RunFest Ostrava

Tento článek by měla napsat Petra, ale to bychom se asi nedočkali☺. Jejím výkonem však musím začít, protože za mě palec nahoru a obrovská gratulace.  Petra před 3 týdny  zvládla s Lidušksou B7 a získaly bednové umístění a po 3 týdnech zaběhla ostravský maraton v neskutečném čase a druhé místo v kategorii. A k tomu si myslím, že jí to na té bedně hrozně sluší a vypadá nejlépe☻☻☻.







Další pozitivní na této akci bylo zapojení naší mládeže. Janková Beatka a Janko Adrian nám určitě ostudu neudělali a v konkurenci se neztratili.Takže VZS Ostrava se o nástupce nemusí bát....A ty krásné dresy☻☻☻.


Já jsem původně moc chtěla běžet celý maraton, abych napravila loňské selhání, kdy jsem poprvé vzdala závod. Nicméně letošní rok byl hodně náročný po všech stránkách ( zdravotní, pracovní a rodinné... ) a měla jsem období ve vlnách  a dokonce jsem chtěla i přestat běhat. Stručně řečeno - nebylo natrénováno. V srpnu jsem po půl roce byla na akci v Olbramicích a začátkem září půlmaraton  v Hrabové a docela to šlo, tak jsem se přihlásila i na RunFest, abych podpořila Ostravu. Přidal se Berďa a Dalibor, a tak jsme se všichni sešli na startu. 
Já jsem se snažila držet Berdi, který sledoval na mou žádost hodinky (moje hodinky selhaly)  a snažili jsme se držet tempo lehce pod 5min/km a docela se nám to dařilo. V druhé části druhého kola mi však docházely trochu síly a začala jsem lehce zaostávat. Přesto velké díky Berďovi, protože mě dotáhl ke krásnému času a v podstatě jsme splnili náš cíl pod 5min/km . Dalibor se držel statečně a splnil cíl pod 2 hodiny. Takže myslím, že spokojenost u všech. 
Musím ale konstatovat, že letošní organizace malinko pokulhávala za loňskými ročníky  a v cíli jsme v podstatě ani nevěděli, kam jít. Pro medaili jsme si museli dojít a málem o ní říct a občerstvení po dokončení závodu chabé. Ale to nám nezkazilo na náladě a s Berďou jsem si zašli do hospody u Rady a pořádně jsme to zajedli a zapili. Pak jsme rychle spěchali za Petrou  pogratulovat jí  k perfektnímu výkonu. 
Těším se na Majkla, že Vás všechny uvidím.

Petra - maraton - 3:45:25
Berďa - pulmaraton - 1:43:21
Lenia - pulmaraton - 1:44:13
Dalibor - pulmaraton - 1:56:03

Fotky           

Jak jsme si provětrali dresy na Hrabovském půlmaratonu

Náš prezident (tím myslím Koudelku) prohlásil cca před půlrokem, že máme sice nové dresy, ale vůbec v nich nezávodíme. Nejsem si jist, zda to byla kritika či sebekritika, protože vidět našeho prezidenta běžet je stejně pravděpodobné jako najít bod z definičního oboru Lipschitzovsky spojité funkce, ve kterém není tato funkce diferencovatelná.

V každém případě se v první zářijovou sobotu našla čtveřice, která se rozhodla provětrat dresy na Hrabovském půlmaratonu. Naše čtveřice se skládala ze dvou rozjívených až rozverných žen - Leni a Oli, a dvou klidných mužů - mě a Stoši. Leniu navíc přišla podpořit maminka i dcera. Mě chtěla podpořit má mamka též, ale ztratila se v prostoru ulic Klasná a Paskovská a trať nenašla. Naštěstí našla aspoň autobus pro cestu domů. O Oli bych chtěl na její "výslovné přání" napsat, že své triko provětrala dokonale, protože nic jiného si na sebe nevzala. Tím plním přání Oli!

Samotný závod byl jako vždy skvěle zorganizovaný Láďou Dvorským a jeho týmem. V naší čtveřici se vyvíjel v celku očekávaně. Honza nám jako obvykle utekl (o hodně). Oli se tak obávala, že bude poslední, že nám raději utekla též a já běžel s Leniou, akorát v druhé části jsem ji negentlemansky poutekl. Lenio, promiň. :-)


 Nakonec jsme získali po dvou medailích - Oli a Honza byli ve svých kategoriích třetí.


V cíli jsme ještě chvíli poseděli a s Oli jsme pak ještě vyrazili na Pindulu a do Frenštátu pod Radhoštěm povzbudit naše závodníky na B7. Té se účastnila Petra Schwarzová s Lídou Šokalovou a Eva Paříková s Michalem Rybiařem. Tam jsme si s Oli přidali ještě 15 kiláčků a trochu holkám a Michalovi pofandili.

Dresy jsme provětrali, prezidente, dokonale!

Výsledky:
Honza 1:29:16 (9. celkově/3. v kategorii)
Oli 1:43:35 (35. celkově/3. v kategorii)
Berďa 1:46:08 (37. celkově/12. v kategorii)
Lenia 1:47:04 (40. celkově/5. v kategorii)

50. Radkův maraton

       Rád bych se jen krátce zmínil o jedné bezva akcičce, která se konala na stadionu MK Seitl v Martinově dne 25.8.2018. Již při běhu Obramicemi mi Radek Luksza  sdělil, že na Jesenickém maratonu běží svůj 49. kousek. Hned týden na to  si chtěl uspořádat 50. maraton jako takovou menší soukromou akci a pozval mě, abych se případně zúčastnil. Původně jsem měl jiné plány, které zhatilo počasí a nakonec jsem se rozhodl pro dopolední, tréninkový maraton.
       Start byl naplánován na 9:00, což je bezvadný čas, protože po poledni může mít běžec hotovo. Sešlo se nás celkem 17 a tratě byly různé: celý maraton, půlka, jednatřicítka i čtvrtka. Pro opozdilce se dalo startovat i v deset nebo dokonce v jedenáct hodin. Takže to fakt bylo takové fajně libovolné. Člověk nebyl vůbec ve stresu ze závodu, spíše to působilo jako ty tréninkové úterky na stadioně v Porubě.
       Já jsem tam ráno dorazil tramvají, od tramvaje k místu startu jsem se lehce rozklusal, pak se převlékl a nachystal na start. Dobře jsem se vyspal a těšil se jak si otestuju formu. V plánu jsem měl běžet dvě vyrovnané půlky v kuse hezky každá po sto minut, čili jsem cílil na čas 3:20. Věděl jsem, že trať je rovina, takže záleží jen dobře rozvrhnout počáteční tempo. Naštěstí tam byl zkušený Broněk Hlaváč, se kterým jsme se sběhli hned na prvních stovkách metrů a zvolili pohodlné konverzační tempo. První tři kola jsme vyloženě prokecali, ale rychlost jsme si drželi přiměřeně dobrou. Běžet se mělo osm okruhů po 5274,375m. Po tetím kole jsem snědl pořádný banán, protože na brzké snídani jsem zvládl jen pořádné výživné jablko. Pil jsem kromě prvního tak v každém kole jonťák nebo vodu. V půlce jsem dal tekuté magnezko jako prevenci. Ve druhém půl maratonu jsem již na Broňka pravidelně ztrácel pár kroků a vteřinek, už se neklábosilo, prohlubovala se únava, ale tempo se drželo, nálada neklesala, takže vše v pořádku. Často jsme se míjeli i s ostatními borci, tak jsme se furt zdravili, hecovali, usmívali, prostě udržovali povznesenou náladu. Před posledním kolem jsem na kolegu ztrácel již dvě minuty, on si však na poslední otočce musel odskočit do křaku, takže v cíli to byla nakonec jen minutka. Plán splněn do puntíku, druhá půle o kousek rychlejší než první, takže velká spokojenost. Nohy sice bolely, ale přinutil jsem se aspoň trochu naboso, po hřišti vyklusat. Pak už jen klasicky zajít do sprchy, převlíct do civilu a sednout si k pivku. Radek dokončil svůj Padesátý těsně pod čtyři, tak jsme mu všichni gratulovali. Jelikož zajistil bečku i klobásky, tak byla i výborná maratonská párty. Partě z MKS právem patří zasloužený potlesk za skvělou organizaci, zázemí a společnost. Určitě se budu chtít zúčastnit podobné akce i v budoucnu.
       Výsledky a zejména mezičasy po každém kole se dají prohlédnout na webu MKS v sekci výsledky - 50. maraton Radka Lukszy.

Běh Olbramicemi 2018

       V neděli 12.8.2018 Běžecký klub TJ Olbramice uspořádal 4. ročník běhu Olbramicemi. Já jsem se účastnil poprvé, protože jsem tento závod téměř neznal. Naštěstí tam v minulosti běžela naše Lenia, která nás na něj upozornila několik dní předem a protože jsem neměl žádné podstatné víkendové plány rozhodl jsem se zúčastnit. Dle propozic vše nasvědčovalo tomu, že to může být bezva závod, na který stačí přijet, zaplatit startovné a vyběhnout. Dokonce jsem i využil elektronického přihlášení, aby registrace na místě proběhla plynuleji. Podle mapky se dalo předpokládat, že to bude příjemně běhatelný krosík s nějakými kopečky, tak jsem se docela těšil na otestování letní formy. Dalším překvapením posléze bylo, že trasa většinou probíhá ve stínu lesa a dvě občerstvovačky na 16-ti kilometrech byl možná až zbytečný luxus.
       Z Ostravy mě vzaly holky Lenia a Peťka autem v 9 hodin, na místo jsme dojeli asi za dvacet minut, pohodlně jsme zaparkovali a šli se registrovat. Také ještě dorazil i Jarek na kole a rozšířil naši VZS účast na čtyři členy. Veškeré zázemí jsme měli na fotbalovém hřišti včetně šaten a sprch, organizace byla opravdu bezvadná. Po nezbytné rozcvičce a rozklusání jsme se shromáždili na startu v nedalekém parčíku. V 10 hodin bylo odstartováno. Vyrazili jsme na 16km trasu, k dispozici byl ještě i 4km běh. Hned po startu začalo výživné stoupání do kopce, tak jsem se zbytečně nikam nehnal. Pár set metrů mě možná trochu blokovala mládež, která běžela právě ty 4 km, ale brzy se na kopečku oddělili, pak jsem předbíhal Jarka a při prvním seběhu z kopce, se had běžců postupně natahoval. Opustili jsme obec a přes pole a louky vběhli do lesů, kde bylo teplotně docela příjemně. Rovinaté úseky jsem běžel solidní rychlostí, ve stoupáních jsem pak měl pocit, že dřu na doraz. Musel jsem ovšem pamatovat i na závěrečné kilometry. Již ve třetině trasy jsem si všiml, že předbíhám Vojtu Gruchalu, kterému se v ten den moc nevedlo. Pak jsem s dalšími dvěma borci pokračoval dál ve slušném tempu. V druhé polovině bylo pár prudších úseků, kde by se hodila i terénní obuv, ale počasí posledních dní udrželo trať v suchu, myslím že jsme přeskakovali jen jeden malý potůček. U první občestvovačky jsem si dal kelímek vody a rychle běžel dál, abych udržel naši trojici. Na druhé jsem si z kelímku jen dvakrát lokl a věděl, že cíl už bude blízko. Trojice se nám natáhla, byl jsem uprostřed, tak už jsem se jen snažil udržet aktuální pozici, v posledním kopci jsem se fakt trápil, zpomaloval, ale nechtěl jsem přejít do chůze. Posledních pár set metrů je z kopce, tak jsem pustil nohy co to šlo. Kousek před cílem ještě dorazil Berďa na kole a pořídil nám všem pěkné fotečky z doběhu i v cíli. Dokončil jsem na celkově osmém místě, osm a půl minuty za vítězem, takže jsem byl úplně spokojen.
       Postupně jsme se v cíli sešli všichni čtyři v dobré náladě, bez zranění a spokojení s výsledky. Jeden cyklista, co čekal v cíli, měl na telefonu v přímém přenosu i maraton žen z Berlínské Evropy a právě i Evička Vrabcová-Nývltová doběhla pro bronzovou medaili. A to také zpříjemní den. V klidu jsme si šli lehounce vyklusat naboso po hřišti, udělali jsme nějaký nezbytný strečink a v parném dni si pak dali nutnou sprchu. Potom následovalo to nejpříjemnější: pivo a klobása. Dva ze čtyř jsme šli na bednu v kategoriích, takže oddílová mise byla docela úspěšná. Lenia měla pravdu, že závod je bezva a snad si zase v příštích ročnících přijedeme zaběhat.

Z výsledků: 8.(2.) Jan Stoszek
                   13.(5.) Jaromír Wojtyla
                    34.(1.) Lenka Hájková
                    43.(4.) Petra Schwarzová

        Na závěr patří poděkování Berďovi za prima fotky a povzbuzení před cílem a taky všem ostatním  běžkyním a běžcům za skvělou společnost.

Zhořelec/Görlitz - maraton/pulmaraton




Půlmaraton

1. Patrick Königv 1:15:52

1.(17.) Ivon         1:32:05 
18. Marian      1:32:06
2. (19.) Deni          1:32:19
21. Jarek      1:33:21
54. Koudy      1:42:45
79. Berďa 1:46:57
89. Martin 1:48:11
93. Filip                1:48:50
6. (106.) Míša 1:51:14
162. Djanko 1:57:21

Maraton

1. Jakub Schor 2:42:48

24. Stoša                    3:37:25
3. (43.) Lenkačenka 3:58:15






Deni na Perunu






1. Carrara Luca 4:11:32

1. (38.) Petra Śevčíková 5:26:57
2. (40.) Deni 5:29:52
3. (67.) Holoubková Hana 5:52:37

Foto
Výsledky
IFKTV 



Bolatická dvacka



1. Antczak Robert 1:11:03
1. (9.)Pastorova Petra 1:20:58

10. Stoša 1:21:08
2. (15.) Deni 1:22:03
63. Berďa 1:40:53
71. Django 1:42:58

Už opravdu naposled...LH24 2018


Ten kopec mi něco dlužil…3x jsem šla LH24 a pokaždé jsem měla, pocit, že jsem to „mohla dát vícekrát“…A navíc - i když jsem se v posledním kole loňského ročníku zařekla, že už nikdy LH24 nepůjdu, východ slunce nad horou mě přinutil se ještě jednou vrátit…

Takže klasika, znáte to. Sotva se v říjnu spustilo on-line přihlašování, seděla jsem přilepená u kompu a pokoušela se vyplnit přihlašovací formulář. Tradičně to několikrát spadlo, tradičně jsem nadávala nad výší startovného, tradičně jsem pocítila potřebu o svém přihlášení informovat na facebooku úplně všechny JJJ…no a tradičně jsem si pochopitelně řekla, že letos, letos už opravdu budu na závod poctivě trénovat. Představa byla: od října jednou týdně na Lysou, vyběhnout jí pokaždé dvakrát po sobě, k tomu začít běhat do schodů a posilovat nohy….Jenže „když chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány…“

Na Lysou jsem se v období listopad až leden dostala jen několikrát, do schodů neběžela ani jednou a jen jsem si pobíhala po asfaltě. Poslední dlouhý běh 28 kilometrů jsem dala 2. prosince na závodech v Itálii v Sorrentu a od té doby prd. Věřila jsem tomu, že trénink je jen pro amatéry a že moje tělo si dostatečně užilo kopečků v červenci na Kavkaze. A že nejdůležitější je beztak mozek, protože tyhlety závody se chodí hlavou.

Korunu všemu nasadil můj kolega Bob, který mi v pátek při čekání na tramvaj řekl: „Leňo to LH24, to bude fiasko. Jsme si s Peťou říkali, že po páru okruzích odpadneš, protože ty vůbec nemáš natrénované kopce“ J . Nevěděla jsem, zda se těšit či nikoliv…Ale pak přišla páteční akreditace ve Wood Areně v Ostravici a atmosféra mě natolik pohltila, že jsem se těšit začala.

Chtěla jsem se před závodem pořádně vyspat…usnula jsem kolem půlnoci a strašila vzhůru už v pět…unavená, nevyspaná, s myšlenkami na kdoví co a kdoví o čem…

Start letos proběhl už v 10:00 od pily v Ostravici. Ještě před startem jsem se potkala se Štěpánem, popřáli si hodně štěstí. První kolo bylo hodně rychlé. Já sama jsem běžela celou asfaltku (s krátkou přestávku u Tansformátoru, kde jsem zahlédla Evu, Peťku, Míšu a pocítila potřebu se s nimi obejmout J )  až ke studánce u Butořanky, kde trasa prudce zabočuje doleva do lesa. Důvodem nebyl pokus uvařit se hned po prvním okruhu, ale snaha vyhnout se špuntu, který se v této zúžené části pokaždé vytvoří. Byla to výborná taktika, první tři hangy jsem vystoupala úplně plynule…Lukšinec, mírné stoupání, které radši neběžím, abych šetřila síly a už tady byl Malenovický kotel a asi 1,5 km dlouhý traverz, po kterém se dalo letos nádherně běžet. Ale jako fakt nádherně, sníh byl tvrdý, udusaný, nohy se nebořily, nádhera. Z traverzu pak vede odbočka do lesa, po modré značce a už je tady Malchor, severní sjezdovka a je tady vrchol a první pípnutí čipu…Z vrcholu jsem běžela až na Sepetnou. To byla taktika č. 2 – z kopce a po rovině běžet…Tento okruh č. 1 mi zabral asi dvě hodiny a pár minut. Sama jsem byla překvapená, jak rychle to šlo. A protože jsem dostala obrovský hlad, vlítla jsem do Gastrofestivalu, snědla talíř těstovin a vyrazila do dalšího okruhu. Je to neobvyklé, ale rozhodla jsem se pro tentokrát na závodě méně žrát a o to více závodit JJ.



Druhé kolo se moc nelišilo od prvního. Sil jsem stále měla dosti, bylo ještě světlo, nepršelo, nesněžilo, paráda. Zase mi trvalo něco lehce přes dvě minuty, zase jsem v gastru snědla talíř masa, těstovin a vyrazila do okruhu třetího. Chtěla jsem první tři okruhy dát ještě bez čelovky. Začaly mi chodit povzbuzující zprávy na  mobil. Některé byly hodně motivační, jako například ta od Hudyho: „Děvucho, bez šesti okruhů se ani do chalupy nevracej“ JJJ

Po třetím kole nastal čas pro změnu outfitu. Sama sobě jsem si už smrděla a to fest JJJ…se slzou v oku jsem tak musela sundat svůj milovaný růžový dresík VZS a zvolit kombinaci modré, oranžové a zelenkavé a  k tomu jako bonus sukýnku…Taky jsem si vyčistila zuby, protože co kdybych cestou do kopca či z kopca potkala někoho, kdo by mě třebas chtěl políbit….se smrdutým dechem bych asi moc nezabodovala. Po třetím kole jsem si dopřála i hodinový odpočinek v gastru a trochu více protáhla nohy. A vyrazila…

Takže. Při výstupu ve čtvrtém kole jsem se nakonec s nikým nelíbala, zato jsem však v tom nejhnusnějším, nejprudším hangu zaslechla otázku: „Hoši, nevíte jak dopadly volby“? Ačkoliv nejsem hoch, kdysi mi v psychotestech vyšlo, že jsem chlap a tudíž jsem se cítila oprávněná odpovědět: „Zatím 53 procent Zeman, 47 procent Drahoš“…v ten moment se rozpoutala diskuse, kdo asi nakonec opravdu vyhraje a má mysl přestala vnímat prudké stoupání.

Najednou jsem byla na kopcu, i když čtvrtý výstup po sjezdovce jsem už začala hodně cítit v nohách. A seběh bolel už fest. Místy jsem přecházela do schůze, protože ačkoliv jsem měla čelovku, nechtěla jsem v lese zakopnout o šutr, pařez či mrtvolu….

Jako já nevím, zda to tady můžu napsat. Ale jste  Pajtašci vodničtí  moje druhá rodina, tak to sem teda vrznu. Po ukončeném čtvrtém kole jsem začala myslet nejprve na pivo, pak ještě i na sex a štamrpdlu JJ To mi hlava nebere. Nicméně mě tyto myšlenky dokázaly natolik zaměstnat, že mi nejenže přestalo pískat v uších, ale odpoutala jsem se od bolesti nohou, která mě následovala při každém kroku (jako Malou mořskou vílu…). Navíc jsem se se svými myšlenkami svěřila některým kamarádům...následovala messengerová smrš, cituji: „Hej tak to je maso…“, „Ta holka je ďábel“, „Jestli máš chuť na sex, jsi ve formě tak na osm kol“, „Hmmm zbytečně by ses unavila, šetři síly..“ a podobně….Smála jsem se na plné pecky, získala tak plno energie a v souladu s mými nejsmělejšími plány kolem půlnoci završila pátý okruh…

Po pátém okruhu následovala hodina a půl pauza, při které jsem ztratila chuť na pivo (zbylé dvě chutě beze změny J ) a dostala chuť na spánek. Musela jsem odolat, protože kdybych usnula, nikdo a nic by mě nedokázalo postavit znovu na start…Cca kolem 1:45 jsem vycházela do šestého okruhu. Tma, trochu zima, únava…Musela jsem častěji zastavovat a požírat čokoládové tyčinky, abych doplnila ztrácející se energii…začala jsem se těšit na východ slunce, protože tma začala připadat ubíjející a zároveň mě začaly přepadat myšlenky se na všechno vyprdnout…

Ještě na Sepetné, než jsem vyrazila do sedmého okruhu, jsem se podívala na průběžné umístění-byla jsem šestnáctá..nic moc..Sedmý okruh se stal okamžikem, kdy vůle a mozek zvítězily nad únavou a tělem…fyzicky už jsem nemohla, ale hlava mě hnala dál (touha je zázrak, kámo, zázrak)…Usínala jsem za chůze, občas jsem nešla rovně, ale ze strany na stranu a nechtěně si tak natahovala trasu (skutečně – na Garminech mi tento poslední okruh měřil nikoliv 11,3km, ale cca 13 km). Cestou jsem pojídala čokoládu, začala mi být hodně zima. Najednou vidím Malchor a červánky. To byla taková nádhera…strašně foukal studený vítr, ale hory mi tento diskomfort vynahradily takovým návalem krásy, že mi to vlilo sílu do žil. Vzpomněl ajsem si na svítání nad Elbrusem. Další síla mi přišla, když jsem si uvědomila, že v 7:00 hodin otevírá Bezručova chata a já si tak budu moci dát vítězného panáka J (ano, stále ty zbývající dvě chutě.. J ) . Na kopci jsem si čipnula a celá zmrzlá a rozklepaná šla do chaty. Malý Lysohor, malá kofola. Sedla jsem si ke stolu, abych to vypila  a najednou se mi udělalo  špatně. No a bylo to tady…hypoglykemie, došly mi cukry…Na ex jsem vypila kofolu, slupla gel, čokoládu, ucucávala malou štamprdlu a čekala, až mě nevolnost přejde. Napadlo mě podívat se do mobilu na průběžné pořadí..Ty vole, já byla desátá!!! V top ten JJJ, nad ránem se rozhodlo..V ten okamžik jsem se oblékla a se strachem aby mi to bezva umístění nikdo nevyfouknul, jsem vyrazila na trať. Celé jsem to seběhla až na Sepetnou, úplně celé, únava neúnava…pííííííííííííííííííííííp a bylo dobojováno. Cca kolem 8:30 hodin jsem to měla celé za sebou. A přišlo to – nával radosti!!!!! V co jsem v sobotu ráno tajně, hodně tajně doufala, se v neděli ráno vyplnilo…Bylo mi fuk, že jsem unavená, bylo mi fuk, že vypadám jako zombie, byla jsem jen neskutečně šťastná a vážně spokojená…

 


Je mi jasné, že svět po mých sedmi okruzích nebude lepší místo k žití…že je to možná velký krok pro člověka (jako mě), ale malý krok pro lidstvo J a tak podobně….Ale mě je prostě tak nějak euforicky…ještě i teď, v pondělí….



10. v kategorii 36 – 50 let (z 62 celkem ), 22. v ženách celkově (ze 120 závodnic celkem), nachozeno cca 80 kilometrů, nastoupáno cca 5400 metrů převýšení..Našla jsem svůj limit. Už nikdy LH24 nepůjdu, věřte mi. Protože tenhle výkon nikdy nepřekonám. A byl to pro mě tentokrát opravdu vyčerpávající závod. Ale já si slíbila, že ho půjdu na krev, protože ho půjdu už naposled. Lysá hora mi vrátila dluh z předchozích ročníků a já jsem spokojená. Za rok, v době konání LH24, hodlám odletět někam za teplem JJJ. Budu ležet někde na pláži, široko daleko žaden kopec a budu popíjet šampus. Fakt!!!