kdy společně vzpomínáme, máváme do nebes, a kdy běžíme i za Tebe Majkle.

Myslím, že o něco více vnímáme, že naše přítomnost není jistá a samozřejmá. Určitě i cítíme, že mnohé věci přicházející životem neovlivníme, nezvrátíme, a taky některé, které jsme zapříčinili, už nikdy nebudeme moci vzít zpět. Možná nás tyto dny učí větší zodpovědnosti k ostatním i sobě samým, pokoru, empatii, přímost i vlídnosti. Majk by si to jistě přál. A my nezapomínáme.



Silvestrovská etapa 2018

       Dnes nás čekala silvestrovská etapa se startem od Rajské boudy. Těšil jsem se hodně, protože po pauze se opět přidal i synáček. Navíc jsme tam byli předevčírem lehce potrénovat, abychom zjistili jaká je forma a jestli hroty nebo gripy atd. Sníh se ovšem sypal z oblohy téměř denně, takže se dalo předpokládat, že na trase ho bude moc. Etapa startovala již v devět hodin a to znamená, že se musí vyrazit o hodinku dříve. Ráno jsem si trošku přispal a vstával lehce před sedmou, Filip  dokonce až po sedmé a v 7:30 jsme měli v plánu odjezd. Tož jsme si navařili hlavně termosku čaje, snídani jsem vynechal, Filip je ve vývinu tak se stihl i najíst, oblékli jsme se, hlavně jsme nezapomněli čipy a šli k autu. Vyzvednout jsem měl jen Martina ve Výškovicích a pak rovnou do Malenovic k Rajské.
       Parkoviště u Rajské Boudy již bylo plné, tak se řadíme do fronty aut podél cesty, přitom jsme tam dorazili kolem čtvrt na devět. Ovšem jako každý silvestr, tak i letos bude na kopci těsno, pomyslel jsem si. V pohodě jsme poseděli v autě, dali jsme si čajík a kolem půl jsme se šli rozběhávat, pozorovat letošní masky a pozdravit se s ostatníma z oddílu. Jako vždy všichni různě pobíhali v povznesené náladě. Drtivá většina se určitě těšila na pořádnou porci sněhu a zážitky v pravém zimním království. Přiblížila se hodina startu, tak jsme se seřadili v obvyklém místě a Hudy to raději rychle odstartoval ať  nebrzdíme silniční provoz. První kilometr byl prostě totálně mokrý, uježděná břečka cákala na všechny strany a po všech běžcích. Posléze nad korýtkem jsme přešli na nově vyštěrkovanou cestičku, kde už byl sníh pevnější a ušlapaný. Běžel jsem si v solidním tempu, sledoval jsem jen něčí nohy a pěšinu, abych zbytečně nevrávoral v hlubším sněhu. Byl jsem spokojen, že hrotů není potřeba a že to celkem drží. Nějak rychle mi to uteklo až po Lukšinec, obíhali jsme celkem dost turistů, ale dalo se to ohleduplně zvládat. Za Lukšincem jsem už cítil, že rubu naplno, ale že bych to mohl vydržet. Tam jsem ještě zaregistroval Toma Bohatého, buřil to fest s hůlkama, dal do toho sílu a úplně mi utekl, fakt frajer příští rok už šedesátník. Já se vlastně skoro celou trasu snažil držet tempo s Tomem Kostkou, který mi cuknul až na větrech. Závěr jsem nějak udržel, chvilku mě napadlo oběhnout tuhnoucího Adama Ondrucha, ale nerad bych zkolaboval, tak jsem to nehrotil. Na vrcholek jsem doběhl do třicítky, takže opět spokojen. Z našich už byl v cíli na 12. místě Martin Turek a kousek za mnou 42. Deniska čili převedeno na body 1211 a krásné 7. místo v týmové soutěži a na 5.místo nám chyběly pouhé 4 bodíky. Celkově v seriálu jsme poskočili na šesté místo. Další individuální umístění byly takto: 61. Míša, 73. Jarek, 87. Sokol Marek(kdo to je?), 89. Miro, 145. Filda, 190. Homoláč, 205. Evka, 212. Keňan, 220. Koudy, 221. Django, 231. Ulča a pak doprovodci 283. Ivonka a 296. Berdík.
       Tož děcka větší půlku máme letos hotovou a v novém roce nám zbývá osm etap. Takže Vám všem přeji všechno nejlepčí v roce 2019, za prvé pravidelnou, nejlépe plnou účast na etapách, za druhé co největší bodový zisk v každé té etapě, no a za třetí hlavně buďte zdraví ať možete rubat. Užijte si všichni krásný silvestr a v sobotu za rok zase na viděnou.

Štěpánský běh Porubou 2018

       Ve středu 26.12.2018 se konal 41. ročník Štěpánského běhu Porubou. Pro některé členy našeho oddílu je to jeden z nejčastějších běhů, kterého se účastní. Například pro mě to bylo již po deváté. Začínal jsem v roce 2009 a šel čtyřikrát v řadě do roku 2012, 2013 jsem vynechal a pak od roku 2014 až do 2018. A doufám, že v příštím roce budu absolvovat jubilejní desátou účast.
       V posledních letech nám počasí dopřává spíše jarní či podzimní podmínky a nebylo tomu jinak ani letos. Před startem byly příjemné 3st. nad nulou, vítr nefoukal, cesty a chodníky byly docela suché. Za oddíl VZS jsme se objevili v hojném počtu: já, Rudík, Bobík, Filip, Koudy, Lenia, Django, Peťka, Berďa, Ulča a Kačenka. Před startem jsme se různě rozběhávali a rozcvičovali. Pokud jde o oblečení tak jsme všichni zvolili dlouhý rukáv a dres a dlouhé nohavice, ono totiž chladno přece jen trochu bylo. Před desátou jsme se začali houfovat k bráně ze stadionu a minutku po desáté bylo odstartováno. Začal jsem v přiměřeném tempu a byl moc zvědavý jak se poperu se střední částí závodu, neboli s dlouhým táhlým stoupáním z Martinova na Pustkovec. Ovšem již na rovince v Třebovicích jsem pocítil, že to dnes nějak moc netáhne a postupně mě předběhlo několik lidí. Rozladěn jsem z toho nebyl, spíše jsem se snažil držet nějaké tempo, stále jsem viděl na někoho před sebou a co se dělo za mnou mě stejně moc nezajímalo. Kolem Báňské mě předběhl ještě jeden borec, tak jsem si pomyslel, že to už stačí a zkusím rubat ten seběh kolem nemocnice k domovu sester a přes křižovatku finiš do cíle. Tam už jsem to silou vůle nějak udržel, dokonce někoho mírně stahoval, ale nic extra to už nebylo. V cíli jsem byl celkově 27. a v kategorii až osmý, ale zase je fajn, že tam byla dobrá konkurence k porovnání. Čas 53:53 je přesně dvě minutky za osobákem na této trase a můj čtvrtý nejlepší, takže jsem celkem spokojen. Pod hodinku se ještě dostal Rudík a těsně nad hodinu běžel Bob. Úspěch v kategorii žen nad 45 let zaznamenaly Lenia 2. místo a Peťka 3. místo. Berďovi v první půlce otekl zraněný kotník, musel sice zpomalit, ale statečně dokončil závod až do cíle. Jako obvykle organizátoři připravili výborný teplý čajík, který nám pohladil rozhoupané žaludky a zahřál tělo. Rychle jsem vychladl, tak jsem nešel ani výklus a raději se převlékl rovnou do suchých věcí. Chvíli jsem si povídal s ostatníma, ale čas tlačil, tak jsem oželel tombolu, předal lístky jako i někteří od nás a fičel pro rodinku a na chalupu na sváteční kačicu. Tak zase za rok.

8. etapa LC očima hostujícího člena BO VZS ;-)

LC 8. etapa, noční, z Ostravice – očima Pražáka

Po časovce před čtrnácti dny, kdy mi to moc nesedlo a neběželo, jsem si dal minulý víkend pauzu. Nohy dostaly možnost trošku zregenerovat už přes rok trvající “prodlouženou“ sezónu, a hlava zase srovnat si myšlenky na noční etapu z Ostravice. Protože s tou strašlivou rychtou co na LC zatím dostávám, už musím konečně něco dělat. I když je to pocitově neskutečná jízda, a oproti nudnému českému poháru v převážně asfaltových bězích do nekopců, mě tohle opravdu chytlo a hrozně baví, tak by výsledky přeci jen měli trochu odpovídat možnostem.

Cesta do Ostravy, tentokrát netradičně ranně dopolední, proběhla překvapivě v pohodě a prakticky bez zpoždění (těch 7 min se dá u našeho národního dopravce s úsměvem přehlédnout v rámci jakéhosi ekvivalentu akademické čtvrthodinky), takže jsem na svůj premiérový svoz z rondlu dorazil s dostatečným předstihem. Zanedlouho se objevil i Poky, a v tom už u nás brzdil Ruda a frčeli jsme.
Cestou jsme debatovali o tom, že to tentokrát bude vzhledem k absencím, zejména vlaštovek vcelku racionálně odlétnuvších do teplých krajin, ale i dalších členů teamu, bodově ležet na bedrech nás chlapů. Následně jsme došli i k tomu, že díky tmě a zejména očekávanému větro-dešťo-hnusnu, ...to asi tentokrát nejspíš nebude žádná lehká "na pohodu“ kochačka. Já osobně jsem běhat po tmě s čelovkou docela zvyklý, chodím tak veškeré druhé fáze, neb po setmění nám v Praze rapidně klesá molární koncentrace úhlavních nepřátel – plechovek a pejskařů. Ale ostrý závod po tmě, to bude nová zkušenost. Vzhledem k teplotě nad nulou jsem k lehkému údivu ostatních směle uvažoval o konfiguraci krátké+bezrukáv. Ovšem po vystoupení u větrem slušně bičovaného pivovárku jsem to rychle přehodnotil na celorukáv. Brrr, a to teda tak, že dlouhý.
Mezitím už se sjížděli i další borci, včetně Berdi hlásícího výsadek Stoši rovnou na start ke hřišti. Rozklusáváme stejným směrem, kde ještě stíhám prohodit par slov s prezidentem oddílu i Stošou, a dozvídám se, že už má v nohách dopolední svižnou šestku na rozběhání. Tedy samozřejmě Stoša, ne Koudy. Ještě dáváme kousek klusu tam a zpět, šup do lajny, kapky deště zlověstně visí ve vzduchu a mračí se na nás, fofrem ať už běžíme. Lehce zmatečný start v podání dvojice Hudy+Koudy ve stylu "Hele tak nás odstartuj" - "Tak jo, teď" - "No počkej, ještě néé" - "Tak už? Teď? Tak ne, tak jo" a to už nás Hudy pohromadě neudržel, takže jsme to tak nějak živelně rozpálili po asfaltu. (Mimochodem pořád lepší než bývaly starty pohárového závodu po stejné trase, které bývaly zevnitř areálu hřiště, a ta ostrá zatáčka ve vchodové brance, tak ta bývávala vskutku "vostra".
Na asfaltu se frčelo docela solidní tempo, ale mé odpočaté nohy to v klidu akceptovaly, a běželi jsme s Pokym kolem 15-20 místa. V náběhu do kopce to bez váhání řežu skrz skupinku kopcem zpomalených chrtů před námi a s Honzou Žídkem se dolepujeme na Vladana, Lukáše a Romana. Pod nohama to už začínalo klouzat, ale to jsem čekal, holt ten kilák, dva, se to musí vydržet. Skupinka se po pár stovkách metrů natahuje a já běžím s Honzou a Vladanem asi patnáct metrů za těmi ostatními. Následně se ukazuje, jak je důležité míti Vladana, který zná trasu velmi dobře i po tmě a kluky před námi energicky koriguje při veškerých pokusech zabloudit. Kolem Ostré hory to už klouže fest, místy trošku ztratím a na několika sušších místech se zas vracím jako jo-jo. Přiznám se bez mučení, že si vážně nepamatuji, kdy naposled jsem tak rád viděl asfalt :-D Nad sjezdovkou, kterou jsem měl sice na pohárovém závodě nejraději, ovšem v těchto podmínkách mi zas až tolik nechyběla, byl pár desítek metru skoro holý asfalt. Takže, i když se zrovna trochu víc rozprší, zkouším těm dvěma okamžitě kousek poodejit. Ó, jak pošetilé. Jakmile se po asi sto metrech pod nohama znovu objevuje hnusné bílé blátíčko na zmrzlém podkladu, mají mě velmi rychle zpět. Hergot, ale co to? S tímhle jsem už tak nějak nepočítal, vždyť jsme vysoko, tady už má být kompaktní sníh! A je to čím dál horší. Nejen, že mi utekli ti dva, utíkají mi postupně i další dva, a tři, a čtyři... Světélka za mnou i přede mnou blikají jak na Matějské pouti a já snad častěji ležím než běžím. Je to zmar, ale s vědomím ,že jsem kluky nahecoval a oni určitě běží dobře, jsem se s tím pral jak Sisyfos s
šutrem – no přece jim to nemůžu zkazit! Beznaděj ale dosahuje maxima a mé veškeré myšlenky se ubírají k tretrám ...ležícím doma, v teple, v Praze, v předsíni. To už vzduchem létalo všelicos od lehkých dívek až po různé orgány, lidské i zvířecí. Když mě doběhl David, napadla mě v tom zoufalství paradoxně jen vtipně-jízlivá poznámka, že v noci tu těch svých "překážejících turistů“ snad tolik nepotká, jenže než stihnu vůbec otevřít, už zase běžím po čtyřech a David mi utíká. Utrpení se stupňovalo v exponenciále a nebralo konce. A v tom, konečně, naděje? Když už mě z toho krasobrusleni krom vzteku z jalově promarněné energie začali brát i solidní křeče do lýtek, ucítil jsem konečně pod nohami něco vzdáleně se podobající sněhu, o co se dalo trošku opřít. Tak pojď, zaber, zatáčka, ještě jedna, chata, lidi, levá nahoru, "Luďkůů, kde jsi", píp, fuj, hotovo. Sedím na zemi, držím se za špičky snažíc se povolit kroutící se lýtka, a koukám že jen kousíček za mnou dobíhá Poky. No super! A dva kousíčky za nim se vynořuje ze tmy i Stoša, kluci běželi fakt parádně, respekt! Nahoře pár konverzačních koleček s Ondrou, už s úlevou a v hlubším sněhu, a fofrem seběh s Avou. ...No seběh, místy spíš něco mezi něco mezi skluzem, sjezdem, a krasobruslařskou exhibicí, koukaje pod nohy ani nevnímám kdo mě míjí vzhůru a tímto se omlouvám všem, které jsem nepovzbudil. Dolů jsme šli přejezdem, a upřímně, ještě že se tudy neběžela dnešní etapa. Místy čistý led, navíc mokrý, a k tomu se už i fest rozpršelo. Ale to už jsme tak dva kiláčky od kýženého tepla. Šťastní jsme dočvachtali skrz Ostravici do pivovárku.

Po rozmrznuti částečně podpořeném grogem jsem stihl prostřednictvím Berdi a jeho telefonního přístroje zkouknout fotky vlaštovek skotačících na slunné pláži, prohodit par slov s absentujícím Jarkem, a razili jsme zpět do Ovy. Tam jsem ještě stihl vyzvednout reproduktor vyhraný ve čtvrtek na aukru, a teď po přejití skoro celé Ostravy (jak jinak pěšky:-O ...musel jsem protáhnout ta lýtka) tu tak sedím na nádraží a píšu. Čekaje na “euronajt“ ve 2:19 přemýšlím, jestli si mám pustit do uší Dona Giovanniho nebo Tři sestry, a jak tak píšu, zpětně si říkám že to nakonec asi nebylo až tak zlý. Vlastně to bylo dobry. Bylo to dost dobry!

Tak zase příště TÝME, a nezapomeňte si sváteční oblečení! ...A hřebíky!

Vánoční kros v Bělském lese


 Na Lysacupu jsem si naplánoval pauzu. Ale tak úplně jsem se neflákal. Po dlouhé době jsem se zúčastnil nějakého rovinatějšího běhu. V Bělském lese se konal Vánoční kros a naše barvy hájili ještě Bob a Stoša s Filipem. Běhu bylo necelých 6 km, ale stejně jsem myslel, že vypustím duši. Nějak jsem odvykl… Ale rubal jsem statečně, ostatní taky a můžu ohlásit velké úspěchy. Ve svých kategoriích Stoša junior vyhrál a Stoša senior byl třetí, stejně jako já. Boba jsem tentokrát předběhnul, ale on zase vyhrál v tombole, takže každý něco… Šlo to. Tempo sice nebylo jako kdysi, ale podařilo se ho během závodu udržet. Trochu jsem si ujasnil, na co asi můžu běžet na Štěpánovi.
Celkově:              1.           Martin Ocásek (18:45)
13.         Stoša (22:30)
20.         já (25:21)
22.         Bob (25:36)
……………………………
1.      Filip (12:15 – poloviční distance)

Všem přeji krásné Vánoce a v tom příštím roce už, kurde konečně PŘYDEJTE!!! 

Další foto zde: Zajíc | MK Seitl

7. etapa Visalaje, parkoviště

       Na sedmou etapu jsem vyrazil 16. prosince poměrně brzy. Nejdříve jsem odvezl rodinku do Havířova, pak jsem to otočil na FM, Nošovice a na Krásnou. Zaparkoval jsem si o půl desáté na Zlatníku. Chtěl jsem totiž Lysou sbíhat ihned, abych se dostal co nejrychleji do Ostravy do práce na víkendový kurz. Samozřejmě existovala možnost jít turisticky dříve, abych zameškal co nejméně, ale zatím se mi daří 180 etap naplno, závodně, tak bych si nerad tuto statistiku přerušil. Cesta byla docela dobrá, v Krásné to už jelo trochu pomaleji a bylo hladko, ale na Zlatník jsem docestoval v pohodě. Svižně jsem se přezbrojil, napil čaje z termosky, zamkl auto a utíkal na Visalaje. V plánu jsem měl 3km rozklus lehce kolem 20 minut, ale kolegové z VZS nabídli svezení a tak jsem si to ještě o polovinu zkrátil.
       Kolem tři čtvrtě na deset jsme zaparkovali, využil jsem čas k dokončení rozcvičky a rozběhání a v  klidu se odebral na start. Po pauze se objevil Poky, tak jsem byl rád, že částečně nahradí Martina a kousek za mnou se řadila i Deni s nejlepšími ženami. Poprvé jsme letos běželi na sněhu. Ve vyšších polohách to bylo dokonce půl metru. Hned po startu jsme museli kontrolovaně sbíhat k Ježánkám, trošku to klouzalo, ale říkal jsem si, že na hroty to dneska nebude. Jako obvykle se začalo celkem zhurta, zařadil jsem se na určitou pozici, v úzkých vyšlapaných pěšinkách jsem vyčkával, ale kde se to otevřelo do širší cesty nebo dvou kolejí, tak jsem se snažil postupně předbíhat. Tím, že jsem chvílema ze začátku šel pomaleji ve vláčku tak jsem ušetřil nějaké síly, dobře se mi dýchalo a cca v půlce někde pod Huserkou už jsem měl na dohled Pokyho. Cítil jsem formu, tak jsem šel před něj. Borci vepředu už vyšlapali pěkný chodníček, závěje moc hluboké nebyli a dařilo se mi trefovat do stop, občasné malé klouznutí mě nezdrželo. Navíc někdo nám tam zahlásil i pořadí, zrovna jsem byl do třicítky a to mě i dále motivovalo bušit vzhůru a taky přece spěchám do práce. Musím zmínit i takovou kuriozitu, že jsem chvilku viděl i na predátora Vlastíka. Asi neměl den, ale na poslední třetině trasy v prudkých stoupáních to nakonec dal na 18.místo. A taky musím připomenout skutečné démony nad 50 let Luboša a Vladana v první desítce. Já jsem se nejvíc tahal s Mirovým bráchou Mišou, tož fajně to rubal synek. Závěrečná sjezdovka už byl sice očistec, ale nějak jsem si uvědomil až nahoře, že to furt hopsám v celoběhu. K Vladěnce jsem doběhl na krásném 23. místě, byl jsem moc spokojen, letos zatím moje nejlepší. Podal jsem si ruku s nejbližšíma klukama, pohladil hladící body a točil to hned dolů. Na sjezdovce jsem spíše scházel, protože jsem nebyl vydýchaný, ještě mě i popichovalo v boku, alespoň jsem mohl zafandit ostatním dobíhajícím. Pak už jsem fičel zkratkami na Zlatník a k autu. Lehce po dvanácté jsem už byl v práci s moc příjemným pocitem z dobře zaběhnuté etapy. Na webu LC jsem pak zjistil, že s Deni a Pokym jsme vybojovali perfektních 1202 bodíků.

Krása Alp

Opět začala letní sezóna a s ní vzrůstá má touha udělat si výlet na Alpské kopečky, tedy tím myslím Alpy evropské, ale rozhodně bych se nebránil někdy se podívat do Jižních Alp.
Alpy jsou hory překrásné, ať již svoji rozlohou, ledovci, překrásnými vrcholky nebo kontrastem mezi rozkvetlou loukou a zasněženými vrcholky hor. Avšak tato idylka mnoha lidem dá zapomenout, že jsou to hory, které umí být přísné, počasí vrtkavé a „neodpouští“ omyly, což každý rok pozná stovky lidí na vlastní kůži a domu se již nevrátí. Ale to jsem troch odbočil, i když je to k věci.
Tyhle hory mě prostě fascinují. Dá se říct, že výlety do Alp jsou pro mě již tradiční „povinností“, avšak jsem nechtěl, aby to byla tradice sólo výletů, a proto jsme se již loni po sezoně domluvili, kdo, kdy a přibližně kde. Bohužel vše nabralo s blížícím se termínem zcela jiný směr, a ač jsem hodně dlouho dopředu s tím počítal, že to tak může dopadnout, tak jsem doufal, že to tak nedopadne, tak jsem byl trochu překvapený a především zklamaný. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily, tak jsem řešil. Najít lidi s celkovým podobným pohledem, znalostmi, zájmy, přístupem, schopnostmi na tenhle druh všestranné aktivity není vůbec jednoduché, protože v opačném případě vznikají malá i větší nedorozumění přímo na akci a ty mě pak „pronásledují“ měsíce. Nakonec jsem tedy poskládal druhý tým, ale téměř s žádnými znalostmi pohybu na ledovci a kolmých skalních stěnách, zato velmi schopné. Říkám si, ok, je to výzva. Je tedy o měsíc víc, než měla začít akce Alpy původně. Blíží se datum odjezdu a nastal problém. Tak s napětím čekám, jak to dopadne. Druhý den po plánovaném odjezdu, se opět dovídám, že vše dopadne úplně stejně jako v prvním případě i když ne tak úplně, ale to ve výsledku je jedno. Několika týdenní úsilí opět nebylo završeno úspěchem. Tak jsem opět tam, kde jsem byl. Pro „sólo“ výlet není plán. A kdo kdy plánoval, tak ví jak je to časově náročné.

Od loňského roku jsem již měl pro tento případ, v záloze, alternativní plán, ale do toho se mi moc nechtělo nebo spíše vůbec nechtělo. Jednak by to bylo opět sólo, příprava nulová a byl ultratěžký. Po něm bych byl vymačkaný jako citron pokud vůbec by bylo z čeho mačkat. Takže vyloučeno. Jediné co jsem měl, byl typ. Mělo to být pohoří Dachstein s nejvyšším vrcholem Hoher Dachstein 2995m. Zkusil jsem tedy kontaktovat mého kamaráda Honzu s mých školních let a přednesl jsem mu, že bych se u něj stavil (bydlí na Šumavě) a poté pokračoval na jih a že by se mohl přidat i s manželkou. Až překvapivě rychle odpověděl, že jo, protože velké hory nezná a bude to nepochybně pro ně něco nového. Sehnat však pro ně potřebné vybavení na ferraty a ledovec v sezoně je úkol nadlidský. Takže skupina C, plán B. Dolezeme k ledovci a pak se uvidí. Celý pátek tedy trávím již u Honzy a Katky a mimo jiné je seznamuji, s tím co vše může nastat a jak se chovat. A taky to praktický zkoušíme. Ne vše však funguje jak má na všechny váhové kategorie a najít vhodné testovací uchycení pro Honzu není snadné i prusíky se mají se co ohánět. Když se zavěsil na kraj nové střechy domu, tak pohnul celou střechou. 3 metrová vzpěra se kácí k zemi. Přemýšlím, a nedokážu si moc představit, kdyby Honza spadl do trhliny a já bych měl zachytit jeho pád. I když říká, že deset kilo shodil, prostě 130 kg + 10 kg bagl by se fakt špatně brzdilo, tak spíše počítám, že by po nás zůstala jen brázda jak na brambory . Rozhodně bych prověřil ocel cepínu (snad je to kvalitní Švédská), maček a Bolatického lana z Lanexu. Snad dělají dobrou práci . Honza chce ještě více obohatit tím, že by vzal své tři vlkodavy, což je sice dalších cca 200 kg tažné síly, ale otázka je kde by táhli .
Psí spřežení
Parkoviště v Ramsau
 Tak to už je rovnice, kde jsou jen neznám a jich je hodně. No ale to vše nehrozí, protože nemáme vybavení. S přibývajícím večerem klesá chuť Katky se zúčastnit tohoto výletu. Já mám jasno, když nepojedou, tak vyjíždím na kole. Je to jen 250 km na jih zato převýšení 6900 m a to je fakt jako dost, tedy jako pro mě. S lezeckou výbavou, mám kolo necelých 60 kg, tak to odhaduji na celý den v sedle. S toho mi vychází, že pod kopcem už budu vypadat jak hadrová panenka. Ale ráno, ač pozdě tak vyjíždíme. Před třetí jsme na místě v Ramsau u spodní stanice lanovky.

Je krásné slunečné počasí. Plán je vyjít k ledovci (2600m) a pak se uvidí, což znamená 900 m převýšení na necelých 4 km délky. Jdeme tedy k (chatě) Südwandhütte (1910 m), kde to jde poměrně snadno.

Výstup k chatě
Cesta k chatě Dachsteinsüdwand
Cesta od chaty k ledovci
K ledovci
Od ní už to je pouhé 2 km, ale 700m převýšení. Procenta stoupání tedy stoupají a přibývá i prudkých skalní srázů a tempo se výrazně zpomaluje, až se úplně zastaví. Vyrážím tedy napřed, abych zjistil, jak to bude pokračovat dále. Čísla logicky napovídaly, že přísnost bude už jen narůstat. Honza s Katkou tedy sestupují a já mířím nahoru k ledovci. V tuto pozdní odpolední hodinu jsem jediný v tomto směru. Dolu však potkávám skupinky. Potkávám skupinku třech holek, které se vracejí s Dachsteinu. Mají můj obdiv.
Z ferraty Hunercharten
Závěr ferraty Hunercharten
Zbylých 200m výškových metrů, je třeba překonat Béčkovou ferratou Hunerscharten, takže se dá zvládnout nalehko. Jsem nahoře, přede mnou se otevře ledovec v celé své tající kráse. Půl hodiny si tam pobíhám a nabírám ledovcovou vodu do bot. Nemůžu se nabažit těch pohledů. Všude je již pusto a prázdno jen po ledovci se blíží dvě osoby a ticho přerušuje motor bagru, který ukusuje kusy ledovce. Ještě si vybíhám k horní stanici lanovky pro krásný výhled. Cestu dolu mezi skalním průrvami obtížně nalézám. Dolu sestupují po stejné ferratě Hunerscharten. Dohnal jsem dvě poslední osoby, které sestupují dolů. A ejhle čeština. Tak s němi při sestupu pár desítek minut povídám. Byli samozřejmě na Dachsteinu a nahoru šli stejnou cestu, jakou mám v mlhavém plánu.


Ledovec Hallstätter
Ledovec Hallstätter
Pohled od ledovce na parkoviště (dole)
 Ferrata Hunercharten

Takže dostavím řadu informací. Loučím se a sbíhám dolu. Holka mi ještě při loučení říká, ať fakt na sebe dávám pozor, zvláštní…, ale příjemné. Popřeji jim totéž. Běžím kolem hospody. A tam sedí holky, co šly dolu. Mávají na mě, tak jdu s němi prohodit pár slov, fakt jen páááár . Volám Honzovi. Již čekají u auta. Sbíhám. Vyndám a naložím kolo a až teď vidím, že se rám opravdu kroutí pod váhou. Při cestě do Bruntálu (kde jsem se naložil do auta) mi to tak nepřišlo. Loučíme se, oni vyrážejí zpět domů do ČR a už je to zase tradiční sólo.
Trio z Austria Každý již po své cestě.

Je 20 hodin, tak je čas najít nocleh. To se mi podaří až za šera. Taky jsem si dal záležet. Musím, ale věci přenosit přes potok. Ale výhled mám fakt luxusní. 
Výhled od noclehu
Během hodování se rozhoduji, že zítra „udělám“ výstup na Dachstein. Protože jsem sám, tak se potřebuji vyhnout ledovci, takže půjdu ferratou. To že půjdu Annou, které jsem se mohl vyhnout a na ní navazující Johann ještě úplně nevím, protože baterku v mobilu musím šetřit a den či dva zpět jsem vůbec nevěděl, jak celé ty Alpy dopadnou, tak mlhavý plán je stálé zahalen mlhou, která se hned tak nerozpadne. Jen mám obavy, abych trefil cestu i když ten kluk mi říkal, že by to netrefit nešlo.
Je teplo a jasno, tak nevypadá, že mě něco v noci skropilo. Později se to ukázalo jako ne zcela dobrý nápad, protože se občas stane něco, co člověk jaksi nečeká. Jednak v noci padala rosa, takže jsem měl vše krásně mokré a při jídle a než jsem usnul, tak se mi zdálo, že nejsem zcela sám. Slyšel jsem tradiční zvonečky pasoucích se krav, někdy dál, jindy hodně blízko, ale bylo tam ještě něco jiného podstatně blíže a čekalo to, až poklesne moje pozornost v podobě spánků. Jsem ve spacáku. Usnul jsem, zatím lehkým spánkem, to něco ucítilo příležitost, zatímco já bezstarostně oddychuji. Náhle mě něco, probudí. Zapínám rychle čelovku a „prohmatávám“ tmu a čekám, co uvidím a čemu budu muset čelit. Zornice jsou naplno roztažené, tep rychle vystoupal. V hlavě mi probíhá Alpská fauna. Teď si uvědomuji tu chybu, když jsem v přírodopise nedával pozor, ale snad mi neuteklo to podstatné . Plechovku s jídlem, co jsem měl půl metru od hlavy je pryč. Kdyby to bylo na Velké Fatře, tak to něco (medvěd) čekat nebude, tak to bude asi něco, co s na mě moc nevěří. Aaaa už vidím, z keře na mě míří dvě oči. Je to defenzivní pohled. Liška. Snažím se ji vyplašit, seč to jde. Dává se na úprk. Hlavou mi hned bleskne, kolik problému mi tím vzniklo. Když tu nechám kolo a půjdu na celý den pryč, tak ona si tu udělá mejdan s možná i s liščaty. A já budu řešit, jídlo a jak odvezu to vše, když tašky budou roztrhané včetně spacáků.
Během noci se tak různě probouzím, protože přece jen je trochu zima. Kolem pěti hodin vidím v dálce na skalách čelovky. Později mi dochází, že to už lidí jdou na Dachstein asi přes ferratu. Nedlouho poté se rozjíždí lanovka. Její motory jsou slyšet, i když je ode mě vzdálená 3 km. Já si říkám, já mám čas. Za tři či čtyři hodiny jsem Dachsteinu. Pět hodin už by byla houbařina a to přece nejsem, ujišťuje mě první já. Druhé já mlčí. Tak nevím co si o tom myslet, když ty dvě jájata nemůžou domluvit . Ok. Pata Dachsteinu je ode mě vzdálená 2 km.
Ráno vstanu,jím a dělám důkladnou přípravu na výstup. Vím, že se není a nebude na koho spoléhat.
příprava
Takže sedák, cepín, mačky, 9 x karabinu, přilba, průsíky, šestka lanko 3 m, lano 25m, mačky, telefon navigační, druhý nouzový + dvě náhradní baterky, čelovka + náhradní baterku, cca 10 tyčinek, gumáče (gumové medvídky), nouzový bivak, 3 smyčce, kýbl, dlouhé kalhoty, emergenci bunda, dvě dlouhé a dvě krátké trika, návleky, zimní čepici, cyklo rukavice (po včerejšku už vím), kameru + druhou baterku, foťák + druhou baterku, stativ, opalovák, 0,7L vody (největší omyl), atd. 30 litrový bágl je nacpaný nadoraz. Potřeboval bych větší. Vše co neberu, sbalím a hodím na kolo, jakoby odjížděl a doufám, že liška Bystrouška nebude mít tolik kuráže a nepovýší svůj sobecký zájem nažrat se nad můj zájem 
. Prostě rakouským liškám věřím . Nechám ji tam návnadu v podobě odpadků. Ještě rozbaluji solární panel a připojuji power banku, aby bylo večer s čeho brát. Bohužel ranní příprava se o hodinu protáhnout, takže vyrážím až v 11. Ale říkám si za tři hodiny jsem nahoře. Než se dostanu pod první ferratu
K Anně
Annu, tak je o hodinu více. Cestou vidím nějakou partičku, ale to jsou choďáci a míří na Südwandhütte. Jsem nedaleko paty ferraty. Využívám posledního oficiálního místa pro nasazení výstroje
"předsálí" Anny
V pozadí chata Südwand
a o dvacet metru dále už je start. Ke „startu“ se blíží z protisměru nějaký kluk s holkou, ztěžka se „brodí“ drobným kamením v prudkém kopci. Než začnu kuknu nahoru a dobrých dvěstě metru nade mnou jsou dvě osoby. Jedna z nich na mě mává. Jdu nato plny sebevědomí a jistoty, že to bude houbařina. Po prvních 30 m si říkám, že to asi úplně taková zívačka nebude. Pode mnou se skupinka rozrostla na 5 lidí a nastupují na skálu. Tak si říkám, že asi ještě není tak pozdě, když nejsem poslední. Ti co šli ráno v pět už určitě budou dole. Postupuji dále, ty nad sebou vidím stále se stejným výškovým náskokem a ze spod se na mě dotahuje nějaký kluk. Říkám si, že to neflákám a přesto se na mě někdo dotahuje. Začínám mít pěkně sucho v krku, ale není se kde napít, bagl je na zádech a sednout si do sedáku a hrabat se v baglu se mi fakt nechce, když jsem na kolmé stěně. Věřím pouze pronátorům, flexorům, bicepsům, extenzorům,... Pak je tam malá římsa, prostor pro napití. Ještě upravuji karabiny a vážu je na loďák, protože nemám ferratové nádobíčko, jen dvě smyčky. Jaksi jsem nato zapomněl a uvědomil jsme si to, až mi málem karabina upadla. Zjišťuji, že jsem na startu a vody mám jak půl hodiny za cílem. Jdu dále, když jsem cca ¼ kilometru nad zemi, tak mě ferrata „vyhodí“ nad volný prostor, prostě hladká skála a pode mnou propast. Chybí tam úchyty, zrovna v takovém kritickém místě. Někdy visím na jedné ruce a druhou se snažím přepnou karabiny. A zrovna v tom místě to nejde. Jde to stuha. Je to fakt posilovna. Pro nohy nuda, téměř vše jde na ruce. Respekt s oné výšky mi bere sil, protože se asi držím pevněji, než kdyby jel tramvají. Navíc bagl není taky úplně nejlehčí. Běžet bych s ním nechtěl. Poprvé mě napadá, zda-li výstup nepřehodnotit. Je to fakt makačka jak na hlavu tak fyzicky. Přece jen je to Déčková ferrata a néé úplně krátká. Slunko pěkně žhne. Mám žízeň, už ztěžká polykám. Ruce začínám mít unavené. Konečně jsem nahoře Anny (Mitterstein 2097m) za hodinu dvacet.
Mitterstein (2097m)
Z nouze rychlosti postupu, se zapisuji to vrcholové knihy. Během lezení jsem si uvědomil, že foťák, který mám v ledvince, tak by se mohl uvolnit, jak se otírám o skálu a spadnou, stejně tak cepín a dole by mohl nadělat paseku. Takže foťák narvu do báglu. Na focení při lezení maximálně pomyslím, ale prostě né, do sedáku si nesednu . Ještě lépe upevním cepín. Teď je kousek takový chodecký. Přemýšlím …, jde to pomalu, je to fakt makačka a to i na psychiku, je hodně hodin a jsem bez vody. Ostatně na vrchol mi už zbývá pouhých 900 výškových metrů, takže jsem „už“ v první čtvrťíně, to je ale houbařina .
Dolezl i kluk co mě dotahoval. Cosi se bavíme, ale moc mu nerozumím. Vidím, že nemá cepín ani lano, hmm a ani vodu. Mám brutální žízeň. Už na nic jiného nemyslím. Včera mi na výstup k ledovci a sestup stačily dvě deci a to jsem se napil jen tak z povinnosti. Jenže skála to je úplně jiné kafíčko, tam jste vystavení na milost a nemilost počasí. Teď už vím, co nesmím na skále nikdy podcenit. Jediné na co myslím, kde sehnat vodu. Blížím se k ferratě Johann a vidím na svahu ještě fleky sněhu. Moje záchrana. Kdyby tam nebyly, tak vykopu třeba studnu. Jenže mé obavy se naplnily s prvního nic neteče, resp. teče pod kamením. Jdu k druhém, tam už voda kapka. Cca za 5 minut nateče celá sedmička.
Vodáááá!
Hej, to je ten nejlepší bar. Hned ji do sebe převrátím. Nabírá si i ten kluk. Poté se loučí a míří dolu jinou chodeckou cestou. Už chápu, co mi chtěl říct. Nejde nahoru. V dálce vidím skupinku, co lezla za mnou, že dorazila k vrcholu Mitterstein. Mají docela pomalé tempo jestli jdou až nahoru. Co byli přede mnou, tak ty už nikde na skále nevidím. Plním flašku potřetí, to již na cestu. Přemýšlím..., pokud to vylezu nahoru, tak zpět, to asi nepůjde. Protože dolu to půjde ještě pomaleji. Přemýšlím... Vidět bych se teď fakt nechtěl, jak se tvářím při tom dilematu . Rozhoduji se! Jdu na Johanna. Obtížnost D/E, ale to naštěstí nevím. Ono je teprve 14 hodin. Ještě nasazuji rukavice, protože ruce už začínám mít rozedřené. Začíná to převisem. Nooo, pěkně. Laduji do sebe gumáče. Po sto možná dvě stě metrech si říkám, že jsem to měl asi fakt otočit. Nejde to vůbec rychle a nejde to ani průměrně, jde to hodně pomalu a to fakt makám. Ruce už mám vytahané jak opice. Dolu to nepůjde a nahoře jen chůze po ledovci. Uvědomuji si jak je na skále člověk zranitelný. Kdyby přišla bouřka, tak na skále není kde utéct a na ferratovém laně jsem jak na hromosvodu. Jak špekáček nabodnutý na klacku a čeká až se opeče . K tomu ještě myslím nato, jak liška likviduje moje zásoby, jak při výprodeji v Tesku. Teď bych si přál být dole. Uchopila mě chmurná nálada a jsem takový ufňukaný. Ale nejsem sám. Naučily mě to ultramaratony. Nastupuje druhé já. Ty vole, přece se kousku šutru neposereš. Počasí je jak na Jadranu, zážitek bude silný a kdybys byl dole, tak tě bude mrzet, že nejdeš nahoru. Tak co tu furt fňukáš. První já: Ok, ok. Nasazuji tupé strojové tempo. Cvak jedna karabina, cvak druhá, přítah jednou rukou, přítah druhou a znova.
Na ferratě Johann
Prostě lezu, když je příležitost tak piji a cukruji. Dokonce jsem i cosi vyfotil, blbě, ale vyfotil. Jen stále myslím nato, že budu muset přes ledovec, protože to je holá skutečnost i když je tu ještě třetí varianta, ale do té se mi fakt nechce. Po cca dvou a půl hodinách jsem o dalších pět set metru výše. Kolena mám dodřené. Nevěřícně koukám a stojím u hospody Dachstenwarte, ani jsem nevěděl, že tam je. Vedle se staví nová. Je 17 hodin. Zvažuji jak dále. Je stále teplo, ač stojím ve sněhu v tričku a cyklo kalhotách.
Hoher Dachstein (2995m)
Chaty pod Dachsteinen
Rozmyšleno, jdu dále, ale v 18 hodin to otáčím. Takže finální Bečková ferrata Schulteranstieg. je 500m dlouhá s 250m převýšením. Malá šance, že bych to stihl. Jdu nahoru, tradičně jediný v tomto směru, ale dolu už taky nikdo nejde. A konečně potkávám dva kluky, jak jdou dolu. Vidím, že mimo jiné mají sebou bohatou výbavu, vklíněnce a friendy. Hmm, jiná liga. Nyní už nikoho na ferratě nevidím. Stoupám dalších 15 minut.
Vrchol Dachstein
Už jsem cca 50m pod vrcholem, ale je 18 hodin. Vidím vrcholový kříž. Je na dosah ruky. Těžké dilema - rozmýšlím. Věděl jsem že to přijde a budu muset se rozhodnout. Je krásně. Slunce už dělá dlouhé stíny. Kalkuluji 15 – 20 min nahoru. Půl hodiny nahoře, protože tam to bude fakt luxus (západ slunce) a pak tří čtvrtě hodiny dolu k ledovci. Pak na cca 20 min po ledovci k Bečkové ferratě Hunerscharten a po ni 300 výškových metru dolu, což odhaduje na silnější půlhodinu. Pak 500m dolu k chatě Dachsteinsüdwand. Ve dvou by cesta vedla jen nahoru, ale jsme sám, tak to točím. S ledovce mám fakt respekt a nechtěl bych po něm šněrovat za šera nebo dokonce za tmy sám, tedy bez jištění. Vím, že mě to bude mrzet, protože mimo jiné je to počasí luxus, který se běžně nepotkává. Hmm, smůla . Valím tedy dolu. Po chvilce už vidím ledovec Hallstätter.
Cesta na ledovci Hallstätter
Již nikde nikdo. Dole na ledovci jsou oni dva kluci a nějak se tam rozbalil. Říkám si, že pokud je stihnu, navážu se s němi. Po půlhodině jsem dole na ledovci. Jdu kolem nich a ptám se, jestli jdou dolu. Nejdou, budou tady spát. Ještě si chtějí povídat, ale anglicky, takže nic. Vzájemně si říkáme odkud kdo je. Jeden je s Holanska a druhy Polák, tak to už rozpovídám. Lezli jižní stěnu, tedy tu kolmici. Žádní houbaři „ferraťaci“. Spali na vrcholu a dnes budou spát zde, pod vrcholem. Hmm, to mě netěší. Loučím se a vyrážím po ledovci podle tyčového značení.

200 metrů strachu

Trhliny na ledovci
Západ slunce za Dachstein
Dnes tu šly stovky bot a většina jich chodí zcela bezstarostně bez jištění, jak by šly po městském parku. Ještě jak jsem šel poslední ferratu, tak jsem viděl, jak tam jdou lidi a samozřejmě nenavázání. Pravda je, že tu je tyčové značení, upravená cesta rolbou. Vrchní část je dobrá. Jdu tedy podle tyčového značení a pořád sledují, to co mě čeká. Představuji si, co když to nevyjde. Nezřídka v trhlinách bývají římsy, takže spadneš a zachytíš se na římse, ale co dál. Ledovcové šrouby nemám. Vybavuji si seriál Přežití! (podle skutečných událostí), že když by to nevyšlo a zároveň vyšlo, tak můžu přidat další díl . Už je to tu. První z celé série trhlin. Než ne ni vstoupím, ohledu se. Vidím, že slunce, už zapadlo za Dachstein. V ruce pevně svírám cepín, který mám zajištěn na ruce. Před každou trhlinou, vzpažím ruku s cepínem. Kdybych se propadl, tak tohle je poslední brzda. Stejně nemám druhý, tak je prodloužení nulové šance . Ne velkých trhlinách je navezen sníh rolbou. Trvá cca 10 minut, než projdu trhlinové pole. Uff poslední trhlina. Už vidím horní část lanovky. A ještě další trhlina.
V pozadí Dachstein
Už jsem dorazil k místu, kde jsem byl včera. Jsem rád, je to zamnou. Vím, že někdo, řekne, ty toho naděláš. Ti co to tak říkali a nevyšlo jim to, bohužel už mi nemohou dát zapravdu. A těm co to vyšlo, tak mají vítr v plachtě.


Jdu již relativně bezpečnou cestou. A jsem na začátku ferraty. Chtěl bych se za šera dostat na její dolní konec. Jistím se, ač včera jsem to šel bez jištění, ale dnes to nebyla úplně houbařina, takže už nepřekypují energií, nesu toho podstatně více, a už se šeří. Je to zvláštní pocit, velehory a nikde nikdo. Jsem na konci. Už je šero. Konečně vše s nějakou větší obtížností mám za sebou. Po chvíli již nasazuji čelovku a ač není kde bloudit, tak lehce bloudím. Sejít mimo cestu a někde se zřítit není zas až takový problém. Srázu je tu dost. Sahám pro mobil, ale ten je už vybitý, tak jdu a hledím značky. Dorazil jsem k chatě Südwand. Od ní už to mám cca 3km cestou dolu. Jenže přesně nevím kde je cesta. Hmm netrefil jsem se, ale vím kde jsem. Orientuji se podle siluety hory Rettenstein (2245m) kterou vidím od „domu“. Přicházím před půlnoci, po 13 hodinách ke kolu. Poslední desítky metrů přemýšlím, co asi uvidím. Už vidím, všude roztahané odpadky. Takže byla tu opět liška. Uff, ale na tašky na kole si neštěstí netroufla. Jen skočila na návnadu s odpadky. Jsem utahaný jak medvěd, ale i tak se donutím jít se umýt do studeného potoka a samozřejmě nadlábnout se. Tak dnes to bohužel nevyšlo a na „snad příště“ v životě moc nevěřím.


Třídenní noclehárna ;-)
Je ráno a než vyrazím, tak skoro poledne, ale dnes jsem se fakt musel dospat. Dnes se jdu proběhnout pod Dachsteinem Slunko pere jak sedlák cepem. Startuji ze 1400 m (nocelhárna). Potkávám mraky lidí, skoro jak na lysou, ale ve všední den . Dostanu se na rozcestí Sulzenhals (1824m) kde lze odbočit na Rötelstein (2245 m), který rovněž vidím od noclehu stejně jako Dachstein.
Rötelstein 2245m
Ale po včerejšku jsem takový nedůvěřivý k časovým odhadům, takže pokračuji dále s cílem na chatě Dachsteinsüdvand přes sedlo Tor (2020m). Při seběhu se mi do cesty postavila kráva, tak už, už ji chci oběhnout, ale ona se splaší a seskakuje to s menšího srázu. Říkám si, je po ní. Turistka co jsem obíhal, tak ztuhla hrůzou, ale nestačil jsem se divit, jak umně, zastavila své víc než půltunové tělo. Hmm, nejsou zvyklé na běžce, ale skalní srázy pro ně nejsou novinkou. Ostatně za celý pobyt jsem žádného běžce nepotkal. Rozhledy jsou úchvatné. Už vidím ferratu Annu, které mi včera dala hned na úvod ochutnat kolmého pohybu. Vypadá jak přerostlý šutr, nic dramatického.

Cesta zpět ze sedla Tor
Cesta ze sedla Tor
V popředí "ferrata" Anna
Pohled zpět (vzadu Raucheck 2189m)
Dobíhám k chatě docela brzy. Fakt je dramatický rozdíl mezí během a vertikálním pohybem. To si budu dobře pamatovat . Potřebuji si dobit šest různých baterek, tak si dávám pivo . Venku vzbudí pozornost had, který si to míří kolem stolů (venku). Začalo pršet a tak mám první obavy, aby se s potůčku, vedle kterého noclehuji , nestala řeka. Po hodině a půl usuzuji, že baterky moc nabité nebudou, takže si skočím „k sobě“ dolů což je 3 km o 500m níže a tam se trochu najím a přiběhnu zpět.
Od chaty Dachsteinsüdwant (19:34)
Noční Dachstein
Noční mejdan 
 Tedy za dvě hodiny to otočím a mám to štěstí, že chytnu západ slunce. Hmm mobil se moc nedobil.
Není se co divit, nabíjí se i deset hodin. Tak jej raději ani nezapínám.
Přemýšlím jak zítra, neboť původní plán je zítra vyrazit na cestu zpět, abych stihl trek na MF (Malou Fatru), ale nemám zdolaný Dachstein a počasí je fakt extrémně teplé. Čistý reverz loňských Alp. V noci měsíc krásně osvětluje celý masiv Dachstein. 
Ráno se stále rozhoduji, že bych dnes udělal druhý pokus na Dachstein a jel až zítra a trek by se dal stihnout. Nakonec rozhoduji odjezd a to ne do Č. Budějovic, ale do Brna, tedy cca přes 400 km.
Odjezd
Chci se vyhnout přestupu v Praze. Později toho rozhodnutí lituji. Plán je za dva dny. Vyjíždím. Ve Schladmingu mě to posílá na docela rušnou cestu, tak to odmítám a hledím do mapy, ale bohužel moc na výběr nemám., tedy s hlediska času. Je to pouze dvouproudovka. Jedno auto za druhým, fuj. Dnes se musím posunout o 220, minimům 200 km, ale čas ubíhá rychleji než kilometry a to i když začátek byl hodně z kopce. Pak často bloudím, tak zapnu mobil a nechávám se vyvést pomoci navigace ven z města a vypnu mobil a tak se to pořád opakuje. Baterka se blíží k nule, tak sháním mapu, ale bez výsledku. Na jednom náměstíčku potkám zásuvku, tak chvíli nabíjím a hlavně pořád jím a chce se mi spát. Zastavuje jakési zásobovací auto a než začne vykládat dodávku ovoce a zeleniny, tak mi daruje dvě jabka. Asi fakt vypadám jak otec Fura z pevnosti Boyard, což je vlastně už stav normální . Mobil dvě jsem před třemi dny „zformatoval“, a chtěl jsem tam nainstalovat Locus nebo mapy, ale bohužel vzdoroval. Pro novou verzi je již mobil zastaralý a více času k řešení nebylo. A to mám k němu náhradní baterky. Ach jo. Opět větší město, tak zase zapnu mobil a vypnu a pak mě to vyhodí na jakousi rušnou čtyř proudovku, moc se mi tam nechce. Nikde jsem neviděl značku, která by to zakazovala a hlavní je to, že taková cesta vede přímo. Blížím se do kopce k začátku cesty a za chvíli ke mně přijede motorka. Policie, že tady nesmím, tak mu říkám, že mě tu vede navigace. Ok, opouštím cestu přes pumpu a jsem na jakési polňačce. Přesně to co jsem nepotřeboval. Opět zapínám mobil a rychle si vypíšu města, kolem kterých by měl jet. Prvních 100 km. Začíná mě bolet zadek. Opět se mi osvěžuje paměť, jaké jsou ty přesuny na kole martyrium a to jsem teprve v první čtvrtině a to té lepší. Často navštěvuje supermarket a doplňuji vodu a jídlo. Nektarinky, makovec, banány a prostě pořád jím. Jedu. Další zbytečná zajížďka. Slunce pomalu zostřuje úhel. Už se jde dobře cesta, nijak nestoupá a slunce už nepálí. Jsem za Waidhofenem a začíná jakýsi kopec. Vím, že každá krize jedno skončí, ale tenhle kopec jsem myslel, že nikdy neskočí. Stoupání pouhých 400m, ale začínám toho mít fakt dost. Ono se není moc co divit. Vždy jak jsem takové trasy jel, tak jsem byl relativně čerstvý. Teď jedu poprvé po akci. Konečně jsem nahoře. Fakt nekonečné stoupání. Mobil je na nule, tak jedu podle měsíce. Naštěstí svítí. Měl by svítit zleva zezadu. Je mi fakt zima. Ono už je dávno po půlnoci. A mám zatím jen cca 160 km. Tak si říkám, alespoň 180 km potřebuji, aby byl zítra šance. Teď sjíždím s kopce. Přichází 179 km. Už jdu hledat nocleh. Tak to „hodím“ za kukuřici u nějakého podniku. Přemýšlím, že zítra, vlastně už dnes, to bude fakt boj. Jen se trochu najím a vytáhnu jen spacák. Uléhám ve tři ráno.
Poslední nocleh
Noční jízda
Hmm, jsem někde blízko vlaku 5 metru od řeky. Budík nastavuji na 8 hodin. Ale vstávám už v sedm. Vyjíždím v devět. Fakt se mi nechce. Asi jsem to neříkal, ale bolí mě zadek . Lituji, že jsem nejel do těch Budějovic, bylo by to o sto km kratší. Opět slunný den. Takže se budu orientovat podle slunce. Únava ještě se dá ustát, ale vím, že to teprve přijde. Jedu kolem Dunaje, někdy i závodím s výletními loděmi. Potkávám švestky, pak vinice, tak neodolám. Kilometry nepřibývají, přemýšlím, jak se tomu vyhnout. Opravdu se mi už nechce. Chápu to jako promrhaný den. Volám kamarádovi (mobil 2), že bych jel jen do Znojma a odtamtud už vlakem, tak jestli se mi může kouknout na vlak. Asi hodinu komunikujeme (sms, telefon) a já jedu.Nakonec se domluvíme, až bude přesněji vědět čas a místo dojezdu.
prostě musíš 
Před půlnoci zastavuji před hranicemi na výstupu z Retze u hřbitova a zkouším najít zásuvku abych nabil mobil. Wow na záchodě je. Tak jím co jsem za dne nastřádal a nestihl sníst. Jdu nabít mobil a on s nějak rozsvítí a píše:“ Servisní mód“. Snažím se ho vypnout, ale marně, nic, jen svítí. A zde si uvědomuji, když jsem ho kupoval, že jsem viděl jako problém, baterku napevno. Tak čekám 15 min, než se vybije zbytková šťáva a vypne. Dám ho do zásuvky, ale nic se neděje. Výborně, tak to už řešit nemusím. Už je to jen zátěž.
Volá kamarád a říká, že je lépe jet do Břeclavi. To se mi ale nezdá, že by to bylo kousek od Znojma. Chci Znojmo, a noční vlak to nebude. Je před půlnocí a do Znojma tom mám 20. Super, sděluje mi čas, takže Znojmo. Za chvíli mi volá. Vše je jinak. Říká: Je tam výluka (mezi Znojmem a Břeclavi) a třeba ti do busu nevezeme kolo. Joooo, tohle jsem chtěl slyšet. Jsem si jist, že já bych nastoupil i s kolem a třeba řidič by šel pěšky . Tak zjišťuje dále. Tak Hrušovany a tam jede přímo vlak do Brna. Je to 25 km, ze Znojma. Neeeeeeeeeeeeee, nechci!!! Ale co, vybírej, když není z čeho. Říká, mi i cestu. Jak přijedeš do Znojma, tak na tečku hned doleva a pak hned doprava. Ok, nenadšeně jedu a hlava se smiřuje ze situaci, kterou je nutné přijmout. Přijdu do Znojma. Je po jedné hodině. Na tečku jedu doleva a hned doprava. Po kilometru se mi to nezdá, tak se vracím. A zkouším, další „hned“ doprava, ale to skončím na sídlišti. Takže zpět. Studuji jakési reklamy z nichž vyčtu co potřebuji. Aha, tak ta „hned“ doleva je po kilometru. Dobře . Ale ujedu kousek, a hledám kruhový objezd, na kterém mám odbočit doprava. Nikde nic, tak vím (už vím co je "hned"), že mám jet přes Dobšice. Jenže cesta je pro nákladní auta uzavřená. Sice naloženy tak jsem, ale náklaďák nejsem. O pár stovek metru dále se značení zpřísňuje značkou slepá ulice. Ale tak jedu už dále, psali pro „osobáky“ průjezdné, tak projedu. Jedu dále a co nevidím cesta zatarasena a tam značka. Bílá kulatá s červeným okrajem, pro řidiče jasná informace. Tak si říkám, že to projedu, prostě klasika, ale pár metrů za značkou, chybí cesta, normálně prostě díra jako prase, bez šance. Neeeeeeeeeeeeeeeeee!!! Tak chci volat ministrovi vnitra, ale mám vybitý telefon . Hlavu rychle zklidňuji a soustředím se na výkon. Říkám si, vlak jede z Hrušovan ve 4:15, takže jsem zatím v klidu. Ne že by vrátit se dva kilometry byl problém, ale ten kopce fakt neee. Přemýšlím. Cesta se má napojovat na hlavní, tak v Dobšicích to říznu někde doleva a tu cestu musím potkat. Dojedu na konec opravdu, cesta tam je, ale za protihlukovou barierou, a je tam navíc plot. Neeeeeeeeeeee!!! Našel jsem v plotě díru a je tam i díra ve stěně. My Češi jsem v tom fakt dobří. Jsem rád, že v téhle zemi žiju . Jenže je tam asi třímetrový výškový rozdíl. Sraz má 70 stupňů a moje kolo cca 55 kg. Jdu do toho. Nebudu se vracet, to vím, jestli tu sebou fláknu nebo polámu kolo, tak jsem prohrál. Napnu všechny svaly a pomalu scházím s kolem. Jooo, dal jsem to, sedám na kolo a jedu dále, pak nacházím onen kruhový objezd. Chce se mi už fakt brutálně spát. Za posledních 39 hodin jsem naspal čtyři hodiny a to je prostě, alespoň pro mě, málo. Starosti kde budu spát, před odjezdem ranního vlaku řešit nemusím, protože času moc nebude. Další starost odpadla. Cesta je rovná, jede to fakt dobře, ale po celou cestu mě tam doprovázel nějaký zápach. Po 10 km zastavuji na osamocené zastávce a musím se trošku prospat, protože usínám už i při jízdě. Říkám si, mám čas a do cíle je to cca 10 km, dle info od kamaráda. Lehnu a v momentě jsem usnul. Po tři čtvrtě hodiny vstávám. A už je to super. Jedu. V Hevlině mám odbočit doleva a už čekám cíl cesty. Jenže 25 km a Hevlín nikde (cíl jsou Hrušovany). Aaa konečně. Dle km už to musí být ta další vesnice, ale není a začíná mi chybět čas. Opírám se tedy do pedálu, už se není na co šeřit. Konečně Hušovany. Z 25 km to byl nakonec 37 km. Možná dobře, že jsem to nevěděl. Cedule mi ukazuje nádraží, ale to nikde, jezdím sem a tam. A pedály už žhavím hodně, protože se blíží čtvrtá hodina. Vlak mi nesmí ujet, už nechci nic dalšího řešit. Tak opět jedu tou samou cestou do hloubi ulice a hurááááááááááááá nádr. Jsou 4 hodiny ráno. Tak dnes rovných 200 km a téměř 5 nastoupaných (dle mapy.cz). Nádraží je pusté jak Černobyl po osmdesátém šestém. Nevěřím, že z takového nádraží pojede ráno ve čtyři nějaký vlak do Brna, do kterého můžu naložit kolo. Ale jo. Stojí tam nastartovaný motoráček.  Odchytnu vlakvedoucího, a ptám se na lístky, on že v budově, jde tam se mnou, ale tam nikdo. Tak, že prý ve vlaku. Hmm, má přehled chlapec . Bohužel je to staré nástupiště, takže plošina vlaku je necelý metr nad peronem. Poslední vzpírání, snad to ustojím a nerozplácnu se tu, protože dělat divadlo bez obecenstva a potlesku ve stoje, to je mrhání talentem. Nakonec jsem se rozplácnul na sedátko a teď už mi chybí jen sprcha.
Každé ty Alpy jsou jiným, vždy silným zážitkem. Letos to byl především "boj" s lidským potenciálem, ale zase počasí vyšlo náramně, protože loni to počasí bylo opravdu přísné, ale zase kdy zažiješ, že ti v srpnu nasněží víc než půl metru sněhu. Zpáteční kolo byla neskutečná makačka, ale ty přesun na kole jsou takové vždy. Často jsem vzpomínal na slova Churchilla krev, slzy, pot a dřina ale taky říkal, jezte, pijte, kuřte, ale hlavně nesportujte .
Matematická pravděpodobnost mi dává nemalou šanci, že Alpy 2019 by mohly vyjít, tedy vše podstatné a když ne, tak jsme se zmýlili, ale zážitek to bude zcela jistě silný ... a vlastně, kdo ví co bude.
>
1. den  8 km/1100 m 2. den 14 km/2000 m 3. den 17 km/1600 m 4. den 179 km/3900 m   5. den 200 Km/4700 m  






               Foto (250)