Zima v Ostravě a blízkém okolí obvykle nevykazuje zrovna pohádkový průběh, a proto asi nejsem jediný, kdo v tomto období bere všemi deseti možnost dostat se aspoň jednou týdně na hory. Navíc ten, kdo propadl Lysacupu, má i výborný argument, jak na ty hory přeci jen utéci - o nějakých pár fousů zde lepší vzduch opravdu jest. A tak člověk lítá a lítá, aby byl na víkend svěží, když tu se najednou nešika poraní a zjístí, že pozítří k vrchu běží. Nastává velké dilema, zda ušetřit či neušetřit kolena. Rozum prohrál a jsou tu Visalaje, na vrcholku jde noha nekompromisně do háje. To si pak naivní, vrcholovými endorfiny nabitý psychopat řekne, za týden od Šance to bude oukej, a kolínko jen zlehka foukej. Týden klidu, odpočinku a nevím jakých (ne)aktivit ještě, však udělal své i v tom negativním směru a tak to opravdu nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se celý nervózní postavil na start…a pak?
Pak začalo trápení veliké!
„Chacha, neříkej!“, usmívají se jen borci z týmu. Já jsem spokojený a velice rád, že jsem etapu vůbec dokončil, ikdyž během závodu byla psychika na bodu mrazu. Teplota na vrcholu pak dokonce dva stupně pod ním. A tak se s vámi, milí přátelé, loučím, a dávejte na sebe bacha ! Za ta dilemata, jestli zrovna Kapík běžet, nebo ne, to nestojí !!
Zdraví a sílu přeje Strýček Fido
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat