Jak maly synek z dědiny na kopytach Kobru rozněsl

Tož to bylo tak. Byla neděla, konec tydňa přyšel a všeci už mjeli nohy i řitě opocene, jak nervozni byli z teho kopca. Však aj děcka stavaly za tmy a po baraku burdel robily ani ty dvě potfory pohadkove plyšove zelene a orandžove v bedně je nesklidnily. Za oknami hnusy fialove litaly, asi take jak kobry o kerych eště podřystame. Do vehikla sem narval zepar kolegu wasermanu, jakesyk bebechy na běhani a mydlili zme do gury. Na noveho fleka - Mazaka. Zebral sem Berdycha, Bobsona, Jaryna a mojiho synka mladeho Vilibalda. Jaj, tych dřystu o žyvotě, Lysem kopcu a všeckych inych informacy co sem zas musel posluchať od tych chitrych kebuli ve vozydle. Z někerymi Lysacypisti už zme se potkali před startem. Na zemaforach ve Frydlantě. Tam zrobili sudruzi z NDR system ala Italia - čym dyl nic něrobiš a sviti červena, tim lepšy. Zepar nervoznich fešaku se už vykulalo z vozydel, běhali jak čamrdy po asfaltě, kinuli a mavali na ostatni, klepali keremu na rameno, keremusik zas na čelo. Ja sem dřepjel ve vozydle zly na sebe, bo sem si spomněl, že sem jak na smrť zapomněl si zebrať košulu na běhani. Jak po pul hodině blikla zelena barva, vyrazili fšecy jak dyby už Lysacup začal. Na parkplace zme se keřysi přezlekli - ja sem ostal ve sfatečnim, bo sem neměl tu košulu, pokupili za hřyšne prachy startovenky a vyrazili směr LysaMountajn. Z mladym zme se vlekli na chfostu, bo teho gizda po chfilce začlo bolet koleno, pak dupa, haksna, kebule a pichalo ho v boku a pak aj u srca, že pry infarkt se o něho pokuša. Ale akutni zelhani srcoveho svala hrozilo hlavně mi. Kurde, tak sem pěnil, ale praviť sem mu nic nemoh, bo synek je to hodny a robotny, ale že sem mu chtěl dat kličky od vozydla, že tam počka na mě a poslucha si tam třeba i ten hyphop! Najednu začal jak ruska mašyna migať. Stahl sem břucho, přestal mrmlať a valil za nim. Za chfilu zme doběhli a přeběhli Fika, a na Větrach zme před sebu uviděli plazicy se zvěř - kobru fialovu Ryšakovsku, eště fialovějši jak mrtfa mrtfola Smerfa. Pomaličky sa plazyl, ocasem krutil, ani že Franc po něm ryčel, ať kurde vali, mu nic platne něbylo. My zme ho doběhli, přeběhli a ja sem ho eště zeřval, jak maleho fialoveho synka. Liski zme spořadaně na guře odevzdali, jakysik čaj a polivku vyhtli, podřystali, jak ti vodnici fajně běhaju - hlavně Poky a Wiatr, to su teď majstřy světa, a valili zas do chalupy. Do dom zme cestovali zas o hodiny dyl, bo ve Frydlantě furt hrali italsku hru “něrobiš, nevadi”, ale cestovali zme s takim fajnym pocytem, takym horkim dobrym pocytem u srca, že i ten maly vodnikovsky gizd co mješka na dědině tu fialovicu može doběhnut, přeběhnut a rozněst na kopytach! Kurde, tak jest.