datum: 28.10.2014
V sobotu ráno jsem s rodinkou vyrazil na dlouho očekávaný prodloužený víkend v Orlických horách. Byla to pro nás premiéra, takže jsme se moc těšili. Samozřejmě jsem měl tajné postranní úmysly, že si najdu v okolí nějaký běžecký závod. To se mi podařilo a na státní svátek 28.10.2014 jsem si naplánoval 23. ročník slavné desítky v Týništi nad Orlicí. Když jsem koukal na předchozí ročníky, tak jsem zjistil, že konkurence bude asi výrazná. Na druhou stranu však bude s kým běžet a třeba se dotáhnu k novému osobáku. Příprava byla jednoduchá. V sobotu jsme s rodinkou podnikli výlet po okolí Deštné, kde jsme měli ubytování. V neděli brzy ráno jsem proběhl kus hřebene Orlických hor včetně Velké Deštné a po snídani jsem tam provedl ve zkrácené verzi i rodinu. V pondělí nám konečně vylezlo sluníčko, tak jsme si dopřáli malou tůru po sousedních vesnicích. V úterý ráno jsme se zpakovali a vyrazili do Týniště. Počasí opět nejprve mrazivé, ale postupně nás sluníčko prohřálo.
Do Týniště jsme přijeli v předstihu. Poblíž bylo dětské hřiště, takže Filípek a dvě neteře se měli kde zabavit než doběhnu. Poctivě jsem se rozklusal a rozcvičil, abych zahřál skřehlé tělo. Těsně před startem jsem se svlékl do tílka a šortek. Odložil jsem čepici i rukavičky. Teplota ve stínu dosahovala k deseti stupňům, na slunci však ještě více. Na startu hlavního závodu na 10km se seřadilo přes 220 běžců. Zhruba kolem 10:30 bylo odstartováno. Vyrazil jsem v popředí, ale již po pár stech metrech jsem se srovnal někde v páté desítce. Tempo od začátku bylo zběsilé, raději jsem se snažil mírně držet na uzdě, abych zbytečně nepřepálil. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, takže jsem ani moc neplánoval. V podstatě jsem se soustředil jen na sebe, jak dýchám, jaké dělám kroky, sledoval jsem cestu, terén, okolní les a frekvenci nohou před sebou. Trasa vedla převážně lesem, ve stínu, ale chladno mi nebylo. Byla to téměř rovina a většinou asfalt. Běželo se 5km do lesa, pak otočka a po stejné cestě zpět. Míjel jsem se tedy se všemi běžci. Již mezi druhým a třetím kilometrem běžím lehce osamoceně, pole závodníků se postupně natahuje a trhá. Sleduji jen dění před sebou. Za sebou slyším klapot jen jedněch nohou. Na třetím až pátém km předbíhám asi 4 borce. Mě dobíhá jen jeden. Chvíli se snažím udržet, ale je rychlý příliš. Každopádně mě trochu potáhl. Za otočkou stahuju ztrátu na další dva borce a přibližuji se k druhé nejlepší ženě. Na devátém km to peru už na dluh, předběhl mě jeden běžec, ale tempo závratně nezvýšil. Stoupá stresová hladina, že budu muset mohutně zafinišovat a vybojovat si pozici zpět. Pár set metrů visím za ním. Zezadu se tlačí další. Dostáváme se na závěrečnou rovinku, cca 250m do cíle. Dělá se mi blujno, funím jak lokomotiva a předbíhám borca výrazně rychleji než on mě. Myslím na osobák pod 39min., sprintuju už naplno, vidím cílovou čáru a vím, že už před sebe nikoho nepustím. Probíhám cíl, zastavuju před rodinou a v hlubokém předklonu sotva popadám dech. Teda to byla rychlovka a pěkná dřina. Ve slušné konkurenci posléze zjišťuji, že jsem 40. Jdu rychle do sprchy ať na mě rodinka dlouho nečeká a můžeme vyrazit domů. Marně se snažím zjistit výsledný čas. Nakonec odjíždíme, takže se nechám překvapit až se podívám na netu. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, protože to mohl být jeden z těch závodů, které si už asi nezopakuju. Až další den jsem našel va výsledovce svůj čas 38:19 a byl jsem nadmíru spokojen. Osobní rekord zlepšen o 70 vteřin. No a teď už se mohu jen těšit na nejoblíběnější sérii v roce a to je Lysacup.
Malofatranská 100
A je to tu, asi vrchol mé běžecké sezony, co do náročnosti, ale možná ne. ;-) Těšil jsem se a zároveň to ve mně budilo respekt. Přece jen 105 km, což se snad nějak dá,
ale k tomu to převýšení 6 800m, to asi prověří fyzické schopnosti každého. Je to sólo závod, takže to nikomu pokazit nemůžu, ale taky mě nikdo nebude povzbuzovat,
když budu v krizi - tradiční resumé sólo závodů.
Je pátek, opět nejsem sbalený včas, tak vyrážím asi s hodinovým zpožděním, což by ještě šlo, kdyby mi tři uzávěrky na cestě nesežraly dalších možná 40 minut a nepřidaly na neklidu. Takže hned ze startu spotřebovávám časovou rezervu a musíme to překombinovat. Autem nepojedu do Fačkovského sedla (cíle závodu), kde mě měl vyzvednout Míra, ale k Mírovi a odtud autem na start. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale už je to takové nepohodlné. Něco po 20. hodině dorážím k Mírovi a asi hodinu nám trvá cesta na start. V Těrchovej trochu hledáme areál, ale něco po 21. hodině jsme na místě. V tělocvičně právě probíhá výklad tratě, chvíli se zastavíme, ale pak jdeme na akreditaci.
A už tam to začíná pozitivně. Všichni jsou milí, přátelští a ochotní, což je pro mě velmi
zásadní, jak vnímám závod. Vše již probíhá hladce, ne jako cesta. Předstartovní shon polevuje a my si sedáme k půllitru rezavé vody. Trochu mě děsí, jak
všichni studují tu trať a pořád se na něco ptají pořadatelů. Říkám si, že bych si to měl projít taky, což později dělám. Při procházení trasy si říkám, že to máme
s Mírou prošlé, tedy podstatnou část, tak by neměl být problém. Potkáváme docela dost známých tváří. Mimo jiné i Michala (Navrátil), který mě na P100
roznesl na kopytech, takže jsem cítil, že mám co splácet. Potěší mě SMSka od Lenii, kde píše, ať to zmákneme. Ještě jsem se pořádně nadlábnul a
nachystal věci
a ani nevím kolik bylo, ale něco před půlnoci, když jsme ulehli spolu s dalším cca 100 lidmi v tělocvičně. Horko naštěstí nebylo, ale přes
to jsem se celou noc převaloval, protože mi připadalo, že ležím na holém betonu jak byla ta podlaha tvrdá. Ráno jsem ji zkoušel a byla potažená čímsi měkkým,
ale mi to tak vůbec nepřišlo. Miro měl hrubší karimatku a dodal, že kdyby byla ještě o 10 cm hrubší, tak by to bylo akorát. První budík komusi zazvonil v 3:45,
to jsem si říkal, že jde asi na jiný závod. Jelikož jsem už spát pořádně nemohl, tak mě mrzelo, že se nestartovalo ve 4, protože by se to možná dalo dojít za
světla, ale asi pěkná blbost, protože to bych musel dát pod 18 hodin: To bych dal, ale jen půlku. Mezi 4 - 5 vstávali jednotlivci a v 5 ,
"povinné" vstávání
což
jsme měli v plánu. Když jsem uléhal, tak mi trpkly nohy a to vím, že ráno to nebude lepší a nebylo. Začal jsem mít pochybnosti, jestli těch 7 dní po
kole do Chamonix
bylo dostačujících. Ale vždyť je to jedno, stejně není na výběr a věděl jsem, kolik času bude na regeneraci. Něco málo jsem snědl a šel se rozběhat.
Přemýšlím, jestli si brát sluneční brýle. Míra říká, že nebere, protože by pak zavazely, tak se nechám strhnout jeho rozhodnutím a už mi zbývá se namazat padesátkou
(opalovací krém). Hodina šestá se
přiblížila
a Miro váhá, zda-li ještě stihne jít na malou, tak mu říkám, že určitě i třikrát. Na
startu
se opět potkáváme a najednou
start, tak trochu nenápadný, ale u 100 km závodu netřeba řešit vteřiny. Vybíháme všichni najednou, jak stovkaři, tak houbaři (50 km). Po páru kilometrech se to
již na asfaltu docela roztáhne. S Mírem běžíme někde kolem 50. místa a i tak se mi to zdá docela rychle, ale startovní umístění je optimální. Ještě Mirovi
říkám, že těch třicet před námi půjde dozadu, protože cíl jsem měl, být kolem 20. místa - to bych byl velmi spokojen, do 30. dobré a do 50. žádná hitparáda.
A druhou metou bylo dát to za 20 hodin. Miro bohužel nechtěl moc prognózovat, aby pak nebyl zklamán.
Nohy mě bolí, ale doufám, že to povolí. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude provázet až do cíle, ale podle typu bolesti jsem to tušil. První kontrola v sedle Meziholie (8,5. km), kudy ještě jednou půjdeme. Jdeme za sebou jako husy. Začínáme stoupat na Velký Rosutec, potkáváme první ženu Lindu,
pozdější vítězku dlouhé trati (MF100). Je opravdu silný vítr a bojím se, že přijdu o kšiltovku, to bych si pak
musel asi dát na hlavu ponožku. Druhá živá kontrola Zázrivá (16,3. km) je s občerstvením. Pole se už začíná roztahovat, ale ještě na sebe
vidíme. Něco málo z povinnosti hodím do žaludku a valíme dále. Nekonečně dlouhá asfaltka mi pěkně utavuje nohy a ujišťuje mě, že bolet
prostě dnes budou. Někteří na té asfaltce běží, jak by závod šel do finiše, ale my se nenecháme vyhecovat. Stále běžíme v tandemu s Mírou a
konečně se dostáváme, za necelé 4 hodiny, zpět do sedla Meziholie na 24. km a máme nastoupáno 2 km. Dávám si půlku gelu, ať to na Stoh pěkně
táhne. Vše zatím jde dobře, jen ty nohy mě bolí a začíná mě to zneklidňovat, jestli to fakt dám až do cíle. Při cestě na Stoh potkáváme tajnou
"fixovou" kontrolu bez fixu. Jenže problém je to, že o takových kontrolách nebyla zmínka, není tam fix a ani tam není kolonka pro tajné kontroly.
Tak mě napadá, že se u té
kontroly
vyfotíme.
Jsme na Stohu. Sbíháme, Miro lehce v popředí a já začínám pociťovat kolena. Snažím se ho
dotáhnout, ale musím fakt makat. V půlce kopce se Miro zastavuje a role si vyměníme. Stoupáme na Poludňový Gruň a Miro začíná lehce
zaostávat a vypadá, že má nějakou krizičku. Říkám si, těch ještě bude. Vidím 5. kontrolu - Chatu pod Chlebom, ale cesta k ní se hrozně táhne,
místy, když ji není vidět, mám pochybnosti, jestli jdu správně. Konečně, Chata pod Chlebom, 32. km. Dobíhám již sólo. Miro asi 5 minut za mnou.
Hlásí mi první pochybnosti o dokončení v závodě. Říkám si, tady se restartneš a pak pojedeš jak pila. Velká občerstvovačka s polévkou a čajem,
myslím, že v pravý čas. Ještě se ptám na kofolu, protože na předchozích občerstvovačkách byla, ale teď jen za eura v hospodě. Hmm, tak nato
není čas hledat hluboko zahrabané eura a stát ve frontě. Rychle tedy do sebe naházím polévku, čaj, sůl a dávám si magnesium, protože mi cukalo
v obou lýtkách, ale i tak se tam zdržím 13 minut, oproti plánovaným desíti.
Rozloučím se s Mirem,
protože to vypadá, že teď už pojedeme každý
sólo, alespoň prozatím. Vybíhám, ale moc dobře se mi s "plným" žaludkem neběží. Vím, přejde to, chce to čas a klid. Ještě si říkám, že jsem si
mohl vzít klíče od auta a kdyby mě někde předbíhal, tak bych mu je zase vrátil, ale co vyměníme si je na smyčce před stým kilometrem. V hlavě
se mi začíná rozvíjet negativní myšlení - stehna bolí, kolena taky, cuká mi v obou lýtkách a přitom, jak běžím, mi začínají křečovat třísla a to jsem
ve slabší třetině, kde bych měl překypovat energií a sílou, jako když Němci táhli do Ruska. Chmury začínají silit, když se ozývá více pravé koleno,
že to zase dopadne jak na P100. A taková ta klasika, proč jsem tu chodil, nemám na to, že už nikdy žádnou stovku nepůjdu, budu rád, jak dojdu do
půlky. Hlava pracuje na plné obrátky, abych se zvednul a povzbudil. Připravoval jsem se nato, musí to fungovat. Na mimice musí být znát, že pod
mozkovou kůrou panuje špatné počasí. Všude kolem hodně turistů, ale momentálně nerozdávám úsměvy, nejsou skladem. Předběhnu nějaké dva kluky.
První studánka kousek za Pekelníkem, tak se z ní napiju a trochu opláchnu obličej. Dnes slunce fakt pere, ale v těch 1 500 m to zase není tak znát.
Vítr jen lehce zvolnil. Dotáhli se na mě dva kluci, cosi k nim prohodím a oni na mě, only english, ale i ta angličina nic moc, takže jako ta moje, ale spíše lepší. ;-) Poslouchám a oni to jsou Maďaři - "kesenem setem, hat šer, kijarát" atd. Při klesání pod Suchý si musím hlídat, abych si nenamočil boty, protože by mě to později vytrestalo. Zastavuji u další studánky, opět piju a pouštím je tím před sebe. Při prudkém stoupání na Suchy
se dostávám mezi ně - jeden
utíká dopředu a druhý "dozadu". Klesání ze Suchého mi dává vychutnat bolest kolen. Říkám si, škoda, že do cíle už to nejde jen do kopce, protože do kopce
problémy nemám žádné a dobře to táhne. Chata pod Suchým - kontrola číslo 8, 8 hodina jedna minuta od startu a občerstvovačka. Tady jsem s Mirem před
nějakým měsícem zakotvili, tedy jen na chvíli, ale vím, že Miro navrhoval, že se zdržíme jednu noc, protože tam bylo fajn. Beru si magnesium, svou sůl, i
když mi ji ochotně sehnali v hospodě, ale byl jsem rychlejší. Jinak jsem si na občestvovačkách zamiloval tatranky, takže téměř na žádné nepohrdnu. Dávám
si i Magnesium v rozpustné formě. Na stole ještě vidím hodně ibalginu, tak během pojídání mám krátkou přednášku na toto téma a pak už valím dále. Pří klesání
opět potkávám skrytou kontrolu, bez fixu, takže opět
fotka.
Blíží se polovina závodu. Než dorazím do Nezbudské Lúčky na 51. km, tak pár minut ztratím blouděním,
ale mobil s trasou mi rychle ukáže správný směr. Jsem tedy na 9. kontrole, pro houbaře (MF50) konec závodu. Sklízím potlesk, tak dodávám, že je trochu předčasný.
Natlačím do sebe banán, tatranku, donutím se i chleba se sádlem, což vůbec nemusím, ale jen abych trochu vyhověl touze žaludku. Žádám o náplast, protože tu jsem
zapomněl a začínám lepit počáteční příznaky puchýřů. Později zjišťuji, že s mým časem 8:56 bych byl na bedně na druhém místě. Trochu jsem se zdržel více, asi 7
minut. Jdu do druhé půlky. Ještě odesílám Mirovi SMSku v dohodnutém tvaru (číslo kontroly a čas) a hurá na Minčol, cca 1 000 výškových metrů. Maďaři mi utekli,
takže již jdu úplně sám, nikdo přede mnou nikdo za mnou. Potkávám
informační ceduli
a ta mě utvrzuje, že vstupuji na "cizí území", kde se nesmlouvá, tedy se na noc
můžu "těšit" :-D. Došla mi v mobilu baterka, dal jsem tedy druhou, ale ta už mi do konce závodu družice nenašla, takže občas mám pochybnosti, zda-li jdu správně.
Snažím se GPSku (mobil) probudit k životu, ale marně. Míra píše "kodovanou" smsku. Na Nezbudské Lúčce má ztrátu 45 minut. Tak si říkám, no snad má po krizi a
teď se rozběhne.
V sedle Javorina má být "fixová" kontrola. Bez mála ji tam deset minut hledám. Tak opět si udělám aspoň fotku.
Došli mě dva kluci. Obě tváře už znám. Jeden je takový,
pro mě amatér. Vždy běží, aby mě předběhl a utekl a já ho vždy někde potkám, jak je KO. Kontrola je o 50 m výše, no škoda toho času. Krásně běhavá část ke kontrole
a občerstvovačce na Martinských holích, vzpomínám, jak jsem tu byl s Orlem před 10 lety na běžkách. Další občerstvovala je tak trochu mimo a proto k ní navádí šipka.
Tu bohužel přehlídnu a valím dál po červené, a na další křižovatce (o cca 100 m dále), ještě váhám, kam jít. Sice vidím nějakou budku, ale netuším, že kontrola je právě tam.
Domnívám se, že je na kopečku 300m přede mnou, jdu tedy dále. Pořád někdo píská, vždy se zastavím, ale vzdaluji se od budky, až jsem již skoro půl kilometr daleko, tak
na mě volá "kontrola". Do prdele, proč mě nevolal hned, zase minimálně 5 minut v háji. Jsem trochu naštvaný, že nevolal dříve, ale než dojdu ke kontrole, tak ze mě negativismus
opadne a navíc jsem to podělal já. Docházejí další, ze správného směru, to mi moc nepřidá, ale hlava jasně říká, klid je to jen pět minut a to je nic, žádné stresy. Mezi
přicházejícími je i Radek (Šnevajs). Všichni jsou v poho - příjemní, usměvaví, veselí. Venku mi chlápek říká, ať jdu dovnitř, že mi zapíše kontrolu a dá do báglu a dodává,
že by na mě možná ještě vyšlo pivo. Pivo, wow, to bych dopřál žaludku, ale nevyšlo. Kontrola vevnitř úplně senzační, je tam veselo ani se mi nechce pryč z toho křesílka.
Ptám se, kolik lidi je před námi, říká asi 10. V duchu si říkám deset! Ty vole, to je nějaké divné, že jsem tak vysoko. 63. km, tedy skoro 2/3 závodu a 11:53 od startu. Hmm,
no kdybych to udržel, tak fakt jízda. Vybíhám a po 200 m si uvědomuji, že mám nějaké prázdné ruce. Ty vole nemám hůlky. Zase zpět, opět hlava rozkazuje, žádné sprinty,
klídek, to by tě jen více odrovnalo, poslouchám ji, jako vždy.
Přišla SMSka, píše Miro že závod skrečoval. Typuji, že ho nepodržela hlava, a že nic vážnějšího to nebude, škoda. Už je vidět Kľak, ale je fakt daleko. Cedulky 9 hodin na Kľak už mám dávno za sebou. Obvykle si to dělím 2,5. Míra to děli třemi, ale teď je to jasná dvojka. Tak jdu s Radkem. Nahoru mi to táhne výborně, dolu mi Radek mohutně utíká. Šetřím kolena, už dost bolí. Za to ve stehnech mi lehce bolest povoluje, protože z kopce a po rovinkách musím díky kolenům volněji, takže jsou odpočaté. Pravé koleno se ozývá stále více, problémové s P100, takže přetěžuji levou nohu, abych mu ulehčil. Začínám mít opět silné obavy, jestli to nedopadne stejně jako na P100. Před námi tzv. "amatér" - vidí nás 150 m za sebou, tak to fakt musí napálit, protože ani ne o 10 minut později je vidět 500 m daleko a ho nikde. Prudký sešup z Kyčerky je fakt matroš pro moje kolena, až mě v nich pálí. Asi jsem se posunul dopředu, protože na občerstovačce mají pivo ;-). Samozřejmě nepohrdnu 3 dl, i když mě to asi trochu přibrzdí, ale žaludek si to žádá. Pořád se tak nějak dobíhám a předbíhám s Radkem. Začíná se šeřit, tak plánuji, že o půl desáté nasadím čelovku, ale nevydržel jsem to a nasadil ji o čtvrt hodiny dříve. V šeru se mi různé útvary, jeví jako číhající medvěd. A zde silniční pravidlo, důležité je vidět a být viděn, úplně neplatí, protože viděn a cítěn jsem určitě, ale já vidím prd. Přes den jsem chtěl někde medvěda vidět, v noci bych se tomu setkání raději vyhnul. Krátké seběhy střídají krátké výběhy, super běžecká část, jenže ty seběhy mě fakt limitují, musím pomalu a tak mi Radek utíká. Přijdu na Kľak, bohužel chvíli hledám, jak z něj tou správnou cestou dolů a to i když jsem to tu přes den prošel, ale ve tmě to vypadá jinak. Dostávám se do pasáže, kde je lepivé a klouzavé blátíčko. Ano, ono lepí a zároveň klouže. Ani speedcrossy nefungují, několikrát sebou šlahnu a vymáchám se v něm. Ač jdu jak po obrně, píchám kolem sebe hůlkami, nefunguje to. Vzpomenu si na velké téma "přilba", tak ta by se mi tu hodila. Konečně se blížím k Fačkovskému sedlu, kde je vlastně i cíl po 13,5 km smyčce. Tam a zpět po stejné trase. Hledám chatu, vidím blikající světlo, tak se vydávám k němu, ale je to blikačka na závoře, pak už vidím cílový oblouk. Na občerstovačce už je Radek. Máme za sebou 91 km a 5 km nastoupáno. Je tu veselo, dovídám se, že první ještě není v cíli. Můj čas je 17:42. Kalkuluji, že 20 hodin ještě není úplně out, ale když první ještě není v cíli, tak, to fakt nebude procházka. Zároveň vím, že seběhy budou pro mě problémové. Hlavně ztratit co nejmíň. Mám taky obavy z toho, že budu bloudit. Doba na občerstvovačkách se již u mě protáhla z nějakých 3 minut na dvojnásobek. Najím se, napiju, doplním do plna camelback a vyrážím. Ale začíná to pěkně z ostra do kopce. Vidím před sebou světlo Radka, to se pak ale ztratí a chvíli tápu, než se seznámím a pochopím odrazkové značení. Při stoupání po sjezdovce potkávám dvojici (1. a 2.), která už jde do cíle. V žertu říkám klukům, jestli nechtějí vzít můj papír s kontrolami a zajít tam ještě jednou. Ti "překypují" humorem a říkají, že už toho mají taky dost. Hmm, tak to asi bude ještě flamengo, když jsou tak dobře naladěni. Začíná hodně pršet, takže viditelnost se zhoršuje. Nemalá část cesty jde po loukách s vysokou trávou, takže boty jsou durch morké. Něco mě začíná kousat do zad v úrovni ledvin. Je to bágl - nevítaná novinka na závodě. Utahuji popruhy, abych ho měl co nejvýše, ale pravý nejde a čtvrt hodiny s ním střídavě válčím. Vždy mě to donutí znovu, protože už to začíná být hodně nepohodlné. Nakonec se to povedlo, ale i tak jsem " obroušený".
O deset minut později potkávám dalšího běžce, který jde do cíle. Prosí mě o vodu, tak mu ji dopřeji. Následuje prudký sešup dolů. Dalšího se již ptám, kolik je mezi
námi lidí, abych věděl, jak na tom jsem. Hlas poznávám, vždyť to je Radek, pět minut ho přesvědčuji, že jde špatně, že někde odbočil a teď jde zpět do cíle. Pak
mi z kopce za odměnu opět utíká ;-). Potkávám další skupinku třech. Tyyy jo, to jsou ti Maďaři, tak ti mi pěkně utekli. Naposled jsem je potkal na Martinských holích na
63. km. V cíli mi pak
Martin
(hlavní organizátor + Zuzka) říká, že to nejsou žádní houbaři, ale maďarské elita. Pak potkám ještě jednoho a ten mi říká, že to je na závěr do
kopce. Tak jsem spočítal, že bych měl být devátý. Hmm, tak to je hodně nad mé očekávání. Po nejdelších 6,5 km jaké znám, je fixová kontrola. Chvíli před ní, s náskokem
několika stovek metrů, Radek. A honem zpět. Ještě vyměním baterku v čelovce. Začínám kalkulovat - Radka už nahánět nebudu, protože v sebězích mi stejně uteče.
Takže nyní již očekávám někoho v protisměru, abych věděl jaký mám náskok na pronásledovatele. Ptá se mě anglicky, aaa další maďar, jak to má daleko. Mám 15 minut
náskok, je to dost, ale ne moc na flákání se. Do cíle náskok udržím. Potkávám Michala (Navratila), jde s jakýmsi klukem. Mám víc než hodinový náskok, tak chvíli skecnem,
říkám jim, že by měli být na 12. a 13. místě. Moc mi nevěří. Říká, že jsem mu to dneska natřel, a já jsem samozřejmě rád, že dnes se to povedlo. Nějaký kilometr před cílem
potkávám první ženu,
Lindu,
ta je kupodivu plná elánu a veselá, tak ji oznamuji, co ví, že je první. Kalkuluji dále, jaký čas asi můžu mít. Určitě to bude pod 21 hodin, ale cesta
se táhne. Na cestu dolů sjezdovkou se vůbec netěším, ale musím to z ní dolů valit, protože 21 hodin se blíží rychleji, než jsem čekal a cíl nikde. Konečně cíl, ale nikde nikdo.
Zastavuji čas, a o nějakou minutu později se mi zapisuje oficiální 20:54 a desáté místo. Radek již 10 minut odpočívá. Jsou tři hodiny ráno. Říkám si, kde byl schovaný ten jeden.
Napočítal jsem jen deset, ale ten prý byl na "pohovoru" s medvědem :-D. S umístěním jsem spokojen, čas mohl být lepší, kdyby ta kolena byly vpoho, ale to slovo "kdyby"…,
známe to. Mám hlad, jak jinak. Jídla je tam porůznu dost.
Koukám na jednoho, že spí na židli a před ním je načatá vánočka. Tak se jí ujmu a dojedu ji a pak pokračuji v jídle,
co najdu na stole. Přicházejí další, ti jsou však zatím na 92. km, takže v mezipřistání. Tak tam tak hodinu sedím, jím, pospávám a bavím. Poté se odkulhám do sprchy a
následně do postel v patře. Ráno přijíždí z domu Míra, a tak
probíráme,
jak to šlo a nešlo.
Závod to byl náročný a kvalitně připravený, i když někteří si v diskuzi velmi stěžovali. Atmosféru můžu přirovnat k loňskému L4L, fakt parádní atmosféra. Co se týká občerstvení, tak mi to přišlo jako 100 km bufet. Tyhle závody jsou o hlavě, morálu a vůli. I když to je nepohodlné, bolí to, tak vůle musí být silnější, chce-li se člověk dostat do cíle. Takže chce-li někdo nějakou kopcovitou stovku, tak mohu jen doporučit! ;-)
Všechny Foto
Je pátek, opět nejsem sbalený včas, tak vyrážím asi s hodinovým zpožděním, což by ještě šlo, kdyby mi tři uzávěrky na cestě nesežraly dalších možná 40 minut a nepřidaly na neklidu. Takže hned ze startu spotřebovávám časovou rezervu a musíme to překombinovat. Autem nepojedu do Fačkovského sedla (cíle závodu), kde mě měl vyzvednout Míra, ale k Mírovi a odtud autem na start. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale už je to takové nepohodlné. Něco po 20. hodině dorážím k Mírovi a asi hodinu nám trvá cesta na start. V Těrchovej trochu hledáme areál, ale něco po 21. hodině jsme na místě. V tělocvičně právě probíhá výklad tratě, chvíli se zastavíme, ale pak jdeme na akreditaci.
A už tam to začíná pozitivně. Všichni jsou milí, přátelští a ochotní, což je pro mě velmi
zásadní, jak vnímám závod. Vše již probíhá hladce, ne jako cesta. Předstartovní shon polevuje a my si sedáme k půllitru rezavé vody. Trochu mě děsí, jak
všichni studují tu trať a pořád se na něco ptají pořadatelů. Říkám si, že bych si to měl projít taky, což později dělám. Při procházení trasy si říkám, že to máme
s Mírou prošlé, tedy podstatnou část, tak by neměl být problém. Potkáváme docela dost známých tváří. Mimo jiné i Michala (Navrátil), který mě na P100
roznesl na kopytech, takže jsem cítil, že mám co splácet. Potěší mě SMSka od Lenii, kde píše, ať to zmákneme. Ještě jsem se pořádně nadlábnul a
nachystal věci
a ani nevím kolik bylo, ale něco před půlnoci, když jsme ulehli spolu s dalším cca 100 lidmi v tělocvičně. Horko naštěstí nebylo, ale přes
to jsem se celou noc převaloval, protože mi připadalo, že ležím na holém betonu jak byla ta podlaha tvrdá. Ráno jsem ji zkoušel a byla potažená čímsi měkkým,
ale mi to tak vůbec nepřišlo. Miro měl hrubší karimatku a dodal, že kdyby byla ještě o 10 cm hrubší, tak by to bylo akorát. První budík komusi zazvonil v 3:45,
to jsem si říkal, že jde asi na jiný závod. Jelikož jsem už spát pořádně nemohl, tak mě mrzelo, že se nestartovalo ve 4, protože by se to možná dalo dojít za
světla, ale asi pěkná blbost, protože to bych musel dát pod 18 hodin: To bych dal, ale jen půlku. Mezi 4 - 5 vstávali jednotlivci a v 5 ,
"povinné" vstávání
což
jsme měli v plánu. Když jsem uléhal, tak mi trpkly nohy a to vím, že ráno to nebude lepší a nebylo. Začal jsem mít pochybnosti, jestli těch 7 dní po
kole do Chamonix
bylo dostačujících. Ale vždyť je to jedno, stejně není na výběr a věděl jsem, kolik času bude na regeneraci. Něco málo jsem snědl a šel se rozběhat.
Přemýšlím, jestli si brát sluneční brýle. Míra říká, že nebere, protože by pak zavazely, tak se nechám strhnout jeho rozhodnutím a už mi zbývá se namazat padesátkou
(opalovací krém). Hodina šestá se
přiblížila
a Miro váhá, zda-li ještě stihne jít na malou, tak mu říkám, že určitě i třikrát. Na
startu
se opět potkáváme a najednou
start, tak trochu nenápadný, ale u 100 km závodu netřeba řešit vteřiny. Vybíháme všichni najednou, jak stovkaři, tak houbaři (50 km). Po páru kilometrech se to
již na asfaltu docela roztáhne. S Mírem běžíme někde kolem 50. místa a i tak se mi to zdá docela rychle, ale startovní umístění je optimální. Ještě Mirovi
říkám, že těch třicet před námi půjde dozadu, protože cíl jsem měl, být kolem 20. místa - to bych byl velmi spokojen, do 30. dobré a do 50. žádná hitparáda.
A druhou metou bylo dát to za 20 hodin. Miro bohužel nechtěl moc prognózovat, aby pak nebyl zklamán.
Nohy mě bolí, ale doufám, že to povolí. To jsem ještě nevěděl, že mě to bude provázet až do cíle, ale podle typu bolesti jsem to tušil. První kontrola v sedle Meziholie (8,5. km), kudy ještě jednou půjdeme. Jdeme za sebou jako husy. Začínáme stoupat na Velký Rosutec, potkáváme první ženu Lindu,
pozdější vítězku dlouhé trati (MF100). Je opravdu silný vítr a bojím se, že přijdu o kšiltovku, to bych si pak
musel asi dát na hlavu ponožku. Druhá živá kontrola Zázrivá (16,3. km) je s občerstvením. Pole se už začíná roztahovat, ale ještě na sebe
vidíme. Něco málo z povinnosti hodím do žaludku a valíme dále. Nekonečně dlouhá asfaltka mi pěkně utavuje nohy a ujišťuje mě, že bolet
prostě dnes budou. Někteří na té asfaltce běží, jak by závod šel do finiše, ale my se nenecháme vyhecovat. Stále běžíme v tandemu s Mírou a
konečně se dostáváme, za necelé 4 hodiny, zpět do sedla Meziholie na 24. km a máme nastoupáno 2 km. Dávám si půlku gelu, ať to na Stoh pěkně
táhne. Vše zatím jde dobře, jen ty nohy mě bolí a začíná mě to zneklidňovat, jestli to fakt dám až do cíle. Při cestě na Stoh potkáváme tajnou
"fixovou" kontrolu bez fixu. Jenže problém je to, že o takových kontrolách nebyla zmínka, není tam fix a ani tam není kolonka pro tajné kontroly.
Tak mě napadá, že se u té
kontroly
vyfotíme.
Jsme na Stohu. Sbíháme, Miro lehce v popředí a já začínám pociťovat kolena. Snažím se ho
dotáhnout, ale musím fakt makat. V půlce kopce se Miro zastavuje a role si vyměníme. Stoupáme na Poludňový Gruň a Miro začíná lehce
zaostávat a vypadá, že má nějakou krizičku. Říkám si, těch ještě bude. Vidím 5. kontrolu - Chatu pod Chlebom, ale cesta k ní se hrozně táhne,
místy, když ji není vidět, mám pochybnosti, jestli jdu správně. Konečně, Chata pod Chlebom, 32. km. Dobíhám již sólo. Miro asi 5 minut za mnou.
Hlásí mi první pochybnosti o dokončení v závodě. Říkám si, tady se restartneš a pak pojedeš jak pila. Velká občerstvovačka s polévkou a čajem,
myslím, že v pravý čas. Ještě se ptám na kofolu, protože na předchozích občerstvovačkách byla, ale teď jen za eura v hospodě. Hmm, tak nato
není čas hledat hluboko zahrabané eura a stát ve frontě. Rychle tedy do sebe naházím polévku, čaj, sůl a dávám si magnesium, protože mi cukalo
v obou lýtkách, ale i tak se tam zdržím 13 minut, oproti plánovaným desíti.
Rozloučím se s Mirem,
protože to vypadá, že teď už pojedeme každý
sólo, alespoň prozatím. Vybíhám, ale moc dobře se mi s "plným" žaludkem neběží. Vím, přejde to, chce to čas a klid. Ještě si říkám, že jsem si
mohl vzít klíče od auta a kdyby mě někde předbíhal, tak bych mu je zase vrátil, ale co vyměníme si je na smyčce před stým kilometrem. V hlavě
se mi začíná rozvíjet negativní myšlení - stehna bolí, kolena taky, cuká mi v obou lýtkách a přitom, jak běžím, mi začínají křečovat třísla a to jsem
ve slabší třetině, kde bych měl překypovat energií a sílou, jako když Němci táhli do Ruska. Chmury začínají silit, když se ozývá více pravé koleno,
že to zase dopadne jak na P100. A taková ta klasika, proč jsem tu chodil, nemám na to, že už nikdy žádnou stovku nepůjdu, budu rád, jak dojdu do
půlky. Hlava pracuje na plné obrátky, abych se zvednul a povzbudil. Připravoval jsem se nato, musí to fungovat. Na mimice musí být znát, že pod
mozkovou kůrou panuje špatné počasí. Všude kolem hodně turistů, ale momentálně nerozdávám úsměvy, nejsou skladem. Předběhnu nějaké dva kluky.
První studánka kousek za Pekelníkem, tak se z ní napiju a trochu opláchnu obličej. Dnes slunce fakt pere, ale v těch 1 500 m to zase není tak znát.
Vítr jen lehce zvolnil. Dotáhli se na mě dva kluci, cosi k nim prohodím a oni na mě, only english, ale i ta angličina nic moc, takže jako ta moje, ale spíše lepší. ;-) Poslouchám a oni to jsou Maďaři - "kesenem setem, hat šer, kijarát" atd. Při klesání pod Suchý si musím hlídat, abych si nenamočil boty, protože by mě to později vytrestalo. Zastavuji u další studánky, opět piju a pouštím je tím před sebe. Při prudkém stoupání na Suchy
se dostávám mezi ně - jeden
utíká dopředu a druhý "dozadu". Klesání ze Suchého mi dává vychutnat bolest kolen. Říkám si, škoda, že do cíle už to nejde jen do kopce, protože do kopce
problémy nemám žádné a dobře to táhne. Chata pod Suchým - kontrola číslo 8, 8 hodina jedna minuta od startu a občerstvovačka. Tady jsem s Mirem před
nějakým měsícem zakotvili, tedy jen na chvíli, ale vím, že Miro navrhoval, že se zdržíme jednu noc, protože tam bylo fajn. Beru si magnesium, svou sůl, i
když mi ji ochotně sehnali v hospodě, ale byl jsem rychlejší. Jinak jsem si na občestvovačkách zamiloval tatranky, takže téměř na žádné nepohrdnu. Dávám
si i Magnesium v rozpustné formě. Na stole ještě vidím hodně ibalginu, tak během pojídání mám krátkou přednášku na toto téma a pak už valím dále. Pří klesání
opět potkávám skrytou kontrolu, bez fixu, takže opět
fotka.
Blíží se polovina závodu. Než dorazím do Nezbudské Lúčky na 51. km, tak pár minut ztratím blouděním,
ale mobil s trasou mi rychle ukáže správný směr. Jsem tedy na 9. kontrole, pro houbaře (MF50) konec závodu. Sklízím potlesk, tak dodávám, že je trochu předčasný.
Natlačím do sebe banán, tatranku, donutím se i chleba se sádlem, což vůbec nemusím, ale jen abych trochu vyhověl touze žaludku. Žádám o náplast, protože tu jsem
zapomněl a začínám lepit počáteční příznaky puchýřů. Později zjišťuji, že s mým časem 8:56 bych byl na bedně na druhém místě. Trochu jsem se zdržel více, asi 7
minut. Jdu do druhé půlky. Ještě odesílám Mirovi SMSku v dohodnutém tvaru (číslo kontroly a čas) a hurá na Minčol, cca 1 000 výškových metrů. Maďaři mi utekli,
takže již jdu úplně sám, nikdo přede mnou nikdo za mnou. Potkávám
informační ceduli
a ta mě utvrzuje, že vstupuji na "cizí území", kde se nesmlouvá, tedy se na noc
můžu "těšit" :-D. Došla mi v mobilu baterka, dal jsem tedy druhou, ale ta už mi do konce závodu družice nenašla, takže občas mám pochybnosti, zda-li jdu správně.
Snažím se GPSku (mobil) probudit k životu, ale marně. Míra píše "kodovanou" smsku. Na Nezbudské Lúčce má ztrátu 45 minut. Tak si říkám, no snad má po krizi a
teď se rozběhne.
V sedle Javorina má být "fixová" kontrola. Bez mála ji tam deset minut hledám. Tak opět si udělám aspoň fotku.
Došli mě dva kluci. Obě tváře už znám. Jeden je takový,
pro mě amatér. Vždy běží, aby mě předběhl a utekl a já ho vždy někde potkám, jak je KO. Kontrola je o 50 m výše, no škoda toho času. Krásně běhavá část ke kontrole
a občerstvovačce na Martinských holích, vzpomínám, jak jsem tu byl s Orlem před 10 lety na běžkách. Další občerstvovala je tak trochu mimo a proto k ní navádí šipka.
Tu bohužel přehlídnu a valím dál po červené, a na další křižovatce (o cca 100 m dále), ještě váhám, kam jít. Sice vidím nějakou budku, ale netuším, že kontrola je právě tam.
Domnívám se, že je na kopečku 300m přede mnou, jdu tedy dále. Pořád někdo píská, vždy se zastavím, ale vzdaluji se od budky, až jsem již skoro půl kilometr daleko, tak
na mě volá "kontrola". Do prdele, proč mě nevolal hned, zase minimálně 5 minut v háji. Jsem trochu naštvaný, že nevolal dříve, ale než dojdu ke kontrole, tak ze mě negativismus
opadne a navíc jsem to podělal já. Docházejí další, ze správného směru, to mi moc nepřidá, ale hlava jasně říká, klid je to jen pět minut a to je nic, žádné stresy. Mezi
přicházejícími je i Radek (Šnevajs). Všichni jsou v poho - příjemní, usměvaví, veselí. Venku mi chlápek říká, ať jdu dovnitř, že mi zapíše kontrolu a dá do báglu a dodává,
že by na mě možná ještě vyšlo pivo. Pivo, wow, to bych dopřál žaludku, ale nevyšlo. Kontrola vevnitř úplně senzační, je tam veselo ani se mi nechce pryč z toho křesílka.
Ptám se, kolik lidi je před námi, říká asi 10. V duchu si říkám deset! Ty vole, to je nějaké divné, že jsem tak vysoko. 63. km, tedy skoro 2/3 závodu a 11:53 od startu. Hmm,
no kdybych to udržel, tak fakt jízda. Vybíhám a po 200 m si uvědomuji, že mám nějaké prázdné ruce. Ty vole nemám hůlky. Zase zpět, opět hlava rozkazuje, žádné sprinty,
klídek, to by tě jen více odrovnalo, poslouchám ji, jako vždy.
Přišla SMSka, píše Miro že závod skrečoval. Typuji, že ho nepodržela hlava, a že nic vážnějšího to nebude, škoda. Už je vidět Kľak, ale je fakt daleko. Cedulky 9 hodin na Kľak už mám dávno za sebou. Obvykle si to dělím 2,5. Míra to děli třemi, ale teď je to jasná dvojka. Tak jdu s Radkem. Nahoru mi to táhne výborně, dolu mi Radek mohutně utíká. Šetřím kolena, už dost bolí. Za to ve stehnech mi lehce bolest povoluje, protože z kopce a po rovinkách musím díky kolenům volněji, takže jsou odpočaté. Pravé koleno se ozývá stále více, problémové s P100, takže přetěžuji levou nohu, abych mu ulehčil. Začínám mít opět silné obavy, jestli to nedopadne stejně jako na P100. Před námi tzv. "amatér" - vidí nás 150 m za sebou, tak to fakt musí napálit, protože ani ne o 10 minut později je vidět 500 m daleko a ho nikde. Prudký sešup z Kyčerky je fakt matroš pro moje kolena, až mě v nich pálí. Asi jsem se posunul dopředu, protože na občerstovačce mají pivo ;-). Samozřejmě nepohrdnu 3 dl, i když mě to asi trochu přibrzdí, ale žaludek si to žádá. Pořád se tak nějak dobíhám a předbíhám s Radkem. Začíná se šeřit, tak plánuji, že o půl desáté nasadím čelovku, ale nevydržel jsem to a nasadil ji o čtvrt hodiny dříve. V šeru se mi různé útvary, jeví jako číhající medvěd. A zde silniční pravidlo, důležité je vidět a být viděn, úplně neplatí, protože viděn a cítěn jsem určitě, ale já vidím prd. Přes den jsem chtěl někde medvěda vidět, v noci bych se tomu setkání raději vyhnul. Krátké seběhy střídají krátké výběhy, super běžecká část, jenže ty seběhy mě fakt limitují, musím pomalu a tak mi Radek utíká. Přijdu na Kľak, bohužel chvíli hledám, jak z něj tou správnou cestou dolů a to i když jsem to tu přes den prošel, ale ve tmě to vypadá jinak. Dostávám se do pasáže, kde je lepivé a klouzavé blátíčko. Ano, ono lepí a zároveň klouže. Ani speedcrossy nefungují, několikrát sebou šlahnu a vymáchám se v něm. Ač jdu jak po obrně, píchám kolem sebe hůlkami, nefunguje to. Vzpomenu si na velké téma "přilba", tak ta by se mi tu hodila. Konečně se blížím k Fačkovskému sedlu, kde je vlastně i cíl po 13,5 km smyčce. Tam a zpět po stejné trase. Hledám chatu, vidím blikající světlo, tak se vydávám k němu, ale je to blikačka na závoře, pak už vidím cílový oblouk. Na občerstovačce už je Radek. Máme za sebou 91 km a 5 km nastoupáno. Je tu veselo, dovídám se, že první ještě není v cíli. Můj čas je 17:42. Kalkuluji, že 20 hodin ještě není úplně out, ale když první ještě není v cíli, tak, to fakt nebude procházka. Zároveň vím, že seběhy budou pro mě problémové. Hlavně ztratit co nejmíň. Mám taky obavy z toho, že budu bloudit. Doba na občerstvovačkách se již u mě protáhla z nějakých 3 minut na dvojnásobek. Najím se, napiju, doplním do plna camelback a vyrážím. Ale začíná to pěkně z ostra do kopce. Vidím před sebou světlo Radka, to se pak ale ztratí a chvíli tápu, než se seznámím a pochopím odrazkové značení. Při stoupání po sjezdovce potkávám dvojici (1. a 2.), která už jde do cíle. V žertu říkám klukům, jestli nechtějí vzít můj papír s kontrolami a zajít tam ještě jednou. Ti "překypují" humorem a říkají, že už toho mají taky dost. Hmm, tak to asi bude ještě flamengo, když jsou tak dobře naladěni. Začíná hodně pršet, takže viditelnost se zhoršuje. Nemalá část cesty jde po loukách s vysokou trávou, takže boty jsou durch morké. Něco mě začíná kousat do zad v úrovni ledvin. Je to bágl - nevítaná novinka na závodě. Utahuji popruhy, abych ho měl co nejvýše, ale pravý nejde a čtvrt hodiny s ním střídavě válčím. Vždy mě to donutí znovu, protože už to začíná být hodně nepohodlné. Nakonec se to povedlo, ale i tak jsem " obroušený".
O deset minut později potkávám dalšího běžce, který jde do cíle. Prosí mě o vodu, tak mu ji dopřeji. Následuje prudký sešup dolů. Dalšího se již ptám, kolik je mezi
námi lidí, abych věděl, jak na tom jsem. Hlas poznávám, vždyť to je Radek, pět minut ho přesvědčuji, že jde špatně, že někde odbočil a teď jde zpět do cíle. Pak
mi z kopce za odměnu opět utíká ;-). Potkávám další skupinku třech. Tyyy jo, to jsou ti Maďaři, tak ti mi pěkně utekli. Naposled jsem je potkal na Martinských holích na
63. km. V cíli mi pak
Martin
(hlavní organizátor + Zuzka) říká, že to nejsou žádní houbaři, ale maďarské elita. Pak potkám ještě jednoho a ten mi říká, že to je na závěr do
kopce. Tak jsem spočítal, že bych měl být devátý. Hmm, tak to je hodně nad mé očekávání. Po nejdelších 6,5 km jaké znám, je fixová kontrola. Chvíli před ní, s náskokem
několika stovek metrů, Radek. A honem zpět. Ještě vyměním baterku v čelovce. Začínám kalkulovat - Radka už nahánět nebudu, protože v sebězích mi stejně uteče.
Takže nyní již očekávám někoho v protisměru, abych věděl jaký mám náskok na pronásledovatele. Ptá se mě anglicky, aaa další maďar, jak to má daleko. Mám 15 minut
náskok, je to dost, ale ne moc na flákání se. Do cíle náskok udržím. Potkávám Michala (Navratila), jde s jakýmsi klukem. Mám víc než hodinový náskok, tak chvíli skecnem,
říkám jim, že by měli být na 12. a 13. místě. Moc mi nevěří. Říká, že jsem mu to dneska natřel, a já jsem samozřejmě rád, že dnes se to povedlo. Nějaký kilometr před cílem
potkávám první ženu,
Lindu,
ta je kupodivu plná elánu a veselá, tak ji oznamuji, co ví, že je první. Kalkuluji dále, jaký čas asi můžu mít. Určitě to bude pod 21 hodin, ale cesta
se táhne. Na cestu dolů sjezdovkou se vůbec netěším, ale musím to z ní dolů valit, protože 21 hodin se blíží rychleji, než jsem čekal a cíl nikde. Konečně cíl, ale nikde nikdo.
Zastavuji čas, a o nějakou minutu později se mi zapisuje oficiální 20:54 a desáté místo. Radek již 10 minut odpočívá. Jsou tři hodiny ráno. Říkám si, kde byl schovaný ten jeden.
Napočítal jsem jen deset, ale ten prý byl na "pohovoru" s medvědem :-D. S umístěním jsem spokojen, čas mohl být lepší, kdyby ta kolena byly vpoho, ale to slovo "kdyby"…,
známe to. Mám hlad, jak jinak. Jídla je tam porůznu dost.
Koukám na jednoho, že spí na židli a před ním je načatá vánočka. Tak se jí ujmu a dojedu ji a pak pokračuji v jídle,
co najdu na stole. Přicházejí další, ti jsou však zatím na 92. km, takže v mezipřistání. Tak tam tak hodinu sedím, jím, pospávám a bavím. Poté se odkulhám do sprchy a
následně do postel v patře. Ráno přijíždí z domu Míra, a tak
probíráme,
jak to šlo a nešlo.
Závod to byl náročný a kvalitně připravený, i když někteří si v diskuzi velmi stěžovali. Atmosféru můžu přirovnat k loňskému L4L, fakt parádní atmosféra. Co se týká občerstvení, tak mi to přišlo jako 100 km bufet. Tyhle závody jsou o hlavě, morálu a vůli. I když to je nepohodlné, bolí to, tak vůle musí být silnější, chce-li se člověk dostat do cíle. Takže chce-li někdo nějakou kopcovitou stovku, tak mohu jen doporučit! ;-)
Všechny Foto
Nezmar Sky maraton
datum: 27.9.2014
účast: Jarek, Stoša
V sobotu se konal premiérový ročník Nezmar Sky maratonu, na který jsem původně ani nebyl přihlášen, ale nějak jsem měl pocit, že si musím spravit chuť po nevydařené stovce v Holandsku. Navíc kolega z práce nechtěl běžet, tak jsem si převzal jeho registraci a bylo rozhodnuto. Za oddíl se ještě měly účastnit twins, ale stále jsou pronásledovány zdravotními problémy, tudíž jsme s Jarkem jeli sami.
Po sedmé ráno mě Jarek nabral s celou rodinkou na rondlu v Hrabůvce a vyrazili jsme směr Bystřice. Renču a Filípka vysazujeme v Těrlicku a pokračujeme dál. Do Bystřice jsme dojeli po osmé, záhy se objevuje i Miro, tak se jdeme přihlásit. Počasí je nevlídné, mírně prší a vyhlídky na závod jsou špatné. Předpokládáme, že bude dostatek bláta a mokro, nad hřebeny je zataženo a válejí se mlhy. Před startem však vládne docela pohoda, správně tušíme, že to bude hlavně zase o psychické odolnosti a morálce. Blíží se půl desátá hodina a zhruba stovka nadšenců se řadí na start. Dokonce to chvilku vypadá, že přestává pršet. Je odstartováno a prvních pár set metrů běžím s Jarkem, pak už si každý hledáme své vlastní tempo. Terén je dosti podmáčený a velmi brzy cítím mokro v botách. Místy si představuju, jak krásné by to bylo kdyby bylo sucho a hezké počasí. Na první občerstvovačce kolem osmého kilometru mám boty již úplně promočené, jsem zastříkaný od bláta a svrchní triko s krátkým rukávem je značně nasáklé. Mám ještě podvlékací tenké tričko s dlouhým rukávem a možná, by to bylo dostatečné. Každý zbytečný kus oděvu totiž zatěžuje, ale nevadí, zatím se mi běží celkem lehce. V pohodě pokračuji na Malou Čantoriji, pak je ovšem seběh pod sjezdovku, který je dosti dlouhý, kamenitý a bolestivý pro chodidla. Najednou si uvědomím, že moje staré trejlovky, už nejsou v dobré kondici. Sěbeh jsem nějak přežil, pár mladších rychlíků mě sice předběhlo, ale těšil jsem se do kopce, že zaberu a budu se snažit někoho dohnat. To se daří a dostávám se na VelkouČantoriji. Tuhle část Beskyd téměř neznám. Naposledy jsem tu byl jako kluk. Škoda, že je tak hnusně a nemáme žádné výhledy po okolí. Tak běžím dále až na Beskydské sedlo, kde to není moc prudké. Vzápětí však následuje prudký seběh do Jaworniku v Polsku. Tady už opravdu cítím, že bolí nejen chodidla, ale unavené jsou i stehenní svaly. Běžím pouze s malou ledvinkou, ve které mám jen 2dcl vody. Dopíjím zbytek, protože občerstvení je již blízko. Tankuju dvě decka na každé stanici a zatím je to dostačující. Před občerstvovačkou jím přesnídávku, pak si tam dávám banán a zapíjím iontovým nápojem. Doliju si vodu do láhve a rubu do sjezdovky na Velký Sošov. Začátek je velmi strmý a chytám první křeče do vnitřních stehen. Trochu zpomaluji výstup. Bolest je krutá, ale tuhle bolest již znám a umím s tím pracovat. Na pár sekund se protáhnu a opatrně našlapuju dál, snažím se přenést zatížení do laterálních vastů a abduktorů. Bolest přechází a mohu zase dál. Pokračujeme po hřebenovce přes Malého Stožka na Velký Stožek. Zde je poslední prudké stoupání, ze kterého už se mi točí hlava. Naplno polykám hořkost této drsné a divoké části Beskyd. tady se budu muset podívat i s rodinou a za lepšího počasí. To musí být fakt nádhera. Taky se mi líbí, že i hodně polských sousedů navzdory počasí vyrazili do hor a srdečně nás povzbuzují.
Na chvilinku se zastavuju na Velkém Stožku. Je to takový pro mě docela povědomý název. Kouknu na rozcestník, 978m.n.m. a běžím dolů k fialové krávě, obíhám apendix a běžím směr Filipka. Tady mě dobíhá Tomáš Ciencala, udává perfektní tempo, tak se snažím držet a psychicky mě to zvedá. Tuším, že závod dokončím ve slušném čase. Obávám se jen seběhu do Bystřice, aby to nebylo moc prudké. Poslední občerstvení na Filipce znamená 38km. Dávám si ještě kousek banánu, anticramp a kolu. Do lahvičky čepuju opět vodu. Je přede mnou posledních šest km a marně se snažím uviset s Tomášem C. Mizí mi z dohledu. Mračna ustupují a po šedivém dni je tu krásné slunečné opoledne. Následuje trochu prudší seběh a opět se hlásí mírné křeče do vnitřních stehen. Musím zpomalit a borec za mnou mě definitivně předbíhá. Konečně rovinatější terén, no spíše dlouhá klouzavá louka, ale dá se běžet, křeče ustupují, možná trochu působí anticramp, snažím se tomu věřit. A je tu asfalt a ve vzduchu to smrdí cílovou branou. Bohužel Maky si nedělal prdel a trasa pokračuje rovnou do rozbouřené říčky. Obavy jsou na místě, nechci utopit mobil. Nějak se přebrodím a dokonce stahuju borce, který má potíže s křečemi z té ledové vody. Ale už je pozdě. Zrychlit se mi nedaří. Následuje druhý brod vodou a to už je mi všechno jedno. Posledních pár set metrů do cíle jen malinko zrychlím, ale soupeř má přece jen deset vteřin náskok. Přichází ta známá závěrečná euforie, dobíhám do cíle s úsměvem, protože vím, že je konec. Splnil jsem si cíl, že zaběhnu dobře, takticky, že si to prostě užiju a zakončím si sezonu krásným závodem. Zklamání z Holandska mě totiž hodně užíralo a chtěl jsem zaběhnout něco dlouhého s hlavou vzhůru. A to se povedlo. Jsem maximálně spokojen. Teď už jen počkat na kluky a trochu to oslavit. Musím přiznat, že jsem myslel na Jarka, že to bude tak půl hodiny rozdíl. Jarek však zaběhl výborně za 5:33:27 a tudíž necelých 18min. Miro se potrápil, ale dokončil a to se počítá.
Pak už jsme si jen užívali společnost bezva lidí, piva, zelňačku, později i řízeček a hruškovici, prostě skvěle strávený den. A nutno dodat, že Jarkovi se podařilo urvat 3.místo v kategorii, takže jsme neodjížděli s prázdnou. Příští rok asi budu hodně přemýšlet a vybírat mezi Ostravou a Bystřicí a třeba se to nebude ani překrývat, tak se nechme překvapit.
Reportáž IFK TV
Ostravský maraton 2014
Na OM jsem se přihlásila již v srpnu. Brala jsem to jako druhý maraton v tomto roce a ještě doma. Navíc se přidala má dcera, která si chtěla vyzkoušet půlku. Nicméně v týdnu před závodem přišly pochybnosti. Trochu knedlík v krku, mírná rýmečka, navíc víkend předtím jsem pochodila po Korutanských Alpách,v práci napilno a k tomu ještě 3 týdny po B7. Kdyby nebylo dcery, možná bych se ani na start nepostavila. V sobotu ráno ale už známé pocity nervozity s pevným rozhodnutím vyběhnout. Jako obvykle lehce přepálený začátek, nicméně se mi běželo dobře a pořád to nějak šlo. Cítila jsem se dobře i v druhém i třetím okruhu. Čas po třetím okruhu mi dokonce napovídal, že kdybych to udržela, mohla by padnou hranice kolem vysněných 3:30. Ovšem čtvrtý okruh byl doslova protrápený. Nohy vytuhly, začaly bolet kyčle,třísla a zadní stehenní svaly a byla jsem ráda za cíl, kde už na mě čekala dcera a mamča.
Čas 3:36:19 - v celku spokojenost a vzhledem k menší kvalitě účastníků a obecně nízkému počtu maratonkyň, mi toto stačilo na celkové třetí místo a první místo v kategorii. Dokonce jsem si odvezla i nemalou finanční odměnu. Pro mě fajn sobota i z hlediska dcery. Vyzkoušela si půlmaraton s časem 2:11:53 a doma prohlásila, že už ví do čeho jde a příště to bude lepší ( tak jsem zvědavá jako dlouho to vydrží ).
Martin sice s výkonem moc spokojen nebyl, ale jeho čas 1:35:15 je úžasný. Peťka bojovala myslím trochu s únavou a doběhla s časem 3:51:07 a Lenka členka dělala zkušeného vodiče manželovi ( jeho první maraton) a ruku v ruce proběhli společně cílem v čase 4:23:36.
Náš tým doplnil Berďa, který byl účastníkem štafety a Niki na koloběžce.
Stran OM určitě jde vidět posun. Počet účastníků vyšší, organizace slušná, webové stránky lepší,trasa po problémech s úředníky dobrá. Obecenstvo sice bylo z větší části rómského původu, ale ke mě byli slušní, dokonce i fandili. No a cizinci aspoň poznají Ostravu.
Den byl zakončen vyhlášením v Karolíně, což se mi také líbilo. Pokud bude tento trend, mohla by Ostrava patřit mezi kvalitněji obsazené závody ( pouze 9 maratónců bylo pod 3 hodiny).
Ostravský maraton 2014 – poprvé na koloběžce
V sobotu 27.9.2014 startoval
na Masarykově náměstí 53. ročník Ostravského
maratonu. Rozhodla jsem se letos startovat na koloběžce.
Koloběžka mě začala lákat někdy
na jaře. Četla jsem článek od Miloše Škorpila, který na ní projel Českou republiku
a doporučuje ji jako doplněk k běhu. Když jsem po skoro 6ti letech „kulání se doma“ (tak to nazývá Django:-)) nastoupila zpátky do
práce, chtěla jsem si z prvních výplat pořídit něco smysluplného. Volba
padla na koloběžku Kostka – děkuji ještě jednou Danovi, že mi ji tak rychle a
levně zařídil!
Zatím toho moc naježděno nemám. V okolí
máme spíše kopcovitý terén, takže si můžu užívat a relaxovat i při dlouhých
sjezdech. Ze začátku bylo nejhorší naučit se střídat nohy za jízdy, jezdit do
zatáček, po nerovnostech a prudkého kopce. Techniku jízdy stále piluju.
Koloběžky na maratonu letos
startovaly poprvé, měl to být původně půlmaraton. Nakonec trať změnili bez udání důvodu
na čtvrtmaraton. U prezentace se paní divila, odkud jsem se mezi známými
tvářemi vzala, proto jsem pochopila, že koloběžkáři jsou jakási komunita.
Trošku jsem znervózněla, bo jsem kolem sebe viděla samé namakané borce na
různých strojích, od silniček po takové zvláštní malé koloběžky. Cítila jsem se
mezi nimi jako vetřelec. Tak jsem se pokorně postavila úplně dozadu a očekávala
start, který byl o pět minut dříve než u hlavního závodu. Dala jsem se do řeči
s nějakým klukem – říkal, že ti nejlepší to pojedou za 20 min, dobří za 30
a že ani 40 není k zahození. Byla jsem až ledově klidná. Samozřejmě mi skoro
celá ta banda ujela. Držela jsem se vzadu a jela si svým tempem, po 5 km jsem
dokonce předjela jednu závodnici. Dojela jsem v čase 35:39 a bylo mi fajn.
Mé poznatky a dojmy:
- pokud si chcete oživit běžecký
trénink, rozhodně doporučuji, je to zábava a docela makačka
- určitě si ještě někdy nějaký
závod zkusím, klasický běh mi ale přijde více vzrušující :-) a vyvolává ve mně
větší emoce
- chyběl mi kontakt s naší skvělou
partičkou 30-40cátníků, připadala jsem si na tom stroji strašně opuštěná
- při koloběžkování budete tak trochu
za exota, lidé vás budou zastavovat a dávat se vámi do řeči – čili je to velmi „kontaktní“
sport
Na závěr nesmím opomenout skvělé
výsledky ostatních členů našeho týmu: Berďa a Martin se svými štafetami, Lenia
s Dančou, Lenkačlenka s Robertem a Petra. Bohužel neexistuje
skupinové foto :-(. Snad
se letos tento závod všem líbil a byli spokojeni – já ano. Fajne počasí,
spousta známých tváří a jako bonus jsem se po 19 letech setkala s mým profesorem
chemie a matematiky z gymplu :-).
Něco z nového RUNu
Pár poznatků hlavně pro nás, dámskou část VZS, když nevíme co na sebe :-) a chceme běhat na dizajn...
Winschoten 100km run
V pátek brzy ráno o půl třetí vstávám a rychle balím poslední věci, jídlo a pití na delší cestu. Chystám se totiž do Holandska na ultra stovku čili 100km, která se koná v sobotu 13.9.2014 ve Winschotenu. Z Ostravy vyrážíme ve čtyřech. Roli řidiče, trenéra, fotografa, lidového vypravěče a psychologa zastává Otík Seitl, 50km běh chystá Lenkačlenka a stovku se mnou poběží UltraLibor. Vyrážíme tedy po třretí hodině z deštivé Ostravy a po zhruba 11ti hodinové štrece přijíždíme do sluncem zalitého Winschotenu. Jdeme se rovnou zaregistrovat a pak na procházku městem, protože ubytování máme až od páté hodiny. Jak již psala Lenka, šli jsme samozřejmě na pivo, nakoupit nějaké suvenýry, pak ubytování u skvělé rodinky, výborná večeře, další procházka po okolí, ale bez piva, protože ceny byly všude výrazně západoevropské. Tak jsme ještě vypili pár plechovek v domečku pro hosty, probrali taktiku na zítřek, pokecali o životě a šli spát.
V sobotu ráno se budím první, nespal jsem v kuse, dal jsem si dvě pauzy na močení, smrkání a chrchlání. Poslední tři dny mě trápí strgané grdelko, ale myslím si, že to nic nebude a přerazím to poctivou porcí kilometrů. Start závodu je až v deset hodin. Mám tedy dostatek času se pořádně nasnídat, následně vyprázdnit, pak i osprchovat, sbalit potřebné věci a pěšky se projít na start. Jsem uvolněný, dobře naladěný, plánuju si osobáček ve stovce kolem nebo i pod devítihodinovou hranici. Libor mi připomíná, že 54min. na každou desítku by mělo stačit. Já si připočítám nějaké pauzy na občerstvovacích místech a rozhoduju se pro tempo 50-51min. na desítku. Sobotní den vypadá také velmi hezky, svítí nám sluníčko a fouká přímořský vánek. Poprvé, co stojím na startu silničního ultra mě doprovází někdo z našeho VZS, ikdyž startuje až 15min. po mě a jde jen poloviční porci. Je to fajn pocit, že v tom nejsem sám, a že pak můžeme v oddíle ostatním vyprávět.
Přiblížila se doba startu, rychle jsem si ještě odskočil na malou a šel se s Liborem postavit do peletonu. Start! Vybíhám zvolna a předstsavuju si, že dnes to bude něco extra. Trasa se hodně klikatí celým městečkem, ale za to je pestrá, plynulá a zábavná. Všude kolem jsou totiž připraveni místní obyvatelé, aby nás povzbuzovali, případně občerstvili či pomohli. Běží se mi výborně, hlídám si jen své tempo, nožky mám lehké, dýchá se mi také dobře, jen mě pobolívá v krku při polknutí. Převýšení celé desítky je zhruba tři metry a bylo docela fascinující sledovat jak se s přibývajícími hodinami převýšení zvyšuje. První tři desítky otáčím kolem 50 minut a cítím se fajn, piju dle potřeby a snědl jsem kousek banánu. Ve čtvrté desítce již cítím, že to bude chtít nějaký přechod do chůze, či pauzičku v sedě a doplnit energii. Jsem ovšem trochu zklamaný, na občerstvení je totiž pouze ovoce, perník, sušenky, rozinky a docela mi chybí rýže nebo těstovina v bujonu. Polévková voda sice k dispozici je, ale perníček si do ní loupat nebudu. Po 40.km si uvědomuju, že to bude trochu bolet a budu rád jestli vůbec vydržím. Metu maratonu zdolávám ještě pod 3:45. Ovšem na 45.km přichází první kolaps, jdu k zemi, nemám křeče, ale nohy prostě neslouží. Prožívám si prapodivný tlak uvnitř stehen a lýtek, musím sednout, natáhnout nohy, dát je do vyšší polohy, abych ulevil tlaku. Pak stahuju kompresky ke kotníkům, sundávám boty i ponožky. Zkouším vstát a procházím se naboso po trávě a přemýšlím co se kuva děje. Dochází mi, že pod devět hodin to nebude a osobák je také v ohrožení. Vypil jsem dost vody? Nebylo moc koly? A co iontový nápoj, toho jsem se skoro nenapil? A nemixuju moc? Neměl bych víc jíst? Opravdu hodně kecám, sice v duchu a málo rubu. Možná bych se měl obout a pořádně to prat, jako s Koudym na Oravamanovi. Nějak se rozbíhám a končím první padesátku. Sedám si v depu na stoličku sám, nikdo kolem, protáhnu párkrát nohy a záda a vyrážím do dalšího kola, rozhodnutý dokončit 60.km a když to nepůjde tak vzdám. Střídavě běžím a chodím, okruh nějak plyne, ztrácím motivaci a koncentraci, deprese a smutek se prohlubuje. Napadá mě, že jsem tu zbytečně, když si to neumím užít. I skvělí utramaratonci občas vzdají, protože něco nevýjde, zpomalují a nemá smysl trápit tělo, když neběží to na co mají. Asi ještě nejsem dobrý ultranec, protože se tou chci dál protrápit až do totální vyčerpanosti. Dále jím pomeranč a vyborná kyselá jablíčka, která mě lehce osvěží a na chvilinku zapomínám na útrapy. Uličky Winschotenu znám již zpaměti a vím, že šedesátka je téměř hotová. 300m za bránou je depo a občerstvení, zase sedám a nechce se mi vstát. Ota říká, že je škoda vzdát, pokud aspoň chodím a trochu běžím a vlastně se sunu vpřed. Takže ani nevím proč, cítím se trochu trapně, že tu jen šaškuju a hrnu se do dalšího kola. Dan Orálek běží na vítězství, já běžím o přežití, poslední dva češi v závodě. Lenka zaběhla své první ultra skvěle jako třetí ve své kategorii, Martin Both dokonce druhý v kat. na 50km, UltraLibor a Radek Brunner svou stovku vzdali. Proč nejsem uvědomělý, zodpovědný ke svému fyzickému a teď už i psychickému zdraví a neukončím to? Co mě furt pohání? Jednou jsem si řekl, že jsem vzdal jen svůj první běžecký závod a další už nikdy nezdám. Jenže jsou i důležitější věci a přeci nejde o život. Jenže stojím, dýchám a pohybuju se. Tak jo, jdu dál dokud nepadnu. Po 70.km opět sedám v depu, čekají tam Libor s Lenkou s pivama a já jsem uplně hotový. Nicméně mažu bradavky na které jsem před startem zapomněl, školácká chybka. Piju pivko, které hladí bříško a klidní křeče, kterémě různě poslední tři hodiny provázejí v okolí žaludku, střev a ledvin. A také mě bodalo v levém plícním hrotu. Poprvé mě napadá, že bolavé grdelko signalizovalo nějakou virozku a proto dnes běžím pod své možnosti. Gratuluju Lence, loknu ještě piva od Libora a jdu do dalšího kola. Už se ani neptám proč. Někteří kamarádi si myslí, že to doběhnu. Jdu takovou pomalou desítku. Na 73.km kakám, no to je úleva, fyziologicky tedy funguji. Asi pivo, vole. 76.km mi blonďatá holanďanka vrazí do ruky Amstla, bo prý vypadám bídně. Tož dám si, je to třetinka pro děti, ale dvanáctka, lehce to se mnou zacloumá. Jdu dál, místy běžím. 80.km ani nesedám, proběhnu kolem partyje, že musím pokračovat. Začínám tušit proč. Chci dokončit závod. Předposlední desítku zvládám za hodinku. Ani nevím kde se to najednou vzalo, najednou mám víc odvahy než rozumu. Kroutím poslední kolo. Bolí mě už celý člověk. Neusínej, stále vpřed, chůze nebo běh, nic jiného mě teď nezjímá. Míjím občerstvení na 5.km, kolo se již zkracuje, jen menší půlka zbývá, zpomaluju, nemám sil. 97.km hroutím se v breku k zemi pod českou vlajku. Opravdu už nemůžu. Během minutky je u mě člověk, zcela automaticky mi zvedá nohy a šetrně masíruje. Ptá se mě, jestli má volat lékařskou pomoc, odmítám, nevzpoměl jsem si jak se řeknou funebráci. Zvedá mě na nohy a přesvědčuje mě, že musím dál, že jen tři kilometry. Mám strach, že ty tři km mohou trvat i hodinu. Liborovi jsem řekl, že skusím poslední kolo za hodinu taky. No tak to nevyjde. Nakonec se nějak rozejdu, po chvíli i rozběhnu. Několikrát přejdu do chůze a je tu posledních pár set metrů. Najednou jako zasažen bleskem, rozbíhám, běžím solidních 15km/h a finišuju. V cíli na mě všichni čekají, i Dan, který už spěchal dom, a já se někde válím, no ostuda jak cyp. Mám to za sebou a to bylo asi tak vše. Žádná radost, že jsem dokončil. Bylo to hodně přes čáru a o zdraví. Těšil jsem se do sprchy, na jídlo a spánek.
Večer jsme poseděli s panem domácím u dobrého jídla a pití, to už mi bylo zase celkem fajn. Pro příště si budu pamatovat, že na ultra závod je vhodné být úplně zdravý a mít trochu svého jídla. Samozřejmě je dobré si předem uvědomit, že stát se může cokoli a není ostuda přiznat si, dnes na to nemám, končím a vracím čip. No chip, no time!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
