Malofatranská 100

                A je to tu, asi vrchol mé běžecké sezony, co do náročnosti, ale možná ne. ;-) Těšil jsem se a zároveň to ve mně budilo respekt. Přece jen 105 km, což se snad nějak dá, ale k tomu to převýšení 6 800m, to asi prověří fyzické schopnosti každého. Je to sólo závod, takže to nikomu pokazit nemůžu, ale taky mě nikdo nebude povzbuzovat, když budu v krizi - tradiční resumé sólo závodů.
                Je pátek, opět nejsem sbalený včas, tak vyrážím asi s hodinovým zpožděním, což by ještě šlo, kdyby mi tři uzávěrky na cestě nesežraly dalších možná 40 minut a nepřidaly na neklidu. Takže hned ze startu spotřebovávám časovou rezervu a musíme to překombinovat. Autem nepojedu do Fačkovského sedla (cíle závodu), kde mě měl vyzvednout Míra, ale k Mírovi a odtud autem na start. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale už je to takové nepohodlné. Něco po 20. hodině dorážím k Mírovi a asi hodinu nám trvá cesta na start. V Těrchovej trochu hledáme areál, ale něco po 21. hodině jsme na místě. V tělocvičně právě probíhá výklad tratě, chvíli se zastavíme, ale pak jdeme na akreditaci. A už tam to začíná pozitivně. Všichni jsou milí, přátelští a ochotní, což je pro mě velmi zásadní, jak vnímám závod. Vše již probíhá hladce, ne jako cesta. Předstartovní shon polevuje a my si sedáme k půllitru rezavé vody. Trochu mě děsí, jak všichni studují tu trať a pořád se na něco ptají pořadatelů. Říkám si, že bych si to měl projít taky, což později dělám. Při procházení trasy si říkám, že to máme s Mírou prošlé, tedy podstatnou část, tak by neměl být problém. Potkáváme docela dost známých tváří. Mimo jiné i Michala (Navrátil), který mě na P100 roznesl na kopytech, takže jsem cítil, že mám co splácet. Potěší mě SMSka od Lenii, kde píše, ať to zmákneme. Ještě jsem se pořádně nadlábnul a nachystal věci a ani nevím kolik bylo, ale něco před půlnoci, když jsme ulehli spolu s dalším cca 100 lidmi v tělocvičně. Horko naštěstí nebylo, ale přes to jsem se celou noc převaloval, protože mi připadalo, že ležím na holém betonu jak byla ta podlaha tvrdá. Ráno jsem ji zkoušel a byla potažená čímsi měkkým, ale mi to tak vůbec nepřišlo. Miro měl hrubší karimatku a dodal, že kdyby byla ještě o 10 cm hrubší, tak by to bylo akorát. První budík komusi zazvonil v 3:45, to jsem si říkal, že jde asi na jiný závod. Jelikož jsem už spát pořádně nemohl, tak mě mrzelo, že se nestartovalo ve 4, protože by se to možná dalo dojít za světla, ale asi pěkná blbost, protože to bych musel dát pod 18 hodin: To bych dal, ale jen půlku. Mezi 4 - 5 vstávali jednotlivci a v 5 , "povinné" vstávání což jsme měli v plánu. Když jsem uléhal, tak mi trpkly nohy a to vím, že ráno to nebude lepší a nebylo. Začal jsem mít pochybnosti, jestli těch 7 dní po kole do Chamonix bylo dostačujících. Ale vždyť je to jedno, stejně není na výběr a věděl jsem, kolik času bude na regeneraci. Něco málo jsem snědl a šel se rozběhat. Přemýšlím, jestli si brát sluneční brýle. Míra říká, že nebere, protože by pak zavazely, tak se nechám strhnout jeho rozhodnutím a už mi zbývá se namazat padesátkou (opalovací krém). Hodina šestá se přiblížila a Miro váhá, zda-li ještě stihne jít na malou, tak mu říkám, že určitě i třikrát. Na startu se opět potkáváme a najednou start, tak trochu nenápadný, ale u 100 km závodu netřeba řešit vteřiny. Vybíháme všichni najednou, jak stovkaři, tak houbaři (50 km). Po páru kilometrech se to již na asfaltu docela roztáhne. S Mírem běžíme někde kolem 50. místa a i tak se mi to zdá docela rychle, ale startovní umístění je optimální. Ještě Mirovi říkám, že těch třicet před námi půjde dozadu, protože cíl jsem měl, být kolem 20. místa - to bych byl velmi spokojen, do 30. dobré a do 50. žádná hitparáda. A druhou metou bylo dát to za 20 hodin. Miro bohužel nechtěl moc prognózovat, aby pak nebyl zklamán.
                Nohy mě bolí, ale doufám, že to povolí. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude provázet až do cíle, ale podle typu bolesti jsem to tušil. První kontrola v sedle Meziholie (8,5. km), kudy ještě jednou půjdeme. Jdeme za sebou jako husy. Začínáme stoupat na Velký Rosutec, potkáváme první ženu Lindu, pozdější vítězku dlouhé trati (MF100). Je opravdu silný vítr a bojím se, že přijdu o kšiltovku, to bych si pak musel asi dát na hlavu ponožku. Druhá živá kontrola Zázrivá (16,3. km) je s občerstvením. Pole se už začíná roztahovat, ale ještě na sebe vidíme. Něco málo z povinnosti hodím do žaludku a valíme dále. Nekonečně dlouhá asfaltka mi pěkně utavuje nohy a ujišťuje mě, že bolet prostě dnes budou. Někteří na té asfaltce běží, jak by závod šel do finiše, ale my se nenecháme vyhecovat. Stále běžíme v tandemu s Mírou a konečně se dostáváme, za necelé 4 hodiny, zpět do sedla Meziholie na 24. km a máme nastoupáno 2 km. Dávám si půlku gelu, ať to na Stoh pěkně táhne. Vše zatím jde dobře, jen ty nohy mě bolí a začíná mě to zneklidňovat, jestli to fakt dám až do cíle. Při cestě na Stoh potkáváme tajnou "fixovou" kontrolu bez fixu. Jenže problém je to, že o takových kontrolách nebyla zmínka, není tam fix a ani tam není kolonka pro tajné kontroly. Tak mě napadá, že se u té kontroly vyfotíme. Jsme na Stohu. Sbíháme, Miro lehce v popředí a já začínám pociťovat kolena. Snažím se ho dotáhnout, ale musím fakt makat. V půlce kopce se Miro zastavuje a role si vyměníme. Stoupáme na Poludňový Gruň a Miro začíná lehce zaostávat a vypadá, že má nějakou krizičku. Říkám si, těch ještě bude. Vidím 5. kontrolu - Chatu pod Chlebom, ale cesta k ní se hrozně táhne, místy, když ji není vidět, mám pochybnosti, jestli jdu správně. Konečně, Chata pod Chlebom, 32. km. Dobíhám již sólo. Miro asi 5 minut za mnou. Hlásí mi první pochybnosti o dokončení v závodě. Říkám si, tady se restartneš a pak pojedeš jak pila. Velká občerstvovačka s polévkou a čajem, myslím, že v pravý čas. Ještě se ptám na kofolu, protože na předchozích občerstvovačkách byla, ale teď jen za eura v hospodě. Hmm, tak nato není čas hledat hluboko zahrabané eura a stát ve frontě. Rychle tedy do sebe naházím polévku, čaj, sůl a dávám si magnesium, protože mi cukalo v obou lýtkách, ale i tak se tam zdržím 13 minut, oproti plánovaným desíti. Rozloučím se s Mirem, protože to vypadá, že teď už pojedeme každý sólo, alespoň prozatím. Vybíhám, ale moc dobře se mi s "plným" žaludkem neběží. Vím, přejde to, chce to čas a klid. Ještě si říkám, že jsem si mohl vzít klíče od auta a kdyby mě někde předbíhal, tak bych mu je zase vrátil, ale co vyměníme si je na smyčce před stým kilometrem. V hlavě se mi začíná rozvíjet negativní myšlení - stehna bolí, kolena taky, cuká mi v obou lýtkách a přitom, jak běžím, mi začínají křečovat třísla a to jsem ve slabší třetině, kde bych měl překypovat energií a sílou, jako když Němci táhli do Ruska. Chmury začínají silit, když se ozývá více pravé koleno, že to zase dopadne jak na P100. A taková ta klasika, proč jsem tu chodil, nemám na to, že už nikdy žádnou stovku nepůjdu, budu rád, jak dojdu do půlky. Hlava pracuje na plné obrátky, abych se zvednul a povzbudil. Připravoval jsem se nato, musí to fungovat. Na mimice musí být znát, že pod mozkovou kůrou panuje špatné počasí. Všude kolem hodně turistů, ale momentálně nerozdávám úsměvy, nejsou skladem. Předběhnu nějaké dva kluky. První studánka kousek za Pekelníkem, tak se z ní napiju a trochu opláchnu obličej. Dnes slunce fakt pere, ale v těch 1 500 m to zase není tak znát.
                Vítr jen lehce zvolnil. Dotáhli se na mě dva kluci, cosi k nim prohodím a oni na mě, only english, ale i ta angličina nic moc, takže jako ta moje, ale spíše lepší. ;-) Poslouchám a oni to jsou Maďaři - "kesenem setem, hat šer, kijarát" atd. Při klesání pod Suchý si musím hlídat, abych si nenamočil boty, protože by mě to později vytrestalo. Zastavuji u další studánky, opět piju a pouštím je tím před sebe. Při prudkém stoupání na Suchy se dostávám mezi ně - jeden utíká dopředu a druhý "dozadu". Klesání ze Suchého mi dává vychutnat bolest kolen. Říkám si, škoda, že do cíle už to nejde jen do kopce, protože do kopce problémy nemám žádné a dobře to táhne. Chata pod Suchým - kontrola číslo 8, 8 hodina jedna minuta od startu a občerstvovačka. Tady jsem s Mirem před nějakým měsícem zakotvili, tedy jen na chvíli, ale vím, že Miro navrhoval, že se zdržíme jednu noc, protože tam bylo fajn. Beru si magnesium, svou sůl, i když mi ji ochotně sehnali v hospodě, ale byl jsem rychlejší. Jinak jsem si na občestvovačkách zamiloval tatranky, takže téměř na žádné nepohrdnu. Dávám si i Magnesium v rozpustné formě. Na stole ještě vidím hodně ibalginu, tak během pojídání mám krátkou přednášku na toto téma a pak už valím dále. Pří klesání opět potkávám skrytou kontrolu, bez fixu, takže opět fotka. Blíží se polovina závodu. Než dorazím do Nezbudské Lúčky na 51. km, tak pár minut ztratím blouděním, ale mobil s trasou mi rychle ukáže správný směr. Jsem tedy na 9. kontrole, pro houbaře (MF50) konec závodu. Sklízím potlesk, tak dodávám, že je trochu předčasný. Natlačím do sebe banán, tatranku, donutím se i chleba se sádlem, což vůbec nemusím, ale jen abych trochu vyhověl touze žaludku. Žádám o náplast, protože tu jsem zapomněl a začínám lepit počáteční příznaky puchýřů. Později zjišťuji, že s mým časem 8:56 bych byl na bedně na druhém místě. Trochu jsem se zdržel více, asi 7 minut. Jdu do druhé půlky. Ještě odesílám Mirovi SMSku v dohodnutém tvaru (číslo kontroly a čas) a hurá na Minčol, cca 1 000 výškových metrů. Maďaři mi utekli, takže již jdu úplně sám, nikdo přede mnou nikdo za mnou. Potkávám informační ceduli a ta mě utvrzuje, že vstupuji na "cizí území", kde se nesmlouvá, tedy se na noc můžu "těšit" :-D. Došla mi v mobilu baterka, dal jsem tedy druhou, ale ta už mi do konce závodu družice nenašla, takže občas mám pochybnosti, zda-li jdu správně. Snažím se GPSku (mobil) probudit k životu, ale marně. Míra píše "kodovanou" smsku. Na Nezbudské Lúčce má ztrátu 45 minut. Tak si říkám, no snad má po krizi a teď se rozběhne.
                V sedle Javorina má být "fixová" kontrola. Bez mála ji tam deset minut hledám. Tak opět si udělám aspoň fotku. Došli mě dva kluci. Obě tváře už znám. Jeden je takový, pro mě amatér. Vždy běží, aby mě předběhl a utekl a já ho vždy někde potkám, jak je KO. Kontrola je o 50 m výše, no škoda toho času. Krásně běhavá část ke kontrole a občerstvovačce na Martinských holích, vzpomínám, jak jsem tu byl s Orlem před 10 lety na běžkách. Další občerstvovala je tak trochu mimo a proto k ní navádí šipka. Tu bohužel přehlídnu a valím dál po červené, a na další křižovatce (o cca 100 m dále), ještě váhám, kam jít. Sice vidím nějakou budku, ale netuším, že kontrola je právě tam. Domnívám se, že je na kopečku 300m přede mnou, jdu tedy dále. Pořád někdo píská, vždy se zastavím, ale vzdaluji se od budky, až jsem již skoro půl kilometr daleko, tak na mě volá "kontrola". Do prdele, proč mě nevolal hned, zase minimálně 5 minut v háji. Jsem trochu naštvaný, že nevolal dříve, ale než dojdu ke kontrole, tak ze mě negativismus opadne a navíc jsem to podělal já. Docházejí další, ze správného směru, to mi moc nepřidá, ale hlava jasně říká, klid je to jen pět minut a to je nic, žádné stresy. Mezi přicházejícími je i Radek (Šnevajs). Všichni jsou v poho - příjemní, usměvaví, veselí. Venku mi chlápek říká, ať jdu dovnitř, že mi zapíše kontrolu a dá do báglu a dodává, že by na mě možná ještě vyšlo pivo. Pivo, wow, to bych dopřál žaludku, ale nevyšlo. Kontrola vevnitř úplně senzační, je tam veselo ani se mi nechce pryč z toho křesílka. Ptám se, kolik lidi je před námi, říká asi 10. V duchu si říkám deset! Ty vole, to je nějaké divné, že jsem tak vysoko. 63. km, tedy skoro 2/3 závodu a 11:53 od startu. Hmm, no kdybych to udržel, tak fakt jízda. Vybíhám a po 200 m si uvědomuji, že mám nějaké prázdné ruce. Ty vole nemám hůlky. Zase zpět, opět hlava rozkazuje, žádné sprinty, klídek, to by tě jen více odrovnalo, poslouchám ji, jako vždy.
                Přišla SMSka, píše Miro že závod skrečoval. Typuji, že ho nepodržela hlava, a že nic vážnějšího to nebude, škoda. Už je vidět Kľak, ale je fakt daleko. Cedulky 9 hodin na Kľak už mám dávno za sebou. Obvykle si to dělím 2,5. Míra to děli třemi, ale teď je to jasná dvojka. Tak jdu s Radkem. Nahoru mi to táhne výborně, dolu mi Radek mohutně utíká. Šetřím kolena, už dost bolí. Za to ve stehnech mi lehce bolest povoluje, protože z kopce a po rovinkách musím díky kolenům volněji, takže jsou odpočaté. Pravé koleno se ozývá stále více, problémové s P100, takže přetěžuji levou nohu, abych mu ulehčil. Začínám mít opět silné obavy, jestli to nedopadne stejně jako na P100. Před námi tzv. "amatér" - vidí nás 150 m za sebou, tak to fakt musí napálit, protože ani ne o 10 minut později je vidět 500 m daleko a ho nikde. Prudký sešup z Kyčerky je fakt matroš pro moje kolena, až mě v nich pálí. Asi jsem se posunul dopředu, protože na občerstovačce mají pivo ;-). Samozřejmě nepohrdnu 3 dl, i když mě to asi trochu přibrzdí, ale žaludek si to žádá. Pořád se tak nějak dobíhám a předbíhám s Radkem. Začíná se šeřit, tak plánuji, že o půl desáté nasadím čelovku, ale nevydržel jsem to a nasadil ji o čtvrt hodiny dříve. V šeru se mi různé útvary, jeví jako číhající medvěd. A zde silniční pravidlo, důležité je vidět a být viděn, úplně neplatí, protože viděn a cítěn jsem určitě, ale já vidím prd. Přes den jsem chtěl někde medvěda vidět, v noci bych se tomu setkání raději vyhnul. Krátké seběhy střídají krátké výběhy, super běžecká část, jenže ty seběhy mě fakt limitují, musím pomalu a tak mi Radek utíká. Přijdu na Kľak, bohužel chvíli hledám, jak z něj tou správnou cestou dolů a to i když jsem to tu přes den prošel, ale ve tmě to vypadá jinak. Dostávám se do pasáže, kde je lepivé a klouzavé blátíčko. Ano, ono lepí a zároveň klouže. Ani speedcrossy nefungují, několikrát sebou šlahnu a vymáchám se v něm. Ač jdu jak po obrně, píchám kolem sebe hůlkami, nefunguje to. Vzpomenu si na velké téma "přilba", tak ta by se mi tu hodila. Konečně se blížím k Fačkovskému sedlu, kde je vlastně i cíl po 13,5 km smyčce. Tam a zpět po stejné trase. Hledám chatu, vidím blikající světlo, tak se vydávám k němu, ale je to blikačka na závoře, pak už vidím cílový oblouk. Na občerstovačce už je Radek. Máme za sebou 91 km a 5 km nastoupáno. Je tu veselo, dovídám se, že první ještě není v cíli. Můj čas je 17:42. Kalkuluji, že 20 hodin ještě není úplně out, ale když první ještě není v cíli, tak, to fakt nebude procházka. Zároveň vím, že seběhy budou pro mě problémové. Hlavně ztratit co nejmíň. Mám taky obavy z toho, že budu bloudit. Doba na občerstvovačkách se již u mě protáhla z nějakých 3 minut na dvojnásobek. Najím se, napiju, doplním do plna camelback a vyrážím. Ale začíná to pěkně z ostra do kopce. Vidím před sebou světlo Radka, to se pak ale ztratí a chvíli tápu, než se seznámím a pochopím odrazkové značení. Při stoupání po sjezdovce potkávám dvojici (1. a 2.), která už jde do cíle. V žertu říkám klukům, jestli nechtějí vzít můj papír s kontrolami a zajít tam ještě jednou. Ti "překypují" humorem a říkají, že už toho mají taky dost. Hmm, tak to asi bude ještě flamengo, když jsou tak dobře naladěni. Začíná hodně pršet, takže viditelnost se zhoršuje. Nemalá část cesty jde po loukách s vysokou trávou, takže boty jsou durch morké. Něco mě začíná kousat do zad v úrovni ledvin. Je to bágl - nevítaná novinka na závodě. Utahuji popruhy, abych ho měl co nejvýše, ale pravý nejde a čtvrt hodiny s ním střídavě válčím. Vždy mě to donutí znovu, protože už to začíná být hodně nepohodlné. Nakonec se to povedlo, ale i tak jsem " obroušený". O deset minut později potkávám dalšího běžce, který jde do cíle. Prosí mě o vodu, tak mu ji dopřeji. Následuje prudký sešup dolů. Dalšího se již ptám, kolik je mezi námi lidí, abych věděl, jak na tom jsem. Hlas poznávám, vždyť to je Radek, pět minut ho přesvědčuji, že jde špatně, že někde odbočil a teď jde zpět do cíle. Pak mi z kopce za odměnu opět utíká ;-). Potkávám další skupinku třech. Tyyy jo, to jsou ti Maďaři, tak ti mi pěkně utekli. Naposled jsem je potkal na Martinských holích na 63. km. V cíli mi pak Martin (hlavní organizátor + Zuzka) říká, že to nejsou žádní houbaři, ale maďarské elita. Pak potkám ještě jednoho a ten mi říká, že to je na závěr do kopce. Tak jsem spočítal, že bych měl být devátý. Hmm, tak to je hodně nad mé očekávání. Po nejdelších 6,5 km jaké znám, je fixová kontrola. Chvíli před ní, s náskokem několika stovek metrů, Radek. A honem zpět. Ještě vyměním baterku v čelovce. Začínám kalkulovat - Radka už nahánět nebudu, protože v sebězích mi stejně uteče. Takže nyní již očekávám někoho v protisměru, abych věděl jaký mám náskok na pronásledovatele. Ptá se mě anglicky, aaa další maďar, jak to má daleko. Mám 15 minut náskok, je to dost, ale ne moc na flákání se. Do cíle náskok udržím. Potkávám Michala (Navratila), jde s jakýmsi klukem. Mám víc než hodinový náskok, tak chvíli skecnem, říkám jim, že by měli být na 12. a 13. místě. Moc mi nevěří. Říká, že jsem mu to dneska natřel, a já jsem samozřejmě rád, že dnes se to povedlo. Nějaký kilometr před cílem potkávám první ženu, Lindu, ta je kupodivu plná elánu a veselá, tak ji oznamuji, co ví, že je první. Kalkuluji dále, jaký čas asi můžu mít. Určitě to bude pod 21 hodin, ale cesta se táhne. Na cestu dolů sjezdovkou se vůbec netěším, ale musím to z ní dolů valit, protože 21 hodin se blíží rychleji, než jsem čekal a cíl nikde. Konečně cíl, ale nikde nikdo. Zastavuji čas, a o nějakou minutu později se mi zapisuje oficiální 20:54 a desáté místo. Radek již 10 minut odpočívá. Jsou tři hodiny ráno. Říkám si, kde byl schovaný ten jeden. Napočítal jsem jen deset, ale ten prý byl na "pohovoru" s medvědem :-D. S umístěním jsem spokojen, čas mohl být lepší, kdyby ta kolena byly vpoho, ale to slovo "kdyby"…, známe to. Mám hlad, jak jinak. Jídla je tam porůznu dost. Koukám na jednoho, že spí na židli a před ním je načatá vánočka. Tak se jí ujmu a dojedu ji a pak pokračuji v jídle, co najdu na stole. Přicházejí další, ti jsou však zatím na 92. km, takže v mezipřistání. Tak tam tak hodinu sedím, jím, pospávám a bavím. Poté se odkulhám do sprchy a následně do postel v patře. Ráno přijíždí z domu Míra, a tak probíráme, jak to šlo a nešlo.
                Závod to byl náročný a kvalitně připravený, i když někteří si v diskuzi velmi stěžovali. Atmosféru můžu přirovnat k loňskému L4L, fakt parádní atmosféra. Co se týká občerstvení, tak mi to přišlo jako 100 km bufet. Tyhle závody jsou o hlavě, morálu a vůli. I když to je nepohodlné, bolí to, tak vůle musí být silnější, chce-li se člověk dostat do cíle. Takže chce-li někdo nějakou kopcovitou stovku, tak mohu jen doporučit! ;-)

Všechny Foto

Žádné komentáře:

Okomentovat