30. Perla Paprocan

       Na jubilejní 30. perlu jsem se snad těšil již od jara, hlavně proto, že jsem ji tenkrát nedoběhl. Dosavadní bilanci jsem měl tři doběhnuté a dvě ukončené po 35. kilometru. Takže bylo na čase opět dokončit celý maraton. Podzimní sezona zatím probíhá docela solidně, na konci srpna jsem zaběhl slušný tréninkový maraton, takže na perle jsem to chtěl ještě o něco vylepšit. Bohužel jsem necítil, že bych mohl zaútočit na tří hodinovou hranici, ale cíl jsem si vytyčil okolo 3:15. Pokud by ovšem přišla velká krize, chtěl jsem především dokončit.
       V sobotu ráno 21.10.2018 jsem s kolegou z MK Seitl Radkem Lukszou vyrazil na další perlu, pro mě to měla být šestá účast. Cesta utekla velmi rychle, hladce a po půl deváté jsme již parkovali v odpočinkovém areálu u Paprocanského jezera. Nejprve jsme se zašli zaregistrovat. Neměli jsme zaplaceno  startovné elektronicky, ale během chvilky se vše dalo vyřešit na místě. Se startovní taštičkou jsme si šli sednout zpět do auta. V termosce jsem měl horký čaj, času bylo dost, tak jsem v klidu upíjel a špendli číslo na dres. Počasí ten den bylo chladnější cca 5-7st. Pečlivě jsme zvažovali jak se obléknout. Já se chystal běžet svižněji, takže jsem bral krátké elasťáky a oddílové tričko s krátkým rukávem. Velmi důležitým doplňkem pak byly rukavičky, ve kterých jsme vlastně maraton běžel asi poprvé. V studeném větru mi dodávaly pocit tepla a bezpečí, takže jsem nevnímal chlad v okolí loktů a kolen na prvních kilometrech. Vlastně to byly takové obyčejné, pletené rukavičky, které používám, když jedu měnit kola na autě. No ještě že jsem je v kufru měl. Poslední minuty před startem jsem se ještě rozcvičoval, protahoval a poklusával. Zima mi nebyla a vyhlídka na to, že dnes mi horko nebude byla spíše příjemná.
       Minutu po desáté bylo odstartováno. Vyběhl jsem kupředu přiměřeným tempem. Na nikoho jsem se neohlížel, věděl jsem, že spousta lidí běží třeba jen jedno kolo nebo půlmaraton atd. Prostě jsem si běžel svoje. Při každém oběhnutí jezera jsem hezky viděl na časomíru, sledoval jsem problikávající se číslice a odhadoval, kolik že to asi je. První dvě kola jsem zvládl po 31:30, cítil jsem se fajn, ale rychlejší to fakt být nemohlo, to bych po pátém zase skapal. Rázem jsem byl klidnější, že opravdu na tři hodiny neběžím. Užíval jsem si trasu a okolí jezera. Bylo chladno, ale déšť nehrozil, nebylo moc hůlkařů v závodě, maminek s kočárky jen ojediněle a cyklisté v protisměru téměř také ne. Běžci nemuseli tolik kličkovat a obíhat. Přiblížil se konec třetího kola čili půlka, z kapsičky jsem vytáhl tekutý hořčík s B6 vitamínem, abych ho pak na občerstvovačce zapil vodou. Jinak jsem klasicky střídal voda nebo ionťák po každém kole. I čtvrtý okruh proběhl výborně, necítil jsem žádný pokles tempa a časomíra udávala cca 2:07. Tak jsem si řekl, že dnes je ten fajn den a dodělám to tady pěkně a správně, jak se patří. Představoval jsem si čas kolem 3:10 a nepřipouštěl si žádné krize a křeče. V rukavičkách jsem si pohodlně otíral pot z obličeje, pravidelně odsmrkával a dokonce si vzpomněl i na Dana, že ty rukavičky mají opravdu něco do sebe. Například ani prsty nejsou vůbec olepené od gelů a iontového nápoje. Páté kolo jsem si užíval v nepolevujícím tempu, v každém krásném místě jsem si říkal, že v příštím okruhu tu poběžím už naposled. Také protivítr na protější straně jezera už nebyl žádný problém a úplně jsem se natěšil do šestého kola. Časomíra se zase nějak chvěla a nebylo jasné zda je 2:38 či 2:39, no a co, dopadne to dobře. Prostě budu to držet jak to půjde. Motivací bylo i to že jsem obíhal samé pomalejší ojedinělé běžce, kteří byli o kolo či dvě nazpět. Vlastně na konci pátého jsem obíhal Radka, ale jen jsem stihl zavolat, že zkusím kolem tři deset, on zase že rube těsně ku čtyřce. Několikrát jsem zkoušel nastolit rychlejší krokovou frekvenci na posledních třech kilometrech, ale vždycky to zase kleslo do průměru. Ale vůbec mi to nevadilo, spíše jsem se v duchu tomu pousmál, že se o to aspoň pokouším. Taková  hra s rychlostí na konci maratonu. Snad by mě dokázal hecnout jedině nějaký pořádný soupeř. A to, že za mnou bylo 9 kluků, kteří končili v časech 3:15 až 3:30 jsem v té chvíli vůbec netušil. Závěrečných 200m je rovinka a mírně dolů, tak jsem si to lehce zasprintoval a výsledek krásných 3:11:25,75.
       Dostal jsem medaili a diplom, na chvíli jsem sedl, na tváři spokojený úsměv, povolil jsem si tkaničky a šel si pro pití. Než doběhl Radek, zašel jsem do auta pro ručník a smočil jsem se v jezeře, byla zima, takže jen pár sekund. Na bolavé nožky to bylo příjemně šokující. Převlékl jsem se a šel opět na občerstvovačku, tentokrát pro teplé nápoje, čaj s mlékem a kávička s mlékem. Pak už byl v cíli i Radek. Vyměnili jsme si dojmy, docela rychle jsme se sesbírali, naložili se do auta a fičeli domů. Až doma jsem zjistil, že jsem byl druhý. Naštěstí na perle nejde o ceremoniály, ani o kategorie, ale hlavně o silné zážitky.
      

6 komentářů:

  1. Honzo, gratuluji! Zaběhl jsi to parádně! Krásný výkon. Konečně ti ty Paprocany sedly. A pod 3:00:00 to taky jednou přijde. A díky za článek. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Honzo běžel jsi pod své možnosti, to je jasné. Takže příště chcu 2:5?:??. Plán je tedy jasný, běhat asfalt a žádné LC :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Počkej, počkej, já měl za to že ten LC jdete(jdeme) letos na vítěztví v týmech ? :D
      Udržet 4,5/km na M v tý(é)hle kose teď v říjnu není vůbec špatný ! Snaha zrychlit následovaná nezrychlením mi docela připomíná moje pokusy "trénovat" na dráze :O - posila z Prahýý
      PS asfalt je sprostý slovo, fuj !

      Vymazat
  3. I kdybych udržel počáteční tempo 31:30/7km tak by z toho bylo 3:09:00, to byly mé možnosti v ten den. V příští sezoně se chystám na to zase vlítnout. LC vynechat nejde, mám ho prostě v DNA zakodovaný.

    OdpovědětVymazat
  4. Stošíku! Ty tvé úžasné detailní články! 😁😁😁
    A samozřejmě gratulace k výkonu! Pro normální smrtelníky nepochopitelné, nerealizovatelne!

    OdpovědětVymazat
  5. Stošo, jsi borec. Gratulace!

    OdpovědětVymazat