Ostravský novoroční maraton 2012

Rozhodl jsem se teprve před pár dny, v podstatě 28.12.2011 na zimním běhu v Bělském lese, že si opět střihnu novoroční maraton. Ten se konal 2.1.2012 opět v Běláku a stejně jako loni, kdy jsem to běžel poprvé, tak jsem doufal, že bych mohl podat slušný výkon. Kdysi jsem se během vánočních svátku válel u telky, přejídal se a pil větší množství alkoholu. Ovšem poslední dva roky mi nějakým záhadným způsobem stoupá na přelomu roku běžecká forma. Asi je to tím, že se na chvilenku přeruší Lysacup, do Silvestra daleko, tak si již tradičně dávám vánoční kros, Štěpána, zimní běh, silvestrovskou etapu LC a vše má pak vyvrcholit maratonem. Letos jsem měl trochu obavy. Na Silvestra nebyla etapa z Rajské, ale z hřiště, a ta hezky bolela, protože jsem si zase chtěl vylepšit osobák, samozřejmě pak náročný seběh, který jsem taky zvyklý chodit pod 50min., protože traťový rekord nahoru je 51 něco. Pak ještě byla silvestrovská chlastačka s přáteli a ta taky trochu bolela. Nicméně byl jsem odhodlaný vše absolvovat jak jsem si naplánoval.

Ráno 2.1. jsem se vzbudil asi před sedmou, ještě v pyžámku jsem se lehce rozcvičil, abych zjistil, že v kvadricepsech je laktátu docela hodně, že to i v lýtkách dost tahá a že to bude zase bolet. Hned jsem dostal opravdový strach, že se mi kolegové vysmějou jak to pořád přeháním a dávkuju si nad míru. Jenže nyní si zpětně uvědomuju, že strach a bolest je právě to co mě žene dál. Inu nachystal jsem si věci, pití, boty, udělal veškeré přípravy a před devátou vyrazil do Bělského lesa. Prezentace byla v hospodě u Bohuša. Bylo tam pár šílenců podobných mě. Vyzvednul jsem si startovní číslo 23 a hned mě napadlo, že bych to chtěl uběhnout za 3:23. V hospodě jsem vykonal poslední nutné přípravy, nachystal jsem si i maratonské menu, které jsem nakonec ani nepoužil. Pak jsem vyrazil k pilince, kde byl start. Rozběhaný jsem byl celkem dost cca 4km. Stehna sice brněly při každém došlapu, ale říkal jsem si prostě uvidíme, každopádně nesmím vzdát a i s chůzí by to mělo být pod čtyři hodiny, ať není ostuda.

V deset hodin jsme vystartovali. Pár kilometrů jsem se dostával do tempa a již v prvním kole jsme si vytvořili skupinku s Liborem a Pepou. Po prvním kole hlásí Libor: "kdo chce pod 3:15 ať si takhle běží dál." Zaběhli jsme totiž něco přes 23min. Možná jsme pak něco zpomalili, ale jen o minutku na kolo. Běželo se mi celkem hladce. Nohy pořád bolely, jenže jsem to asi nevnímal, držel jsem krok i tempo s klukama. Párkrát jsem se snažil jít dopředu a dávat tempo, ale většinou to přebíral Libor a Pepa, tak jsem se schovával za nimi a viděl, že oni to drží lépe. Trasa okruhu byla hodně dobrá, sice spousta ostřejších zatáček, větší stoupání na pilince a bláto v některých úsecích, ale hlavně bych zdůraznil tyto obrovské výhody: 1. měkký terén lesních pěšinek a cest s trávou i listím, 2.minimum asfaltu, 3.od horního okraje lesa v podstatě jeden velký pozvolný seběh, 4. teplota vzduchu asi kolem 5st., 5. skoro žádný protivítr. Nejdůležitější pro mé tělo byl určitě podklad, vůbec mě totiž nebolely velké klouby a ani plosky, boty fajně seděly a tkaničky dotažené tak akorát.

Uběhlo druhé a třetí kolo, vše probíhalo celkem normálně, v každém kole jsem se snažil něco vypít, po třetím kole jsem snědl část gelu, který tentokrát chutnal a udělal dobře. Po čtvrtém kole přišlo první zděšení 1h 35m!!! Tož to jsme se fakt zbláznili? Kdyby to bylo aspoň o dvě minutky pomalejší, byl bych klidnější. Po pátém kole jsem dojedl zbytek gelu. Energeticky jsem byl na tom dobře a už jsem věděl, že vydržím až do konce. V kapsičce jsem měl hořčík a přemýšlel jestli použít a kdy. Nakonec jsem se obešel. Šesté kolo bylo asi nejpohodovější. Odpoutal jsem se od myšlenek na šílené tempo a myslel na Tarahumary jak si běhají po těch svých měděných kaňonech, smějou se a kopou si ten dřevěný míček. Vzpomínal jsem na Peralbu, jak strašné křeče jsem prožíval a dnes jenom pobolívají stehna a na křeče to vůbec nevypadá. Taky jsem si pořád opakoval všechno je v hlavě, běhej hlavou, tak jak mi říkal Jarda Hrabuška po Jesenickém maratonu. Tak jsem běžel hlavou. Do sedmého kola vynechal Libor občerstvovačku a vytvořil si nesmazatelný náskok. Tak už jsme byli jen já a Pepa. Drželi jsme tempo a užívali si sedmé kolečko. Před osmým kolem jsem chtěl jěště doplnit tekutinu, ale nebyl tam žádný kelímek a nechtěl jsem vzít něčí láhev, navíc ani nezastavuju a běžím v kuse. Vběhl jsem do osmičky v čase cca 2:48, Pepa se občerstvil a získal tedy nesmazatelnou ztrátu na mě. Osmé kolo bylo opravdu nejtěžší. Plně jsem si uvědomoval, že i kdybych lehce zpomalil na 27min./kolo může to být těsně pod 3:15. Na horním okraji lesa jsem pozoroval, že nohy už běží automaticky, následovaly roviny a seběhy, které jsem si užíval snad s úsměvem na rtu, běžel jsem si sám v oblíbeném lese, chvilkama se klubalo sluníčko, všude ticho a klid, žádné řvoucí davy podél tratě, 700-500m před cílem, malinké stoupání, zpomalil jsem, prodýchával k závěrečnému spurtu, který však nepřišel, nohy už prostě nechtěly, asi jsem jen malinko protáhl krok, chodidlo šlo přes špičku a ladně se odvíjelo až k patě, cítil jsem se úplně volný a lehký. Jo to je to, proč to děláme, pro tyhle okamžiky štěstí. Už jsem viděl cíl, poslední mrknutí na stopky, jdu něco přes 3:13, poslední zatáčka a radostně probíhám cílovou branou. Mám za sebou devátý kousek, paráda, svaly bolí, ale klouby celkem v pohodě, žízeň obrovská, radost neomezená. Podáme si ruce s Liborem i Pepou, trochu pokecáme o pocitech a zážitcích a za necelých deset minut balím batůžek a běžím domů 2km za 12min., no a co, mám nárok, však je to jen výklus. Vyhlášení bylo po půl čtvrté u Bohuše, raději jsem tam zajel autobusem. Vybojoval jsem si krásné třetí místo v kategorii a páté celkově, finanční odměny nebyly, doba je zlá, ale příští rok mám startovné zdarma, kdo se ke mě do třetice konečně přidá???