„Dědku, proč si bereš ten zánovní obleček, kravatu a bílou košili, když tvrdíš, že jdeš na ty tvoje člověčí dostihy….a ještě v takovém počasí? Myslím, že ti budu dělat společnost.“ Řekla nedůvěřivě moje velitelka babka a v cuku letu měla sbalený svůj vercajk, -cigárka, deštník a svačinu. Je fakt, že počasí bylo pod psa, ale to mi právě štymovalo, neboť jsem předpokládal, že šílenců, co by lezli do vody v dešti, při teplotě vody 17st a luftu sotva 10 stupňů, pak se ještě mordovali na kole a dorazili se běžeckou disciplínou, nebude moc. Mýlil jsem se. Sešlo se nás rekordních pětasedmdesát! Řádně jsem se zaprezentoval pod svým pseudonymem a při revizi kvality a počtu soupeřů zavrhnul svůj původní inovační záměr a to, že triatlon odmakám v retro-oblečku, na retro-kole.
Brušperská přehrada mi spíše připomínala jezero Loch Ness. Temné mraky, déšť a šedá mlha nad hladinou, ba i postavy oblečené do přiléhavých neoprenů, to vše působilo děsivě, ale současně signalizovalo úžasný zážitek. Navlékl jsem na sebe vypůjčený neopren a představil se svojí babce. Dívala se na mě se zalíbením: Z krátkých nohavic vyčuhovaly dva svalnaté běháky, neoprenem stažený zadek vypadal jako dva kmíny, břicho ploché, bez faldů, černá barva figuru ještě zeštíhlila. Moje šéfka ke mně přistoupila a řekla: „Dědku, měl by sis takový pěkný obleček z chemoprénu taky pořídit. Třeba by to vylepšilo náš intimní život.“ Říkám jí: „Babičko NEOPREN!, ne chemopren, neopren!“
Boj začal. Do první krize jsem se dostal už po dvaceti metrech kraulu. Plavací oděv mě stahuje tak silně, že dýchám pouze na půl pípy. Ohlédnu se, …a za mnou už nikdo! Přešel jsem na prsa a vydržel další tři stovky metrů. Nadával jsem si do všelijakých suchozemských zvířat, proč to musím být zrovna já, kdo je vždycky v hledáčku zájmu Vodní záchranné služby. Polovina borců už šlapala do pedálů svých biků, kdy jsem se namíchnul a zahájil útok na předposledního borce svým oblíbeným stylem-„ouško“. V úplném závěru, zcela vyčerpán jsem ještě přihlížejícímu publiku předvedl způsob „čubička“ a k PINu dorazil jako předposlední. Během pobytu ve vodě na trati dlouhé sedm set padesát metrů, jsem se zavodnil natolik, že nebylo třeba se občerstvovat, a tak jsem střelhbitě sundal slavný „chemopren“, nazul boty, nasadil přilbu a fofrem opouštím depo. Cestou zahlédnu Karla, svého soupeře z kategorie, jak se ještě převléká do suchých trenclí. Říkám mu:“Karlíčku Karle, houpe se ti varle!“ Karel se začal řechtat, jako Šemík před rozhodujícím odskokem a já jsem tak získal výrazný náskok. Třiadvacet kilometrů dlouhá cyklo trať se mi moc líbila. Pral jsem se s kolem, se soupeři, kalužemi, nerovným terénem i se svým zlomeným sebevědomím z neúspěšného plavání. Dokonce se mi podařilo ještě několik dalších soupeřů předjet. No bylo to úžasné! Šest kiláků běhu bych už měl zvládnout. Ale co to, co to!? Nohy těžké jako sudy, pohyb postrádal koordinaci, spíše jsem si připadal jako zkušený alzheimerák. Po kilometru už to docela šlo, ale zas ten pitomý kopec! Hýkal jsem jak dostihový osel, když tu před sebou zahlédnu další oběti - taky už toho měli dost. To mě motivovalo a hrábnul si pro zbytek sil. Když jsem jich pár předběhl, sekal jsem machra a prohodil, jaký úžasný den to dneska máme. Cílem profrčím na padesáté deváté pozici v součtovém čase těsně pod dvě hodiny. Nic moc, ale byl jsem spokojený.
Večer jsme si s mojí nadřízenou nalili dvě deci tekuté vijágry v červeném provedení a vyhodnotili uplynulý den. Babka: „ Guláš dobrý, organizačně skvělé, počasí se nakonec taky umoudřilo a to, že jsi Dědku dostal cenu za nejstaršího borce, to tě přece nemusí mrzet….bude hůř.“ Dědek: „Nic se neboj. Příští rok oslavím půlkulaté jubileum, (pětašedesát), koupíš mi permici na bazén, abych zdokonalil svoje ouško a já jim ještě ukážu.“ Babka: „ Dědku, v tom černém alkaprénu ti to slušelo. Že by ses do něho převléknul?“ Zapálila svíčku a přilila vína. Dědek: „Žádný alkaprén ani chemopren, je to NEOPREN! Žádný chlast, blikající svíčky a podmanivá hudba! Namaž mi záda koňskou mastí a jde se chrnět, zítra nás v Bohumíně čeká atletický sedmiboj WYGODA OPEN a tam nemůžu chybět!
A tak se taky stalo.
Tož takový to byl úúúžasný víkend!
Váš Dědek
Brušperská přehrada mi spíše připomínala jezero Loch Ness. Temné mraky, déšť a šedá mlha nad hladinou, ba i postavy oblečené do přiléhavých neoprenů, to vše působilo děsivě, ale současně signalizovalo úžasný zážitek. Navlékl jsem na sebe vypůjčený neopren a představil se svojí babce. Dívala se na mě se zalíbením: Z krátkých nohavic vyčuhovaly dva svalnaté běháky, neoprenem stažený zadek vypadal jako dva kmíny, břicho ploché, bez faldů, černá barva figuru ještě zeštíhlila. Moje šéfka ke mně přistoupila a řekla: „Dědku, měl by sis takový pěkný obleček z chemoprénu taky pořídit. Třeba by to vylepšilo náš intimní život.“ Říkám jí: „Babičko NEOPREN!, ne chemopren, neopren!“
Boj začal. Do první krize jsem se dostal už po dvaceti metrech kraulu. Plavací oděv mě stahuje tak silně, že dýchám pouze na půl pípy. Ohlédnu se, …a za mnou už nikdo! Přešel jsem na prsa a vydržel další tři stovky metrů. Nadával jsem si do všelijakých suchozemských zvířat, proč to musím být zrovna já, kdo je vždycky v hledáčku zájmu Vodní záchranné služby. Polovina borců už šlapala do pedálů svých biků, kdy jsem se namíchnul a zahájil útok na předposledního borce svým oblíbeným stylem-„ouško“. V úplném závěru, zcela vyčerpán jsem ještě přihlížejícímu publiku předvedl způsob „čubička“ a k PINu dorazil jako předposlední. Během pobytu ve vodě na trati dlouhé sedm set padesát metrů, jsem se zavodnil natolik, že nebylo třeba se občerstvovat, a tak jsem střelhbitě sundal slavný „chemopren“, nazul boty, nasadil přilbu a fofrem opouštím depo. Cestou zahlédnu Karla, svého soupeře z kategorie, jak se ještě převléká do suchých trenclí. Říkám mu:“Karlíčku Karle, houpe se ti varle!“ Karel se začal řechtat, jako Šemík před rozhodujícím odskokem a já jsem tak získal výrazný náskok. Třiadvacet kilometrů dlouhá cyklo trať se mi moc líbila. Pral jsem se s kolem, se soupeři, kalužemi, nerovným terénem i se svým zlomeným sebevědomím z neúspěšného plavání. Dokonce se mi podařilo ještě několik dalších soupeřů předjet. No bylo to úžasné! Šest kiláků běhu bych už měl zvládnout. Ale co to, co to!? Nohy těžké jako sudy, pohyb postrádal koordinaci, spíše jsem si připadal jako zkušený alzheimerák. Po kilometru už to docela šlo, ale zas ten pitomý kopec! Hýkal jsem jak dostihový osel, když tu před sebou zahlédnu další oběti - taky už toho měli dost. To mě motivovalo a hrábnul si pro zbytek sil. Když jsem jich pár předběhl, sekal jsem machra a prohodil, jaký úžasný den to dneska máme. Cílem profrčím na padesáté deváté pozici v součtovém čase těsně pod dvě hodiny. Nic moc, ale byl jsem spokojený.
Večer jsme si s mojí nadřízenou nalili dvě deci tekuté vijágry v červeném provedení a vyhodnotili uplynulý den. Babka: „ Guláš dobrý, organizačně skvělé, počasí se nakonec taky umoudřilo a to, že jsi Dědku dostal cenu za nejstaršího borce, to tě přece nemusí mrzet….bude hůř.“ Dědek: „Nic se neboj. Příští rok oslavím půlkulaté jubileum, (pětašedesát), koupíš mi permici na bazén, abych zdokonalil svoje ouško a já jim ještě ukážu.“ Babka: „ Dědku, v tom černém alkaprénu ti to slušelo. Že by ses do něho převléknul?“ Zapálila svíčku a přilila vína. Dědek: „Žádný alkaprén ani chemopren, je to NEOPREN! Žádný chlast, blikající svíčky a podmanivá hudba! Namaž mi záda koňskou mastí a jde se chrnět, zítra nás v Bohumíně čeká atletický sedmiboj WYGODA OPEN a tam nemůžu chybět!
A tak se taky stalo.
Tož takový to byl úúúžasný víkend!
Váš Dědek
ZŠ Armády jubilejní 10. ročník atletického sedmiboje 
