Mořkovský zajíc 2013
Kde: Mořkov (okres NJ)
Kdo: Kačenka a BOBika
Co: 10 km
Výsledky
Foto: MK Seitl, Kuchařová, LaBeKl
Závod s krásnou zvlněnou trasou v lesním prostředí a pro mě též s překvapivým množstvím sněhu - chtělo to spíš krosové boty. Za příjemné startovné jsme dostali po závodě teplý čaj, párek a pivo/kofolu, Kačenka dokonce vyhrála v tombole masitou cenu! A protože ji to v poslední době pěkně běhá, prodrala se v kategorii na bednu! Myslím, že za rok se tu opět vrátíme - třeba si Tobík vyzkouší svého prvního Mořkovského zajíčka (běh pro děti)!!! ;)
BOBika
Kdo: Kačenka a BOBika
Co: 10 km
Výsledky
Foto: MK Seitl, Kuchařová, LaBeKl
Závod s krásnou zvlněnou trasou v lesním prostředí a pro mě též s překvapivým množstvím sněhu - chtělo to spíš krosové boty. Za příjemné startovné jsme dostali po závodě teplý čaj, párek a pivo/kofolu, Kačenka dokonce vyhrála v tombole masitou cenu! A protože ji to v poslední době pěkně běhá, prodrala se v kategorii na bednu! Myslím, že za rok se tu opět vrátíme - třeba si Tobík vyzkouší svého prvního Mořkovského zajíčka (běh pro děti)!!! ;)
BOBika
OSECKÝ PŮLMARATON
datum: 16.3.2013
účast: Jarek, Deni a Stoša
Stejně jako minulý týden se těšil Martin na svou jarní premiéru, tak i já se dnes moc těšil na jarní běh. Mrzelo mě, že jsem chyběl na Kobeřické dvacítce, kterou mám velmi oblíbenou, takže jsem byl rozhodnutý něco běžet dnes. Dlouho jsem zvažoval jestli Mořkovský zajíc nebo Osecká půlka, ale Jarek mě přesvědčil, že v Oseku bude hej. Logistika cestování tam byla sice lehce zběsilá, ale dorazili jsme v pohodě a po půl desáté jsme se všichni úspěšně zaregistrovali. Deni přijela vlakem z Olomouce do Hranic, já s Jarkem vlakem zase z Ostravy a z Hranic nás do Oseku vzali autem Petr s Verčou. Pro doplnění uvádím také, že Jarek na Svinov přiběhl z domu, nevím ale proč vyvádí takové cypoviny. No a proto se pak při závodě lehce šetřil.
Start závodu byl v 10:30, ani nevím kolik nás bylo, snad cca padesát. Uvidíme později ve výsledcích. Počasí panovalo proměnlivé, chvíli řádil Slunečník, chvíli Větrník a do toho všeho vstoupil i Mrakomor s pytlem sněhu. Občas nepříjemně sněžilo do očí, občas příjemně zahřálo sluníčko do zad a do lýtek, občas i nepříjemně fouklo pod tričko na bříško. Ihned po startu jsem se jaksi neuvědoměle zařadil na špici peletonu, respekťyve na druhém místě. To trvalo ovšem jen asi kilometr. Pak jsem se propadl na třetí místo. Po třech km jsem se nesměle zeptal na čas jednoho kolegy vedle mě. 11:55 mi znělo lehce přepáleně. Ale pocitově jsem se teprve dostával do obrátek, zahříval mašinu, ladil tepy, dechy, délky kroků apod. Pak mě kolega předběhl a držel solidní tempo až na konec prvního kola (čtvrtmaratonu). Následovalo rychlá občerstvení čili asi deci ionťáku a honem před kolegu zpět na třetí místo a do druhého kola. Trasa byla rovinatá, hezky kolem řeky Bečvy, většinou po asfaltu a trochu šotoliny. Takže ideální podmínky pro osobáček. Věděl jsem, že zimní příprava byla maximální, jarní tréninky po rovinách taky předpovídaly slušné tempo a tedy jsem plánoval posun osobáku kolem 1:25 až 26. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, mezičas na čtvrtce jsem nezaslechl, ale nějak jsem to cítil v koulích, že to bude hustý. Krize téměř nebyla, možná chvilku něco mezi 15-17km, ale v těch místech jsem stahoval borca na druhém místě. 2km před cílem jsem tušil, že na druhé místo asi už nedoběhnu. Nestíhal jsem už nadechovat nosem a mohutně jsem slintal. Bušení ve spáncích přehlušovalo hudbu z Rockyho, která mi pravidelně rezonuje v mozku. Cíl se blíží a já si radostně hlídám třetí pozici. Mám to za sebou a vychutnávám si tu spokojenost a uvolnění, které nastává po každém takticky zvládnutém závodu. Čas těsně pod 1:23 je pro mě více než výborný. Beru si čajík a čekám na ostatní. Odbíjí 89. minuta od startu a ze zatáčky se řítí Denča, vypadá skvěle, šlape do toho solidně a tuší další osobáček a prolomení hranice hodiny a 30 minut. Doběhla jakožto druhá žena celkově a první v kategorii. Jarek dobíhá se ztrátou několika minut pod 1:35, ale vzhledem k současnému stavu a formě je také spokojen. Přesnější výsledky budou později na webu. Užili jsme si to všichni. Později sedíme v restauraci U splavu, dáváme si gulášek, pivko a ovoce a plnými doušky vychutnáváme pozávodní atmošku s dalšími běžci zejména z MK Seitl a s Verčou a Petrem. Danuš řádí jako černá ruka, bo samozřejmě vyhrála nejvíc sexy kategorii. NO NÉÉÉ ASI!!!
Foto, Foto Zapro, Foto leszczynski
Výsledky
účast: Jarek, Deni a Stoša
Stejně jako minulý týden se těšil Martin na svou jarní premiéru, tak i já se dnes moc těšil na jarní běh. Mrzelo mě, že jsem chyběl na Kobeřické dvacítce, kterou mám velmi oblíbenou, takže jsem byl rozhodnutý něco běžet dnes. Dlouho jsem zvažoval jestli Mořkovský zajíc nebo Osecká půlka, ale Jarek mě přesvědčil, že v Oseku bude hej. Logistika cestování tam byla sice lehce zběsilá, ale dorazili jsme v pohodě a po půl desáté jsme se všichni úspěšně zaregistrovali. Deni přijela vlakem z Olomouce do Hranic, já s Jarkem vlakem zase z Ostravy a z Hranic nás do Oseku vzali autem Petr s Verčou. Pro doplnění uvádím také, že Jarek na Svinov přiběhl z domu, nevím ale proč vyvádí takové cypoviny. No a proto se pak při závodě lehce šetřil.
Start závodu byl v 10:30, ani nevím kolik nás bylo, snad cca padesát. Uvidíme později ve výsledcích. Počasí panovalo proměnlivé, chvíli řádil Slunečník, chvíli Větrník a do toho všeho vstoupil i Mrakomor s pytlem sněhu. Občas nepříjemně sněžilo do očí, občas příjemně zahřálo sluníčko do zad a do lýtek, občas i nepříjemně fouklo pod tričko na bříško. Ihned po startu jsem se jaksi neuvědoměle zařadil na špici peletonu, respekťyve na druhém místě. To trvalo ovšem jen asi kilometr. Pak jsem se propadl na třetí místo. Po třech km jsem se nesměle zeptal na čas jednoho kolegy vedle mě. 11:55 mi znělo lehce přepáleně. Ale pocitově jsem se teprve dostával do obrátek, zahříval mašinu, ladil tepy, dechy, délky kroků apod. Pak mě kolega předběhl a držel solidní tempo až na konec prvního kola (čtvrtmaratonu). Následovalo rychlá občerstvení čili asi deci ionťáku a honem před kolegu zpět na třetí místo a do druhého kola. Trasa byla rovinatá, hezky kolem řeky Bečvy, většinou po asfaltu a trochu šotoliny. Takže ideální podmínky pro osobáček. Věděl jsem, že zimní příprava byla maximální, jarní tréninky po rovinách taky předpovídaly slušné tempo a tedy jsem plánoval posun osobáku kolem 1:25 až 26. Jako obvykle jsem běžel bez hodinek, mezičas na čtvrtce jsem nezaslechl, ale nějak jsem to cítil v koulích, že to bude hustý. Krize téměř nebyla, možná chvilku něco mezi 15-17km, ale v těch místech jsem stahoval borca na druhém místě. 2km před cílem jsem tušil, že na druhé místo asi už nedoběhnu. Nestíhal jsem už nadechovat nosem a mohutně jsem slintal. Bušení ve spáncích přehlušovalo hudbu z Rockyho, která mi pravidelně rezonuje v mozku. Cíl se blíží a já si radostně hlídám třetí pozici. Mám to za sebou a vychutnávám si tu spokojenost a uvolnění, které nastává po každém takticky zvládnutém závodu. Čas těsně pod 1:23 je pro mě více než výborný. Beru si čajík a čekám na ostatní. Odbíjí 89. minuta od startu a ze zatáčky se řítí Denča, vypadá skvěle, šlape do toho solidně a tuší další osobáček a prolomení hranice hodiny a 30 minut. Doběhla jakožto druhá žena celkově a první v kategorii. Jarek dobíhá se ztrátou několika minut pod 1:35, ale vzhledem k současnému stavu a formě je také spokojen. Přesnější výsledky budou později na webu. Užili jsme si to všichni. Později sedíme v restauraci U splavu, dáváme si gulášek, pivko a ovoce a plnými doušky vychutnáváme pozávodní atmošku s dalšími běžci zejména z MK Seitl a s Verčou a Petrem. Danuš řádí jako černá ruka, bo samozřejmě vyhrála nejvíc sexy kategorii. NO NÉÉÉ ASI!!!
Foto, Foto Zapro, Foto leszczynski
Výsledky
Kobeřická dvacítka
Přiznám se, že
jsem byl už natěšený na dlouhý silniční běh. A určitě jsem nebyl sám. Na start
tradičního (před)jarního závodu se postavilo spousta běžců v našem
krásném dresu VZS . Celkem bylo na
startu 114 běžců hlavního závodu na 20 km a další na kratší vložené závody.
Počasí nám celkem přálo – nepršelo, nemrzlo a hlavně nefoukal vítr. Ale vzduch
se místy nedal dýchat – hlavně při průběhu obcemi.
Vůbec jsem netušil,
jaký čas od sebe můžu očekávat. Naběháno mám relativně dost, ale všechno jsem
odběhal pomalu. Žádná kvalita. A tak jsem začal opatrněji. Opatrně jsem běžel
skoro celý kilometr a pak mě to přestalo bavit a „prásknul jsem do koní“.
Mihnul jsem se kolem Jarka, pak kolem Denisy. To jsem už poněkud znervózněl,
jestli jsem to nepřepálil. Ale běželo se mi krásně. Tempo jsem držel až do
Kobeřic a to už jsem věděl, že letos pokořím svůj rekord této trati. Dařilo se
i ostatním. Denisa mě v závěru stahovala a kdyby byl cíl o kilometr dál…kdo
ví? Další členové přibíhali skoro v pravidelných intervalech a jestli se
nepletu, tak všichni si vylepšili své časy z let minulých. A někteří i hodně. Mimořádné uznání patří Denise za 2. místo v ženách
a Nikole, která byla 3. ženou v cíli vloženého kondičního běhu na 6km.
Uznání patří i nejmladšímu běžci VZS Vildovi, který se pral s šestikilometrovou
trasou. Už v autě po něm táta Koudy marně loudil taktiku závodu (zjevně se
chtěl přiučit), ale Vilík neprozradil. Až na zpáteční cestě se rozpovídal. Jeho
taktika „nezpotit se“ je zajímavou alternativou taktiky „zničit se“.
Ahoj na soustředění, či na Běhu JAK (nebo
jinde)
Vítěz Aleš Miko 1:08:13
Poky 1:18:45
Martin 1: 25:35
Deni 1:26:07
Koudy 1:28:00
Jarek 1:29:45
Dalibor 1:34:50
Ruda 1:35:33
Fík 1:39:12
Houbaři na 6km: Vilík, Malča, Nikola
|
|
Závěrečná etapa Lysacupu
datum: 23.2.2013
účast: Stoša, Wiatr, Poky, Deni, Fido, Jemel, Jarda, Koudy, Ruda, Keňan, Ivon, Dalibor, Lenia, Berďa a doprovod Zuza a Dan se Sabčou
Tak jsme se dočkali a závěrečná etapa tohoto ročníku Lysacupu je za námi. Nekteří jsou rádi a jiní by i klidně pokračovali ještě dalších pár týdnů. Já si však myslím, že to bylo dostačující a v pohodě si dám pauzu až do listopadu. Ono to však není úplně tak pravda, protože nás obvykle čeká milovaná Lysá koncem května, v červenci, v září při B7 a vůbec tam vlastně čeká den co den.
V sobotu ráno u Rajské boudy jsme jako tým opět vyrovnali naši maximální účast v počtu 14 borců a borek a taky nás doprovodili na vrchol další kamarádi. Specifikum této etapy byly hendikepy v časech startů jednotlivých výkonnostních skupin. Pro některé to mohlo být výhodné a pro další spíše nevýhodné. Já jsem jako každý rok předpokládal, že spíše klesnu a budu rád, když se udržím v první třicítce. O to větší překvapení pro mě bylo, že se podařilo dokonce o dvě místa zlepšit a zakončit tak letošní ročník na fajné dvacáté pozici. Poté co vystartovala hlavní skupina včetně všech dívek a žen, jsme se seřadili s kluky, co vybíhali s 2,5 minutovým zpožděním. Měl jsem šlušný přehled o ostatních a přemýšlel za koho se asi tak zařadím. Vyběhl jsem za Pokym, ale již před korýtkem jsem se posunul vpřed a zavěsil se na Péťu Škrabánka. Ten je totiž velmi zkušený borec a jeho tempo mi sedlo natolik, že jsem za ním běžel až na vrchol. Postupně jsme předbíhali peleton těch pomalejších a musím říci, že to šlo celkem hladce, ikdyž jsme museli několkrát do hlubšího sněhu. V lesíku za hospodou U Veličků proběhl kolem Tomáš Lichý, mě to nedalo a na chvilinku jsem se vydal za ním. Běžel s takovou lehkostí, že se to nedá ani popsat. Nevydržel jsem ani půl minuty, vystřelila mi tepovka, alespoň mě však dotáhl za Petra Š., který se mi lehce vzdálil. Pak už jsem nic nezkoumal a držel se za svým vodičem. Posléze pod Lukšincem s viditelnou ztrátou na Licháče nás začali dobíhat další elitní borci tzv. pětiminutoví. Za Lukšincem jsme se museli pohybovat kolem první desítky, to byl teda pocit. Na větrech nás s dalším zpoždením dohnalo zhruba pět dalších elitářů a pak už nikdo. Před vrcholem Petr zabral do finiše a já pro jistotu také, neboť jsem nevěděl, jestli mě nechce někdo ještě seknout. Díky hendikepům jsem si tak letos splnil první patnáctku. Největší dík patří samozřejmě Petrovi Škrabánkovi za to, že tak skvěle táhl. Skončil jsem tedy před Wiatrem, ale pokud vemu v úvahu real time, tak byl Martin o dvě minuty zase lepší. Jelikož se však nezúčastnil vyhlášení a nedorazil ani Poky, tak jsem všude chodil a chválil se a chvástal se, že jsem nová týmová jednička, tak jak to mám ve zvyku. Dnes jsem již střízlivý a dobře vím, že do týmové jedničky mám ještě daleko.
Po etapě jsme si sedli s bandou na čaj a na panáčka do Kameňáku, usušili jsme věci a pak seběhli zpět k Rajské boudě. Tam jsme se rozhodli, že se zajede do Kotelny ve Frýdlantu a že si dáme sauničku, bazének či třeba squash. Pak jsme lupli jedno pivko a jeli do Freuda na oběd, vyhlášení výsledků a pařbu. Jedli jsme a pili jsme a slavili a rozebírali a povídali jsme si o všem možném a hlavně o běhání. Při vyhlášení jsem si zašel i na bednu, kde jsem přebral cenu za Radima Pokyho, který uhájil krásné druhé místo v kategorii 40-50 let. Další bednařkou byla Deni za celkové 2.místo v ženách. Po vyhlášení byla tombola a pak už začala pořádná rokotéka, tak jak to máme všichni rádi. Pařili jsme solidně a snad mluvím za všechny, když řeknu: užili jsme si to super, byla to jízda! Letos to fakt mělo sílu, LC opět zlomil spoustu různých rekordů a vylepšil spoustu různých statistik. Na závěr děkuji všem členům oddílu, za to že běhali a účastnili se a sdíleli se mnou radosti z umístění hlavně v týmové soutěži, děkuji všem ostatním lysacupistům za úžasnou atmosféru při všech etapách a děkuji organizátorům za to, že to skvěle všechno dělají.
Jo a Milan byl zase nejkrásnější. Tak zas v listopadu nazdar!
Foto ;-)
účast: Stoša, Wiatr, Poky, Deni, Fido, Jemel, Jarda, Koudy, Ruda, Keňan, Ivon, Dalibor, Lenia, Berďa a doprovod Zuza a Dan se Sabčou
Tak jsme se dočkali a závěrečná etapa tohoto ročníku Lysacupu je za námi. Nekteří jsou rádi a jiní by i klidně pokračovali ještě dalších pár týdnů. Já si však myslím, že to bylo dostačující a v pohodě si dám pauzu až do listopadu. Ono to však není úplně tak pravda, protože nás obvykle čeká milovaná Lysá koncem května, v červenci, v září při B7 a vůbec tam vlastně čeká den co den.
V sobotu ráno u Rajské boudy jsme jako tým opět vyrovnali naši maximální účast v počtu 14 borců a borek a taky nás doprovodili na vrchol další kamarádi. Specifikum této etapy byly hendikepy v časech startů jednotlivých výkonnostních skupin. Pro některé to mohlo být výhodné a pro další spíše nevýhodné. Já jsem jako každý rok předpokládal, že spíše klesnu a budu rád, když se udržím v první třicítce. O to větší překvapení pro mě bylo, že se podařilo dokonce o dvě místa zlepšit a zakončit tak letošní ročník na fajné dvacáté pozici. Poté co vystartovala hlavní skupina včetně všech dívek a žen, jsme se seřadili s kluky, co vybíhali s 2,5 minutovým zpožděním. Měl jsem šlušný přehled o ostatních a přemýšlel za koho se asi tak zařadím. Vyběhl jsem za Pokym, ale již před korýtkem jsem se posunul vpřed a zavěsil se na Péťu Škrabánka. Ten je totiž velmi zkušený borec a jeho tempo mi sedlo natolik, že jsem za ním běžel až na vrchol. Postupně jsme předbíhali peleton těch pomalejších a musím říci, že to šlo celkem hladce, ikdyž jsme museli několkrát do hlubšího sněhu. V lesíku za hospodou U Veličků proběhl kolem Tomáš Lichý, mě to nedalo a na chvilinku jsem se vydal za ním. Běžel s takovou lehkostí, že se to nedá ani popsat. Nevydržel jsem ani půl minuty, vystřelila mi tepovka, alespoň mě však dotáhl za Petra Š., který se mi lehce vzdálil. Pak už jsem nic nezkoumal a držel se za svým vodičem. Posléze pod Lukšincem s viditelnou ztrátou na Licháče nás začali dobíhat další elitní borci tzv. pětiminutoví. Za Lukšincem jsme se museli pohybovat kolem první desítky, to byl teda pocit. Na větrech nás s dalším zpoždením dohnalo zhruba pět dalších elitářů a pak už nikdo. Před vrcholem Petr zabral do finiše a já pro jistotu také, neboť jsem nevěděl, jestli mě nechce někdo ještě seknout. Díky hendikepům jsem si tak letos splnil první patnáctku. Největší dík patří samozřejmě Petrovi Škrabánkovi za to, že tak skvěle táhl. Skončil jsem tedy před Wiatrem, ale pokud vemu v úvahu real time, tak byl Martin o dvě minuty zase lepší. Jelikož se však nezúčastnil vyhlášení a nedorazil ani Poky, tak jsem všude chodil a chválil se a chvástal se, že jsem nová týmová jednička, tak jak to mám ve zvyku. Dnes jsem již střízlivý a dobře vím, že do týmové jedničky mám ještě daleko.
Po etapě jsme si sedli s bandou na čaj a na panáčka do Kameňáku, usušili jsme věci a pak seběhli zpět k Rajské boudě. Tam jsme se rozhodli, že se zajede do Kotelny ve Frýdlantu a že si dáme sauničku, bazének či třeba squash. Pak jsme lupli jedno pivko a jeli do Freuda na oběd, vyhlášení výsledků a pařbu. Jedli jsme a pili jsme a slavili a rozebírali a povídali jsme si o všem možném a hlavně o běhání. Při vyhlášení jsem si zašel i na bednu, kde jsem přebral cenu za Radima Pokyho, který uhájil krásné druhé místo v kategorii 40-50 let. Další bednařkou byla Deni za celkové 2.místo v ženách. Po vyhlášení byla tombola a pak už začala pořádná rokotéka, tak jak to máme všichni rádi. Pařili jsme solidně a snad mluvím za všechny, když řeknu: užili jsme si to super, byla to jízda! Letos to fakt mělo sílu, LC opět zlomil spoustu různých rekordů a vylepšil spoustu různých statistik. Na závěr děkuji všem členům oddílu, za to že běhali a účastnili se a sdíleli se mnou radosti z umístění hlavně v týmové soutěži, děkuji všem ostatním lysacupistům za úžasnou atmosféru při všech etapách a děkuji organizátorům za to, že to skvěle všechno dělají.
Jo a Milan byl zase nejkrásnější. Tak zas v listopadu nazdar!
Foto ;-)
Šedý den nad Bezručem – 16. etapa, Malenovice, hotel Petr Bezruč
Čas letí a už je tu předposlední 16. etapa letošního Lysacupu. A pořadatelé na předvečer 55. výročí smrti Petra B. zvolili start vskutku uvážlivě – od vchodu hotelu pojmenovaného jeho jménem. Na startu se nás z VZS sešlo rovných 10 – Wiatr, Stoša, Poky, Deni, Ruda, Fido, Lenia, Jarek, Dalibor a já.
Ale nemuselo tomu tak být. Osádka výkonného vozu Felicia s řidičem Jarkem, který v autě rozhodně nectil Petra B. a nemlčel a pokud mlčel, tak v žádném případě to nebylo 100 let (http://basne.falconis.cz/bezruc-petr-ostrava.php a http://www.youtube.com/watch?v=MwCunpq9i8I), byla totiž nucena znovu ověřit, že Felicia ke Korýtku v zimě prostě nedojede a na posledním kopečku Felicia beznadějně končí. To ovšem Jarkovi nestačilo a chtěl své posádce ve složení Deni, má ségra Soňa a já ukázat více a sice otáčení vozu na cestě sevřené závějemi sněhu. Manévr mu téměř vyšel, ale zapomněl na jednu maličkost a to zmíněné závěje, ve kterých zcela spolehlivě zapadl. Už to skoro vypadalo, že start nestihneme a živě jsme si představovali, co by dělal Stoša na našem místě. Ale naštěstí se objevil Wiatr a Poky s dalšími lysacupisty a auto jsme společnými silami vrátili zpět na cestu. Jarek pak už neblbl a dojel až pod hotel. Takže jsme na start dorazili v plném počtu.
Do závodu jako obvykle vyrazily první holky, teda aspoň mi to říkali ostatní. Já stál vzadu a nic neviděl a pak jsme na tu sprinterskou zasněženou trať vyrazili i ostatní. Do cíle jsme doběhli v pořadí, který jsem uvedl už na začátku.
Tuhle sobotu nás Lysá slunkem nepotěšila a z barev byla k vidění jen bílá a hlavně šedá, tak trochu jako u Petra B. v básničce Jen jedenkrát:
Ale to je jenom zdání, Lysá si prostě dala šlofíka a už se chystá na tu barevnou přehlídkou, kterou na nás brzy nachystá. Ale o tom někdy příště. Teď už se těšíme na sobotu 23. 2. a na poslední etapu!
Ale nemuselo tomu tak být. Osádka výkonného vozu Felicia s řidičem Jarkem, který v autě rozhodně nectil Petra B. a nemlčel a pokud mlčel, tak v žádném případě to nebylo 100 let (http://basne.falconis.cz/bezruc-petr-ostrava.php a http://www.youtube.com/watch?v=MwCunpq9i8I), byla totiž nucena znovu ověřit, že Felicia ke Korýtku v zimě prostě nedojede a na posledním kopečku Felicia beznadějně končí. To ovšem Jarkovi nestačilo a chtěl své posádce ve složení Deni, má ségra Soňa a já ukázat více a sice otáčení vozu na cestě sevřené závějemi sněhu. Manévr mu téměř vyšel, ale zapomněl na jednu maličkost a to zmíněné závěje, ve kterých zcela spolehlivě zapadl. Už to skoro vypadalo, že start nestihneme a živě jsme si představovali, co by dělal Stoša na našem místě. Ale naštěstí se objevil Wiatr a Poky s dalšími lysacupisty a auto jsme společnými silami vrátili zpět na cestu. Jarek pak už neblbl a dojel až pod hotel. Takže jsme na start dorazili v plném počtu.
Do závodu jako obvykle vyrazily první holky, teda aspoň mi to říkali ostatní. Já stál vzadu a nic neviděl a pak jsme na tu sprinterskou zasněženou trať vyrazili i ostatní. Do cíle jsme doběhli v pořadí, který jsem uvedl už na začátku.
Tuhle sobotu nás Lysá slunkem nepotěšila a z barev byla k vidění jen bílá a hlavně šedá, tak trochu jako u Petra B. v básničce Jen jedenkrát:
Už nevím, kdy a kde
jsem slyšel jednou vypravovat pověst.
Kdes na severu země
je smutné údolí, sevřené vrchy;
to teskné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
..................
..................
Ale to je jenom zdání, Lysá si prostě dala šlofíka a už se chystá na tu barevnou přehlídkou, kterou na nás brzy nachystá. Ale o tom někdy příště. Teď už se těšíme na sobotu 23. 2. a na poslední etapu!
Valentýnský zimní běh
Dnes odpoledne jsme absolvovala Valentýnský zimní běh v Bělském Lese v doprovodu mé čtyřnohé kamarádky Aji. Byla sice velká inverze a těžší vzduch,ale teplota akorátní a trasa dobře vyšlapaná i značená. Ikdyž vím,že na Romanovy závody moc lidí nechodí, byl všední den a 16.hodina je pro některé pracující hraniční,přesto jsem čekala, že přijde více pejskařů, protože caniscrossy tady v Ostravě nikdo jiný nedělá ( alespoň o tom nevím). Trasa byla zpestřena menší překážkovou dráhou,kterou jsme s Ajou zvládly nelépe až v posledním kole a musím to moje psisko jen pochválit. Výhodou bylo,že Balážovci s pejsky byli před námi a Aja běžela úprkem za nimi. Myslím,že takový čas na 7km a v takovém terénu bych bez psa nikdy neměla-30,46s. Takže jsem dnes spokojena nejen s trasou,výkonem,ale hlavně s |Ajou,s kterou společně pokračujeme v přípravě na horskou výzvu,kterou chci absolvovat právě s Ajou.
Ve skromné počtu jsme poseděli u Bohuša,vyhrála jsme nové sportovní vodítko( které nyní opravdu potřebuji jako sůl,takže perfektní cena) Aju si pak vyzvedl Michal a já chvátala ještě na gymnastický trénink. Takže dnes celková makačka a zničena jdu spát. V sobotu dorazím a těším se. Lenia
15.etapa ŠANCE
V sobotu 9. února jsme se vydali na další etapu LC k hrázi přehrady Šance. Jako obvykle jsem cestoval s Rudou a dále naši posádku doplnily Denisa a Ivona. Ivon se chystala na roli šerpy, zatímco Deni dospávala čas po pařbě. Z ostatních členů ještě dorazili Berďa, Keňan, Wiatr, Dalibor a Fido. Vzhledem k tomu, že napadlo dost sněhu, tak se dalo předpokládat, že to bude etapa náročná a taky nebude možné tolik předbíhat. Já jsem byl po nemoci znatelně oslaben, zařadil jsem se tedy až do druhé padesátky běžců. Tato taktika se později ukázala jako zcela dostatečná, ikdyž jsem se možná mohl zařadit i o něco lépe. Celou trasu jsme běželi v jednom vláčku, neustále jsme se bořili v hlubokém sněhu a dokonce i roviny či seběh byly silově velmi obtížné. Tentokrát mě nezachránily ani skvělé botky, které mi dosti promokly. Pochopil jsem, že nějaké sněhové návleky mohly být velice užitečné. Tato etapa byla pro mě výjmečná i v tom, že jsem téměř neustále sledoval jen stopy před sebou a pohyboval se se skloněnou hlavou a plně se soustředil pouze na udržení rovnováhy v úzkém sněhovém korýtku. Kdykoli jsem se trošku rozhlédl, jestli budu předbíhat nebo v jakém jsem terénu, okamžitě jsem šlápl vedle a nabral porci sněhu. Zřejmě všichni mi dají za pravdu, že tahle štace byla fakt nejtěžší. Ale zase to bylo takové to pravé zimní dobrodrůžo. Za tým jsme tentokrát bodovali takto: skvělé 7. místo Wiatr, já 47. a Fido 59. a první body pro tým. Stále držíme 6.místo v celkovém pořadí a pevně věřím, že to už takto dotáhneme na naše historicky nejlepší umístění.
V kameňáku jsme se občerstvili a zhodnotili jsme etapu, počasí, podmínky, vhodnost oblečení a obutí atd. Já jsem si musel usušit dvoje ponožky, dvě trička a hlavně boty. Naštěstí jsou tenké a lehké a schnou rychleji. Celkem všichni jsme se shodli, že seběhneme raději přes Butořanku a Mazáček. Byla to správna volba. Šerpkyně Ivon a Nikol šly k transformátoru a do Ostravice, kde jsme je posléze nabrali do aut. I přes značnou náročnost a slabší zdravotní stav jsem byl rád, že jsem nepřerušil svou sérii. Ulevilo se mi až v autě, když jsem se převlékl do suchého, jo to byla pohoda a horký čajík k tomu. Doufám, že organizátoři splní co slíbili a takhle tvrdé podmínky už nebudou. Příště nás čeká Bezruč s hangem, ale myslím si, že to bude mnohem lépe prošlápnuté.
V kameňáku jsme se občerstvili a zhodnotili jsme etapu, počasí, podmínky, vhodnost oblečení a obutí atd. Já jsem si musel usušit dvoje ponožky, dvě trička a hlavně boty. Naštěstí jsou tenké a lehké a schnou rychleji. Celkem všichni jsme se shodli, že seběhneme raději přes Butořanku a Mazáček. Byla to správna volba. Šerpkyně Ivon a Nikol šly k transformátoru a do Ostravice, kde jsme je posléze nabrali do aut. I přes značnou náročnost a slabší zdravotní stav jsem byl rád, že jsem nepřerušil svou sérii. Ulevilo se mi až v autě, když jsem se převlékl do suchého, jo to byla pohoda a horký čajík k tomu. Doufám, že organizátoři splní co slíbili a takhle tvrdé podmínky už nebudou. Příště nás čeká Bezruč s hangem, ale myslím si, že to bude mnohem lépe prošlápnuté.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
