Ostravský maraton 2010

Ráno 9.10.2010 vše začalo naprosto klasicky, alespoň u mne, vzbudil jsem, posnídal, vyprázdnil, napil, nachystal si věci k běhu, napil se, vyprázdnil podruhé, nachystal ionťák a šel na tramvaj. Měl jsem sraz s Berďou na zastávce Moravská cca 8.48. Berďa nezklamal a nenastoupil, posléze mi zvoní telefon, že tramvaj jela o 20 sec. dříve, ale že dobíhal, ale už to nestihl atd. atd. pak cestoval jak to šlo, ale na Masarykáči jsme se již sešli kolem 9.20 všichni, dokonce jsme Berdíkovi vyzvedli číslo ať nezmatkuje ve frontě.Pak jsme se jeli převléknout na Čapkárnu, pak zpět, proběhla nějaká rozcvička a rozběhání a už jsme stáli na startovní čáře.
Já osobně jsem se ten den, to ráno, cítil výborně, bylo mi zima, chtělo se mi čůrat(vydržel jsem později až do cíle), trochu mě bolel trochanter major sinister a všechno co se kolem te kurvy upíná nebo začíná, ale nebyl jsem nervozní, tepovka klidná, věděl jsem že mám naběháno a prostě běžím pro čas okolo 3:45 nebo aspon pod 3:50. Jak rychle jsem se ale vyléčil, po prvním kole 30:32, po druhém 1:00:35, tož co to robiš p..o? běhat deset metrů za keňanem? chceš se zase odvařit? ale pořád jsem neměl nějaké tepy, nemám sice ty budíky co všichni, ale citil jsem že jsem sotva na svém prahu okolo 130, ale 12km/h, tož to je divné. Možná mi místo nosní přepážky v nemocnici před 14 dny přišili jeden plicni lalok navíc. Nu, protože se řídím hlavně signály těla, tak jsem si běžel dál jak mě kardiopulmonární aparatus řikal. Pak přišlo poslední kolo, doběhl jsem keňana, ten asi nebyl ve své kůži, ale spíše v kůži etiopana, lokli jsme nějakou vodu do posledního kola, říkám mu, tak zaberem co? Martin už za mými zády volá: běž a udělej rekord VZS, a tak jsem pochopil, že se něco děje (bez dovolení bych před keňana nešel, bo bych zase přepalil a vytuh třeba na 40km), a strašně mě to heclo, že je to zas na mě a že to musim prostě udělat dobře. V lebce se mi začalo přehrávat eye of tiger a další hudební motivy od Billa Contiho z filmů Rocky 123456, a takove to jak Sly běží na ten kopec někde na Urale a řve Dragooooooo atd. Teď mě vlastně napadlo, že jste to asi neviděli?! No tak zpátky k maratonu, na 40km jsem pocítil první únavu, jak prostě nohy bolej celkově, ale nebyly to žádné křeče ani takové ty tlaky v kloubech jak jsem zažil v opravdových krizích, a taky tam byla už ta euforie že to asi doběhnu. A najednou se objevil přítel IB. Bylo to jako sen, už mi opravdu docházelo a náhle tu jede vedle mě na kole a podává mi vodu, stačil mi jen lok a zase jsem byl o krok blíž k cíli, pak mě hecoval že musím vydržet, že běžím neskutečný čas, no byl jsem rád, že jsem tam Ibiho potkal. Díky Bobe! Dále už byla jen zákruta ministoupáček k náměstí, časomíra 3:32:27, pohár, pocit vítězství nad sebou samým, vítání s Martinem, který mi udělal celý závod. Díky Martine! Fakticky jsem si to užil asi jako nějaká etapa lysakapu jak vyběhneš z teho bordela a inverze a nahoře je prostě božsky. Poslední díky patři taky Berďovi, který už dávno předtím tvrdil, čistě matematicky, že podle pulmaratonu, to mám běžet za 3:30. Měl jsem mu věřit a příště taky budu.
Co dodat na závěr, jako kdyby to nakonec bylo nám všem třem málo, nebude jěště někde do konce roku nějaký maratonek? Uvažoval jsem já i Berďa, a nechtěl by keňan odpovědět na můj čas co nejdříve?
Tak zas někdy hoši.Nazdar.