Prosinec 2011

Už odjezd na 9. etapu LC začal nestandardně. Do auta mi byla nabalena děcka s jasnou informací - dneska se o ně postarej. Byla to naneštěstí moje děcka, tak jsem se jich nemohl jen tak zbavit. Když už to tak dopadlo, vezmu je s sebou a malou hodím do sedačky, koupím jim startovní lístky a vyběhnu to nahoru. No co už, poutíkám jen o něco pomaleji než obyčejně. Ve světlé chvilce jsem ale mé milované děti zanechal na dopoledne u tchyně, a za tuto inteligentní myšlenku jsem si při cestě vzhůru 85krát poděkoval.

Na startu opět milo a veselo, našich velká tlupa a velká síla. Wiatr, Poky, Majkl, Stoša, Malča, Martin, Jarek, Rudík, Filip, já a Majda jako doprovod. Kobry se už spíše věnují sherpingu, než vlastnímu běhu a mívají větší počet domestiků, než závodníků. Také už na svých stránkách kují pikle ohledně soutěže v šerpování a prý už uvažují o změně názvu svého oddílu na NoPurpleSherpingNoRunningXCobrasTataMamaPubTeam.

Šel jsem se vymočit a v tu chvíli začal závod. To, co jsem začal, už jsem nedokončil a vystřelil jsem do gury. Snažil jsem se takzvaný močový deficit dohonit a předběhnout co největší počet závodníků již na začátku, ale bodaři mi v tom zdárně bránili. Zasvěcený ví, že bodař není ten, který se žene po bodech, ale ten , který se žene na matičku Lysou s hůlkami v rukou a tvářící se jako že nic se vám pokouší probodnout stěnu břišní, v lepším případě pouze stehno nebo botu. Jen tak na okraj, já taky začínal jako bodař.

Wiatra, Majkla, Stošu, Pokyho a spoustu a spoustu dalších jsem už cestou nahoru neviděl. Zato mě začali dobíhat již ti předběhnuvší. Ryšak, Moirak, Malča, Martin, Jarek. Kriza jak bič, nohy z kamene, pysk z vemene. Trošku jsme ještě kecali, bo co jiného chcete dělat, když nemůžete běžet. Ale předběhl jsem Tamaru, taky jí to moc nešlo, tak se zařadila k nám do zadních řad a s úsměvem, tvoříce sněhové kuličky a koulující se s ostatními, hovořila o tom, jaká je vzadu sranda a jak se tam neběhá, ale chodí! Že já neměl více sil, abych jí to vysvětlil.

Pod vrcholem má bezbarvá tvář dále a dále zesinala. Pak mě doběhl Běžec s velkým B a s velkými B (rýlemi). Ano, Milan Švidernoch, v indiánské řeči Ten, který Tě nenechá zemřít. Když si prohlédnete fotku, pochopíte vše.

Vlevo Kobra František fandící nám oběma, vpravo já: „Milane, prosím Tě, ponech mě zde, jen si tady na chvíli lehnu, nech mě tady umřít, již více nikdy nechci na Lysou horu, podiv se na mne, jak jsem zubožen.“ Uprostřed Švidra plný sil a rozdávající úsměvy: „Koudy pojď to zvládneš, dotáhnu tě do cíle na zádech, nenechám tě zemřít, musíš doběhnout přede mnou“. A jak řekl, tak udělal. Nechal mě vyhrát a mě cestou dolů napadla říkanka o ceně fair play pro MŠ (viz níže). Už ho mám na stěně. Plakát Dolly Buster musel uvolnit místo běžeckému vzoru. V kalendáři MS triatlonového svazu od mladého Matery je jeho foto přiřazeno k prosinci a proto u nás doma máme od soboty 8.ledna 2011 už nastálo prosinec 2011.
Výsledek exkluzivní: V týmech 6.místo, Wiatr 12., jedno místo za Stanislavem, 27. Poky, 43. Majkl. A nahoře příjemné posezení nás všech v Šantánu.

Pár běžeckých postřehů:
1. Stoša si místo čekání v řadě na kofolu nahoře v Šantánu seběhl na Větry a zpět!
2. Když jsem v neděli ráno volně se šinul lehkým klusem do masokombinátu, potkal jsem v 6:40 u Slovanu Aleše Veličku. Pozdrav, několik slov v klusu a pokračujem dál. Z práce posílám SMS. Přesný přepis: Já: A kam ty jsi tak rano bezel? Nerikej, ze kvuli behani vstavas v nedeli tak brzo?! Šela: Normalni nedelni trenink. Ve vsedni den vstavam v 4:30 a v ne vyspavam do 6. ;-) Já: Ťuky, ťuky na hlavičku, tak to chodi u Veličků. Šela: Ano není to zrovna normalni. Ale jak se rika. Tezko na cvicisti … ;-)

Tak já vám nevím.
Sportu zdar a „Kurde přydej a vstavej!!!“
Koudy