I am Ironman

       Od včerejška jsem Železný muž. Nic podstatného se sice v mém životě nemění, ale je to přeci jen takový zvláštní zlom ve vytrvalostním snažení člověka, který prostě žije ultra v jakékoliv formě. Nebyl to ani nejdelší, ani nejtěžší závod, který jsem absolvoval, ovšem specifikum je právě v těch třech různých disciplínách, které je třeba zvládnout a na konci Vás čeká silný emotivní zážitek. Prostě na prvního, skvěle zvládnutého Ironmana se asi jen tak nezapomene.
       Všechno to začalo již před třemi lety, kdy jsem si pořídil silničku za účelem, že jednou na ni zajedu cyklistickou část železňáka. Triatlony už pár let jezdím, silniční i ty terénní, ale na dlouhý triatlon jsem sebral odvahu až letos. Poctivě jsem trénoval, příprava byla opravdovým požíračem času a doma z toho nadšení moc nebyli. Teď jsem rád, že cyklistiku mohu odložit lehce stranou a naplno se věnovat té největší vášni a tím pro mě zůstává stále běh.
       Ale zpět k závodu. V pátek ve dvě jsem přijel do Otrokovic, ubytoval jsem se poblíž místního štěrkoviště na penzionu Jezerka a šel se registrovat k závodu Tufo Moraviaman 2015. Startovné bylo pěkně mastné, ale v balíčku nacházím velmi kvalitní kompresky, funkční tričko a pár drobností, hlavně různé nálepky na přilbu a kolo a startovní číslo 175. Byl jsem tam celkem brzo, takže jsem si šel pak lehnout na pokoj. Než jsem začal dřímat, tak jsem si ještě přebral, proč tady jsem a co zítra udělám. Cíl první byl prostě dokončit, dále jsem přemýšlel o možných časech. Kolem 13h bych byl asi mírně zklamán, ale záleží na podmínkách a spoustě okolnostech, např. jestli nebude nějaký hurikán, či jestli nepíchnu obě kola anebo nějaký nepříjemný pád. No raději nemyslet. Za 12 hodin, to by bylo fajn a na to mám natrénováno, ale musí se dařit i po těch technických stránkách. Za jedenáct hodin, teoreticky je to možné, ovšem když do toho dám třikrát vše a když mi bude i voda hořet. Tak jsem se malinko prospal, najedl, dorazil kolega Roman, který bude se mnou na pokoji. Trochu jsem si nachystal věci, srovnal a přerovnal hromádky a s kolegou rozebral různé věci tam i zpět a co a jak a tak. Posléze jsem se setkal s Daliborem a Tomem, takže v tom nebudu až tak sám, pak potkávám i Pokyho, což je paráda. Ten má za sebou skvělý úspěch z Czechmana (půlka). Ze všema pokecám, probíráme možnosti a na co se cítíme a podobně. Ještě si dávám večerní pivko, chtěl jsem i něco sníst, ale mají plno, takže bych čekal přes hodinu. Jdu na pokoj, něco sním, dochystám věci a jdu spát. Ráno vstanu v pět, start je v sedm. Uděláme veškeré nutné procedury, sebereme kola s kolegou a jedeme v šest do depa. Tam si to v klidu naskládám a připravím neoprén, věci na cyklo a na běh. V 6:30 se soukám do neoprenu, tepovka se zrychluje, opravdu se moc těším, počasí zatím v pohodě. Nabuzuju se, že to tu prostě dnes střelím, že to budu prat jako tenkrát s Koudym na Oravě. Už není čas na pochyby, jsem z VZS, jsem týmová jednička a jsem v životní formě. Rozplavu se, vylezu z vody a užívám si před startovní horečku. Všude kolem vymakaná těla v neoprénech, cítím se jak na Hawaii.
       Je sedm. Lezeme do vody po kolena ke startovní pásce, rychle si upravím brýle. Odpočítávají poslední vteřiny a najednou prásk, zhruba 370 těl se noří do vody a začíná se mohutně pádlovat. Hledám si cestu, snažím se orientovat a srovnat si styl, jako obvykle je to pěkná masovka. Nikde nespěchám, plavou se tři okruhy, pokaždé s vyjitím na břeh. První dvě kola plavu slušně, ale lehce se šetřím, ve třetím okruhu už mám dost místa, rozhlížím se, abych držel směr a přitvrdím, pořádně rozkopávám nohy, abych je na kolo neměl úplně ztuhlé. Přeplavávám některé borce a prsařské pomalíky dávám o kolo. Z vody lezu 35. a pod hodinu, tak to je bomba. Hurá do depa, dávám si na čas a chystám se pomaleji než většina ostatních. Teďka kolo pod šest, to půjde, budu rubat. Musím se napít a vyrážím. Nasazuju tempo, hlavně si uvědomuji, že spousta skvělých cyklistu teprve jde z vody a v prvním kole mě prostě pár desítek borců semele. Nehledím na ně, na tachometru mě zajímá jen evridžovka čili average speed. Musím ujet čtyři kola, každé po 45km. Sleduji trasu i okolí, soustředím se jak kde řadím a jak pak v dalších kolech. Trasa je fajn, akorát u Kvasic solidní kopec tam i zpět, takže osmkrát přes. V prvním kole jde dobře, ale chystám se na pozdější trápení. V každém okruhu sním malý gel, půlku banánu. První kolo slušné, průměr držím za 32,5kmh. V druhém kole si to stále užívám. U občerstvení jen přibržďuji na dvacku a beru láhev s vodou nebo banán. Holky to podávají přesně. Sním i jednu musli tyčku. Musím jíst, ať mám síly do běhu, tohle totiž není ten pravý závod, je to jen výlet, kde si držím průměr, na který mám a ten klesl na 31,7kmh. Třetí okruh začínám pozorovat lehkou únavu dolních končetin a pěkně osezenou prdelku. Taky nám trochu sprchlo anebo sprchne až ve čtvrtém? To už si nevzpomínám. Ale mokrý jsem byl. Nevadí, zase uschnu. Průměr dál klesá na 31 za hodinu. Ve čtvrtém kole beru další vodu a toustíček, trojhránek se stopami sýru i salámku, nu což vše je jednou poprvé, snad mě to nezabije. Rubu čtvrté kolo, zase se mračí, pár zanedbatelných kapek spadlo, dojídám zbytek tyčinky, abych stihl ještě trávit. Téměř dopíjím svůj ionťák, voda mi zbyde. Směrem k obrátce v Kotojedech valíme proti drsnému větru. Už se to otočí, zoufám si. Pak vítr v zádech, už jsem klesl k 30,3, ale zvednu to a dám pod šest hodin. Ještě ten zkur.... kopeček, ale fajný byl s větrem v zádech. Dokonce jsem i předjížděl pár borců, ale těžko říct, kdo byl v kterém kole. Hrnu to do Otrokovic, poslední pití před běžeckou částí, pak se budu občerstvovat v běhu. Potkávám již spoustu vyběhnuvších. Zakončuji kolo pod šest, evridžovku jsem uhlídal na 30,51 kmh. V depu opět v klidu, chystám tělo i mysl k běhu. Už jen maraton. Do prdele, co si to namlouvám, jsem napůl rozbitý a myslím si, že poběžím pod 3 a půl? Rychle spočítat reálné šance a určit si tempo. Mám čtyři hodiny času a poprvé mě napadá, že bych splnil i těch 11h. Ale nejdřív přece jen vyběhnu. Nohy jsou ztěžklé, chodidla stále jakoby v tretrách a otlačené od pedálů. Vymýšlím nějaké srovnání. V Holandsku jsi měl 60km v nohách, rozbitý totálně, válel ses v prachu a chtěl si vzdát u nejbližší občestvovačky. A pak ses postavil a uběhl zbývající maraton. Tak co? Teď jsem docela v pohodě. Od prvního kola stíhám jednoho cyklistu za druhým z těch 140, kteří mi ujeli. A nechci je doběhnout všechny. Běžím si své tempo. Sluníčko svítí a dělá se teplo, bude třeba více pít, už běžím a asi se více zapotím. Cítím nutkání na malou a tak teda jdu. První zastavení již na druhém kilometru. Však se nic neděje. Celé kolo bylo v kuse. Aspoň vím, že ledviny fungují. Při běhu mě čekají čtyři čtvrtky, to se dobře počítá. Na konci té první dobíhám Pokyho. Něco málo dřístnem a jdu před něj, protože si běžím své. A Poky ten už rube do třetího kola. Občerstvení je v podstatě každých 2,5km, první dvě kola si dávám kolu a vodu. Sním kousek banánu. Hlad sice nemám, ale prázdnotu v útrobách vnímám. Třetí kolo je nejtěžší a nejpomalejší, chodím každou občerstvovačku, zase beru více ionťák a vodu, dokonce se úplně mlsně zakousnu do melounu! Já nesnáším a nejím melouny, je mi z nich na blití! No a jak mi chutnal, člověk se stále učí něco nového. Nic jsem nevrhnul a příjemně posilněn, opět rozbíhám. V každém kole se snažím pozdravit či kývnout na známou tvář. Hlava si přemýšlí, aby se zabavila. Je nás tu přes tři sta, tak blízko sebe a přitom každý tak osamělý se svými cíly, filozofií a myšlenkami. Chvilku je mi smutno, že si málo povídáme. Každý rube jak cyp. Opravdu nás to tak baví nebo se za něco trestáme? Proč se někdo křečovitě šklebí a jiný usmívá? Aspoň René Gregořica vždycky zavolá: Héj tak co běžec, gde sí? Zajel luxusně kolo, 19. čas a pod pět, je to pan cyglista. Ale při běhu ho v každé osmince maratonu stahuju. Ani v tom třetím utrápeném kole nevěřím, že bych ho mohl doběhnout. To už si prostě pohlídá. Běžím do čtvrtého kola, už žádné jídlo, jen trochu tekutin dle potřeby. Už jenom udržet tempo. Konečně jeden borec mi hlásí, že je 9:50 od startu a že to dáme pod jedenáct. Že by? Až tak dobře, no zkusíme. Splín a melancholie třetího kola je dávno pryč. Smrdí mi to cílem, dokončením prvního Ironmana a jdu v dobrém čase. Zase převládne ten pravěký pud zabít a nebýt sežrán a hlavně dýchej a utíkej. Mám už velké potíže jen s tím jak nadechuju nosem a dlouhý výdech a prodloužit krok a plynulé kladení chodidel, uvolnit ramena a vytřepávat ruce a všechno harmonicky skloubit. Zase občerstvovačky probíhám a chytám jen kelímky, rychle to do sebe chrstnu. Renek už jen asi 2km přede mnou, běží ztěžka, ale hlídá si pod 11h. Já chci víc. Poslední obrátka v Kvasicích. Už se vůbec neseru s mírným stoupáním, křeče se prostě dnes nekonají, mám dokonalý dlouhý krok. Skvěle jsem se prodýchal, tlačil jsem nádech hluboko do bránice a cítím se velmi dobře. Z ostatních železňáků jsou už jen postavičky, které když vidím, tak je prostě předběhnu. Sucho v ústech pořeším až na 40.km, kde si lupnu deci birela. Vítězné pivko je tu. Odhazuji kelímek a peru to dál a rubu a valim a pařim a svítím. Předbíhám Reného, povzbuzujeme se plácnutím a víme, že je to tam. Já, ale stále někoho vídím, a koho vidím toho posekám. Poslední stovky metrů normálně sprintuju, jednička je přece jenom jedna. V cílové rovince si užívám zahlášení jména, potlesk a cílovou bránu se  stupínkem. Zvedám ruce nad hlavu a jsem Ironman. výsledný čas 10:46:19 a 96. místo, v kategorii dokonce 27. Hlavní závod letní sezony dokončen a měsíce příprav a tvrdého tréninku nebyly nazmar.
       Potom jsem si dal kapku cílového šampusu, dostal jsem medajli na krk, zašel jsem si pro diplom s napsaným časem na občerstvovačku pro poctivý třídecák birelu. Renda byl pár minut za mnou, takže byl první ze známých se kterým jsem si gratuloval. Šel jsem do depa, přehrabat věci a převléknout se do pohodlnějšího. Následovalo jídlo, bulgur a těstoviny samozřejmě ve veganských variantách z celkem šesti možností. Organizátoři tam opravdu odvádějí výbornou, poctivou práci. Ještě jsem si potřásl rukou s Pokym. Ten byl celkově 32. a 9. v kategorii za 9:46:24, nadělil mi 59:55. A je to borec nakonec. No a Vabrouch zase vyhrál, tuším po desáté, je to dlouholetý fenomén naší triatlonové scény. Další z kamarádů Tomáš 167. za 11:35, no a Dalibor v půlce kola odstoupil kvůli zdravotním potížím. A soused z pokoje Roman Špičák sice 188., ale v 22 letech první Iroňák a krásné 2. místo v kategorii.
       Kamarádi, stálo to za tu dřinu, i když to asi nebude můj šálek čaje, rád bych si to někdy zopakoval třeba až za dva roky a třeba někde jinde. Rozmanitost těch tří disciplín má prostě své kouzlo a já vím, že někteří z Vás k triatlonu tíhnou, takže doufám, že červíček už tam uvnitř hlodá.

      Výsledky

19 komentářů:

  1. Na clanek jsem dychtive cekal. Napsal jsi ho vemi rychle, jak je Tvym zvykem a jak se na tymovou jednicku slusi a patri. Nevim, co jsem cekal, ale mam pocit, ze to pro Tebe byla temer prijemna "prochazka". Proste pohodicka! :D Jsi pasak!!! Gratuluji a klobouk dolu!
    BOBika

    PS: Nejake fotky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám trochu pocit, že na kole jsem se šetřil, když jsem zkusil těžší převod, nižší kadenci, tak to ty nohy taky utáhly silově, ale pak jsem stejně přepnul na lehčí a šlapal frekvenčně, aby zbylo na běh. A třetí čtvrtka maratonu mohla být o 5-7min. lepší.
      Fotky nějaké snad někde budou na ofišl stránkách.

      Vymazat
  2. Stošo, paráda. Skláním se před tvým výkonem. Zvláště ten čas závěrečného maratonu je prostě fantastický! A jinak díky za skvělý článek. To bylo, jak od Jurka. :-)

    No, a jinak poklona i Pokymu. Paráda!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky!!! Poky

      Vymazat
    2. Ještě, že aspoň někdo ještě dokáže Stošu porazit. :-)

      Vymazat
  3. Stošo, co na to říct??? I mně, češtinářce, prostě docházejí slova :-) Článek jsem zhltla na jeden nádech a aspoň v duchu prožívala každý ten kilák, okruh s tebou. V reálu bych totiž mezi prsařskými pomalíky plavala ještě teď. A souhlasím s Bobikou, v tvém podání to, co je pro nás obyčejné smrtelníky za hranicemi možností, u tebe zní jako výlet či příjemná procházka do světa tvých splněných snů. Obrovský respekt, gratulace, hold nejen tvé multizdatnosti sportovní, ale opět i pisatelské :-) :-) I když trošku tě teď asi budu proklínat pokaždé, když vyjedu na kolo, uvidím svou evridžovku a uvědomím si, že ani na 20km nejsem schopna držet tempo, které ty jsi držel v rámci Ironmana :-) :-) Takže klobouk dolů, Týmová Jedničko

    OdpovědětVymazat
  4. Stošo, ty jsi prostě Frajer s velkým F :-) článek jsem zhltla jako všichni na jeden nádech a hltala každé slovo, i když jsem už věděla jak to dopadlo. Popisuješ to jako by si jel nějaký sprint triatlon a pohodičku a říct si po dvou vražedných disciplínách "už jen maraton" můžeš opradvu je ty (a ještě v takovém čase). Obrovská gratulace ještě jednou týmová jedničko!!!
    Majda

    OdpovědětVymazat
  5. Luxusní článek, výkon ze říše snů ... ještě jednou obrovská gratulace, smekám a klaním se. Good Job Mr. IRONMAN!!!
    Mimochodem Honzo, jak se Ti nyní, den po závodě vstává, chodí ze schodů? Doufám, že lépe, než-li jako bys byl ze železa! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Honzíku, nádherný článek o neskutečném výkonu. Strašně moc ti to přeju, užívej si pozávodní endorfinové naladění, posílám ti obrovskou gratulaci!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Stošo ještě jednou gratuluji, pěkně jsi závod zmáknul. Na týmovou jedničku to nebylo špatný :-). Za sebe spokojenost, pod deset hodin byl před závodem můj tajný cíl. Plavání docela v pohodě. Možná jsem trochu přehnal kolo, průměr něco přes 35 km/hod bylo na mě asi moc rychlé, ale nejel jsem na výlet. A maraton nakonec byl fakt psycho :-(. Na Czechmanovi (půlka) jsem závodil, tady na IRONMANOVI jsem se snažil jen přežít. Přežili jsme oba, super!!!
    Poky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jste prostě borci oba. Dát maraton kolem 3:40-3:45 po tom všem je jak z jiné planety. :-0

      Vymazat
  8. Stošo čtu tvůj článek a do toho slyším muezzina volat Allah akbar.Mám chuť vlézt na ten minaret a zvolat STOŠA AKBAR😊.Gratuluju moc!

    OdpovědětVymazat
  9. Honzo, jsi neskutečný, moc gratuluju!!! Pro mně je to sci-fi... Jsi fakt borec, nikola

    OdpovědětVymazat
  10. Honzo, přidávám se ke všem ostatním . Prostě klobou dolů , jsi fakt frajer, dát maraton v tomto čase po kole a plavání je pro mě zcela nepochopitelné. Gratuluje Ti i Michal , poněvadž jsme mu musela ukázat, jakého borce máme mezi námi. Ještě jednou gratulace. Lenia

    OdpovědětVymazat
  11. Hej zje dobry jak cip!!! To tvoje plavání je pro mě úplně mimo reálný rámec. Udržet se na vodě, neutopit se a ještě se pohybovat dopředu a správným směrem :D. A ty jen hodiny. Kolo a predel, to je známe téma. To si uvědomíš, že žiješ :D. Jj, musíš si říct, už jen maraton, ono je to fakt „jen“ výklus na závěr závodu :D. Vím, jak mě vždy sekne krize na 35 km. Dobrý čas jde do kytek a je mi vše jedno. Zde tak na 20 km krize a dalších 20 km umírání, ty vole, masakr! Prostě si kura rubač! Jj, červíčka si zasel, ale u mě se hned utopil :D.

    OdpovědětVymazat
  12. Jo, je to jednička! Jednička, která mě pobavila i článkem. Koho vidím, toho zrubu! :-)
    Ale Jarek mě taky jako pobavil. Plavat , neutopit se a ještě se pohybovat dopředu a správným směrem :-)))
    Jezdím triatlony dlouho, resp. jezdil. A vždycky jsem si říkal, že toho dlouhého dám. Tak někdy po čtyřicítce, až vyzraju. :-) A plánoval jsem ho se Stošou, on se do toho letos vrhnul po hlavě a bravurně ho zvládl. Já jsem si říkal, že na to už kašlu, že prostě se dá žít i bez Ironmana. Nedá! Jednou ho dám. Dík Stošo!

    OdpovědětVymazat
  13. Krásný dobrodružný příběh...a silné zasnění čtenářů...
    rubal jsi nádherně...gratuluju
    Filip

    OdpovědětVymazat
  14. Honzo si borec. máš môj obdiv a klobúk dole pred týmto tvojim VÝKONOM!!

    OdpovědětVymazat
  15. Vše, co bych k článku chtěl dodat už bylo napsáno. Navíc - určitě Tě už nebaví číst pořád dokolečka, jak jsi dobrý :-)). Ale máš smůlu! I já Ti napíšu, že jsi SAKRADOBRÝ!!!

    OdpovědětVymazat