Bolatická dvacka



1. Antczak Robert 1:11:03
1. (9.)Pastorova Petra 1:20:58

10. Stoša 1:21:08
2. (15.) Deni 1:22:03
63. Berďa 1:40:53
71. Django 1:42:58

Už opravdu naposled...LH24 2018


Ten kopec mi něco dlužil…3x jsem šla LH24 a pokaždé jsem měla, pocit, že jsem to „mohla dát vícekrát“…A navíc - i když jsem se v posledním kole loňského ročníku zařekla, že už nikdy LH24 nepůjdu, východ slunce nad horou mě přinutil se ještě jednou vrátit…

Takže klasika, znáte to. Sotva se v říjnu spustilo on-line přihlašování, seděla jsem přilepená u kompu a pokoušela se vyplnit přihlašovací formulář. Tradičně to několikrát spadlo, tradičně jsem nadávala nad výší startovného, tradičně jsem pocítila potřebu o svém přihlášení informovat na facebooku úplně všechny JJJ…no a tradičně jsem si pochopitelně řekla, že letos, letos už opravdu budu na závod poctivě trénovat. Představa byla: od října jednou týdně na Lysou, vyběhnout jí pokaždé dvakrát po sobě, k tomu začít běhat do schodů a posilovat nohy….Jenže „když chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány…“

Na Lysou jsem se v období listopad až leden dostala jen několikrát, do schodů neběžela ani jednou a jen jsem si pobíhala po asfaltě. Poslední dlouhý běh 28 kilometrů jsem dala 2. prosince na závodech v Itálii v Sorrentu a od té doby prd. Věřila jsem tomu, že trénink je jen pro amatéry a že moje tělo si dostatečně užilo kopečků v červenci na Kavkaze. A že nejdůležitější je beztak mozek, protože tyhlety závody se chodí hlavou.

Korunu všemu nasadil můj kolega Bob, který mi v pátek při čekání na tramvaj řekl: „Leňo to LH24, to bude fiasko. Jsme si s Peťou říkali, že po páru okruzích odpadneš, protože ty vůbec nemáš natrénované kopce“ J . Nevěděla jsem, zda se těšit či nikoliv…Ale pak přišla páteční akreditace ve Wood Areně v Ostravici a atmosféra mě natolik pohltila, že jsem se těšit začala.

Chtěla jsem se před závodem pořádně vyspat…usnula jsem kolem půlnoci a strašila vzhůru už v pět…unavená, nevyspaná, s myšlenkami na kdoví co a kdoví o čem…

Start letos proběhl už v 10:00 od pily v Ostravici. Ještě před startem jsem se potkala se Štěpánem, popřáli si hodně štěstí. První kolo bylo hodně rychlé. Já sama jsem běžela celou asfaltku (s krátkou přestávku u Tansformátoru, kde jsem zahlédla Evu, Peťku, Míšu a pocítila potřebu se s nimi obejmout J )  až ke studánce u Butořanky, kde trasa prudce zabočuje doleva do lesa. Důvodem nebyl pokus uvařit se hned po prvním okruhu, ale snaha vyhnout se špuntu, který se v této zúžené části pokaždé vytvoří. Byla to výborná taktika, první tři hangy jsem vystoupala úplně plynule…Lukšinec, mírné stoupání, které radši neběžím, abych šetřila síly a už tady byl Malenovický kotel a asi 1,5 km dlouhý traverz, po kterém se dalo letos nádherně běžet. Ale jako fakt nádherně, sníh byl tvrdý, udusaný, nohy se nebořily, nádhera. Z traverzu pak vede odbočka do lesa, po modré značce a už je tady Malchor, severní sjezdovka a je tady vrchol a první pípnutí čipu…Z vrcholu jsem běžela až na Sepetnou. To byla taktika č. 2 – z kopce a po rovině běžet…Tento okruh č. 1 mi zabral asi dvě hodiny a pár minut. Sama jsem byla překvapená, jak rychle to šlo. A protože jsem dostala obrovský hlad, vlítla jsem do Gastrofestivalu, snědla talíř těstovin a vyrazila do dalšího okruhu. Je to neobvyklé, ale rozhodla jsem se pro tentokrát na závodě méně žrát a o to více závodit JJ.



Druhé kolo se moc nelišilo od prvního. Sil jsem stále měla dosti, bylo ještě světlo, nepršelo, nesněžilo, paráda. Zase mi trvalo něco lehce přes dvě minuty, zase jsem v gastru snědla talíř masa, těstovin a vyrazila do okruhu třetího. Chtěla jsem první tři okruhy dát ještě bez čelovky. Začaly mi chodit povzbuzující zprávy na  mobil. Některé byly hodně motivační, jako například ta od Hudyho: „Děvucho, bez šesti okruhů se ani do chalupy nevracej“ JJJ

Po třetím kole nastal čas pro změnu outfitu. Sama sobě jsem si už smrděla a to fest JJJ…se slzou v oku jsem tak musela sundat svůj milovaný růžový dresík VZS a zvolit kombinaci modré, oranžové a zelenkavé a  k tomu jako bonus sukýnku…Taky jsem si vyčistila zuby, protože co kdybych cestou do kopca či z kopca potkala někoho, kdo by mě třebas chtěl políbit….se smrdutým dechem bych asi moc nezabodovala. Po třetím kole jsem si dopřála i hodinový odpočinek v gastru a trochu více protáhla nohy. A vyrazila…

Takže. Při výstupu ve čtvrtém kole jsem se nakonec s nikým nelíbala, zato jsem však v tom nejhnusnějším, nejprudším hangu zaslechla otázku: „Hoši, nevíte jak dopadly volby“? Ačkoliv nejsem hoch, kdysi mi v psychotestech vyšlo, že jsem chlap a tudíž jsem se cítila oprávněná odpovědět: „Zatím 53 procent Zeman, 47 procent Drahoš“…v ten moment se rozpoutala diskuse, kdo asi nakonec opravdu vyhraje a má mysl přestala vnímat prudké stoupání.

Najednou jsem byla na kopcu, i když čtvrtý výstup po sjezdovce jsem už začala hodně cítit v nohách. A seběh bolel už fest. Místy jsem přecházela do schůze, protože ačkoliv jsem měla čelovku, nechtěla jsem v lese zakopnout o šutr, pařez či mrtvolu….

Jako já nevím, zda to tady můžu napsat. Ale jste  Pajtašci vodničtí  moje druhá rodina, tak to sem teda vrznu. Po ukončeném čtvrtém kole jsem začala myslet nejprve na pivo, pak ještě i na sex a štamrpdlu JJ To mi hlava nebere. Nicméně mě tyto myšlenky dokázaly natolik zaměstnat, že mi nejenže přestalo pískat v uších, ale odpoutala jsem se od bolesti nohou, která mě následovala při každém kroku (jako Malou mořskou vílu…). Navíc jsem se se svými myšlenkami svěřila některým kamarádům...následovala messengerová smrš, cituji: „Hej tak to je maso…“, „Ta holka je ďábel“, „Jestli máš chuť na sex, jsi ve formě tak na osm kol“, „Hmmm zbytečně by ses unavila, šetři síly..“ a podobně….Smála jsem se na plné pecky, získala tak plno energie a v souladu s mými nejsmělejšími plány kolem půlnoci završila pátý okruh…

Po pátém okruhu následovala hodina a půl pauza, při které jsem ztratila chuť na pivo (zbylé dvě chutě beze změny J ) a dostala chuť na spánek. Musela jsem odolat, protože kdybych usnula, nikdo a nic by mě nedokázalo postavit znovu na start…Cca kolem 1:45 jsem vycházela do šestého okruhu. Tma, trochu zima, únava…Musela jsem častěji zastavovat a požírat čokoládové tyčinky, abych doplnila ztrácející se energii…začala jsem se těšit na východ slunce, protože tma začala připadat ubíjející a zároveň mě začaly přepadat myšlenky se na všechno vyprdnout…

Ještě na Sepetné, než jsem vyrazila do sedmého okruhu, jsem se podívala na průběžné umístění-byla jsem šestnáctá..nic moc..Sedmý okruh se stal okamžikem, kdy vůle a mozek zvítězily nad únavou a tělem…fyzicky už jsem nemohla, ale hlava mě hnala dál (touha je zázrak, kámo, zázrak)…Usínala jsem za chůze, občas jsem nešla rovně, ale ze strany na stranu a nechtěně si tak natahovala trasu (skutečně – na Garminech mi tento poslední okruh měřil nikoliv 11,3km, ale cca 13 km). Cestou jsem pojídala čokoládu, začala mi být hodně zima. Najednou vidím Malchor a červánky. To byla taková nádhera…strašně foukal studený vítr, ale hory mi tento diskomfort vynahradily takovým návalem krásy, že mi to vlilo sílu do žil. Vzpomněl ajsem si na svítání nad Elbrusem. Další síla mi přišla, když jsem si uvědomila, že v 7:00 hodin otevírá Bezručova chata a já si tak budu moci dát vítězného panáka J (ano, stále ty zbývající dvě chutě.. J ) . Na kopci jsem si čipnula a celá zmrzlá a rozklepaná šla do chaty. Malý Lysohor, malá kofola. Sedla jsem si ke stolu, abych to vypila  a najednou se mi udělalo  špatně. No a bylo to tady…hypoglykemie, došly mi cukry…Na ex jsem vypila kofolu, slupla gel, čokoládu, ucucávala malou štamprdlu a čekala, až mě nevolnost přejde. Napadlo mě podívat se do mobilu na průběžné pořadí..Ty vole, já byla desátá!!! V top ten JJJ, nad ránem se rozhodlo..V ten okamžik jsem se oblékla a se strachem aby mi to bezva umístění nikdo nevyfouknul, jsem vyrazila na trať. Celé jsem to seběhla až na Sepetnou, úplně celé, únava neúnava…pííííííííííííííííííííííp a bylo dobojováno. Cca kolem 8:30 hodin jsem to měla celé za sebou. A přišlo to – nával radosti!!!!! V co jsem v sobotu ráno tajně, hodně tajně doufala, se v neděli ráno vyplnilo…Bylo mi fuk, že jsem unavená, bylo mi fuk, že vypadám jako zombie, byla jsem jen neskutečně šťastná a vážně spokojená…

 


Je mi jasné, že svět po mých sedmi okruzích nebude lepší místo k žití…že je to možná velký krok pro člověka (jako mě), ale malý krok pro lidstvo J a tak podobně….Ale mě je prostě tak nějak euforicky…ještě i teď, v pondělí….



10. v kategorii 36 – 50 let (z 62 celkem ), 22. v ženách celkově (ze 120 závodnic celkem), nachozeno cca 80 kilometrů, nastoupáno cca 5400 metrů převýšení..Našla jsem svůj limit. Už nikdy LH24 nepůjdu, věřte mi. Protože tenhle výkon nikdy nepřekonám. A byl to pro mě tentokrát opravdu vyčerpávající závod. Ale já si slíbila, že ho půjdu na krev, protože ho půjdu už naposled. Lysá hora mi vrátila dluh z předchozích ročníků a já jsem spokojená. Za rok, v době konání LH24, hodlám odletět někam za teplem JJJ. Budu ležet někde na pláži, široko daleko žaden kopec a budu popíjet šampus. Fakt!!!


 

LC 2018 - prolog, Velký Javorník


Foto

Dnes trochu umřeme


Askwith, Richard: Dnes trochu umřeme - Vzestup a pád Emila Zátopka
Mladá fronta, 2017
ISBN: 978-80-204-4188-1

(str. 37)
Běhal také pro radost. Při některých pokusech o návštěvu Kopřivnice se dostal jen do Frenštátu, na hranici protektorátu, a tak tam zůstal se svým starým kamarádem ze školy Milanem Špačkem. Někdy spolu šli běhat do blízkých Javorníků poblíž Radhoště. Emil si pamatoval z hodin zeměpisu, že to je přímo „páteř Evropy", rozvodí rozdělující kontinent trvaleji než jakákoli arbitrární hranice diktovaná nacisty. Vody severně odsud odtékají do Baltského moře; na jihu do Dunaje a s ním do Černého moře. Emil se Špačkem se v dětinském popudu zastavili, aby se na rozvodí vymočili. "Začali jsme čurat do Černého moře, ale nedočurali, a pak jsme přeběhli a čurali do Baltu," vzpomíná Špaček. „Byli jsme jak malí - pyšnili jsme se, že nikdo jiný za běhu nemočil do obou moří."

SILESIA kros 1/2marathon



23 km
20./1. Ivon 1:46:27
32./2. Deni 1:49:30
35. Jarek 1:50:32
47. Ruda 1:55:04 
115. Petra 2:29:13

12 km
46. Filip 1:04:00
  
Foto
Výsledky

Orienteering spam

Ahoj sportovci,
jesli byste chtěli prověřit vaši fyzickou i mentální kondičku, pořádám 28.10 oblastní závod v orientačním běhu v porubském lesoparku, centrum závodu je restaurace Myslivna.
Na stránkách závodu je aktuální rozpis, zájemci se mohou hlásit do kategorie P (příchozí), nebo to pojmout jako rodinnou akci a společně s dětmi vyniknout v kategorii HDR (rodiče s dětmi).

Výlet za poznáním



Dlouho jsem žádný článek nesepsala. Zaprvé jsem neuměla utříbit myšlenky do žádného smysluplného tvaru, který by měl hlavu a patu. A taky nebylo možná ani moc co sepisovat, od Lysacupu jsem se zúčastnila dvou komornějších závodů – Bolatická dvacítka a Silniční běh na Lysou. Ani ne tak kvůli zdraví a času. Ale zkrátka chyběla chuť závodit. Poslední dobou se čím dál častěji známí ptali, kde jsem se vytratila...  Jak to, že  nezávodím...  A běháš vůbec ještě???
Běhám, jezdím na kole, lítám po lese, po horách, od podzimu do jara pak ještě sem tam skotačím v gymnastické tělocvičně. Hýbu se pořád, a nepřestává mě pohyb bavit, ale přestávají mě motivovat závody. Asi nejsem vůbec závodní typ. V druhé polovině Lysacupu cítím značnou únavu a vyhlížím konec celého seriálu, nemůžu se dočkat volného víkendu, kdy se proběhnu jen tak sama po lese a to i přesto, že vím, že mi bude po skončení Lysacupu stejně smutno a budu vyhlížet další ročník.

Dlouhé ultra závody jsem si odžila už dávno a vzhledem k možnosti obnovením bývalých zranění a taky velkému vyčerpání, se mi do nich teď už vůbec nechce. Na takové závody bych musela nastupovat 100pro fit, být odpočatá a mít na ně chuť. A hlavně tu teď nemám. Naopak krátké a těžké horské závody na jaře, které bych si s chutí odběhala, pro mě zůstávají zakleté – na jaře mě každoročně nepustí laryngitidy a následná rekonvalescence.
Létu pak patřilo hlavně kolo, naše hory a chuchelenský les, a pak nádherné výlety do přírody, kdy neřešíš čas a skoro nejsi doma. A závody? Ty se sem tak nějak letos nevešly...

Léto se pomalu lámalo ke konci a mě čekalo pár volných dní, kde jinde, když ne v horách... Táhlo mě to tradičně do Tater, Deni mi ale v létě stihla zamávat z GrossVenedigeru, a přesvědčila mě o tom, že zamávat si z GrossGlockneru bude ještě větší jízda. A myslím, že sama ani nečekala, jak velká jízda to bude!!!
Ve čtvrtek vyrážíme kolem půl páté a auto vypadá, že asi brzo praskne. Honza se nezapřel a jediný v minimalistickém duchu nasáčkoval vše do jediné krosny. Zbývající posádka (Deni, Jarek a já) myslela na vše možné i nemožné, ale vzhledem k prudce se měnící předpovědi, jsme aspoň byli velmi dobře připraveni.
Liják nás chytá už v polovině cesty a vyhlídky nejsou zrovna blankytně modré. Zima a déšť. Cesta mi rychle ubíhá, kolem jedné jsme v kempu Kals am GrossGlockner. Ráno nás budí kapičky deště bušící do stanů, rozhodujeme se co dál a pevně věříme v bezdešťové zítřky. Přes nejistotu balíme, do toho se zahříváme polívkou, a chceme to aspoň zkusit. 
Stoupáme do mraků, cesta je chodecká protkaná střídavě slábnoucím a zesilujícím deštěm, až na jednu kratší přestávku před lijákem nezastavujeme, zanedlouho jsme tak ve 2800 ve Stüdlhütte. Počasí nás pustilo sice sem nahoru, ale tady nám cestu jasně zatarasí. Mokré kluzké skály a špatná viditelnost nás nutí měnit páteční plány. Odpoledne se výstup do další chaty do 3400 odkládá - na sobotu, bude-li líp. Jdeme se alespoň pokochat výhledy v blízkosti Stüdlhütte a stojí to za to. Koukáme na nádherné obří masivy, připadám si tak malilinkatá...


Ráno se obloha protrhává a původní černé chmurné scénáře se rychle vytrácí, ve tvářích se nám rýsují úsměvy. Vyrážíme. Výstup do 3400 směrem k chatě Erzherzog Johann Hütte bude už trochu jiné kafe. Ale já kafe ráda! :-) 

Cesta jde dobře, vzhledem k různým představám o postupu se brzo dělíme. Honza pokračuje sólo přes ledovec až nahoru, s odvahou, která mi naprosto chybí. Asi potřebuju více záchytných bodů a to nejen na horách, ale i celkově v životě, než je třeba pro tebe běžné, a pokud je nemám nebo ztrácím, pak bojuju s nejistotou a panikařím. Zvlášť, když pode mnou cosik zlověstně praská. Pokračuju tak dál spolu s Deni a Jarkem hezky navázána na laně. Stoupáme v Honzových stopách k odtrhové trhlině, přes ni postupně dál ke skalám, kde už je na „hraničních“ úsecích možnost jištění. Lezeme v klidu až k chatě, z dáli hřmí, sněžná bouře se stáčí směrem k nám. Dorazíme tak akorát, zanedlouho se na chatu sype hromada sněhu. To už se ohříváme u kafe a polívky. Tušíme, že vzhledem k počasí - sněhu, nulové viditelnosti a vichru si ze samotného vršku Glossglockner dnes určitě, a pravděpodobně ani zítra ráno, nezamáváme. Samotný zítřejší sestup bude náročný i tak. 
V noci se často budíme, málokdo z nás je schopný spát, změna nadmořské výšky s námi trochu zahoupala.  Rozhodně toho naspíme ale o dost víc, než další 3 Američani, kteří s námi jako jediní nocují na chatě. Leni díky :-) tvé uspávací léky nám hodně pomohly!!! Vydatně snídáme, kuklíme se a pomalu se vydáváme na sestup. Cestou potkáváme stoupat tříčlennou skupinu, mají toho fakt plné zuby. Sněhu tak o 50-70 čísel více než před pár hodinami, brodíme se jím po kolena, v některých úsecích po pás. Okamžitě poznáváme, že sestup nám dá zabrat. Netušila jsem, že na začátku září budu vítat zimu, ale je to tak. Nevím, kdy naposled jsme se válela v takovém množství sněhových vloček. Možná jako malá holka! :-) 

Sestup po skalách šel bez problémů, v rychlém postupu nás zastavuje až skála před ledovcem. Navazujeme se, Jarek jistí, postupně slaňujeme k plácku před odtrhovou trhlinou. Dostáváme se úzkou spojkou přes a postupujeme ledovcem. Sníh zakryl mnoho mostečků, kterými jsme trhlinky překračovali, teď v některých úsecích nevidíme nic a můžeme jen hádat, na čem stojíme. Postupujeme pomalu, všichni navázáni na dlouhém laně, Honzík v čele, my dvě, na konci Jarek, všichni vyhlížíme konec ledovce. Konečně se odvazujeme a těšíme se na chatu. Jak se říká, na horách poznáš nejvíc sám sebe a stejně tak i ty ostatní, v ryzí čisté podobě, do poslední buňky. Poznáš, na koho se můžeš spolehnout, koho tam v těch horách budeš chtít mít vedle sebe i příště. A já byla fakt ráda, že tam mám ty, které tam mám...
Zbývající část cesty ke Stüdlhütte byl opět už jen choďák, tak se šťastně fotíme a opět si s troškou větší bezstarostností užíváme sněhové podmínky. Na Stüdlhütte přeskládáme věci a fičíme dolů až k autu, sníh ustává, otepluje se a my se těšíme domů...  
 
 
A už teď, s odstupem pár dní, se těším zase někam dál... a třeba příště i výš... ;-)