Kucííí, já jsem tak šťastná, že jsem to uběhlááá!!! Byl to fantastický zážitek, nezapomenutelný! Děkuji, že jsem se mohla skoro po vašem boku účastnit!:) No, já bych se tam stejně vydala i bez vás, ale rozhodně bych se neobešla bez vašich rad.. Děkuji samozřejmě hlavně mému trenérovi Robíkovi, neboť se mi celé 4 měsíce tréninku věnoval a dokonce se nechal i brzdit mým během, aby Kačenka neměla v té tmě strach (kdoví, třeba by tak ten jeho výkon byl ještě lepší:)).. a před závodem mi stále opakoval: "hlavně to nepřepal, hlavně to nepřepal!". To byla jedna z jeho největších obav a já se to snažila opravdu respektovat!
Dala jsem si za cíl především doběhnout a pokud možno v čase kolem 5-ti hodin, proto jsem se tedy rozhodla zůstat u vodiče, hlavně také po zjištění, že ho dělá sám velký Miloš Škorpil! To byla má další motivace, netrhnout si před ním ostudu!:)
Padl výstřel a "průvod Celetnou ulicí" se hýbal celkem pomalu, tak mě nenapadlo samozřejmě nic lepšího, než si ještě rychle odběhnout na volnou ToiToiku..ale zas tak rychlá jsem nebyla a co se nestalo, Miloš byl fuč! Nezbylo mi, než sledovat hodinky a vzpomínat na všechny ty rady, které mi trenér tloukl do hlavy. Říkala jsem si ale, že pokud krapet zrychlím tempo, musím vodiče přeci dohonit a to se naštěstí asi na 5 km stalo..bylo by to určitě dříve, jenže Miloš se snažil v počátku dohnat 7 min. ztrátu, která padla od výstřelu po proběhnutí startem, aby si byl jist, že všichni, kteří se ho budou držet, budou mít nejhůře 5hodinový čas..(ale je to chytré, že?:)) Takže už se běželo skvěle, lidi povzbuzovali, tleskali, člověk si fakt chvilkama připadal, jako celebrita! A to už jsme opět probíhali centrem a stála tam i máma a tety a já se smála, že "už jen asi 30km"! Úsměv vydržel celkem ještě dlouho.. po dvacátém jsem Milošovi dokonce utekla.. hřál mě asi 12min. náskok a taky jsem ve skrytu duše doufala, že bych se co nejvíc mohla přiblížit Robíkovu času z minulého roku, že?!:)
Taky jste se tak těšili na ty občerstvovačky? Já děsně!!! A od 25km čím dál více.. i sluníčko tak najednou více hřálo a stínu bylo najednou méně.. a já se těšila, jak se kolem nich projdu, začala jsem na nich i více ztrácet. Ale pak jsem se stejně zase rozběhla. Bolela celá pánev, nohy byly jako špalky, každý i malý patník bylo těžké vyskočit a já pořád běžela.. "klást nohu před nohu", opakovala jsem si rady trenéra.. "je to o psychice, je to v hlavě"..
A pak další rána, Miloš me na čtyřiatřicátem předběhl! A co bylo děsnější, že jsem se ho ani neudržela.. to byla ale podpásovka! To už jsem si říkala, že "nikdy více, nikdy více"!! "Už mě k tomu nikdy nikdo nepřemluví!" Ale stále jsem běžela, a celkem v tempu (až na ty občerstvovačky tedy..). Předbíhala jsem dokonce stále nové a nové lidi a někteří toho měli opravdu dost. A na 39 km se najednou objevili kamarádi, o kterých jsem už ani nedoufala, že je ještě uvidím. A oni tak povzbuzovali a řvali, jak jsem "jejich nejlepší bílá Keňanka":) A běželi se mnou skoro půl kilometru a to mi dodalo tolik síly!!! A najednou předbíhám i Miloše a cíl je stále blíž a i ten úsměv se mi vrací a fanoušků přibývá a hudba ze Staromáku už jde slyšet.. běžela jsem jako o život! A najednou je KONEC! Nevěděla jsem co dělat, vynořilo se ze mě tolik emocí, bylo mi špatně, bolela hlava, celé tělíčko, nevěděla jsem, zda si sednout, lehnout.. zároveň pocity štěstí, vítězství nad sebe samou, začala jsem brečet.. no prostě chaos!!!
Teď s odstupem dvou dnů už vím, že si chci maraton zase zaběhnout, i když nohy stále bolí a ani výklus se mi dnes kvůli tomu nepovedl..Ale líbí se mi pokořovat své možnosti a chci ty pocity zase někdy zažít!:D
Vaše Kačenka
Dala jsem si za cíl především doběhnout a pokud možno v čase kolem 5-ti hodin, proto jsem se tedy rozhodla zůstat u vodiče, hlavně také po zjištění, že ho dělá sám velký Miloš Škorpil! To byla má další motivace, netrhnout si před ním ostudu!:)
Padl výstřel a "průvod Celetnou ulicí" se hýbal celkem pomalu, tak mě nenapadlo samozřejmě nic lepšího, než si ještě rychle odběhnout na volnou ToiToiku..ale zas tak rychlá jsem nebyla a co se nestalo, Miloš byl fuč! Nezbylo mi, než sledovat hodinky a vzpomínat na všechny ty rady, které mi trenér tloukl do hlavy. Říkala jsem si ale, že pokud krapet zrychlím tempo, musím vodiče přeci dohonit a to se naštěstí asi na 5 km stalo..bylo by to určitě dříve, jenže Miloš se snažil v počátku dohnat 7 min. ztrátu, která padla od výstřelu po proběhnutí startem, aby si byl jist, že všichni, kteří se ho budou držet, budou mít nejhůře 5hodinový čas..(ale je to chytré, že?:)) Takže už se běželo skvěle, lidi povzbuzovali, tleskali, člověk si fakt chvilkama připadal, jako celebrita! A to už jsme opět probíhali centrem a stála tam i máma a tety a já se smála, že "už jen asi 30km"! Úsměv vydržel celkem ještě dlouho.. po dvacátém jsem Milošovi dokonce utekla.. hřál mě asi 12min. náskok a taky jsem ve skrytu duše doufala, že bych se co nejvíc mohla přiblížit Robíkovu času z minulého roku, že?!:)
Taky jste se tak těšili na ty občerstvovačky? Já děsně!!! A od 25km čím dál více.. i sluníčko tak najednou více hřálo a stínu bylo najednou méně.. a já se těšila, jak se kolem nich projdu, začala jsem na nich i více ztrácet. Ale pak jsem se stejně zase rozběhla. Bolela celá pánev, nohy byly jako špalky, každý i malý patník bylo těžké vyskočit a já pořád běžela.. "klást nohu před nohu", opakovala jsem si rady trenéra.. "je to o psychice, je to v hlavě"..
A pak další rána, Miloš me na čtyřiatřicátem předběhl! A co bylo děsnější, že jsem se ho ani neudržela.. to byla ale podpásovka! To už jsem si říkala, že "nikdy více, nikdy více"!! "Už mě k tomu nikdy nikdo nepřemluví!" Ale stále jsem běžela, a celkem v tempu (až na ty občerstvovačky tedy..). Předbíhala jsem dokonce stále nové a nové lidi a někteří toho měli opravdu dost. A na 39 km se najednou objevili kamarádi, o kterých jsem už ani nedoufala, že je ještě uvidím. A oni tak povzbuzovali a řvali, jak jsem "jejich nejlepší bílá Keňanka":) A běželi se mnou skoro půl kilometru a to mi dodalo tolik síly!!! A najednou předbíhám i Miloše a cíl je stále blíž a i ten úsměv se mi vrací a fanoušků přibývá a hudba ze Staromáku už jde slyšet.. běžela jsem jako o život! A najednou je KONEC! Nevěděla jsem co dělat, vynořilo se ze mě tolik emocí, bylo mi špatně, bolela hlava, celé tělíčko, nevěděla jsem, zda si sednout, lehnout.. zároveň pocity štěstí, vítězství nad sebe samou, začala jsem brečet.. no prostě chaos!!!
Teď s odstupem dvou dnů už vím, že si chci maraton zase zaběhnout, i když nohy stále bolí a ani výklus se mi dnes kvůli tomu nepovedl..Ale líbí se mi pokořovat své možnosti a chci ty pocity zase někdy zažít!:D
Vaše Kačenka
Žádné komentáře:
Okomentovat