OSTRAVSKÝ MARATON!!! Štafeta Sanatoria Klimkovice

datum: 28.9.2013
účastníci: Verča Kamasová, Ivon Krejčiříková, Deni Krejčiříková, Jan Szturc, Jan Stoszek

       Nápad uspořádat zaměstnaneckou štafetu pro Ostravský maraton nám na dětském oddělení v Sanatoriích Klimkovice vnukla naše vedoucí Romča. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem uznal, že je to opravdu skvělá myšlenka. Jednak bych stejně neběžel celý maraton, možná ani půlku týden před Košicema a druhak to určitě bude dobrý odvaz pro část pracovního kolektivu a prožijeme společný běžecký orgasmus. Ještě pár dní před startem jsme počítali s Leňou Solánskou, ale ta nám bohužel onemocněla. Jelikož o náhradníky byla nouze a pořadatel svolil, že jeden člen štafety může běžet dva úseky, ale né hned po sobě, tak jsem se rozhodl, že to vezmu na sebe. 
       V sobotu ráno kolem deváté jsme se postupně všichni sešli u koupaliště Ostrava- Jih. Šel jsem hned zaregistrovat naší štafetu a vyzvednout startovní čísla. Měli jsme dvacet jedničku a startovalo a doběhlo celkem 40 štafet. Ráno bylo celkem chladno, ale minimální oblačnost slibovala, že bude hezký slunečný den. A zpočátku to tak i bylo. Když jsme se sešli, tak jsme chvíli řešili co na sebe, ale nikdo nebyl nervozní, spíše jsme se docela těšili jak si to vychutnáme. Ambice jsme žádné zvláštní neměli. Běželi jsme spolu takto poprvé a cíl byl doběhnout a užít si to, každý podle svých možností. Já ovšem už nějaký ten rok běhám, tak jsem věděl, že své dva úseky pěkně rozpálím. Dále jsem věděl, že Ivon a Deni naše sexy twins jsou úplná jistota a že naše sexy Verča je pěkná dračice, která se umí drsně rozvášnit. A také jsem věděl, že náš velký Honza hrával tak trochu hokej a tak trochu jezdí na bajku a dokonce před pár týdny začal běhat. Tvrdil mi sice, že váží přes stovku, ale já bych to viděl spíše na 95 a že se hecne pod 40 min. Nakonec mě úplně překvapil a stejně tak i všechny děvčata. Jenda se tedy ujal prvního úseku, začal hezky pozvolna uprostřed startovního pole, ke konci pak zabral a doběhl pro krásný čas 35:51. Ve štafetách to bylo nějaké 29.místo, ale jednak to nikdo v té chvíli netušil a druhak nám to bylo fuk. Předal mi čip a já měl jediný úkol, kurde přydat a zaběhnout nějakých 28min. Na trati jsem si první půlku, která je mírně do kopce, užíval a v druhé půli jsem to pustil z kopce dolů co to šlo. Snažil jsem se i trochu krotit a myslet na poslední úsek. Tam totiž bude taky třeba zabrat. Bohužel mi to moc nešlo. Zaběhl jsem si solidních 27:22 a posunul štafetu na 7.místo. Předal jsem Verči čip a v duchu předpokládal, že by mohla kolem 31:30 běžet, to jsem se však mýlil. Verča bombila na krev a dala 29:58, štafetu dohrnula již na páté místo. Na premiéru pěkně hustý. Na čtvrtý úsek vyrazila Ivon, která nezklamala a výborným časem 29:45 zafinišovala pro průběžné 4.místo a předala Denči. Ztráta na třetí místo byla 6a půl minuty, což byl docela zásadní náskok, ale to jsme nemohli vědět, takže jsme furt jeli co to dalo. Deni byla dokonce tak rychlá, čas 28:56, že jsem teprve svlékal triko a rychle se hnal za ní, abych mohl převzít čip. V cílovém prostoru tam chvilku nechápavě čekala. Naštěstí jsme ztratili sotva 5 vteřin. Jo ale ostuda to byla, protože jsem měl být dávno připraven. Vyrazil jsem na poslední úsek. Ztráta na třetí místo byla přes sedm minut, s tím se nedalo nic dělat, jenže jsem to nevěděl a tak běžel to své tempo čili naplno. Původně bylo v plánu, poslední úsek běžet o dvě minuty rychleji než ten první. Cítil jsem však v nohách, že to bude spíše na stejno a to budu ještě rád. Poslední dva km jsem zvýšil tempo, stále jsem tušil, že by to mohlo vyjít pod tři hodiny. Protahoval jsem krok co to šlo a zvyšoval frekvenci. 100m před cílem jsem zahlédl časomíru 2:59: a něco a věděl, že to vyjde. Zrovinka jsem také obíhal Sabču z mateřského oddílu VZS, tak jsem ji samou radostí plácl po zadečku. V cíli mě čekaly kolegyňky, které mi udělaly mexickou vlnu a opodál stál i prezident Koudy a jen nevěřícně kroutil hlavou. Ale určitě byl na nás moc pyšný. V cíli jsme se radovali, objímali, gratulovali, no prostě super atmoška. Nakonec při vyhlášení výsledků jsme si došli pro pomyslné brambory. Už jsem tam zbyl s dvojčaty sám, ale převzali jsme ceny pro všechny. A protože byl krásný den a měl jsem docela žízeň a holkám se taky ještě nechtělo domů, tak jsme si sedli a popíjeli a mleli mleli mleli až jsme všechnu mouku pomleli a burčák s pívem dopili a zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Trochu Bééé sedmičky



Pořadí Tým Řeka Morávka Lysá hora Ráztoka Javorník Cíl
52./2. Jarek + Lucka 01:34:16 03:01:34 06:22:23 13:10:43 16:22:04 17:02:01
62./33. Ruda + Miro 01:49:35 03:26:29 06:44:36 13:30:22 16:44:33 17:30:42
68./38. Dan + Jiří 01:50:42 03:35:37 07:04:11 14:07:19 16:55:35 17:43:37
111./4.Stoša + Petra 01:59:10 03:48:25 07:41:40 15:16:38 18:31:29 19:28:26
142./5. Berďa + Lenka 02:02:57 03:59:05 08:15:46 16:20:20 19:43:17 20:42:48
201./46. Keňan + Radek 02:07:41 04:09:03 08:19:58 18:26:36 22:15:43 23:30:10
727./31. Zuzka + Marcela - 04:34:56 09:26:57 - 23:52:39 25:11:22

Výsledky
Článeček Miro
Foto Majda, Foto Jarek, Foto ciklista
Reportáž na ČT

Triatlon ČERNÝ JESTŘÁB


Ahoj, 
mimořádný, první a jediný ročník triatlonu ČERNÝ JESTŘÁB je za námi.
Počasí se zdařilo, guláš byl vynikající, klobása a hamburger jakbysmet. A taky se nikdo neutopil a pár utržených šrámů bylo k vidění pouze po večerní sobotní divočině. 

Děkuji všem, kteří mi pomohli s organizací!

Na mobilní hospic Ondrášek jsme prostřednictvím občanského sdružení Běžím s Majklem vybrali 1 800,- Kč!  Děkujeme

Níže výsledky, fotky...


Info od Davida Kotáska (www.jestrabimuz.cz)
Pro zájemce budou i letos vyráběna trička na památku triatlonu.
Dostupné velikosti:Pánské: XXL, XL, L, M, S
Dámské: L, M, X
Dětské: pánské XS, 118-128cm, 106-116 cm, 96-104 cm, 86-94 cm
Cena: 200,- Kč/ks
Termín dodání: 37. týden
Deadline pro objednání: 06.09.2013
OBJEDNÁVKOVÝ FORMULÁŘ ZDE


Výsledky ČERNÝ JESTŘÁB 2013

první foto - od Ludi:


foto od Filipa ZDE

foto od Jaryna:


ČERNÝ JESTŘÁB (0,5 - 17 - 5) 
Czarny Jastrząb, Black Hawk
- terénní triatlon

se konal:

    v sobotu       31.8.2013
    na štěrkovně v Hlučíně u plavčíkárny
    start:            12:00
    startovné:    150,- Kč (50,- Kč jde na charitu - Běžím s Majklem.cz)
    prezentace: 10:30 - 11:30
    rozprava:     11:30 - 12:00
   

   v ceně ionťáček, pivo a guláš po závodě


   a na závěr rozloučení se sezonou, gril párty, pivo, zábava...


pořádá: Vodní záchranná služba Ostrava, partička od Jestřábů (v čele s Ticháčkem a Radimem) zajišťuje gulášek, pivečko, gril a občanské sdružení Běžím s Majklem.

Pravidla závodu:

  • Plavat můžete v čem chcete, na kole musíte mít přilbu, jede se za plného silničního provozu, jedete na vlastní nebezpečí a závodíte ohleduplně!
  • Protesty se nepřijímají.
  • Vzhledem k časové tísni a nedostatku financí bude pravděpodobně ruční měření, depo bez stojanů a trasa značená dle počtu dobrovolníků a dle toho, jak ji stihneme označit.
  • Sledujte web, info budu postupně doplňovat, event. měnit. Můžete využít i diskusi po článkem.






Nazdar v sobotu!
Koudy




Slezský maraton

Prázdniny, vedro, krásné hory, fajna partyja. Tak asi takhle má vypadat horský maraton. A protože jsem věděl, že to nějak takhle bude, šel jsem do toho. To, co bude následovat po startu a ještě dalších 41 km, to jsem zatím netušil. Zjistil jsem to těsně po 9:30 dne 17. 8. 2013.
Ale hezky popořádku. Nevyužil jsem nabídky našich řidičů, abych jel s nimi, protože jsem nevěřil, že by někdo mohl ohlídat správný výběr mých běžeckých butek. Vzal jsem si s sebou ty nejpovolanější:  Haničku a Viléma. Oba rozumí botám, běhu a Vilém v tomto věku vlastně všemu!  
Na startu obvyklé fotečky, obvyklé plány, srdceryvné loučení s příbuznými. A jako obvykle nám naše - toho času - týmová jednička J.S. vyrostla ze 167cm na 193cm a kolem hrudi se nafoukla na 110 cm. Berďa jako obvykle sype z rukávu vostré vtípky, hlavně vo voplácaném týpkovi, když jsem ho však nazval válečkem, mírně přibrzdil a kamarádsky jsme si poplácali špíčky. Poslední kontrola butek a start!
Věděl jsem, že musím pěkně polehoučku pomaličku stoupat a ukrajovat cenťáčky z dlouhé pouti. A tak jsem ukrajoval, pocucával z vaku, kochal se, sem tam se trápil, ale postupoval. Na občerstvovačce na 20km jsem míjel Rudu, který byl přede mnou asi o deset minut, a který skotačil jako kůzle a dělal na mě opičky tak jako já na něj, ale ty jeho opičky byly jaksi vitálnější a opičkovatější  než ty moje a mi bylo hnedka jasnější, že Rudu dnes nedám. Přímo při svačince jsem potkal  Leniu, Berďu a Petru.  Holky vypadaly stále dobře, svěže a usměvavě, Berďa o něco méně a jeho vtípky již postrádaly onu pověstnou břitkost a řeč byla lehce setřelá. Neférově jsem za sebou zanechal Petru, doběhl Leniu s Berďou a opustil je směrem vpřed a stále jsem se chválil, jaká jsem to hlavička, že jsem začal zezadu a pomalu J, a teď už jenom předbíhám ostatní. Na třicátém jsem přestal uvažovat o blbostech a zachvátily mne úvahy o kilometrech, čase, trase. A to bylo zle, trať přestala ubíhat. Vymyslel jsem plán. Doběhnu na 34. km, kde je občerstvovačka, dám gel a zbytek pořádně naperu, že budou v cíli čučet!!! Po opuštění občerstvovačky jsem prozřel a plán se mi zhroutil. Kopec na Polom, či čo to bolo, byl tak prudký, že se mi začaly točit oči, žaludek i celý svět. Díky své horolezecké průpravě v mládí jsem převýšení překonal, dále jsem zdárně překonal krizi a pral to! Začal jsem zase normálně vidět, svět začínal být opět barevnější a voňavější a já si začal všímat cedulek s nápisem Skalka. Asi jeden a půl kiláku před cílem jsem měl v plánu odbočit dle červené značky vpravo, ale hodný pán s ještě hodnější paní mě zkrotili řkouce: „Musíš tady dolů po sjezdovce. Nechceš pivo?“ Jaká sjezdovka, o tom nikdo nic neříkal, děláte si srandu? Já tady sakra závodím! Nemám čas běhat po sjezdovkách! Já běžím (!) na Skalku! Uvažoval jsem zcela vážně o tom nabídnutém pivu, o příjemném pocitu, který se rozlije po těle, přes mysl se přetáhne lehounký závoj  a mi bude jakože tak trochu dobře a dojdu po červené na Skalku. Napraný…
Pustil jsem se bez piva dolů. Zkoušel jsem sudy, kotrmelce, žabičky. Vše stálo za starou belu. Když jsem se úplně domotaný dostal dolů, začalo mi být jasné, že musím nahoru. Poznal jsem nový pocit – že vůbec nemůžu. Tanec vzhůru neumím popsat, to mě musíte někdy vidět. Před cílem jsem byl ale opět jako rybička. Taneček, úsměveček, pohodička.
Naše jednička ležela v cíli stoč(š)ená do klubíčka, byla bledá, zkroucená a vypadala spíše jako pětka, šestka, chvílemi jako dvanáctka. Zato Deni byla pořád krásná, usměvavá a zase vypadala jako jednička. Poky nebyl tak krásný, ale taky vypadal jako jednička. Ruda dělal pořád ty opičky a kůzlátka a vypadal taky dobře. Taky mi bylo dobře. Byl jsem pochválen Haničkou a Vilémem a byla mi přinesena polévka a koupeno pivo. Postupně doběhli do cíle všichni. Holky usměvavé a krásnější, než při startu, potom Berďa – zřetelně hubenější a poslední doběhl Fido, který se větší část cesty protrápil, ale jak jsem pochopil z jeho vyprávění později, vymyslel opět spoustu důležitých věcí. Pil jsem pivo, jedl polívku a poslouchal fakt hustodrsné příběhy o běhu a zvracení. Stoša a Berďa si padli do noty, předháněli se, kdo toho více a jakým stylem vyzvrátil a postupně a pomalu se začali vzpamatovávat a vypadat opět jako dříve.
Vyhlášení excelentní – Deni na bedně s týmovou vlajkou, velká pohoda a těšení se na tombolu. Podle všech indicií jsem měl něco vyhrát, ale to se nestalo. Zato Poky o tom furt a dokola mluvil, že ho radši vylosovali a dali mu dárek.
Děkujeme všem za organizaci, gratuluju všem k výkonům a těším se na další akcičku s vámi, mí drazí!

slovo na závěr:
O Jarynovi zde nejsou žádná slůvka,
Skromný synek, žádná mluvka. J
Malý, lehký jako vánek,
Žádný tlustý otesánek.
Jeho kamera vůbec vlezlá není.
   Ten střih, jas, kontrast, to se cení!

S nesmrtelným pozdravem
"Kurde přydej!"
Koudy

Slezský maraton



1. Kasalík Radim 3:34:32

32. Poky 4:23:06
50. (1.) Deni 4:39:26
65. Jarek 4:48:07
80. Ruda 4:55:48
110. Stoša 5:14:29
126. Koudy 5:19:40
144. (12.) Lenka 5:27:12
165. (14.) Petra 5:40:17
187. Berďa 5:54:46
252. Fido 6:35:58


foto, foto Lomnadolina
Výsledky

Železný císařák 2013 ...aneb naše malá rodinná triatlonová premiéra :-)



V sobotu 10.8.2013 se v Jilešovicích konal 3. ročník lidového triatlonu Železný císařák. Tak nějak jsem koketovala s myšlenkou, že bych si vyzkoušela svůj první triatlon, navíc v prostředí, které znám. Trošku mě ještě vyhecovala moje maminka, která si ho šla se svou kámoškou bez větší přípravy také vyzkoušet. Takže jsem se nakonec těsně před uzávěrkou přihlásila.
Plán byl takový, že já s mamkou pojedeme a Django hlídá děti a fandí. Ale jak už to u nás bývá zvykem, zase se vyskytl problém. Po intenzivní vysokohorské turistice ve Vysokých Tatrách, kde jsme zdolali Kriváň, Rysy a Téryho chatu jsem se bohužel v pátek vrátila s bilancí 6 nehtů z 10:-( + 2 masívní puchýře pod kotníky. V lékárně mi řekli, že se mám spíše vypravit na ošetření na chirurgii a že se nemám ani odvážit lézt s takovýma kopytama do Štěrkovny…
Takže jsem se zúčastnila, bohužel jen jako divák s palcem namočeným ve višňáku. Django jel místo mě. Závodu se zúčastnilo rekordních 55 závodníků a i diváků bylo požehnaně. Počasí z mého pohledu perfektní, cca 23 stupňů (nejsem letní typ:-)).Dalibor bude muset do budoucna zapracovat na plavání, bo to je tragédie…ale i s tímto handicapem vybojoval 32. místo a dojel v čase 35:38. Mamka skončila předposlední a vzala to s humorem.
Závod měl fajnou atmosféru a tak doufám, že si ho příští rok vyzkouším. Škoda, že opět nedorazil nikdo z našeho oddílu. Vám se snad v těch našich končinách nelíbí, nebo co?!?

Ocelový muž 2013

datum: 27.7.2013
účast: ja ja ja jenom já

       Asi tři dny před dovčou v Řecku jsem si všiml, že bude ocelák u nás v Klimkovicích, tož jsem se rychle přihlásil, abych měl další cypovinu k dobru, kde mužu zrealyzovat sve ego. Tož jsem si řikal tři silové disciplíny a dvě aerobní, to bude brnkačka. Ovšem mýlil jsem se velice. Jako ostatně vždy. Žádná prdel to teda nebyla a opět jsem si hrábnul hodně hluboko. První dischciplina benčpres! Všici zvedali 65 kilo, někteři to zdvihli aj 66x. Já cyp jsem si nevěřil, šel jsem na 50kilovku a zvedl jsem jen 21x. Ostuda a trapas hned na počátku. Tož byvalý gymnasta, který už na posilování kašle. Tak co bych asi chtěl. Druhá dyschciplyna shyby, žádné šyby ale shyby. Tož si říkám to pude. Ale pozor, všici robja shyby podhmatem, takove jako bicepsové. Ale řikam si tož to je lehči, zkusim. Zrobil jsem jich 19. No jen lehce podpruměrný výkon. Aspoň jsem se uplně neztratil. Pak přišlo na řadu břycho čili lehsed opakovaně za dvě minuty. Myslel jsem, což teda je lepší nemyslet a kurde přydat, to jsem si uvědomil až po tym, že zrobim tak 80 až 90 lehsedů. Bohužel pravidla neuprosná a nakonec jen 67 opakování a další trapas na světě. Tož chuj s tym no ni? Ešče nas čekal běh a tam si snad spravím chuť. Běželi jsme dvakrát kolem sanatorií, cca 4,5km. Věděl jsem že teď už je na čase, kurde přydat. Vyběhnul jsem v popředí a sledoval Libora Pavelku, takový jediný trochu běžec. Tak jsem jedno kolo ochutnával tempo. Bylo horko jak sviňa, takže jazyk vyplazeny a žadná řiť. V druhém kole jsem šel přes mladíka, ale Libor už byl hodně daleko. Nic meně, jsem doběhl druhý a měl jsem trochu radost. Pak byla na řadě cyklistická časovka. Někteři hoši zas měli takove ty časovkářské karbonové specyály. Tož já už jsem na svoju silničku taky zvyklý, bo letos mám najete skoro tisýc a nemíním se mezi nima ztratit. Kolo jsme švihali take tři kolečka mezi klimkama, janovou, svinovem a polankou a zas přes klimkovyce tak. Supr trasa, libilo se mi to, měl jsem aj pul litra piti sebou, tož jsem chlastal jak ďuravý furt. Nakonec takový průměrný výkon, tož hlavně jsem se něztratil.
       No byl jsem rád že je konec, že mě Berďa s twinckama vyzvedne, že se aj ta Renča stavila a mohla si mě vychutnat jaky jsem to "sportovec" a že pojedeme chlastať k Lence a Mišovi. Cely děn bylo horko jak cyp, furt jsem se schovaval někde ve stínu. Snažil jsem se doplňovat tekutiny i energii, ikdyž na to jidlo moc nejsem. No byla to zajímavá zkušenost, ale nevim jestli by z našej partyje se někdo třeba příště zůčastnil, tož asi Leňa no ni? Bo v babách je to jiná konkurence, jako ve všem a to už stojí za zvážení.
       Asi po pár dnech jsem si uvědomil, že ikdyž radoby všestranný sportovec jsem, tak na některé dyschcyplíny je dobré trochu se přypraviť, trochu potrenovat nebo aspoň si přečíst podrobně ty pravidla a tak. A už mě znáte, takže víte, že tam příští rok jednoho oceláka zase střelim v tej nabitej terminovce. No a pro roztomilé výcebojaře to mohu jen doporučit.
       Teď si řýkate, proč tak krátký  článek o také fajné celodenní akci, ale zřejmě jsem všechno ostatní již vypověděl na akci u Leni, tak to tu nechci tak rozmazávat. No a kdyby někdo mermomoci chtěl jetště něco vědět, tak zcela přesné výsledky a výmluvné fotky jsou na www.ocelovymuz.cz
       Takže za rok, hej?


ORAVAMAN 2013

datum: 20.7.2013
účastníci: Koudy, Poky, Stoša
doprovod: Poky team

       Letos jsme společně s Koudym vymysleli, že by se měl zkusit nějaký delší triatlon, jakožto příprava na Ironmana. A tak rozhodnutí nakonec padlo na Oravamana, o kterém jsme slyšeli jen samé pozitivní ohlasy. Tudíž jsme se všichni tři mohli těšit na výlet na Slovensko. Poky měl jako obvykle jasno. Jede s celým servisním týmem, který se skládá z mamky, manželky a dcery. Koudy měl původně v plánu, také vzít část rodiny, ale nakonec jsme jeli spolu sami dva.
       Na Slovensko jsme vyráželi již v pátek 19.7. před polednem, protože nás čekala tříhodinová jízda a chtěli jsme se brzy zaregistrovat. Pak jsme měli totiž dostatek času na ubytování, prohlídku okolí a večeři. Poky team dojel o něco později, tak jsme Pokymu aspoň pořešili registraci k závodu. Prostředí vypadalo moc krásně. Bylo hezky slunečno a penzion Pribisko v Zuberci byl velký, dřevěný srub s ubytováním, jídlem a pivem a předem bylo jasné, že pokud přežijeme ve zdraví závod, tak afterpárty bude stát za to. My jsme byli ubytováni ovšem cca 2.5km od Pribiska v útulném domečku, kde jsme s Koudym měli vlastní apartmán s velkou manželskou postelí. Samozřejmě i Poky s rodinou byli ubytováni s námi ve vedlejším apartmánu. Více než hodinu nám trvalo než jsme naskládali hromádky a pytlíky na zítřejší závod a pak už jsme šli na večeři do nedaleké restaurace. Spát jsme šli také poměrně včas, abychom měli dostatek sil.
       Ráno bylo trochu hektické. Každopádně jsem šel na velkou a začal s pitným režimem jako vždy. Venku bylo chladněji a zatahovala se obloha. Stresoval jsem s neoprénem jestli jo nebo ne, nakonec jsem si ho nevzal a byla to blbost. Ještě než jsme vyrazili, paní bytná poslala snídani, tak jsme si dali čaj a kafe, já jsem stihl sníst i rohlík s marmeládou. Předtím jsem jedl své obvyklé musli tyčinky, čili jsem snídal vydatně. Sebrali jsme vše potřebné do batohů, sedli na kola a jeli na Pribisko. Zde jsme odevzdali pytel s věcmi na běh a naložili kola na nákladní vozy. Ostatní věci jsme si vzali do autobusu a přejeli jsme k Liptovské Maře, kde se mělo startovat do plavecké části a pak i cyklistické.
       Oravaman se vlastně skládá z plavání na 2km, pak cyklistika o délce 50km v kopcích s převýšením 1400m a běhu na 12km s 600m převýšením. Start byl v 9:30. Před startem jsme si připravili kola v depu, pak jsme se připravili na plavání a zbytek věcí jsme v označeném batohu dali zpět do autobusu, který převezl tyto věci do místa cíle. Zbývá pár minutek do startu a já tam stojím v plavkách mezi samými neoprény. Je chladno, voda má asi 19 stupňů a už tuším, že neoprén jsem měl vzít. Ale co, nějak to vydržím. Konečně startujeme, lezu do vody, je opravdu studená a ihned začínám pádlovat. Poky v neoprénu zvládá trať pod půl hodiny, Koudy necelých 35min. a já s 2min. ztrátou na něj. Plavali jsme dva okruhy s oběhnutím bóje na břehu. Skok do vody do druhého okruhu byl pro mě již utrpením, měl jsem husí kůži a údy ztuhlé. Když pak lezu z vody, nemůžu skoro ani běžet natož chodit. Dobelhám se do depa, utírám se a převlékám na kolo. Koudy proběhne kolem, tak se vzájemně povzbuzujeme. Na kolo nasedám chvíli před Jeníkem Kempou, ten mě však ihned předjíždí a mizí v dáli. Ještě zahlédneme Tamču jak se vrací s kolem zpět a netváří se nadšeně. Brzy se na kole zahřívám do patřičných otáček. Před hlavním stoupáním na Huty dojíždím Koudyho. Málem jsem si ho nevšimnul pokud by se neozval. Na kole se mi jelo dobře. V kopcích jsem občas šlapal ve stoje. Měl jsem dostatek pití i tyčinku, kterou jsem však nesnědl. Průjezd Zubercem byl skvělý, Poky team povzbuzoval, hlavně Barča a vlastně i místní obyvatelé, kteří touto dobou opravdu žijí triatlonem. Pár km za vesnicí jsme zrobili smyčku a jeli zpět přes Zuberec a pak již na závěrečné stoupání k Ťatliakovej chatě. Stoupání to bylo velmi výživné a já musel na nejlehčí převod v posledních 2km střídavě stát a sedět. Odevzdal jsem kolo ve stylu: je mi jedno co s tím bude, hlavně už to nechci vidět. Dali mi pytlík s botami. Sotva jsem byl schopen stát, natož se přezout. Nějak jsem to zvládl a po třech hodinách jsem se konečně najedl půlkou banánu. Pořádně jsem se napil a vyrazil do běhu po 17 metrech běhu přecházím do chůze a šlapu pěšky do prudkého kopce. Stoupání trvá asi tři km, pak se teprve na hřebeni rozbíhám. Při výstupu mě docela bolely lýtka a achilovky, jsou jako z kamene, ale při běhu velmi rychle zapomínám na potíže a rostoucí únavu. Hřeben se mírně vlní, běží se dobře a plynule, dávám bacha na došlapy, protože stezka je spíše pro kamzíky s dostatkem kamení. Přišly vhod i dvě vložené občerstvovačky, kde opět dosti piju. Pak nastává seběh a ten si opravdu užívám. Valím bomby jako Caballo Blanco v měděných kaňonech. V hlavě už to zase zpívá, jo to je pohoda. Předbíhám několik borců a snažím se stíhat nedostižné ženy před sebou. Přecházím na asfalt a vím, že se blíží finiš. Běžím co to dá, vidím jednoho triatlonistu, kterého ještě můžu předběhnout, tak to tak udělám. Konečně cíl a mám splněno. Doplňuji ztracené tekutiny a vstřebávám všeobecné bouření endorfinů svých i ostatních, brzy nalézám Pokyho. Po kole měl náskok přes 30min., ovšem v cíli jsem osm minut za ním, Koudy šel závod s rozvahou a na jistotu a dokončil 27min. za mnou. V cílovém prostoru kecáme a rozebíráme páté přes deváté. Všichni jsme si to užili báječně a shodli se na tom, že to bylo opravdu náročné. Já jsem rozhodnutý jít příště Ironmana a kluci jsou snad taky trochu načatí.
       Závěrečné vyhlášení a párty byly také fantastické, organizátorům patří obrovský dík za skvělý závod jaký nemá ve střední Evropě obdoby a zbývá jen dodat, že Slováci splnili co tvrdili: bude ako nebolo a ono opravdu tak bylo.