16. etapa LC Malenovice, hotel Petr Bezruč - časovka - jednotlivci

       Tak už to přišlo! V neděli 21.2.2016 padlo moje poslední osobní tabu. A to, že bezručovská etapa nejde běžet celoběhem, hlavně kvůli hangu. Jenomže opak je nyní pravdou. Dokonal jsem poslední lysacupovou trasu v celoběhu. Konečně je to tam, pokud jde o Lysou horu je jakákoliv chůze pro mě zbytečná. Vše se dá běžet. Ovšem také jakou rychlostí a jestli je to vůbec ekonomické? Asi né tak zcela. Již loni jsem si zaběhl luxusní osobák z Bezruče, ale druhou půlku hangu jsem šlapal. Letos jsem hopsal celý hang, ale docvakl mě soupeř Ríša Ručka, který měl původně 20ti vteřinové manko. Řekl jsem si, že to prostě zkusím i na úkor času a umístění. Hned nad hangem mě Ríša předběhl, já se však pověsil za něj a nespouštěl ho z očí. Následující dva šikmé traverzy jsme v tandemu běželi stále těsně spolu, snad jsme i někoho předběhli a strojovým tempem pokračovali vzhůru. Až na cestě, která vede od Ivančeny jsem se odhodlal před Ríšu, protože to byl zrovna takový běžecký rovinný úsek. Pak přišlo další prudší stoupání, ale z běhu jsem nepolevil. Zase jsem někoho dotáhl, ale Tibor, který byl 20 sec. v náskoku mi z dohledu zmizel. Nevadí, jdu dobře a udržím celý běh až na top, pomyslel jsem si. Pak přišel pozvolný úsek v lese pod Malchorem, tady musím běžet fest. Už jsem za sebou slyšel konvoj eliťáků, funěli jak mašiny a ten dusot kopyt, měl jsem fakt strach, tak jsem kurde přydal. I tak mě v zápětí semleli, ale za posledního borce jsem se pověsil. Vybíháme k rozcestníku na Malchoru a mě došlo, že borec mě trochu brzdí tak jdu přes něj. Vběhl jsem do sjezdovky a na chvíli jsem pohlédl vzhůru jestli neuvidím Filípka.
       Filip startoval již kolem 9:45. Zajistil jsem mu kamaráda na doprovod a do hangu jsem vyrazil s nima, abych si pořádně smočil boty. Aspoň nepoběžím svůj ostrý start na sucho. Pak jsem seběhl a čekal na svůj startovní čas. Filda s Dankem nakonec dobře rubali a dali to pod hodinu. Prý to mladému dost klouzalo, ale bojoval statečně. Veškeré drobné rovinky se snažili běžet.
       V závěrečných serpentinách jsem tedy Filipa neviděl a myslel jsem, že jim náskok stačil a že už jsou nahoře. Takže jsem také zkoušel makat co to šlo.  V půlce sjezdovky mě oběhl samotný lídr seriálu Víťa, no tempo hodně slušné. Přiznávám, že jsem to chvilku držel, ale postupně se vzdálil. A před koncem sjezdovky rubal kolem mě Macek a to teda bylo peklo, to se nedalo zachytit ani na pár kroků. No jo, mistr schodař. Fakt bylo hned poznat, že to pere rychleji než Víťa nebo Hudy. Nakonec byli jen dva borci pod 30 minut: Kuba Ambros (opět vítěz) a právě Macek. Byl jsem už téměř nahoře a tentokrát zdatně finišuju do cíle. Valím kolem plotu a už se nechci nikým nechat předběhnout. Jedno malé pípnutí a bylo hotovo. Na vrcholu mě již čekal Filda a to bylo moc příjemné. Hned jsme si sdělovali pár zážitků, já jsem si nezapomněl pohladit hladící bod a šli jsme do Bezručky na čaj. Byl jsem spokojený, jenže zároveň trochu nervózní jak jsem asi dopadl. Tajně jsem věřil na první dvacítku, ovšem reálně jsem si připouštěl i kolem 25 místa, protože jsem si hodně dobře pamatoval selhání v prosinci. Teď to bylo jiné, pocitově jsem fakt šel velmi slušně, z celoběhu jsem byl nadšen, takže jsem byl zvědavý. Až doma jsem zjistil, že je z toho skvělé 17. místo a čas jen 69 sec. za osobákem. V týmech to bez dvojčat nebyl klasický výkon, ale v celkovém pořadí držíme pěkné osmé místo a mohli bychom udržet i po závěru. Takže děcka příště již naposled a máme zase pár měsíců klid.

15. etapa LC Ostravice, Mazák

       V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
       V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.

14. etapa LC Visalaje, parkoviště

6. 2. 2016

11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria

Právě se vracím na hotel z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená končí.

16:10 letiště Kanárské ostrovy

Sedím v letadle a sleduju okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti, a tak se snažím zahánět ji četbou.  Hlavou se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem. Běžet či neběžet, to je oč tu běží…

7. 2. 2016

00:15 Parkoviště Praha

Po šesti hodinách v letadle, kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…

04:40 doma

Jsme doma. Pája, unavený z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit. Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS. Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J

7:30 v posteli

Neustále hypnotizuji hodiny přede mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30 to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí, v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě, že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak to je luxus.

8:30 Porubská

Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou. Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal, než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.

9:00 v Martinově autě

V autě je sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.

10:00 na startu

Stojím na startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.

10:00 až 10:55 na Lysé

Závod začíná a startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat. V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“ již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem dobře??? První stovka???  Štípnu se…já snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok. Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas 55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám i dvojčata a běžíme pak společně dolů.

15:00 doma

Ještě jednou si kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na krásném 8. místě.

13. etapa LC Ostravice, železniční přejezd a závod 3 in 1

       Šest dní po LH24 a 12. etapě LC se v sobotu 30. ledna uskutečnila další lysakapácká šou. Tentokrát šlo o klasickou etapu z Ostravice od železničního přejezdu v pořadí již třináctou, ale navíc ti zarputilejší mohli pokračovat seběhem a dalším výběhem do 3in1, slovy: tři v jednom. Tento vložený závod měl již desáté výročí. Letos z 212 účastníků klasické etapy, vyrazilo 71 odvážných do dvojité porce. Já jsem se rozhodl dát si to po sedmé v historii a tajně jsem doufal, že bych konečně mohl stlačit čas pod dvě hodiny. To ovšem znamená, že v prvním výběhu musí člověk trochu kalkulovat a ušetřit si síly do seběhu k Bezruči a dalšímu výběhu na Lysou. Takže je docela složité makat na body, pípnout čip, otočit se a hned rubat dál. Každopádně jsem odstartoval dole v Ostravici v první třicítce, hlídal jsem si tempo po asfaltu a zahříval se do běžných otáček. Stále jsem myslel, že by to nemělo být úplně na krev. V okolí nad Butořankou přecházíme do terénu, místy je to celkem kluzké, ale cítím že hroty dnes nejsou až tak nejnutnější. V první třetině jsem dokázal i předbíhat a vytvořit si pozici kolem dvacátého místa, společně s Hanysem a Martinem od nomádů jsme se velmi dobře potahovali. Hanys sice bečel, že je zatavený ještě z minula, kdy se ségrou rubali jak cyp v mixu na LH24, ale aspoň jsem se ho mohl držet a sledovat borca z tzv. toptenu. Bylo to poučné, určité oslabení z dvacetčtverky jsem pozoroval také, ale nemusel jsem trpět, to zvládl Hanys i za dva lidi. Takhle jsem se táhli až pod vrchol, kde Honza nakonec zabral, naštěstí nešel do 3in1 a bylo o soupeře méně. Já jsem se opravdu jen odčipoval, otočil a vydal se pronásledovat Martina Mikloše. Ten ovšem nasazoval hůlky, takže severní sjezdovkou jsem běžel první. Ale již v půlce kopce mě předběhl, myslím že měl i hroty, takže šel odvážněji dolů. Já jsem to spíše brzdil, protože seběh skutečně klouzal a bylo to o držku. Dále jsem si vzpomněl na nějaký předchozí z ročníků, kdy jsem zběhl k Bezruči za 17:50 a hangem jsem proletěl jak skeletonista za 90 sekund. Jo tenkrát bylo asi metr sněhu. Jenomže při druhém výplazu jsem už jen chodil, potácel se a pomalu umíral, do Kameňáku jsem přišel zcela zelený a podvyživený jako zombie. Nyní jsem si v klidu běžel, kontroloval skluzy a opatrně došlapoval. Minul jsem i Jirku pankera, protože si hrál na krasobruslařskou exhibici a zřejmě přepálil první výběh. Taky jsem potkal vždy vysmátého nomáda Toma s hůlkama, ten se v hangu kochal pěšky čili chůzí. Pak už jsem byl dole u občerstvovačky, všechno sice hodně studené, ale něco jsem se napil a kousek banánu do ruky a běžel jsem dál. Říkal jsem si, že banán donesu až nahoru, bo nebude čas. Ještě jednou jsem si lokl vody u korýtka a valil k Veličkům. Až sem stále v celoběhu, ale v lese nad Veličkem už byla chodecká pasáž. Vysmátý Tom si krásně rubal s hůlkami a pomalounku se mi vzdálil. Pokud jde o Martina, tan už byl pár minut napřed. Já jsem si to užíval, stále jsem si hlídal rezervičku nad Lukšinec, že třeba půjde do tuhého. Bohužel přede mnou ani za mnou nic, byl jsem lehce ukolébán tempem pod své možnosti, anebo jsem možná nemohl, ale zdatně pokračoval dál. Někde pod větry šel přede mne i Jiřík, dalo se ho držet, ale já nějak nechtěl bojovat. Jako bych si řekl, pod dvě hodiny to asi nebude a Pytlouš je borec jak sviňa a v závěru by si mě stejně povodil. Na větrech mě hecnul Miro, zkoušel jsem zabrat a přiblížit se k Jirkovi, trošku to šlo, ale dvacet metrů už tam bylo tak jsem to sral. Už jsem obíhal Bezručovku a viděl Luďu a Vlaďku, mám to za sebou. Chvilkové nekonečné štěstí mě opět pohltilo. Tak co čas? Ptám se Ludi. Jedna padesát osum. Ty vole, no tak to je úplná bomba, to jsem netušil. Hned jsem si uvědomil, že jsem i tak šel docela plynule v druhém výběhu, seběh jsem hlídal a první výběh na 18. místě byl vlastně luxusní. To je paráda a krásná odměna za vynaložené úsilí. Příští rok už doufám nebudu postižen elháčkem a posunu hranici ještě dál.
       Jinak ostatní taky běželi výborně, tvrďáci VZS pokračovali do 3v1, ale hlavně Deniska předvedla neskutečný výkon. První výběh v osobáku o 4 minuty a 3v1 za 2:04:56, rekord ženské kategorie, prostě nádhera. Navíc bylo celý den hezky jasno, slunečno a větrno a všichni jsme si to bezvadně užili.

12. etapa LC Rajská bouda (přes Bezruče) - night

       Tato noční etapa šla tak trochu mimo mě. Ale aby tady nechyběl zápis, tak se k ní trochu vrátím, i když je už to více než týden stará záležitost. Startovalo se v neděli 24.1.2016 v pět večer, aby mohli někteří ultra šílenci chvíli odpočinout po LH24 a zdolat ještě LC. Naštěstí jsem nebyl jediný. Bětka Dirnerová zvládla eLHáčko dokonce v jednotlivcích  a na Lysacupu nechyběla, takže velká poklona. Já jsem byl na LH ve dvojicích s Filipem Žajdlíkem, udělali jsme každý sedm koleček a doufal jsem, že nebudu tak zničený na LC jako loni. A tak jsem teda před pátou stál u Rajské boudy, teple oblečen a vybaven hůlkami a čelovkou, protože jsem předpokládal, že budu pomalejší než obvykle. Tentokrát nás na startu nebylo tolik, tak jsem si říkal, že by to mohlo být i do stovky a každopádně vylepšit loňský čas.
       Zařadil jsem se ke konci peletonu, abych nepřekážel ostatním. Banda to rozběhla svižně a já jsem se propadal skoro až na chvost. Jenže už za korýtkem se nožky roztočili a na silnici pod Bezručem se docela těším do hangu. Dle očekávání jsem v hangu odpočíval v dlouhém vláčku a chystal se jak to krásně rozběhnu. Nad hangem jsem se dal do klusu, mohutně jsem si pomáhal hůlkami, protože v pažích bylo síly dost. Terén byl slušný, boty proklouzávaly jen minimálně. Plynule jsem jen předbíhal a dotahoval ostatní, což je pro hlavu fajn. I tak jsem si uvědomoval, že to žádná sláva nebude, ale chtěl jsem do toho dát vše. Do sjezdovky zbylo už jen zbytek energie tak jsem to hodně opřel do holí, aby to už bylo za mnou. Na vrcholu jsem to stihl pod hodinu, letos lepší. Pocit blaženosti, že už to bylo ten víkend naposled se rozléval po celém těle. Po krátké pauze jsem se vydal plynule dolů, téměř celé jsem to pomaloučku seběhl. Při cestě domů jsem myslel jen na jediné, lehnout do postele a spát.

LH24 2016

Milí přátelé :-)

Tak dlouho jsem se vyhýbala psaní článku, až jsem se najednou, pro mě zcela nečekaně, ocitla na nejvyšším stupínku při vyhlašování tohoto úžasného závodu a mám tedy milou povinnost podělit se s vámi o mé dojmy ze závodu.

Když jsem v létě Štěpána, svého nejprve kamaráda, poté přítele + parťáka a trenéra v jedné osobě, vyzvala, aby se mnou absolvoval závod LH 24, neuvědomovala jsem si, jak tato akce ovlivní můj další život... Bylo teplo, termín závodu daleko a v mé hlavě a srdci bylo pouze odhodlání vyzkoušet si, co dokážu v zimě v horách zvládnout. 

Po mé dětské sprinterské minulosti, přišlo období sportovního lenošení, které vystřídalo pár let běhání pouze a jen po rovině, kdy kopce byly mým úhlavním nepřítelem. Tato skutečnost se změnila až v loňském roce a tudíž zpětně docela nechápu moji odvahu přihlásit se na takovou akci....

Zato Štěpán ji uvítal a nám, jako týmu "na bedně", věřil od samého počátku. Tedy přesněji řečeno až do doby cca 2-3 týdny před závodem, kdy na základě mých nelepšících se výsledků jak na LC , tak i v tréninku, propadl zoufalství, kterému jsem upřímně rozuměla... 

Nakonec naštěstí není vždy jen špatně a mně se podařilo v závodě ze sebe dostat vše, co stihl za tu krátkou dobu naší společné přípravy do mě dostat a k čemu mě namotivoval - zejména tím, jak dokáže trénovat on sám. Naštěstí příprava není jen fyzická, ale i psychická a co Tě nezabije, to Tě posílí a v tomto směru byl náš trénink určitě 100%-ní. :-D

Touha bojovat byla naštěstí u obou z nás veliká, takže jsme v pátek odpoledne vyrazili na registraci a následně na výživnou večeři, kdy jsme se na soupeře posilnili vydatným steakem. 

A najednou je zde den "D"- 23.1.2016 a my vyrážíme do boje. Většina spřátelených týmů již noc před závodem zabydlovala bungalov č.1 u hotelu Sepetná, kde jsme byli ubytování skoro všichni, kromě týmové jedničky Stoši, který byl spolu s parťákem vyhoštěn až do penzionu Sluníčko, asi aby jim to zkazilo náladu a zhoršilo výkonnost, což se nepodařilo a na naši jedinou sólistku Lenku Ulču, která bivakovala s dcerkou Anetkou mezi jinými bojovníky.

Když tedy Ultrablázni a Blondýny dorazili na základnu, našli v domečku krásně zabydlené, usměvavé a k boji odhodlané kamarády Lenku, Petru, Berďu, Dana, Michala a Mariana, kteří nabízeli nejen úsměv,ale také hruškovici na zahřátí a uvolnění stresu, což se jevilo být z ruky lékařky zcela bezpečné, jelikož jediným Stresem na pokoji měl zůstat pouze Marián...

Nečekaně se u nás ještě těsně před startem byla nucena zabydlet jedna MIX dvojice od Prahy, ale jelikož byli tito loňští medailisté letos již v jiné kategorii, než naše týmy a aby v Praze věděli, že je tady na Ostravsku tež mame radi, tak jsme je přijali s otevřenou hruškovicí...

Rychle to uteklo a fofr na start, na který se vydali Marián, mužská část MIX týmů, a Oli, které nic jiného nezbylo.

My, zbytek účastníků zájezdu, jsme šli zkontrolovat jejich počáteční zrychlení k Transformátoru a zafandit.

Stoša si to s lehkostí klusal na špici startovního pole , jak už je jeho zvykem, další výše zmínění kamarádi jej brzy následovali a rozdávali úsměvy do foťáků a kamer přihlížejících. Tam nám asi konečně došlo, že už to vypuklo. Tedy mně určitě...

Vyprovodili jsme je tedy "do hory" a pak už pomalu chystat se také do boje... 

Bylo krásně nasněženo, slunečno a překvapivě teplo.

Můj cíl byl zvládnout 6 kol a Štěpán k tomu přidal přání, aby to bylo pokud možno vždy do 2 hod/okruh. 

Nervozita ze mně opadla po převzetí štafety a psychicky jsem se cítila pak už dobře. 

V 1. a 2. kole se mi tento plán dařilo splnit a vždy v krátké přestávce, kdy byl na trati můj parťák, jsem se rychle občerstvila na Gastrofestivale, kde byl bohatý raut a pak rychle do suchých věcí a do pelíšku odpočinout si chviličku, než zase zazvoní telefon, který mi oznámí, že se Štěpán opět blíží v čase kolem 1:30h/okruh a já půjdu znovu na trať. 

Jelikož, jak jsem už zmínila, jsme nepodcenili komplexní přípravu a měli s sebou i výbavu v podobě iontového nápoje, proteinů, gelů a tyčinek a já po prvních dvou kolech zavodnila kvalitně své útroby kávou, džusem, ionťákem i proteiny, nemohla situace vyústit jinak, než střevním chaosem na trati. Štěpán asi udělal podobnou chybu, protože i on se pídil po Smectě či Endiaronu...

Takže mé 3.kolo bylo určeno tréninku svěračů, které naštěstí nezklamaly. Naše zásoby obsahovaly alespoň živočišné uhlí a výše uvedených nápojů jsem se již nedotkla. Jenže jsem v době odpočinku nějak pozapomněla najíst se a vyrazila jsem po dalším Štěpánově vyrovnaném kole na trať zcela bez energie, což se projevilo hrůzným časem kolem 2:20h ve 4. okruhu. Ale důležitější bylo, že střeva už dále neprotestovaly.

Štěpán mi naštěstí navrhl to, v co jsem tajně doufala, a to, že půjde teď 2 kola za sebou,což mě zachránilo a spánek skoro dvouhodinový mi dodal nové síly.

Sice na rautu jsem už pro jistotu konzumovala pouze vánočku či rohlíky s marmeládou, ale není to vůbec špatné "palivo"...

Dalším hnacím motorem do závodění byla skutečnost, že jsme se od počátku závodu, zejména díky Štěpánovi, který skvěle rozběhl první kola, pohybovali mezi prvními třemi týmy v naší kategorii. Já zase tak moc neztratila, takže jsme, myslím, nikdy neklesli pod 3. místo v průběžném pořadí, naopak udržovali se na 1. či 2. místě. To se pak skvěle bojuje... A k tomu, když další kamarádi jsou na tom stejně...

Páté kolo v mém podání bylo zase těsně v limitu a stále jsme vedli, i když dost těsně,kdy 2. a 3. tým za námi byli jen 14. a 15 min.,ale alespoň bylo už téměř jisté, že bez medaile nebudeme. 

V posledním Štěpánově kole se mu podařilo náš náskok zvýšit na cca 30 min od druhých v pořadí, což já jsem netušila a do mého posledního kola jsem vyrazila sice odvážně,ale brzy mě zastihly obavy, že naši první pozici neudržím. Své poslední kolo jsem tedy absolvovala s myšlenkou, že budeme bronzoví, ale že splním můj cíl, zvládnout 6 kol závodu. O to radostnější bylo cca 1,5 km před cílem zjištění, když mě čekal Štěpán a oznámil mi, že jsme stále první. 

Do cíle jsme pak doběhli spolu, ale jelikož jsem tomu pořád nemohla uvěřit, raději jsem do těch posledních stovek metrů dala všechny zbytky sil - co kdyby soupeři zákeřně zaútočili zezadu... 

Ale nestalo se a náš, tedy spíše Štěpánův, sen o zlaté medaili se stal skutečností a my si tak mohli vychutnat tu krásnou chvilku slávy na stupni nejvyšším... :-). Bylo to fakt hezké :-)

Byl to můj první závod LH 24 a moc se mi líbil. Počasí vyšlo, krásně nasněžilo, slibované mrazy kolem -20 se nakonec nekonaly a dle mého názoru jsme si báječnější počasí na takový závod nemohli přát.

Na tomto závodě mě uchvátila jeho celková atmosféra, která by ale nebyla, kdyby na něm nebylo přítomno tolik kamarádů (nejen z VZS), se kterými jsme sdíleli bungalov, protože to potkávání se v něm či při jídle bylo uklidňující, ale zároveň povzbuzující, motivační, radostné - vzájemné fandění si a radost z toho, že po většinu závodu byly všechny týmy z bungalovu "na bedně".

Nálada byla skvělá a jen jediná skutečnost byla smutná a to skutečnost, že Petře s Danem nakonec utekla bronzová medaile těsně o 1 okruh. Jinak by byl náš domeček, včetně týmu "od Prahy" (stříbrní) , plný medailistů. 

Ještě bych ráda sdělila něco jmenovitě ke každému z "účastníku zájezdu":

Petra mi byla nejbližší předstartovní nervozitou a pomohla mi absolvovat závod hrdě, za jakýchkoliv okolností. Dan na mě působil dojmem ledově klidného muže, podobně jako Marián. 

Lenia zklidňovala mou neustálou obavu, že dojdu pozdě na předávku a pomohla mi nezbláznit se z toho všeho...

Berďa - asi jako parťák paní doktorky- má na mě také skvělé sedativní účinky (a to nejen v tomto závodě) a zaslouží si speciální dík za to, že po prvním kole, zřejmě i na základě stížnosti Štěpána ohledně nedostatečného značení trati, zařídil u organizátorů nápravu, i přesto, že jemu je trať velmi dobře známá a nemusel se o nás neznalé vůbec starat. Mám dojem, že díky tomu přišel i pozdě na předávku.

Michal - také vyzařoval z něj klid a pohoda a moc děkuji za společnost při jídle a povzbuzení ve chvílích těžších.

A v neposlední řadě naše blondýnky - Oli- pohodářka s nadhledem, úžasná bojovnice, která tvoří s 

Míšou jedinečnou dvojici nenápadných tryskových mašin, které tiše bojují a pak dokonale všem vytřou zrak... Míša navíc stále s úsměvem na rtu, který šíří na své okolí velmi úspěšně.

A co říct k mému parťákovi Štěpánovi? Někdy to s ním není jednoduché a jeho tréninkové metody jsem někdy bojkotovala , ale naučil mě spoustu věcí a dokázal mě dostat někam, kde bych bez něj nebyla a přes určité rozdíly mezi námi se v závodě projevilo, že jsme sehraný tým a že umíme podpořit jeden druhého.

S Ulčou a Stošou jsme se nepotkávali. Lenču obdivuji za odvahu přihlásit se do individuálního závodu a gratuluji k moc pěknému výsledku a Stoša je prostě pán běžec, vůbec nechápu, kde bere tu sílu a energii po takovém závodě opět vyběhnout v rámci LC. Smékám...

Taky děkuji Majdě, Rudovi a Fíkovi za povzbuzení na trati, Marťovi a Jarouškovi za povzbuzující sms a i vám, kteří jste nám posílali energii na dálku :-).

Ještě jednou všem gratuluji, kdo bojovali a to nejen medailistům :-) a těm,kdo třeba uvažují,zda se přihlásit na další ročník - vřele doporučuji :-).

A jak jsme tedy dopadli?

Lenča Ulča - sólo závod                        5x,   10. v kategorii, 44. místo mezi ženami

Petra Schwarzová + Daniel Šindelek  11x,  4.v kategorii,  19. místo v MIX kat.         

Lenia + Berďa                                      12x,  2. v kategorii  11.místo v MIX kat.

Oli + Míša                                             12x,  2. v kategorii, 3. místo v MIX kat.

Marián Stres a Michal  Klimeš           13x,  3. v kategorii, 8. místo v týmech muži

Eva + Štěpán                                         13x, 1. v kategorii,  3. místo v MIX. kat.

Jan Stoszek a Filip Žajdlík                 14x   2. v kategorii,  3. místo týmech muži

Eva

11. etapa LC Rajská bouda

       Je to sice už více než týden, takže jen zavzpomínám na jedenáctý lysacup, který se konal v sobotu 16.1.2016. Z VZS nás bylo opět strašně moc včetně mého synka Filipa. Pro něj to byla již třetí účast, dvakrát oficiálně startoval v deset a jednou šel dříve s chodcema. Tuto etapu běžel s ostrým startem, o doprovod jsem poprosil jednoho z našich nejzkušenějších borců Keňana. Pod profesorským dozorem to tedy Filípek zvládal skvěle a hezky šlapal a snad i trochu běžel vstříc Lysé hoře. Já jsem mezitím rubal co to šlo, abych to co nejdříve mohl otočit a převzít si Fildu. Dohnal jsem je pár set metrů pod větry, abych ho povzbudil a Martin mohl kurde přydat do závěru. Jenže se mnou to má těžké, anebo to mám těžké já s ním. Každopádně jsem vypozoroval, že když ho doprovázel někdo z kamarádů, tak byl šikovnější a neremcal. Když jsem dorazil já a snažil se ho pochválit, povzbudit a klidným slovem podpořit, tak začal s tím jak už nemůže, že ho to nebaví a jak už příště nejde a podobně. Nu co nadělám, musím vylepšit psychologii a strategii. Taky by to možná celé zmákl, kdybych počkal až nahoře nebo se jen nenápadně vrátil a pozoroval ho zezadu jako nestranný divák. Snad někdy ke konci si budu moci dovolit vypustit body a jít to s ním na pohodu celé. Pro mě je asi nejtěžší zůstat mlčet, protože i dobře míněná rada: "tady to rozběhni", "tady v klidu chůze", "dýchej, opři se do kolen" může být pro něj docela na hovno a podpořit jen jeho otrávenost. Ale do příště nějakou taktiku určitě vymyslím, přece mu neznechutím Lysou horu a smysl pro lysacup se musí nějaké dva, tři až čtyři roky pěstovat. Ještěže pak po etapě se dá slíbit skateboard v trojhalí, pizza a různé další úplatky, to naštěstí funguje stále.
       Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
       Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.

10. etapa LC Ostravice, hráz přehrady Šance

       V sobotu ráno jsem vyrazil netradičně brzy na další pokračování jedinečného Lysacupu. Měli jsme totiž v plánu, že se zůčastní i Filda. Jelikož se jedná o poměrně náročnou etapu, tak jsem uznal, že by mohl jít jako chodec s určitým náskokem. Ovšem nemohl jsem ho vypustit jen tak samotného, takže jsem využil čiré náhody, že sestra s přítelem chtěli ten den také na Lysou horu a po žluté ze Šance to ještě nešli. Navíc chtěli jet asi o hodinku dříve než obvykle já. Čili v osm ráno jsme odjeli z Ostravy a o půl deváté již byli na místě. Docela rychle jsme se vypakovali z auta a vyšli. Šel jsem samozřejmě s nimi, pochodovým krokem a s dostatečnou časovou rezervou jsem si užíval pěší tůru. Bylo docela fajn, nemrzlo, ani nějak extremně nefoukalo, ale slunce se také neukázalo. Došli jsme až pod Čupel a tam jsme se rozdělili, já se samozřejmě lehkým výklusem vracel na start. Nechal jsem si klíče od auta, abych se mohl ještě převléci a napít a chvíli posedět v teple. Pak už jsem se naostro rozklusával a postupně potkával další členy oddílu a ostatní lysacupisty. Bylo velmi příjemné být tam tak brzy a mít více času na všechno a jaksi se dostat i do takové předstartovní pohodičky. Taky jsem byl klidný, proto, že rodinka už vlastně bude nahoře když doběhnu.
       Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.

9. etapa LC Ostravice, hřiště (silvestrovská)

Poslední roky se držím zásady, že silvestrovskou etapu běhám bez masky nebo jen v nějaké light podobě. Maska jsem sám o sobě, takže to nikomu zřejmě nepřijde ani divné. Ani letos jsem se na nic nechystal a jak říká Stoša "soustředil jsem se jen na svůj běh“. Tím však moje paralela s týmovou "špičkou" končila. S dýcháním, lehkostí apod. jsem už několik let nenašel řeč. Bohužel. A mělo být hůře.

Den začal poměrně slibným počasím. Pravda, mírně přituhlo - náš venkovní teploměr ukazoval mínus 7-8°C, na Lysé hoře okolo -10°C, ale obloha byla krásně vymetená. Trochu mě zarazil údaj CHMI o síle větru - nějakých 14m/s mi přišlo dost, ale naneštěstí jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Přípravy na odjezd šly jako po másle a já měl obrovskou radost, že budu na Fíkův příjezd včas připraven. Sotva jsem se pokochal touto myšlenkou, zvonil Fík, že už je před domem. Předčasná radost a rychlý přesun. Cestou jsme nabrali zmrzlíka v podobě Prezidenta a na kruháči Filipa. S jedním mezipřistáním jsme s přehledem dorazili k transformátoru, kde už bylo ovšem plno. Sjeli jsme proto trochu níže a zaparkovali v „rozšíření“. Všichni jsme se seznámili s tajemnou spolucestující, svěřili ji svá zavazadla, a vyrazili na hřiště. Kluci to vzali hopem a tak jsem nepohrdl společností invalidy Jarka a cupital společně s ním. Na start jsme doběhli tak akorát.

Dědek alias Vodník chvíli něco před startem promlouval, ale byť jsem od něj nebyl příliš daleko, nic jsem mu nerozuměl. Už to není 60-hlavý dav jako před lety ... A pak práskl svůj tradiční pytlík od mouky - vzhůru DO GURY! Jak už jsem předeslal výše, lehkost v mém běhu chybí už řadu měsíců, vlastně již let. Většinou je to stavem stehen, ale po Štěpánském běhu Porubou vítězily na plné čáře lýtka s Achillovkami. Ani čtyři volné dny mi moc nepomohly. Představa více než hodinového běhu mou vnitřní sílu nijak neposilovala. Ale je třeba bojovat, volno si udělám v novém roce! A tak jsem tedy nasadil své klasické tempíčko a rubal. Cítil jsem, že by to mělo jít lépe, ale lýtka byla proti. Hlavně si nic neurvat, nezanítit, ... I přes nepříliš optimistické naladění předbíhám v prvním prudším asfaltovém stoupání Páju a další 2 nebo 3 dívky, k tomu Tomáše Tešnara a Honzu Pešata. To mi vlilo do hlavy trochu optimismu. Jak jsme postupovali k vrcholu Lysé, měl jsem pocit, že jsem spíš - než + (tzn. že jsem byl více předbíhán), takže optimismus se opět pomalu vytrácel. Mezi Albínovým náměstím a Lukšincem se mými soupeři stali různí, pro mě neznámí, běžci, se kterými jsem se přetahoval pořád tam a zpátky jako na gumě. Krom toho, že mě to štve, mě to donutí přemýšlet, zda bych neměl taky běhat „intervalově“. Většinou takovým týpkům a borkám nakonec pláchnu, ale dnes ne. Na Lukšinci jsem měl již poněkud známější společnost v podobě copaté slečny „Srdce a cévy“ a Honzy Pešata. Slečnu jsem ztratil při rozdvojení cesty před „zkratkou“, pravděpodobně „dozadu“. Honza měl jen o něco málo větší rychlost než já, ale dneska jsem ho neměl šanci ani uviset, ani doběhnout, takže jsem ho postupně ztrácel „dopředu“.

Začal jsem čím dál míň vnímat dění okolo a naopak více vnímat okolní chlad zesílený větrem. I teď - více než 6 hodin po závodě - cítím zvláštní pocit na předloktích a loktech. Jako bych posiloval o106. Nedovedu si to vysvětlit. Prsty na rukou jsem měl již i přes rukavice pěkně tuhé, tak tak jsem v nich udržel šustku. S blížícími se Větry jsem cítil tuhnutí obličeje. A k tomu přišel nečekaný bonus v podobě zvířeného prachu. Divné - žadný sníh jen prach. Celkově mi to dnešní počasí nepřišlo nějak moc kruté, ale kombinace všeho ze mě vysávala poslední zbytky energie. Začal jsem zakopávat, přestával jsem vidět na levé oko (nebyl jsem schopný ho ovládat), lýtka/Achilovky to těžce nezvládaly. Už abych tam byl. Kousek před Majklem jsem šel dokonce k zemi. Dneska byl pro mě ten konec krutý boj. U Bezruče jsem se snažil zmáčknout a uniknout pronásledovatelům. Asi toho měli taky dost, protože jsem svou pozici uhájil. Čas 1:11:11 je určitě zajímavý, ale nic moc. Na rozdíl od většiny ostatních daleko za osobákem, ale na tu bídu to ušlo. A alespoň mě na trase nepředběhla žádná žena (?!). A Toma Tešnara jsem taky nechal za sebou (ob místo)! Pravda, není se čím chlubit - je totiž z kategorie 60+ ... takže klobouk dolů pro něj i pro ženy! :)

Po odčipnutí přišla skutečná muka. Jestli mě někdo fotil nebo točil, byl pěkný hajzl (že mi nepomohl), ale pro ostatní by zařídil pěknou šou. Vůbec si nepamatuji, kdo tam byl krom Vlaďky a Ludi. Nevnímal jsem okolí, jen jsem poklekl a soustředil se na natáhnutí válce na hlavu. Byl to pro mě šílený problém, protože ač mé jádro topilo (zima mi nebyla), mé prsty byly jako neforemné neovladatelné válečky. Poté, co se mi to povedlo, jsem si šel pohladit sloup a přesunul se do jeho „bezvětří“. Čekal mě nelehký úkol. Vyndat z pouzdra šustku a dát si ji na sebe. Zkuste si na prsty navléci válečky! Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec se povedlo. Déle jsem se na vrcholu nezdržoval a začal sbíhat. Postupně se mi hlava i ruce prohřívaly a bylo mi lépe a lépe. I když mě vše bolelo a v hlavě jsem si začal pohrávat s vidinou „LC-vynechávek“, stálo to zase za to. Dokonce to na mě tak zapůsobilo, že jsem si dovolil o tom napsat. Snad jsem vás neunudil. Hezkého Silvestra a příjemný nový rok!!!

Týmy: 9. místo (standardních 1.168 bodů)

Jednotlivci:

19. Stoszek Jan

30. Krejčiříková Denisa

76. Krejčiříková Ivona

77. Letko Miroslav

87. Munk Rudolf

133. Hegedüs Robert

141. Wojtyla Jaromír

153. Orlíková Pavla

191. Koudelka David

199. Paříková Eva

222. Schwarzová Petra

223. Fajkus Tomáš

227,5. Filip Homola (bez chipu)

259. Janečka Rostislav

278. Böhmová Michaela

280. Stočková Olga

282. Beremlijski Petr

Štěpánský běh Porubou (13,5 km silnice) - sobota 26.12.2015

Nazdar sportovci,
tohle oslovení prý boduje, alespoň nás tak v mládí naočkovala babička, za první republiky úspěšná sokolka. Chtělo by to letos nezůstat u jediného článku z jara a přidat mu alespoň sestřičku, která se jmenuje Štěpánka Porubská. Náš společně nejoblíbenější matematik mi totiž jasně sdělil, že s jediným článkem jsem zde naprostý ubožák, a že články tu píšou jenom sportovci. A když ne sportovci, tak alespoň ti co se umí dostat do cíle. A mezi startem a cílem se běhá, tak prý mám něco běžet, aby on nebyl poslední. OK, podívám se do termínovky a tam mi vyšla ta Štěpánka - Porubská 13km.

Co ale s tím během? Letos bylo předvánoční období opravdu vydatné. Naražené žebro mne připravilo ne až tak chtěnou výmluvu před jakoukoli sportovní aktivitou a to ani nemluvím o těch hajzlících co při obědech vypráví vtipy. Pár večírků z práce, druhé práce, fotbálku a juda pak razantně zvedlo přísun těch nejlabužnějších směsí steakových bílkovin a tuků. No a chutné domácí cukroví zase zapracovalo na přísunu vláknin. No jasně, asi mi to nevěříte ... tak popravdě, vlákniny šly načas bokem. Běžecky to bude ostuda, Petra bych dal tak možná ve válení sudů, ale prohrávat jsem od mládí čím dál tím víc zvyklý.

Ráno dám pár vánoček navíc, balím věci a dovalím se na stadión VOKD. Tam se to hemží známými tvářemi, někdo mi u prezentace připomene jak se píše VZS, s Bobem zapijeme přírůstek do rodinky, nechávám si žlutou vestičku částečně bo je zima a aby mne cestou nesrazili ostraváci, kteří vyrazili v autech na měsíce předem zamluvenou dovolenou za sněhem, kterého je na horách spousta. Start a už dýcháme tu svěží ostravskou rakovinku. Třeba to cestou složí někoho, kdo není zvyklý. Já mám ostragen a tak mi to nevadí. Ze začátku trasy trošku dopředu ukázat Berďovi záda, třeba se lekne a zabalí to dříve než zjistí, že dnes si mne namaže na chleba kdokoli a ani se nezapotí. Drhnout to začíná už v Třebovicích, zvláště když místní zahrádkáři přiloží do kamen. Co tam proboha pálí? No motorek se mi zadřel příliš brzy a tak se mi naskýtá podívaná na pestrou škálu dresů závodníků, kteří se dostávají přede mne. Už před Arrows mne předbíhá Pavla a zanedlouho i Petr a Ruda. No jo, zázraky se nekonají a tak se alespoň mrknu okny do práce, zda tam ještě někdo nestraší, vyšplháme na nejvyšší bod trasy, a do cíle to snad už nějak doběhnu. Z legrace ještě doběhnu Rudu a stáhnu Petra na dohled, ale pak se mi to zadře nějak víc a poté, co mi Ruda opět ukáže záda jsem rád za to, že je to do cíle už jen z kopečka.

V cíli hygiena bo je teplá voda. Bob chce mít dcerku zdravou a tak tahá z batohu rumového Kapitána co divně stojí na jedné noze, kterou mu zbytek oddílu po vzájemné spolupráci urazí. Po vyhlašování obvyklá tombola, kde Pavel na tři lístky třikrát zvítězí - poprvé něco k pití a pak už jen fridex a kalendář. Na oběd valí každý domů a tak akce končí. Já jsem rád, takovou ostudu netřeba oslavovat.

Co ostatní? Honza vylepšuje své maximum pod 52 minut, Petra předběhla ještě Pavla, nebo Pavla předběhla Petra? No rozhodnopádně Beremlijski doletěl až za Orlíkovou. Lenka třetí v kategorii (Petra Sch. byla druhá ale běžela za Seitlovce). Nakonec připojuji odkaz na fotky od Josefa Zajíce a na výsledky (i když nerad).

Olda
PS: že článek zapíšu jsem Petrovi navrhnul a neprosil jej, jak tvrdí, avšak vy Petra jistě znáte...