7:00 budíček. Věci nachystané, všechno domluvené. Žena odvede psa a jedem. V plánu je krásný běh, pak společná procházka po horách, oběd v nějaké fajné restauraci a krásný den zakončíme v bazénu a vířivce. Super!
8:00 marně se snažím nastartovat
9:00 START. Kamarádi vybíhají na Lysou a já s manželkou na tramvaj
9:30 vůbec nejsem zadýchaný, nohy mě taky nebolí, pot mi neteče po zádech, zato mi nemrznou ruce a ani trochu mi to neklouže.
10:20 jsem v cíli. Bohužel ne na Lysé, ale v ostravské ZOO. Místo rachotu v Kameňáku poslouchám ryk kočkodanů, místo propocených dresů se mi cpe do nosu odér šelem, místo výhledu z Lysé hledám skulinu mezi lidmi abych zahlédl slona.
Milí kamarádi, doufám, že jste si dnešní den užili -jako já :(( . Do dalšího roku vám přeji, ať se vždy v pořádku a bez problémů dostanete na start vybraného závodu.
Silvestrovský běh Hrabovou
Musím se přiznat,že když jste se domlouvali na Silvestrovský LC,trochu jsem chtěla být s Vámi,ale Hrabová je naše rodinná a tradiční záležitost. Z Hrabové pochází naše rodina a maminka tam bydlí.
Silvestrovský den jsem začala pracovně. Od 7.00 do 9.30 jsem normálně ordinovala a v 9:35 jsem ještě ošetřovala posledního pacienta. Naštěstí mě zaregistroval brácha,takže o jednu starost méně. Přesto žádné pořádné rozklusání ani rozvičení. Taktika byla jasná - držet se Danušky Škrdové. Po prvním kilometru jsem však pochopila,že Danuška má formu jako hrom a že její nasazené tempo není nic pro mě. Musela jsem trochu zklidnit dech a usadit se v mém tempu. Doběhla jsem minutu a půl za Danuškou,ale opět ve zlepšeném čase,takže spokojenost. Pořadí žen nad 35let jsme si zopakovali ze Štěpánského běhu. Petra,Danuška a já.
Počasí vynikající,atmosféra supr a pěkné zakončení běžeckého roku. Dala jsem i tu práci,že jsem si našla všechny časy z Hrabové. r. 2007 - 54:07, r.2008 - 49:32, r.2009 - 45:14, r.2010 - 44:57, r.2011 - 43:40 a r.2012 - 42:24. Přemyšlím,zda to může jít při mém věku ještě dál.
Doufám,že LC jste si pořádně užili a že budete dál pokračovat v užívání Silvestra u Berdi.
Všem Vám přeji krásné zakončení tohoto roku a do roku 2013 vše nej..nej..nej..
Těším se na Vás 5.1.,kdy už se doufám připojím na LC.
Lenia
Silvestrovský den jsem začala pracovně. Od 7.00 do 9.30 jsem normálně ordinovala a v 9:35 jsem ještě ošetřovala posledního pacienta. Naštěstí mě zaregistroval brácha,takže o jednu starost méně. Přesto žádné pořádné rozklusání ani rozvičení. Taktika byla jasná - držet se Danušky Škrdové. Po prvním kilometru jsem však pochopila,že Danuška má formu jako hrom a že její nasazené tempo není nic pro mě. Musela jsem trochu zklidnit dech a usadit se v mém tempu. Doběhla jsem minutu a půl za Danuškou,ale opět ve zlepšeném čase,takže spokojenost. Pořadí žen nad 35let jsme si zopakovali ze Štěpánského běhu. Petra,Danuška a já.
Počasí vynikající,atmosféra supr a pěkné zakončení běžeckého roku. Dala jsem i tu práci,že jsem si našla všechny časy z Hrabové. r. 2007 - 54:07, r.2008 - 49:32, r.2009 - 45:14, r.2010 - 44:57, r.2011 - 43:40 a r.2012 - 42:24. Přemyšlím,zda to může jít při mém věku ještě dál.
Doufám,že LC jste si pořádně užili a že budete dál pokračovat v užívání Silvestra u Berdi.
Všem Vám přeji krásné zakončení tohoto roku a do roku 2013 vše nej..nej..nej..
Těším se na Vás 5.1.,kdy už se doufám připojím na LC.
ŠTĚPÁNSKÝ BĚH PORUBOU 2012
datum: 26.12.2012
účast: Kača, Leňa, Keňan, Jarek, Koudy, Ruda, Berďa, Bob, Dalibor, Stoša
Na tomto tradičním, svátečním běhu jsme se sešli v silném počtu deseti členů oddílu VZS Ostrava. Od rána to vypadalo na velmi hezký jarní den, teplota v plusových hodnotách, sluníčko se také objevilo a celkem se na start postavilo 126 běžců.
Po startu jsem jako obvykle vyrazil vpřed v přiměřeném tempu. Byl jsem v dobré náladě, nic mě nebolelo a myslel jsem, že bych mohl zaběhnout i slušný čas. Ještě před křižovatkou v Třebovicích jsem ovšem pocítil, že nasazené tempo bylo možná příliš vysoké. Mírně mě to zmátlo, protože jsem se pohyboval ve skupince obvyklých soupeřů. Nicméně jsem pokračoval dál v nasazeném tempu přes Třebky až do Martinova a stále přemýšlel čím to může být, že to dnes tak netáhne jako obvykle. Pak jsem si vzpomněl na článeček na behej.com "Šlápněte včas na brzdu" a uvědomil si, něco pravdy na tom bude. I když se člověk cítí skvěle, podává lepší a lepší výkony, tak prostě někdy to nemusí být úplně ono. Tak jsem se pak již neohlížel na žádné soupeře a prostě si běžel tempo, které pohodlně udýchám. V táhlém stoupání až k Opavské silnici mě postupně dobíhají borci, kteří zřejmě začali trochu klidněji. Ani mě to moc nestimuluje, že bych se měl za někoho pověsit a zkusit to potáhnout. Myslím na to, že je přece krásný den, že to mám jen uběhnout a mít jen takovou tu normální radost z pohybu. Kolem kolejí a nemocnice to vede mírně z kopečka a mě se to zase lehce rozbíhá a jsem opět schopen udržet nějakou tu postavu před sebou. Za křižovatkou u domova sester mě předbíhá Jarek. Správně tuší, že mi to dnes nejede jak obvykle. Jenom tak mimochodem řekne: "Pojď". A já to na chvilenku zkusím, protáhnu krok a zkouším uviset. Ale moc to nejde. Nijak zvlášť ani nebojuju, jako bych to vzdával anebo se mi fakt už nechtělo a byl jsem dost vysílen. Tak na to kašlu, běžím to své a říkám si, že už to nějak doběhnu. Sleduji vzdalujícího se Jardu, jak stupňuje tempo, předbíhá dalšího borce a jak si to dnes užívá on. Do cíle doslova sprintuje. Já dobíhám s několika sekundovou ztrátou, v cíli je mi trochu zle, pocit euforie ani nějak neprožívám, spíše jsem jen takový šťastný a spokojený, že jsem to prostě uběhl. Gratuluji Jarkovi, závěr měl skvělý. Dobíhají další Keňan a Koudy, tvrdí, že mě viděli, že se blížili a měli mě na mušce, a možná kdyby to bylo o něco delší, tak mě dají. Pomyslel jsem si: "Hmm jasně". Závod byl celkově fajn, pro mě lehce nahořklý, protože jsem se meziročně zhoršil o minutku a něco. No a co. Nevadí. Odpočinu si a připravím se zas na něco dalšího.
Doufám, že ostatní si to užili mnohem lépe a že si splnili nějaké ty osobáčky. Po závodě jsem bohužel spěchal na vlak na chalupu, proto jsem si ani nevychutnal pocity a nálady ostatních. Tak hlavně všichni dobře zrelaxujte, ať si můžeme zařádit na silvestrovské etapě na Lysou.
účast: Kača, Leňa, Keňan, Jarek, Koudy, Ruda, Berďa, Bob, Dalibor, Stoša
Na tomto tradičním, svátečním běhu jsme se sešli v silném počtu deseti členů oddílu VZS Ostrava. Od rána to vypadalo na velmi hezký jarní den, teplota v plusových hodnotách, sluníčko se také objevilo a celkem se na start postavilo 126 běžců.
Po startu jsem jako obvykle vyrazil vpřed v přiměřeném tempu. Byl jsem v dobré náladě, nic mě nebolelo a myslel jsem, že bych mohl zaběhnout i slušný čas. Ještě před křižovatkou v Třebovicích jsem ovšem pocítil, že nasazené tempo bylo možná příliš vysoké. Mírně mě to zmátlo, protože jsem se pohyboval ve skupince obvyklých soupeřů. Nicméně jsem pokračoval dál v nasazeném tempu přes Třebky až do Martinova a stále přemýšlel čím to může být, že to dnes tak netáhne jako obvykle. Pak jsem si vzpomněl na článeček na behej.com "Šlápněte včas na brzdu" a uvědomil si, něco pravdy na tom bude. I když se člověk cítí skvěle, podává lepší a lepší výkony, tak prostě někdy to nemusí být úplně ono. Tak jsem se pak již neohlížel na žádné soupeře a prostě si běžel tempo, které pohodlně udýchám. V táhlém stoupání až k Opavské silnici mě postupně dobíhají borci, kteří zřejmě začali trochu klidněji. Ani mě to moc nestimuluje, že bych se měl za někoho pověsit a zkusit to potáhnout. Myslím na to, že je přece krásný den, že to mám jen uběhnout a mít jen takovou tu normální radost z pohybu. Kolem kolejí a nemocnice to vede mírně z kopečka a mě se to zase lehce rozbíhá a jsem opět schopen udržet nějakou tu postavu před sebou. Za křižovatkou u domova sester mě předbíhá Jarek. Správně tuší, že mi to dnes nejede jak obvykle. Jenom tak mimochodem řekne: "Pojď". A já to na chvilenku zkusím, protáhnu krok a zkouším uviset. Ale moc to nejde. Nijak zvlášť ani nebojuju, jako bych to vzdával anebo se mi fakt už nechtělo a byl jsem dost vysílen. Tak na to kašlu, běžím to své a říkám si, že už to nějak doběhnu. Sleduji vzdalujícího se Jardu, jak stupňuje tempo, předbíhá dalšího borce a jak si to dnes užívá on. Do cíle doslova sprintuje. Já dobíhám s několika sekundovou ztrátou, v cíli je mi trochu zle, pocit euforie ani nějak neprožívám, spíše jsem jen takový šťastný a spokojený, že jsem to prostě uběhl. Gratuluji Jarkovi, závěr měl skvělý. Dobíhají další Keňan a Koudy, tvrdí, že mě viděli, že se blížili a měli mě na mušce, a možná kdyby to bylo o něco delší, tak mě dají. Pomyslel jsem si: "Hmm jasně". Závod byl celkově fajn, pro mě lehce nahořklý, protože jsem se meziročně zhoršil o minutku a něco. No a co. Nevadí. Odpočinu si a připravím se zas na něco dalšího.
Doufám, že ostatní si to užili mnohem lépe a že si splnili nějaké ty osobáčky. Po závodě jsem bohužel spěchal na vlak na chalupu, proto jsem si ani nevychutnal pocity a nálady ostatních. Tak hlavně všichni dobře zrelaxujte, ať si můžeme zařádit na silvestrovské etapě na Lysou.
LC 08 Ostravice-Železniční přejezd aneb My se tmy nebojíme!!!
A je to tady!Období vánočního shonu, nejkratších dní, nejdelších nocí a dlouho očekávaná noční etapa Lysa cupu, tentokráte z Ostravice-železničního přejezdu.
Zdá se, že dlouho avizovaný Mayský konec světa přečkáme bez úhony, a tak v sobotu 22.12.2012 dopoledne odesílám email. Email narychlo a na poslední chvíli s otázkou: Rudo, budeš mít volné místo? Program dne je zcela jasný. Dopoledne pracovní, následované cestou městskou hromadnou dopravou směrem prajzská svrchovanost, abych v 15:15 u kruháče, vyhlížel Rudovo lidové vozítko. Kromě nás dvou, si lidového luxusu užívají i dva studenti Hrabůvského gymnázia. Cesta za občasné konverzace ubíhá příjemně a hladce, což v konečném resumé dokazuje i padesátiminutové časové okno před startem etapy. Část tohoto okna využíváme k psychické koncentraci a debatám (sázkám) na téma Honzových nových bot. Za okny koncernového Golfu se začíná pomalu šeřit a my usuzujeme, že je ta pravá chvíle na předstartovní zahřátí. Svěřujeme klíče studentům a vybíháme od kolejí, u kterých parkujeme, k lanovému centru Opičárna. Cestou potkáváme ne dobře vypadajícího člena VZS Fida. Chudáka zastihlo asi něco horšího než rýmečka, proto má můj odbiv i údiv najednou. Parkoviště u Opičárny je poseto auty a i tady potkáváme další členy VZS. Stihneme se pozdravit s Jarkovou grupou (pozn. autr.- měj na mysli Jarek, Berďa, Deni, Ivon) a Bobikem. Ale to už je zhruba patnáct minut do startu a právě teď je ten správný čas vyrazit zpět k autu. Cestou po posypané, mírně klouzající a zasněžené asfaltce ještě stihneme prohodit pár slov s Martinem. Než zazní notoricky známé cvaknutí pátých dveří, vše přebytečné odkládáme a důležitý předmět jménem čelovka zapínáme. O pár metrů dále se již ocitáme v prosvítajícím davu cirka dvěstětřiceti podobně smýšlejících jedinců, v kterém se snažíme zařadit k našim týmovým kolegům. Ne všichni jsou přítomni. Po pravici si na poslední chvíli všímám Koudyho a Honzy Stozska, ale to už zní startovní povel a celý dav se šine kupředu. První minuty po startu, můj ušní boltec vnímá jen dusot lidských noh, umocněný zvuky zrychlených dechů. Kousek před vběhnutím na horní parkoviště, registruji čistotu běhu postavičky přede mnou. Postavička jménem Stoša mě v tu chvíli motivuje, a tak krůček po krůčku, tep po tepu, nádech po výdechu, pokračuji směle vzhůru. U místa zvaného Lukšinec si všímám, že náš odstup se nezvětšuje, ale naopak ani nezkracuje. Můj mozek v tom okamžiku zpracovává všechny možné signály, informace a usuzuje, že bude velmi těžké tohoto borce se stoupající výkonností dnes doběhnout. Instinkty mě nemýlily a zhruba s minutovým mankem podávám Honzovi cílovou ruku a netrpělivě společně vyhlížíme dalšího z nás. V časovém okénku Jarkova doběhu, se stihnu i v noci pokochat nad inverzním výhledem, které toto místo nabízí. Vrcholky obalené peřinkou mraků a sem tam v dáli svítící lyžařská sjezdovka, ale to už se kromě Jarka, v cíli objevuje i naše ozdoba něžného pohlaví, Deni. Cestou do Šantánu, se společně s Jarkem zastavujeme v cílové zatáčce a povzbuzujeme právě probíhajícího BoBa. Zanedlouho z tmy vybíhá tandem Martin-Ruda a právě druhý z nich se, za našeho bouřlivého povzbuzování, nutí poznat motto celého Lysa cupu. Díky Deni a Honzovi máme v Šantánu rezervován celý stůl, a tak se nás tady v konečném součtu sešlo nemálo. Vzduchem se, až na pár vyjímek, šíří pozitivní ohlasy a celková spokojenost. Taková předvánoční schůze s přívlastkem oslavy tmy a umělého osvětlení.
Protože co? Protože my jsme VZS a my se tmy nebojíme!!!Těším se na Silvestrovské pokračování….
39. Stozsek Jan cca. 51:0045. Hrubý Daniel 51:5564. Wojtyla Jaromír 54:1473. Krejčiříková Denisa 55:01114. Hegedus Robert 59:10118. Kotek Martin 59:36119. Munk Rudolf 59:39138. Krejčiříková Ivona 1:02:26139. Koudelka David 1:02:30161. Beremlijski Petr 1:04:07166. Doležal Filip 1:04:56219. Malčík Petr 1:11:57
Noční etapa z Ostravice
Nějak mi to nedalo spát, prostě zápis z noční etapy tu chybí. Já jsem tentokrát přicestoval po vlastní ose. Byl jsem celý den lyžovat na Bílé a měl jsem obavy, že budu mírně unaven. Do Ostravice jsem přicestoval po půl čtvrté a pro jistotu jsem se nechal dovézt až k transformátoru. Pár minut jsem čekal na někoho z našich, abych si odložil zavazadlo a připravil se k běhu. Věci jsem si nechal u Boba v autě a společně s ostatními jsme se vydali na start k přejezdu. Cítil jsem se fajn a těšil jsem se, čelovka mi svítila jen úsporně, ale to mi nevadilo, spíše jsem byl zklamán, že jsem opět zapomněl náramek. Dále jsem měl radost, že konečně otestuju nové botky inovejty. Posléze se ukázalo, že to byla správná volba. Boty jsou lehoučké a perfektně drží i na kluzkém podkladu.
Odstartovali jsme o půl páté, začínal jsem z vhodných pozic kolem 50-60 místa a již na asfaltovce jsem chytal dobré tempo a prokousával se vpřed. Nejdůležitějším zlomem v tomto závodu bylo to, že jsem se někde za transformátorem pověsil za MIra, který mě oběhl. Běžel o krapítek rychleji, ale dokázal jsem se přizpůsobit, potáhl mě až k Butořance, pak se mírně vzdálil. Byl stále na dohled a já byl moc spokojen, že mi to dnes běží výborně. Ještě před Lukšincem jsem šel před Tamaru, což byl další neobvyklý skalp. Na větrech mi hlásili kolem 40. místa a já věděl, že tohle už musím udržet a doběhnout si pro své letošní maximum. Závěrečné serpentiny zvládám bez problémů, snažím se i finišovat, ale nakonec jsem rád, že jsem udržel pozici. Nahoře se hlásím bez náramku. Luďa mě pak do výsledků doplnil, za což mu děkuji. Pak se chvilku vznáším na vlnkách euforie a štěstí a s radostí sleduju jak Dan dobíhá na 45. místě a posléze i Jarek na 64. pozici. Pak dobíhají i ostatní borky a borci z VZS a myslím, že při nočním dobrodružství si každý přišel na své.
Občerstvit jsme se zašli do Šantánu a pak jsme se vydali na dlouhý okružní seběh přes Ivančenu a Albínovo náměstí zpět k transformátoru. Běželi jsme v hojném počtu skoro jako na soustředění a užívali jsme si noční atmosféru. I když moc nemrzlo ke konci jsem již pocítil chlad a měl jsem toho za celý den tak akorát. Noční etapa má vždy své kouzlo pro každého a stojí za to se zúčastnit.
Odstartovali jsme o půl páté, začínal jsem z vhodných pozic kolem 50-60 místa a již na asfaltovce jsem chytal dobré tempo a prokousával se vpřed. Nejdůležitějším zlomem v tomto závodu bylo to, že jsem se někde za transformátorem pověsil za MIra, který mě oběhl. Běžel o krapítek rychleji, ale dokázal jsem se přizpůsobit, potáhl mě až k Butořance, pak se mírně vzdálil. Byl stále na dohled a já byl moc spokojen, že mi to dnes běží výborně. Ještě před Lukšincem jsem šel před Tamaru, což byl další neobvyklý skalp. Na větrech mi hlásili kolem 40. místa a já věděl, že tohle už musím udržet a doběhnout si pro své letošní maximum. Závěrečné serpentiny zvládám bez problémů, snažím se i finišovat, ale nakonec jsem rád, že jsem udržel pozici. Nahoře se hlásím bez náramku. Luďa mě pak do výsledků doplnil, za což mu děkuji. Pak se chvilku vznáším na vlnkách euforie a štěstí a s radostí sleduju jak Dan dobíhá na 45. místě a posléze i Jarek na 64. pozici. Pak dobíhají i ostatní borky a borci z VZS a myslím, že při nočním dobrodružství si každý přišel na své.
Občerstvit jsme se zašli do Šantánu a pak jsme se vydali na dlouhý okružní seběh přes Ivančenu a Albínovo náměstí zpět k transformátoru. Běželi jsme v hojném počtu skoro jako na soustředění a užívali jsme si noční atmosféru. I když moc nemrzlo ke konci jsem již pocítil chlad a měl jsem toho za celý den tak akorát. Noční etapa má vždy své kouzlo pro každého a stojí za to se zúčastnit.
Vánoční kros v Bělském lese
Kdy: 23/12/2012
Kde: Bělák, pilinka a okolí
Trať: cca 5.600 m, ve dvou okruzích (mapa)
Krané počasí, pohodový podklad ... a zatím neoficiální výsledky:
21:14 Poky - 2. v kategorii
22:59 Stoša - 11.
25:00 Koudy - 16.
25:08 BOBika - 17.
26:03 Dalibor - 19.
26:10 Berďa - 21.
26:12 Lenia - 2.
26:35 Ruda - 24.
28:15 Kačenka - 6.
celkové výsledky (z BezvaBeh.)
LC 7 Bezruč - Jak nato
Na této reportáží se podílela firma Sonyericsson, jejichž
telefon, jehož jsem majitelem, nefunguje jak má, a já díky tomu neprodukuji
žádné mikro videa pro naše stránky, tudíž jsem neaktivní a toho si bohužel
někteří všimli :-). Díky
tomuto, mě tři páry očí, systematicky a bez lítostí masírovaly, že musím napsat
článek a v neposlední řadě moje slabé ochranné mechanismy, které se nebyly
schopny čelit této sofistikované přesile :-).
Je sobota ráno… jak jinak, sedám a vyjíždím směr Prajzka,
kde nabírám dva veselé obličejíčky, což mě vždy probudí a míříme do Ostravy, tam
již na nás doma netrpělivě čeká Berďa. Toto, již tradiční složení doplňuje v Paskově
Filip. Ale už z Prazke se začínají probírat tradiční témata, jak je kdo vyspaný
a odpočatý, jak půjdeme druhé kolo, kde necháme auto, zdali se zdržíme na hoře a
jak dlouho, v které hospodě atd. Ještě že ta cesta trvá víc jak hodinu :-). Nicméně
oproti obvyklosti, ony dva tradičně veselé obličeje poněkud šetří úsměvem a
neustále drmolí, a to ve všech pádech, slovo „bezruč“, v kontextu jak to
bude hrozné, zdali si vzít hůlky či nesmeky a to pořád dokola. Vypadá to, jak bychom se chystali, na první
lezení v ledu někde v Himálajích za špatného počasí :-)). My s Berďou máme jasno, hůlky ani nesmeky
nebereme, protože žádné nemáme :-).
Dorážíme na místo, plán je zaparkovat auto u Korýtka, to se
bohužel ani na dva pokusy nepodařilo a více času není, tak míříme k Bezruči.
Dostáváme se lehce do časového skluzu, což by ještě stále nebylo tak zlé, kdyby
holky měly jasno v otázce, nesmeků a hůlek. Tedy navrhuji si to jit
vyzkoušet, což se ukazuje z hlediska času, někde v polovině projektu,
jako nemožné. Pobíháním, testování, hůlkováním, nesmekováním, jsem se
dopracovali k situaci, kdy naše
časová rezerva se blíží nule. Valíme na start.
No a je odstartováno, valím to do tého kopca ni, funím jak
ježek a kuří se ze mě jak z Vítkovic. Naraz přede mnou, pak zamnou, pak zase
přede mnou, pak zamnou a ještě jednou přede mnou a pak už jen zamnou, typ běžce
„Opička“ – Koudy. Povídavý, skotačící, vtipkující, se dožadoval, abych pustil jeho
jako ředitele před sebe, načež jsem mu řekl, že se o to snažím, ale že bych si
chtěl i zaběhat :-) a
pak jeho hlas zeslábl a zmizel za mnou :-). Poté, se objevil další známý hlas, který se taktéž
na mě, již tradičně jen na mě, dožadoval nesportovního chování, abych v hangu
nepředbíhal a já jsem jako vždy tradičně této hlas ignoroval :-).
Kvízová otázka: Kdo to byl od nás? :-) Tak jsem se trochu požduchali :-),
ale to již hang odevzdával poslední své metry.
Po výstupu na téměř rovnou plochu jsem zjistil, že jsem nepřepálil a že
si můžu udržovat své tempíčko. Za chvíli
jsem se přiblížil k jedné s našich ozdob týmu VZS Ivon, kterou jsem
objal, ta však nevykazovala známky jakéhokoliv nadšení, a to ani z pohodového
běhu, natožpak s mého objetí a jen něco slabým hlasem zamumlala. Tak valím
dál, sem tam někoho předběhnu a začíná se ukazovat, že tzv. taktika „start ze
zadu“ s přibývajícím sněhem se stává nevýhodnou, bo hrome, to předbíhaní
je náročné, kurde no ni:-).
Mokré botičky mi krásně kloužou, jakpak by jinak, když podrážka, již je za
horizontem své existence a podobá se pneu monopostu obutého pro suchý povrch.
Sílící vítr mě začíná vychlazovat, ale cíl je každou
vteřinou a každým metrem blíže, takže přežiju :-). No a tak opět vyhlížím další vodníky, říkám si,
Stoša teď má formu, ten už bude daleko a Dana taky nevidím a ehjel. Ojedinělý,
osobitý běžecký styl prozrazuje Dana bez dresu, tak se chvíli šinu za ním, a
pak ho ztěžka předběhnu. V dálce vidím další ozdobu našeho týmu, ale až na
sjezdovce se mi podaří, „vygumovat“ všechny běžce mezi námi. Dan stále zamnou na dostřel a Deni přede mnou.
Dan se ještě pokusil o zvýšení mé tepové frekvence pokřikováním na mě, což mě
trochu vylekalo:-). Po
centimetrech se blížím k Deni, a až v cíli si na ni sáhnu :-).
Luďa bojuje s čtečkou, které se dnes vzpouzí jak pubertální fracek. Dobíhají další, huráááá, jsem na hoře. Valíme
k Majklovi, pak do Šantánu, kde se chystáme na další kolo.
Tradiční skupinku „dvokoláku“
nechtěl nikdo rozšířit a to ani Ruda na mou výzvu. Těším se, vždyť jsem si to
dnes nešel úplně nadoraz, prostě jsem si to užíval, tak druhé kolo bude pohoda
se vším všudy. Již seběh, však prozrazuje, že to tak úplně nebude. Holky, dole
u auta nasazují, premiérově nové nesmeky, za vydatné asistence Berďi (viz foto),
které se však při stoupání Ivon poměrně brzy smeknou a později i Deni. Dole
ještě kolem nás proběhne, náš současný lídr Poky, který si jde ještě jednou
vyběhnout hang, hold pro někoho je Berzuč srdeční záležitost :-). A
jedem… Deni mě táhne a vytáhne až někde nad Lušinec, pak již na ní začínám
ztrácet, až se úplně ztrácím. Prostě mi zvadly nohy a hrozně moc se těším, až
budu nahoře. Nahoru se sotva dobelhám. To se mi tak stát na LH24, tak jsem
zralý na ručník. No a opět Šantán a mudrujem o tým proč, kde, co, jak, s kým
a kdy zase a co nového a Ivon s Deni pokukují jak se dorvat ke krbu :-)).
Takže za týden s čelovkama a s dobrou náladou na
startu ;-)
J;-)
Pořádí: Poky, Stoša, Deni, Jarek, Dan, Koudy, Bob, Fido, Ivon, Ruda, Berďa
Foto: X-Trail, Pepa Team F-M
Video: Miro
Moje sedmnáctá Rajská
Snad nebude panu prezidentovi vadit, že se ujímám popisu nedělních událostí, ale on na to jaksi zapomněl. 9.12.2012 se konala první letošní etapa z Rajské Boudy a opět nás tam bylo hodně. A především se na nás přišel podívat El Prezidento Koudy, který dokonce běžel s námi a běžel dobře. Pod Lysou bylo tentokrát připravené krásné slunečné počasí a první solidní porcička sněhu. Prostě oganizátoři Lysacupu to mají zmáklé v malíku a věřím, že na Bezruč připraví mohutné závěje v hangu. Teplotka byla hluboko čili cca deset stupňů pod bodem mrazu, ale ani toto neodradilo téměř 250 lysacupistů, aby nastoupili na start. Tradičně jsme provedli předstartovní fotku a pak jsme se již rozptýlili v davu. Po startu jsme již běželi každý podle svých možností. Já jsem se cítil po pokažených Visalajích již lépe, ale bedlivě jsem si dával pozor abych začal trošku odzadu a pozvolna se dostal do tempa. Za hospodou U Veličků jsem se stále pohyboval běžecky a tajně plánoval celoběh. Povrch tratě byl slušný, botky držely stopu na sněhu bez zbytečných prokluzů, takže jsem se těšil, že to dneska vyjde. Kolemjdoucí hlasatelé hlásili postup v peletonu kupředu, nálada a euforie stoupala, na větrech se mi podařilo i protáhnout krok a protlačit se až ke 43. pozici, bohužel v závěrečné serpentýnce, mě převálcoval minivláček třech borců a já již nedokázal odpovědět. Tak jsem si závěr vychutnal v klidu a radostně. Na vrcholu to byla úplná Itálie, zasněžené okolní kopce vzdáleně připomínaly nádherné dolomity, sluníčko hřálo, všude kolem uvolněná atmosféra, každý po svém hltal vyplavené endorfínky, vzájemně jsme se zdravili, obdivovali a podávali si ruce. Pak jsme udělali tradiční vrcholovou fotku se spoustou vysmátých tváří. Samozřejmě jsme nezapomněli očistit Majklovu mohylku od napadaného sněhu a věnovat mu malou tichou vzpomínku. Občerstvili jsme se v Kameňáku, někteří i v Šantánu, naposledy jsme se rozhlédli jak jsou naše hory překrásné, jak jsou všude kolem a strašně blízko a jak nám budou celý týden chybět. Potom už jsme běželi dolů, ti nejzdatnější z nás si nandali ještě další okruh navíc, ti slabší jeli rovnou domů.
Tak dobrou noc a na viděnou u Bezruča.
Foto
Tak dobrou noc a na viděnou u Bezruča.
Foto
NÁŠ DEN
Visalaje budu mít už jednou provždy spojené s mým vůbec prvním startem na Lysacupu. 11. 12. 2010 jsem spolu s Deni nervózně přešlapovala po sněhové pokrývce, koukala na vysportované borce a připadala se v této vytříbené delikatesní společnosti krapet nepatřičně. Ani Stoša mě v té chvíli moc neuklidnil. Přiřítil se s megaeuforickým výrazem (který jsem tehdy ještě nemohla zcela pochopit) a narval nám do hlav, že si to máme hlavně POŘÁDNĚ UŽÍT. Než jsme se stačily rozkoukat, byl pryč, a my spolu s ostatními mířily vstříc Lysé hoře…
1. 12. 2012 stojím na startu etapy Visalaje - Lysá znovu. Opět s týmem, s Deni. Ale pár věcí je jiných. Pořádná sněhová nálož nás teprve čeká, přešlapujeme tak po suchém podkladu. Nervózní nejsem a na borce jsem si zvykla velmi rychle (a že je to zvyk velmi příjemný! :)). Navíc jednu borkyni (Deni), která vedle mě nedočkavě poskakuje, vídám téměř denně. A to podstatné - na obličejích nás obou se automaticky rýsuje megaeuforický výraz a obě se těšíme, že si to POŘÁDNĚ UŽIJEME. A taky že jo! :)
Zvlněný profil a neustálá změna tempa mi moc nesedí, ale jinak je všechno fajn. Krajina se postupně mění v ledové království, nejrychlejší již sbíhají a září úsměvem. Moje nohy pořádně těžknou, zbývá poslední stoupání… Slyším Deni a povzbuzování ostatních, známé hlasy mě ženou do posledních pár metrů. Za necelou hodinu dobíhám k hladícímu bodu. Je mi úžasně, zdravím se s VZS běžci a VZS psychickou podporou - díky Majdo a Sabi! Bereme kamínky a jdeme pozdravit začarovaného Majkla. Přece jen trochu přituhuje, a tak se rychle tlačíme do tepla k peci. Postupně zjišťuju, že Deni se mezi borce začlenila opět znamenitě. Vzhledem k vítězství minulé etapy náš tým i tentokrát netrpělivě očekával medailovou pozici. Deni nezklamala! Zisk druhého místo v kategorii žen je o to cennější, že se jednalo o mistrovskou etapu, a tak jsme se moc těšili na vyhlášení :). Vzniklé časové okno a krásné počasí přímo vybízelo k dalšímu proběhnutí, po vzoru minulé etapy jsem s Deni, Jarkem a Berďou dál brouzdala okolními lesy, mírným běžeckým stoupáním na plato Travného. A pak přišlo pár očekávaných chvil slávy, oddílový doprovod tleskal Deni jako o život. Z medaile jsme se těšili úplně všichni! :)
Den to byl nádherný a pro všechny členy VZS Ostrava taky velmi významný. Nejen já a Deni jsme vzpomínaly na náš první LC start, mnozí zavzpomínali na samotné počátky historie běžeckého oddílu VZS, které se datují k 25. 11. 2007. Tehdejší etapy z Rajské boudy se zúčastnili 2 odvážní – Malča a Koudy ;-). Oslava 5letého výročí v našem podání probíhala v podstatě celý sobotní den. Začala už někde na trati, v boji o co nejlepší umístění, abychom potěšili začarovaného Majkla, pokračovala slavnostním vyhlášením naší Deni a byla zakončena oddílovým setkáním u Kačenky a BOBika na vánočním večírku. Sešli jsme se v hojném počtu, cpali se dobrotami a prohlíželi výplody našich dřistů uveřejněných editorem Berďou.
Ten den byl prostě NÁŠ. Co dodat, vzhůru do další etapy!!!
Výsledky VZS: Tuto etapu jsme doběhli na 8. místě, v rámci LC si držíme celkové sedmé místo. Poky ve své kategorii skončil těsně pod bednou, ale i tak skvělý výkon!
24 Poky 00:46:43
63 Dan 00:51:16
68 Honza 00:51:55
69 Jarek 00:52:04
95 Deni 00:53:50
124 BOBika 00:56:09
144 Martin 00:58:10
146 Fido 00:58:17
148 Ruda 00:58:29
159 Ivon 00:59:29
192 Lenia 01:02:15
211 Berďa 01:03:59
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
