Olomoucký půlmaraton - jaro končí, léto začíná

Včera se v Olomouci konal již šestý Olomoucký půlmaraton. Je to takový pěkný předěl jara a léta.Včera to byl předěl nejen astronomický. Přes den pršelo, chvílemi lilo, občas taky ne. Ale už v podvečer se projasnilo a udělalo se hezké předletní vedro. To já mám rád! :-D  Moc rád. :-D

Ale hezky popořádku. Tenhle rok se nás na Olomouckou půlku z naší partičky dvacátníků, třicátníků i čtyřicátníků vydalo pět - já, Pája, Fík, Petra a Filip. Já byl týden po třicetikilometrovém závodě kolem Králického Sněžníku a navíc po několikadenní konferenci, takže se mi nechtělo nikam, natož tak běžet, a věřil si tak na 1:45.  Pája byla jako vždy plná síly (mládí se nezapře :-)), a tak se chtěla chytnout chlápků s vlaječkami 1:30. Fík snad ani časový plán neměl, jen pořád opakoval, proč se hlásí na takové kokotiny. No a Filip s Petrou šli štafetu, moc toho neříkali, a hodně se soustředili.

Už cesta byla docela veselá. Probrali jsme nejnovější vědecké poznatky, které jsem získal na londýnské optimalizační konferenci, takže teď již všichni z našich běžců ví, jak udělat ještě lepší koule tak, aby se třely úplně optimálně, a taky jsme stále vzpomínali na Stošu (který ve stejný den absolvoval Ironmana) a vymysleli, že musíme udělat fakt pořádnou pařbu, na které zase vytáhnu počítač a platební kartu, a psychicky "slabší" kousky přihlásím na Ironmana. Osobně tipuji, že Míša bude snadná kořist, ale když se budu trochu snažit, tak přihlásím i našeho Velícího Pupkáče.



Pak už byla registrace a předzávodní hospoda, tento rok ovšem bez pohárů či šlehačky. Jen jsme dali nějaké kofoly a porovnali obsahy svých startovních tašek. Všichni měli totéž, jen já toho měl míň. Ale to už znám. No, a pak se šlo na start. Štafetu startoval Filip a šel do koridoru s Fíkem. Já zase šel o pár koridorů před ně s Pájou. Po startu se Pája zahákla za vodiče na čas 1:30 a tak se mi celkem rychle vzdalovala. Já běžel takové to klasické svoje - pravá noha v rotaci, švih rukou zkušeného stopaře, pak půl cyklu skoroběžce a pak zase ta rotace se švihem. Plán jsem neměl, chtěl jsem jít na těch 1:45 nebo tak nějak. Ale protože se mi běželo dobře a držel jsem tempo cca 4:45 na km a teprve po pěti kilometrech se na mě začala dotahovat dvojice vodičů na 1:40, tak jsem to trochu přehodnotil a dal si za cíl doběhnout před nimi. Kupodivu, i když až do osmi bylo vedro, tak jsem celý závod uběhl jen na houbičkách, nevzal jsem si jediný kelímek ani dlabanec. Aspoň jsem se zbytečně nezdržoval jídlem a pitím. :-D Jen na 10. km mi to trochu zpestřil podavač houbiček, který mi nejprve podával první houbičku, spadla mu, pak druhou, spadla mu zase. Ale uklidnil jsem ho, že jsem na to zvyklý, a vzal si houbičku raději ze země.

No, a nakonec moje časová optimalizace založená na tom, že jíst a pít bere zbytečně čas, skoro vyšla. Ke konci jsem sice už pěkně tuhl (holt třicítka v nohách z minulé soboty a k tomu nachozených 40 km v Londýně v týdnu udělaly svoje), ale i tak mě vodiči s praporky 1:40 předběhli až sto metrů před cílem a já to s nimi dorazil za 1:39:45. Páje se vodič na 1:30 úplně nelíbil, tak se na něj vykašlala a šla si zkušeně pro čas pod 1:35. Nakonec to zvládla ve svém osobním rekordu za 1:34:58 jako 27. žena a 20. mezi mladými holkami. Fík přežil i tuto kokotinu. A do cíle vpadl v čase 1:55:34. No, a naše štafeta ve složení Filip-Petra to dala za 1:50:35.

Pak už bylo jen pozávodní předávání medailí, občerstvení apod. Jen nevím, co jsem včera pořadatelům provedl, protože v cíli mi strčili do ruky tašku se dvěma matonkami, a když jsem po chvíli zkoumal, proč mám mokrá stehna, tak jsem zjistil, že jedna flaška je prasklá, taška je plná vody a čůrkem mi skrápí nohy.

Ale jinak to byl fajn den. A protože všichni chceme být jako naše jednička Stoša, který dokáže tolik věcí, tak jsem si večer ještě naplánoval, že v neděli vyběhnu na Lysou. Ale to už je jiný příběh...

Výsledky

I am Ironman

       Od včerejška jsem Železný muž. Nic podstatného se sice v mém životě nemění, ale je to přeci jen takový zvláštní zlom ve vytrvalostním snažení člověka, který prostě žije ultra v jakékoliv formě. Nebyl to ani nejdelší, ani nejtěžší závod, který jsem absolvoval, ovšem specifikum je právě v těch třech různých disciplínách, které je třeba zvládnout a na konci Vás čeká silný emotivní zážitek. Prostě na prvního, skvěle zvládnutého Ironmana se asi jen tak nezapomene.
       Všechno to začalo již před třemi lety, kdy jsem si pořídil silničku za účelem, že jednou na ni zajedu cyklistickou část železňáka. Triatlony už pár let jezdím, silniční i ty terénní, ale na dlouhý triatlon jsem sebral odvahu až letos. Poctivě jsem trénoval, příprava byla opravdovým požíračem času a doma z toho nadšení moc nebyli. Teď jsem rád, že cyklistiku mohu odložit lehce stranou a naplno se věnovat té největší vášni a tím pro mě zůstává stále běh.
       Ale zpět k závodu. V pátek ve dvě jsem přijel do Otrokovic, ubytoval jsem se poblíž místního štěrkoviště na penzionu Jezerka a šel se registrovat k závodu Tufo Moraviaman 2015. Startovné bylo pěkně mastné, ale v balíčku nacházím velmi kvalitní kompresky, funkční tričko a pár drobností, hlavně různé nálepky na přilbu a kolo a startovní číslo 175. Byl jsem tam celkem brzo, takže jsem si šel pak lehnout na pokoj. Než jsem začal dřímat, tak jsem si ještě přebral, proč tady jsem a co zítra udělám. Cíl první byl prostě dokončit, dále jsem přemýšlel o možných časech. Kolem 13h bych byl asi mírně zklamán, ale záleží na podmínkách a spoustě okolnostech, např. jestli nebude nějaký hurikán, či jestli nepíchnu obě kola anebo nějaký nepříjemný pád. No raději nemyslet. Za 12 hodin, to by bylo fajn a na to mám natrénováno, ale musí se dařit i po těch technických stránkách. Za jedenáct hodin, teoreticky je to možné, ovšem když do toho dám třikrát vše a když mi bude i voda hořet. Tak jsem se malinko prospal, najedl, dorazil kolega Roman, který bude se mnou na pokoji. Trochu jsem si nachystal věci, srovnal a přerovnal hromádky a s kolegou rozebral různé věci tam i zpět a co a jak a tak. Posléze jsem se setkal s Daliborem a Tomem, takže v tom nebudu až tak sám, pak potkávám i Pokyho, což je paráda. Ten má za sebou skvělý úspěch z Czechmana (půlka). Ze všema pokecám, probíráme možnosti a na co se cítíme a podobně. Ještě si dávám večerní pivko, chtěl jsem i něco sníst, ale mají plno, takže bych čekal přes hodinu. Jdu na pokoj, něco sním, dochystám věci a jdu spát. Ráno vstanu v pět, start je v sedm. Uděláme veškeré nutné procedury, sebereme kola s kolegou a jedeme v šest do depa. Tam si to v klidu naskládám a připravím neoprén, věci na cyklo a na běh. V 6:30 se soukám do neoprenu, tepovka se zrychluje, opravdu se moc těším, počasí zatím v pohodě. Nabuzuju se, že to tu prostě dnes střelím, že to budu prat jako tenkrát s Koudym na Oravě. Už není čas na pochyby, jsem z VZS, jsem týmová jednička a jsem v životní formě. Rozplavu se, vylezu z vody a užívám si před startovní horečku. Všude kolem vymakaná těla v neoprénech, cítím se jak na Hawaii.
       Je sedm. Lezeme do vody po kolena ke startovní pásce, rychle si upravím brýle. Odpočítávají poslední vteřiny a najednou prásk, zhruba 370 těl se noří do vody a začíná se mohutně pádlovat. Hledám si cestu, snažím se orientovat a srovnat si styl, jako obvykle je to pěkná masovka. Nikde nespěchám, plavou se tři okruhy, pokaždé s vyjitím na břeh. První dvě kola plavu slušně, ale lehce se šetřím, ve třetím okruhu už mám dost místa, rozhlížím se, abych držel směr a přitvrdím, pořádně rozkopávám nohy, abych je na kolo neměl úplně ztuhlé. Přeplavávám některé borce a prsařské pomalíky dávám o kolo. Z vody lezu 35. a pod hodinu, tak to je bomba. Hurá do depa, dávám si na čas a chystám se pomaleji než většina ostatních. Teďka kolo pod šest, to půjde, budu rubat. Musím se napít a vyrážím. Nasazuju tempo, hlavně si uvědomuji, že spousta skvělých cyklistu teprve jde z vody a v prvním kole mě prostě pár desítek borců semele. Nehledím na ně, na tachometru mě zajímá jen evridžovka čili average speed. Musím ujet čtyři kola, každé po 45km. Sleduji trasu i okolí, soustředím se jak kde řadím a jak pak v dalších kolech. Trasa je fajn, akorát u Kvasic solidní kopec tam i zpět, takže osmkrát přes. V prvním kole jde dobře, ale chystám se na pozdější trápení. V každém okruhu sním malý gel, půlku banánu. První kolo slušné, průměr držím za 32,5kmh. V druhém kole si to stále užívám. U občerstvení jen přibržďuji na dvacku a beru láhev s vodou nebo banán. Holky to podávají přesně. Sním i jednu musli tyčku. Musím jíst, ať mám síly do běhu, tohle totiž není ten pravý závod, je to jen výlet, kde si držím průměr, na který mám a ten klesl na 31,7kmh. Třetí okruh začínám pozorovat lehkou únavu dolních končetin a pěkně osezenou prdelku. Taky nám trochu sprchlo anebo sprchne až ve čtvrtém? To už si nevzpomínám. Ale mokrý jsem byl. Nevadí, zase uschnu. Průměr dál klesá na 31 za hodinu. Ve čtvrtém kole beru další vodu a toustíček, trojhránek se stopami sýru i salámku, nu což vše je jednou poprvé, snad mě to nezabije. Rubu čtvrté kolo, zase se mračí, pár zanedbatelných kapek spadlo, dojídám zbytek tyčinky, abych stihl ještě trávit. Téměř dopíjím svůj ionťák, voda mi zbyde. Směrem k obrátce v Kotojedech valíme proti drsnému větru. Už se to otočí, zoufám si. Pak vítr v zádech, už jsem klesl k 30,3, ale zvednu to a dám pod šest hodin. Ještě ten zkur.... kopeček, ale fajný byl s větrem v zádech. Dokonce jsem i předjížděl pár borců, ale těžko říct, kdo byl v kterém kole. Hrnu to do Otrokovic, poslední pití před běžeckou částí, pak se budu občerstvovat v běhu. Potkávám již spoustu vyběhnuvších. Zakončuji kolo pod šest, evridžovku jsem uhlídal na 30,51 kmh. V depu opět v klidu, chystám tělo i mysl k běhu. Už jen maraton. Do prdele, co si to namlouvám, jsem napůl rozbitý a myslím si, že poběžím pod 3 a půl? Rychle spočítat reálné šance a určit si tempo. Mám čtyři hodiny času a poprvé mě napadá, že bych splnil i těch 11h. Ale nejdřív přece jen vyběhnu. Nohy jsou ztěžklé, chodidla stále jakoby v tretrách a otlačené od pedálů. Vymýšlím nějaké srovnání. V Holandsku jsi měl 60km v nohách, rozbitý totálně, válel ses v prachu a chtěl si vzdát u nejbližší občestvovačky. A pak ses postavil a uběhl zbývající maraton. Tak co? Teď jsem docela v pohodě. Od prvního kola stíhám jednoho cyklistu za druhým z těch 140, kteří mi ujeli. A nechci je doběhnout všechny. Běžím si své tempo. Sluníčko svítí a dělá se teplo, bude třeba více pít, už běžím a asi se více zapotím. Cítím nutkání na malou a tak teda jdu. První zastavení již na druhém kilometru. Však se nic neděje. Celé kolo bylo v kuse. Aspoň vím, že ledviny fungují. Při běhu mě čekají čtyři čtvrtky, to se dobře počítá. Na konci té první dobíhám Pokyho. Něco málo dřístnem a jdu před něj, protože si běžím své. A Poky ten už rube do třetího kola. Občerstvení je v podstatě každých 2,5km, první dvě kola si dávám kolu a vodu. Sním kousek banánu. Hlad sice nemám, ale prázdnotu v útrobách vnímám. Třetí kolo je nejtěžší a nejpomalejší, chodím každou občerstvovačku, zase beru více ionťák a vodu, dokonce se úplně mlsně zakousnu do melounu! Já nesnáším a nejím melouny, je mi z nich na blití! No a jak mi chutnal, člověk se stále učí něco nového. Nic jsem nevrhnul a příjemně posilněn, opět rozbíhám. V každém kole se snažím pozdravit či kývnout na známou tvář. Hlava si přemýšlí, aby se zabavila. Je nás tu přes tři sta, tak blízko sebe a přitom každý tak osamělý se svými cíly, filozofií a myšlenkami. Chvilku je mi smutno, že si málo povídáme. Každý rube jak cyp. Opravdu nás to tak baví nebo se za něco trestáme? Proč se někdo křečovitě šklebí a jiný usmívá? Aspoň René Gregořica vždycky zavolá: Héj tak co běžec, gde sí? Zajel luxusně kolo, 19. čas a pod pět, je to pan cyglista. Ale při běhu ho v každé osmince maratonu stahuju. Ani v tom třetím utrápeném kole nevěřím, že bych ho mohl doběhnout. To už si prostě pohlídá. Běžím do čtvrtého kola, už žádné jídlo, jen trochu tekutin dle potřeby. Už jenom udržet tempo. Konečně jeden borec mi hlásí, že je 9:50 od startu a že to dáme pod jedenáct. Že by? Až tak dobře, no zkusíme. Splín a melancholie třetího kola je dávno pryč. Smrdí mi to cílem, dokončením prvního Ironmana a jdu v dobrém čase. Zase převládne ten pravěký pud zabít a nebýt sežrán a hlavně dýchej a utíkej. Mám už velké potíže jen s tím jak nadechuju nosem a dlouhý výdech a prodloužit krok a plynulé kladení chodidel, uvolnit ramena a vytřepávat ruce a všechno harmonicky skloubit. Zase občerstvovačky probíhám a chytám jen kelímky, rychle to do sebe chrstnu. Renek už jen asi 2km přede mnou, běží ztěžka, ale hlídá si pod 11h. Já chci víc. Poslední obrátka v Kvasicích. Už se vůbec neseru s mírným stoupáním, křeče se prostě dnes nekonají, mám dokonalý dlouhý krok. Skvěle jsem se prodýchal, tlačil jsem nádech hluboko do bránice a cítím se velmi dobře. Z ostatních železňáků jsou už jen postavičky, které když vidím, tak je prostě předběhnu. Sucho v ústech pořeším až na 40.km, kde si lupnu deci birela. Vítězné pivko je tu. Odhazuji kelímek a peru to dál a rubu a valim a pařim a svítím. Předbíhám Reného, povzbuzujeme se plácnutím a víme, že je to tam. Já, ale stále někoho vídím, a koho vidím toho posekám. Poslední stovky metrů normálně sprintuju, jednička je přece jenom jedna. V cílové rovince si užívám zahlášení jména, potlesk a cílovou bránu se  stupínkem. Zvedám ruce nad hlavu a jsem Ironman. výsledný čas 10:46:19 a 96. místo, v kategorii dokonce 27. Hlavní závod letní sezony dokončen a měsíce příprav a tvrdého tréninku nebyly nazmar.
       Potom jsem si dal kapku cílového šampusu, dostal jsem medajli na krk, zašel jsem si pro diplom s napsaným časem na občerstvovačku pro poctivý třídecák birelu. Renda byl pár minut za mnou, takže byl první ze známých se kterým jsem si gratuloval. Šel jsem do depa, přehrabat věci a převléknout se do pohodlnějšího. Následovalo jídlo, bulgur a těstoviny samozřejmě ve veganských variantách z celkem šesti možností. Organizátoři tam opravdu odvádějí výbornou, poctivou práci. Ještě jsem si potřásl rukou s Pokym. Ten byl celkově 32. a 9. v kategorii za 9:46:24, nadělil mi 59:55. A je to borec nakonec. No a Vabrouch zase vyhrál, tuším po desáté, je to dlouholetý fenomén naší triatlonové scény. Další z kamarádů Tomáš 167. za 11:35, no a Dalibor v půlce kola odstoupil kvůli zdravotním potížím. A soused z pokoje Roman Špičák sice 188., ale v 22 letech první Iroňák a krásné 2. místo v kategorii.
       Kamarádi, stálo to za tu dřinu, i když to asi nebude můj šálek čaje, rád bych si to někdy zopakoval třeba až za dva roky a třeba někde jinde. Rozmanitost těch tří disciplín má prostě své kouzlo a já vím, že někteří z Vás k triatlonu tíhnou, takže doufám, že červíček už tam uvnitř hlodá.

      Výsledky

Xtreme triathlon Brušperk

       V historii našeho webu se 13.6.2015 zapíše jako den o kterém byly napsány tři články. Všechny články mají jedno společné: horko, horko a zase horko, ať už v Kiertzi, na Dolní Moravě či v Brušperku. Já jsem se v tento den zúčastnil právě triatlonu v Brušperku. Jezdím tam již několik let a ani letos jsem nechtěl chybět. Horko bylo už od rána. Tradičně jezdím na závod na kole. Přijíždím již před desátou, ačkoli start je až v 11.15. Obvykle se jdu zaregistrovat, zaparkovat kolo do depa, přezuju se do tenisek a jdu se rozběhat. Vedro začíná být nesnesitelné, takže se svlékám do plavek a jdu se raději rozplavat. Mírně zchlazen pak už čekám na start závodu.
       V Brušperku se plave 800m v místní přehradě, pak se jedou dva okruhy po 14km na horském kole. Trasa kola je docela extrémní a zajet bez zaváhání je pro mě stále výzvou. Běh je krátký, pouhé 4km, ovšem se solidním kopečkem, který v horku dokáže potrápit. Letos byl na závod přihlášen Rudík i Koudy, ale oba z určitých důvodů nakonec nestartovali. Takže za nás tam byla Peťka Šustková a já. 
       Doba startu se přiblížila, nasazuji plavecké brýle, vyslechnu si odpočet a startujeme. Ze začátku se tam docela plácáme jeden přes druhého, než se vytvoří nějaké rozestupy. Po první stovce už mám své tempo a pozici a plave se mi fajn. Za obrátkou se cítím velmi v pohodě a tak přidávám do záběrů a více přikopávám nohama. Po plavecké části jsem šestý s krásným osobákem vylepšeným o více než půl minuty. Ale to nejtěžší teprve přichází, drsná cyklistická část. Tradičně mám půjčenou Orlíkovu mašinu. Horské totiž nevlastním, protože více jezdím silničku. V prvním okruhu si dávám pozor hlavně na kros přes potůček, který zdolávám plynule. Posléze prudké stoupání v oblasti pod Krmelínskou vodárnou také dávám, sice na nejlehčí převod, ale v kuse. Pak už je to docela jízda, šlapu si svoje, několik borců mě přejíždí a neudržím se ani za Luckou Materovic, bo je prostě ve famózní formě. V druhém kole, hned za potůčkem najíždím téměř do stromu, na pár vteřin zabrzdím, ale ihned pokračuji dál. Stoupání pod vodárnou jedu opět čistě. Špičku sedla mám sice vraženou mezi půlky a ležím na řídítkách, ale rvu až do pálení ve stehnech. Zase mě sjelo pár borců, ale nijak mě to netrápí. Cyklo část mám o necelé dvě minutky horší než loni, ale vzhledem k horku jsem spokojen. V depu se rychle přezouvám a snažím se něco dohnat v běhu. Moc mi to sice neběží, avšak postupně sbíhám pár lidí. Dva místní obyvatelé podél cesty sprchují závodníky z hadice, což je maximálně příjemné povzbuzení. Už zbývá jen seběhnout k přehradě a závěrečné kolečko. Ještě trochu se snažím tlačit na pilu, abych už byl v cíli. Dokončuji na celkovém 17. místě, čas o malinko horší, za to posun v pořadí poprvé v první dvacítce.

Kdo neběhá v hicu, běhá pod své možnosti. Půlmaraton Kietrz :-)


V červnu prostě vždycky musím běžet půlmaraton v Kietrzi. Prostě musím!!!!

Takže jsem v sobotu TŘINÁCTÉHO  i s Robertem a ostaními třistatřiceti závodníky statečně stála na startu závodu, schovaná ve stínu záchranářského. Široko daleko poskytoval stín před opravdu, ale opravdu nesnesitelným vedrem a palčivým sluncem.

Oproti minulým ročníkům došlo ke změně trasy, letos vedla z Keitrze do Sudic-Třebomi-Petrowic-Kietrze. Přibylo kopečků, ubylo stromů a tím pádem i stínu a hlavně narostla teplota vzduchu – 32 C, jasno a úplné bezvětří….

Ono s tím vedrem se to má tak – vedro miluju, slunko miluju, ale protože jsem ještě neběžela a asi nikdy nepoběžím ultramarton v Death Valley, nejsem na dlouhé běhy v teplotě nad 30 C zkrátka adaptovaná. Mám hranici 25C a pak už neběhám…až na Kietrz…tam holt běhávám za všech okolností.

Pořadatelé naštěstí reagovali pružně a tak podél trati rozmístili dostatek občerstvovacích stanic s vodou a dokonce i mobilních sprch, pod kterými se dalo proběhnout a částečně se zchladit. Úsměvné ale je, že ačkoliv jsem se poctivě nechávala zkropit, do dvou kilometrů jsem zase byla suchá na troud.

Začátek nebyl tak zlý. První kilometry jsem dokonce i cíleně zpomalovala, abych se nepřehřála. Jakmile jsem na Garminech zahlédla průměrný čas na kilometr 5:15, zvolnila jsem na 5:40. Na čtvrtém kilometru jsem zaslechla „Ahoj Leňo“ a kdosi mě plácl po zadku. Byl to můj kolega Přemek, který poprvé v životě běžel půlmaraton. Jsem ho do toho uvrtala no….Si nevybral zrovna jednoduché podmínky .

Šestý kilometr, sedmý kilometr, furt horko a žádný stín, osmý kilometr – neměla bych zrychlit, abych to celé měla co nejdříve za sebou? No kurde nepřydám, nejde to. 11-tý kilometr jsem dobíhala v čase cca 1 hodina a jedna minuta. Horko se stalo nesnesitelným. Nastala chvíle pro úvahy nad odstoupením ze závodu: „Do prčic, co já tady dělám….ježiš to je horko na zblití…..fuj ta voda se už ani nedá pít,… Dante Alighieri běžel půlmaraton v Kietrzi a proto mohl napsat Peklo…ha, vidím fatamorgánu, no končím…no jo , ale jak se dostanu do Kietrze, když odstoupím, to stejně budu muset dojít pěšky, to chcípnu…16-tý kilometr, tak já už to tedy nějak docajdám…

Nenene, netrap se Lenko, závody se běhají hlavou. Zkus myslet na něco hezkého. Odpoutej svou mysl. Takže začnu:

počítám do stovky-nepomáhá

myslím na orosený půllitr v cíli-nepomáhá

myslím na sex-nepomáhá (protože sex je také pohyb..a v tom horku bláznovství)

myslím na koupaliště, které mě dnes ještě čeká-nepomáhá

přestavuji si kilogramy, které dnešním během shodím – pomáhá, ale jen na chvilku

myslím, že nejlepší je nemyslet….

Začala jsem běh prokládat chůzí. Už jsem nechtěla zaběhnout pod 1:55, už jsem nechtěla zaběhnout ani pod 2:00. Chvíli jsem si sice myslela, že bych to záměrně zkoulela na 2:02:02. Nakonec mi bylo všechno úplně jedno. Prostě jsem to chtěla nějak docajdat.

Ale jsem hérečka. Cajday-cajdy trvalo do okamžiku, než jsem dopajdala do Kietrze a v dáli zahlédla cílový oblouk. Narovnala jsem se, vyprsila, úsměv na tváři, krok jsem natáhla, na tempu přidala, protože na trati se trap, ale poslední metry jsou pro fotografy Zaslechnu moderátora (jelikož neumím polsky mluvit, natož psát, přináším fonetickou podobu jeho proslovu) „ Kto jest další. Numer 335, tj. jakaš bardzo pienka kobieta. Lenka!!! Pienkna Lenka z Ostravy. V Ostravě pienkne kobiety…“ Tak za tohle pane moderátore, ten zpropadený půlmaraton poběžím i za rok, horko nehorko. To mi už doma dlouho nikdo totiž neřekl (a asi dlouho neřekne)!


V cíli jsem se nechala od hlavy až k patě zlít ledovou vodu z hadice. Děkuji tímto hasičům za tuto charitu. Pořádně zlitá VODOU potkávám kolegu Přemka. Je to pašák-také přežil. Směje se na celé kolo, neboť jak řekl „ doběhl jsem do cíle a mohl jsem tě plácnout po zadku“ Po chvíli potkávám i Roberta, ten je také spokojený, inu doběhl do cíle pod dvě hodiny a má mě. Dojdeme si do šatny pro věci a já využívám možnosti masáží. Lehnu na lehátko a teď holky bacha…. Masírují mě DVA!!! 2!!! DVA!!! maséři, borci, a zadarmo ,tedy v ceně startovného a masáž trvá možná tak deset minut. Fakt má to běhání a závody něco do sebe. Nožky mám hnedka lehké jako laňka …

Sprcha nás s Robertem nakopne a tak fičíme na jídlo. Tradiční hrachovka s uzeným masem, klobása a pivo. Mňam. Jídlo se podává ve velkém stanu na náměstí v Kietrzi, kde současně probíhá vyhlašování výsledků. Zrovna fasuji klobásu, když zaslechnu organizátory. V  kategorii kobiety 40-49 lat na 1. místě doběhla …., na 2. místě Lenka Wágnerová, na3. místě …………….. Ty voe, já jsem na bedně!!! Odhazuji klobásu, polívku (resp. pokládám ji na stůl), Robertovi dávám mobil se slovy FOŤ, proboha FOŤ a valím na bednu. Gratuluje mi tuze hodně lidí a já si to užívám. Protože bednu jsem opravdu, ale opravdu nečekala….Cvakání foťáků, to miluju , úsměvy a potřásání rukou, no to se mi líbí, toho není nikdy dost. Cena za druhé místo se mi hodí velice, kulmofén na vlasy, jó pořadatelé znají svoje pappenheimské . Ze stupňů vítězů se vracím k jídlu, ještě pivko a můžeme jet zpátky do Ostravy. Ještě si uděláme fotku s Robertem, fotku s Přemkem a tradá domů.
 
 

S Robertem se shodneme, že letos to bylo úplně nejtěžší. Ale na druhou stranu jsme posílili svou odolnost, svou vůli, posunuli jsme si hranice, za kterých se dá běhat. A o to více jsme se těšili na odpolední koupaliště s dětmi. Až po krk ve vodě a s absencí běhu
 
Pokud jsem někoho z vás milí Pajtášci nalomila k účasti v příštím ročníku, tak vězte, že za 40 zlotých (270 Kč) startovného dostanete: 21,097 km asfaltu, pivo, funkční tričko, koberečky do auta nebo velký ručník (podle aktuálního sponzora), krásnou medajlu, několik občerstvovacích stanic po trati, kávu, čaj a koláčky před závodem, hrachovku, klobásu po závodě, zdarma masáž před i po závodě a možná i výhru v tombole.

Jo a BERĎO – skutečně nás bylo v kategorii více než 3.

Jo a KOUDY – to, žes jako kurde prezydent neposlal gratulační sms, to ti budu ještě dlouuuuuho vyčítat


Salomon run Dolní Morava - 30km, 1300m převýšení

Ač v tom dnešním hice by bylo nejlíp vyvalit se u Ostravice, my jsme navzdory všem varováním na stupeň zátěže číslo tři, tropické teploty... vyrazili na Dolní Moravu, a to ve složení Berďa, Eva se Štěpánem a já. Zapotila jsem se už doma, jen když jsem se oblíkala. Co nastalo kolem jedenácti, když závod odstartoval, se nedá nazvat jinak než výhní pekelnou. Nejdřív však bylo třeba se zaregistrovat, vyzvednout čip a dárkovou taštičku. Zvědavost mi nedala a hned jsem jukla dovnitř - a ejhle, jestli si někdo myslí, že mě k 30km běhu namotivuje, že si večer budu moct nanést na nohy pánskou Nivea pěnu na holení, osprchovat se sprchovým gelem Nivea for men, pod paži si stříknout pánský deodorant a pro větší hebkost si spálenou držku natřít krémem Nivea for men, tak to fakt ne!!! Naštěstí jsem tuto demotivaci zahnala motivačním Caffé latté. V hlavě mi při této poslední chvilce pohody stále dokola zněl text Chinaski: Já vůl, já blázen, kdo postaví mé nohy na zem... Ale pak jsem je na zem postavila a po odstartování spolu s cca 350 běžci, neb startovala 30km i 10km trať zároveň, vyrazila vstříc výhni.
A i kdybychom nechtěli, museli jsme to rubat, neb ještě před odstartováním nás stihla přijít povzbudit Lenia s Michalem a Lenka nám jen tak mírnix tírnix sdělila, že si včera tu naši trať skoro celou prošla a dala si nezávodně nějakých 45 km. Tož když ona, tak my taky :-) :-)

Začátek byl příjemný, lehké stoupání, navíc jsem nic neponechala náhodě, na závod se teoreticky připravila - prostudovala si popis trati i s fotkami, abych věděla, kde mě čeká peklo a kde jen očistec. Dokonce jsem prvních cca 5 km držela krok i se stoupající hvězdou VZS - Berďou. Ten byl ale hnán kupředu touhou odplatit porážku na Horské výzvě, tak se mi začal vzdalovat. Eva se zpočátku trochu trápila, pak ale, motivována Štěpánem, že to prostě do 3:30 musí dát, jinak se to jako běh nepočítá :-), nasála energeťák a nasadila bomby. Ale co mělo motivovat mě? Tyranka Oli ( :-) ona mi to určitě odpustí :-) nade mnou tentokrát nedržela bič a nehnala mě, navíc vidina toho, že za 16 dní a 2 hodiny mi začínají prázdniny, tak si přece neodrovnám kolena, achilovky... mě vedla k racionálnímu přístupu k tempu. Ale flákat jsem se neflákala, to teda ne, jen do těch seběhů jsem nešla bezhlavě a trošku se kochala panoramaty, jako dějepisářka jsem musela kouknout i na ty bunkry, o nichž Berďa ani neví, že jsme kolem nich běželi :-) .
První občerstvovací stanici jsme tak atakovaly s Evou současně, pak mi však ukázala záda a valila bomby dál.
Kilometřík stíhal kilometřík, slunko ožehalo jeden krk, uši, ramena, lýtka, nos za druhým, pot se jen linul a všichni běžci úpěnlivě vyhlíželi 16 km, kde byla slíbena druhá občerstvovačka. Ale houby, houby, zlatá rybko, ti hamounci soutěživí na prvních místech nám nebohým vše vypili, asi se báli naší konkurence, takže jsme jen s potem v oku koukli na prázdný kanistr, použité kelímky a valili dál. U studánky byla fronta jak na banány, takže tuto možnost vzdávám. Naštěstí po pár km byly na obzoru malé stružky stékající z kopce, a nikdy mi žádný drink nechutnal tak jako tato voda mísená bahnem, neb z těch kalužiničeček se to jinak nabrat nedalo. Dosud jsem se z toho nep..., a to už je večer :-)
Ale nepodléháme trudomyslnosti, na 22 km má být další občerstvovačka. Krajina úžasná, kolena nebolí, síly nedocházejí, nějaká voda snad ve mně zůstává, ještě že jí máme v těle tolik, takže všechno je vlastně ideál. Jenže 22 km a nic, 23 km a nic, v duchu už sepisuji stížnost a uvažuji o závěti, ale na 24 km jsme jí přece jen dosáhli a opět dobíhám Evu. Vodu liju do sebe i na sebe, před námi další stoupání a v něm už občas někdo leží, rozhýbává křeče, které už se do mě taky pouští, ale do cíle už je to jen 6 km, a čím rychleji poběžím, tím rychleji tam budu. Eva stále kousek přede mnou, vedro láme rekordy, v duchu závidím Berďovi a Štěpánovi, kteří už jsou jistě v cíli a dávají si vychlazené pivko.
Ale pak už je tu 29 km a závěrečný seběh, koukám na hodinky, tentokrát jsem manipulaci s nimi zvládla, a vidím čas běhu cca 3:23. Hecnu se teda a nařídím si doběhnout do 3:30. Nejsem tak dobrá počtařka jako Lenkačlenka, tak se mi to nepovedlo tak dramaticky jako jí na maratonu v Praze, ale časem 3:29:55 jí silně konkuruji v doběhu za pět minut dvanáct. Eva to dala cca o 20 vteřin rychleji za 3:29:33, takže jsme si rozebraly 8. a 9. místo v kategorii. A k našemu překvapení ani stoupající hvězda Berďa nám moc neunikl - jeho čas byl 3:26:37, takže jsme mu dost slušně šlapaly na paty. Jen Štěpán se mám trhl a doběhl si pro celkové 28. místo s časem 2:25:37. A protože se mohlo soutěžit i ve dvojicích, a časy se zde sčítaly, vybojovali si s Evou v této kategorii krásné třetí místo a získali medaili. Jelikož jsme to však nevěděli, prošvihla Eva své vystoupání na stupně vítězů, neb jsme spolu v tu dobu dřystaly ve sprše. Ale sláva jim a sláva celému hezkému, ač náročnému a propocenému dni. A Dolní Moravo, jednou se k tobě vrátím, budu se kochat, všecko si fotit... Zítra ale ne, to jdeme na Lysou s Majklem :-) :-)


Noční běh na Ondřejník

účast: Evča a já
doprovod: Štěpán

termín konání: 6.6.2015
čas startu: 22:00
délka tratě: 14,5km
převýšení: 830m
povrch tratě: asfalt, tráva, šotolina

       Na závod jsme přijeli o hodinku dříve. Hned jsme se zaregistrovali, startovné bylo dobrovolné, tak jsme přispěli a pak jsme se šli připravovat k autu. Já byl převlečen, takže jsem se trošku rozcvičoval a čekal než se půjdeme rozběhat. Eva se Štěpánem připravovala batůžek s jídlem a pitím. To jsem trochu nechápal. Samozřejmě jsem jim radil, že je to zbytečné, že si mají prostě vzít čelovku a hotovo. Pak jsme se šli rozklusat a různě jsme klábosili, kdo se kam chystá, jaký asi bude dnešní závod a tak. Zvláštní ambice jsme nikdo neměli. Já chtěl vyběhnout někde vpředu, Eva někde v chumlu a Štěpán, že půjde s ní jako doprovod. Myslel jsem si, že je nás asi padesát, ale běželo celkem 32 lidí. Tma už pokročila. Před startem jsme se dozvěděli, že v sedle mezi Skalkou a Ondřejníkem bude i pití a občerstvení. Ze známých tváří jsem si všiml hlavně Vladana a Dana Šindelků. Potom už jsme stáli na startovní čáře připraveni vyběhnout. Popřáli jsme si dobrý běh a vyrazili. 
       Brzy po startu se řadím kolem čtvrtého místa za bráchy Šindelky. Dana předbíhám hned v prvním stoupání. Po prvním kilometru na chvíli kufrujeme a ztrácíme cennou minutku času, znova obíháme půlku peletonu a řadíme se zpět do původních pozic. Vpředu mi utíká Vladan s Tomášem Bobkem. Jsem třetí a za mnou někdo zdatně funí. Na nic nehledím a běžím si své. Čelovka tzv. Bludička mi svítí skoro až na zem. Naštěstí borec za mnou má zapnuté dalkáče, takže občas něco vidím a také svítí měsíc. I tak hrbolatější úseky cítím pod chodidly a raději běžím mírně zadrženě, abych se někde nerozbil. Vrstevnice od Kubalanky přes Ondřejník sedlo až nad Starou salaší je velmi příjemná a skvěle se běží. Pak následoval docela výživný úsek na sedlo Skalky, ale vše zvládám fajně v celoběhu. Tady si již pomýšlím na celkové slušné umístění. Do sedla Ondřejníku jsem byl ještě opatrný, posléze však na asfaltu přidávám. U turistické chaty se pokračuje dolů po modré, což vím, že je docela kamenité a nepříjemné. Ke konci mě dobíhá a předbíhá Maťaťa. Nevím kdo to je, jen to tak čtu ve výsledcích. Naštěstí drsný seběh lesem brzy končí, přecházíme na asfalt, takže jsem ho zase dal a valil bomby do cíle. Tam jsem dokonce zjistil, že jsem druhý. Vladan běžel tak rychle, že asi minul nějakou odbočku.
       Vyklusal jsem Evě naproti. Oba jsme ji se Štěpánem mohutně povzbuzovali do finiše. Zaběhla také výborně. Vlastně jsme s Evou vyhráli naše kategorie, takže splněno na sto procent. Užili jsme si vyhlášení, pivko, polévku i rautík. Prostě to byl takový menší, domácí závod s příjemnou komorní atmosférou a už se moc těším až si tam za světla zajedu potrénovat, protože to bude fakt vychutnávka. No a co s načatou nocí? Děcka odjeli domů spát a já jsem si tedy zašel na Lysou. Pár rovinatějších úseků jsem i běžel, abych nebyl úplně trapný.A než jsem vyrazil se jedna borka  ptala : A co je na Lysé? Tak jsem jen řekl: Kolem čtvrté tam bude krásně svítat. A měl jsem pravdu. Ovšem to už je zase jiný příběh.

Výsledky:

1 1 Bobek Tomáš 1*08*32 M 18-34
2 1 Stoszek Jan 1*13*18 M 35-49
3 2 Maťaťa Viktor 1*13*40 M 18-34
4 2 Václavík Michal 1*13*50 M 35-49
5 3 Šindelek Vladan 1*14*45 M 35-49
6 3 Kopeček Petr 1*19*35 M 18-34
7 1 Šindelek Daniel 1*19*49 M 50+
8 4 Kubiczek Zdeněk 1*22*34 M 35-49
9 4 Stojanovic Teodor 1*23*08 M 18-34
10 2 Maršálek Tomáš 1*23*18 M 50+
11 5 Rusina Petr 1*24*07 M 35-49
12 5 Themer Kryštof 1*25*46 M 18-34
13 6 Hrčen Richard 1*25*46 M 35-49
14 7 Prchař václav 1*27*58 M 35-49
15 8 Matěj Otakar 1*28*35 M 35-49
16 9 Zeman Jiří 1*28*50 M 35-49
17 6 Mýlek František 1*29*52 M 18-34
18 7 Melotík Lukáš 1*31*15 M 18-34
19 1 Pavliskova Zuzana 1*32*54 Ž 18-34
20 2 Piechowicz Kateřina 1*33*35 Ž 18-34
21 8 Šproch Filip 1*33*39 M 18-34
22 10 Mahdal Jakub 1*35*00 M 35-49
23 9 Vrabec Vojtěch 1*35*42 M 18-34
24 1 Paříková Eva 1*36*29 Ž 35-49
25 10 Kosek štěpan 1*36*30 M 18-34
26 11 Kokeš Jiří 1*37*25 M 35-49
27 11 Pavliska Jakub 1*40*39 M 18-34
28 12 Bořík David 1*48*39 M 18-34
29 12 Wrobel David 1*48*39 M 35-49
30 13 Poledník Marek 1*50*12 M 35-49
31 2 Němcová Jana 1*59*50 Ž 35-49
32 14 Brantál Leoš 1*59*50 M 35-49