Peralba Sky marathon, Sappada, Italia 2011

Jednoho dne, někdy loni po nějakém Lysacupu jsem se rozhodl nadělit si k 35. narozeninám příjemný a krasný zážitek v Alpách, samozřejmě běžecký a vybral jsem si proto extrémní berglauf na Zupspitze. Ten se pak ovšem změnil na Peralba horská procházka (strašně se mi líbí tenhle název, Majkl říkal že to uváděl Google překladač, když si překládal italské stránky) což byl jen malý detail. Chvilinku mě mrzelo, že nedosáhnu vrcholu Zugspitze 2968m, že se nepodívám do téměř třech tisíc metrů nad mořem, že poběžím jen přes nějakou Peralbu 2693m, která je jen o něco vyšší než Gerlach. Každopádně mě posléze utěšilo, že je levnější startovné, že je to kratší cesta, že italské dolomity jsou taky nádherné, že bude skvělé počasí, že se "poběží" z kopečka do kopečka 4x atd. prostě samé plusy a pozitiva.

Inu vyrazili jsme dne 8.7.2011 v pátek po Majklově šichtě z Ostravy společně se Zuzkou a Jarkem do Olmíku, tam jsme přesedali k Džemelovi do berlinga a vyrazili směr Sappada. Dojeli jsme tam v noci a tak jsme prostě přespali kdesi u řeky. Ráno bylo krásné probuzení sluníčkem, všude kolem byly úchvatné skalnaté štíty vypínající se z hlubokých zelených lesů. Podotýkám, že je nutné to vidět, mé basnické schopnosti to popsat nedokážou. Po snídani jsme vyrazili na výlet, Majkl vymyslel, že bysme si vylezli na Monte Chiandin 2281m. Vycházeli jsme z parkoviště ve výšce asi 1410, šli jsme pomalu, dělali jsme fotky, Jarek točil video, kochali jsme se alpskou květenou atd., prostě normální výlet. Při sestupu jsme šli již o něco svižněji, takže alespoň já jsem to cítil lehce ve stehnech. Dole již čekal Mario, tak jsme si dali všici pivko. Potom jsme se přesunuli do tábora u řeky, kde se přidal poslední člen výpravy Minďa. V pozdním odpoledni jsme stihli sjet ještě do Sappady k prezentaci, pak prolézt pár obchodů a večer jsme samozřejmě trošku zachlastali, abychom zítra byli fit.

Ráno 10.7. jsme vstávali před sedmou, probíhaly standardní přípravy, vaření čaje, lehká sníďa, dopování hořčíkem (mě to posléze nezachránilo), dřepění v trávě s holou dupkou, hygiena, mytí ešusů, balení věcí, převlekání do závodních úborů. V osm hodin jsme se odebrali na místo startu, kde se již shromažďovali další fanatici. Jěště jsme stihli pár předstartovních fotek a 8.30 jsme odstartovali k nejtěžšímu závodu jaký jsme kdy absolvovali. Hned od začátku jsem vytvořil dvojci s Jarkem, těsně za námi se pohyboval Minďa s Džemelem, Majkl ten šel vpřed hned v prvním stoupání společně s Mariem, ale byli pořád nadosah. Vylezli jsme první kopec pěšky, jako i pak všechny další kopce, pak byla úžasná rovinka asi 2km k občerstvovačce, kde se dalo celkem slušně běžet, Majkl zvyšoval náskok, Mario se přidal do naší skupinky, takže jsme chvilku byli v pěti, po občerstvení jsme překonali průsmyk P.sso del Mulo a začal první seběh, tam jsem ztratil Majkla z dohledu a taky kluky za sebou. Seběhli jsme k další občerstvovačce, ještě předtím jsme mávli Zuzce do kamery a pak jsme začali šplhat na Monte Peralba, tam poprvé se chůze změnila v lezení po skále s využitím lan, tam jsem dostal první křeč ve vnitřních stehnech, tam jsem si poprvé uvědomil, že se už moc neproběhnu. Nicméně jsme vyšplhal Peralbu stále jěště na druhém místě (ne v celkovém pořadí, neblázněte) za Majklem. Nahoře jsem měl povznesenou náladu, bylo zase občerstvení, došli Minďa i Džemel, myslím že i Mario, Jarek byl trochu zpět. Sestup z Peralby byl chvilinku běh po hřebeni a pak normálně slaňování bez výbavy, jen tak holýma rukama po mokrém ocelovém či horolezeckém laně skalní úžlabinou, přes 100m dlouhý sněhový jazyk, prostě parádička téměř kolmo dolů, opravdu to bylo nejen o hubu, ale i o život. Dole pod Peralbou u chaty opět Zuzka s kamerou, kde jsem byl naposledy na druhém místě z kluků, jsme se zase posilnili a vyrazili do druhé poloviny závodu (vlastně od tama už to byl takový spíše boj se zdravím, boj o přežití). Při prudkém sestupu jsem hned po dvou minutách dostal takovou křeč ve stehně, že jsem lehnul a protahoval a masíroval, Minďa s Džemelem mi trochu pomohli protáhnout nohu, ale poslal jsem je dál a chvilku relaxoval a čekal až to povolí. Strávil jsem asi tři minutky v sedě, tak jsem se mohl pokochat a porozhlédnout po okolní krajině. Vyběhl jsem dál, ale po dvou minutkách brutální křeč do druhého stehna, zase jsem se složil do trávy a kamení a čekal, prošel kolem i Mario. Po odeznění jsem se vydal za Mariem, trasa se na chvilku zhorizontovala a já se lehce rozběhl, pro stehna to bylo dobré a trošku jsem vyklusal. Brzy jsem dohnal kluky Minďu, Džemela, Maria, zařadil se za ně a udržoval nějaké tempo, Majkl byl někde vpředu a Jarek někde vzadu, všichni již prožívali své osobní muka. Já třeba myslel na pana Murakamiho a na to že Pain is inevitable, Suffering is optional. Trasa se opět začala vertikalizovat směrem nahoru, ale nebylo to tak strašné dokonce přešly i křeče, protože jsem šel pomalu. Oddělil se Minďa, který posléze v posledním sestupu potkal Majkla, oběhl kolem něj, něco prý prohodili, Majkl se pousmál, Minďa se pousmál a byl z nás první. Já šel ve dvojci s Mariem třetí sestup i čtvrtý výstup. Ztratil se Džemel, který měl zdravotní potíže, počkal na Jarka a pak se vrátil po žluté snadnější trase do cíle. Při čtvrtém výstupu z 1457m do 2050m jsem opět křečoval, ale držel jsem se furt za Mariem, ten byl taky dost unavený, šel pomalu, aby šetřil lýtko. Tam nahoře se krajina opět trochu narovnala, tak jsem dokonce zase běžel, spíše takový potacivým, hadropanákovitým stylem, ale běžel. Poslední občerstvovačka byla před závěrečným seběhem, už vlastně jsem nevědel co do sebe, maximálně trochu vody, žaludek už byl zmatený z toho všeho. Mario se zastavil a upravoval botu. Tak jsem mu řekl, že pomalu běžím do cíle, potom jsem běžel trochu rychleji, předběhl jsem jednoho staršího pána, potom jsem ještě zrychlil s nohama podivně zkroucenýma do X, abych již moc nezabíral mediálními vasty a adduktory, kde mě stále provokovalo do křečí, myslel jsem už asi jen na to, že mám doma ženu a synka, že bych se měl vrátit živý a zdravý, že dole ve vsi je zřejmě zdravotní pomoc kdyby náhodou. Proběhl jsem kolem prvního domku, přešel na asfalt, nemyslel jsem už na nic, konečně jsem dosáhl vytouženého absolutního prázdna, prostě uplně čistá hlava, unavené tělo bylo totálně vyčerpané a běželo někde za mnou. Slyšel jsem italskou hudbu, viděl jsem nafouklý velký žlutý oblouk, proběhl skrz, zastavil a zvednul ruce, myslim, že jsem se i zasmál, ale byly to spíše slzy štestí. A to byl konec. Možná jsem řekl Zuzce něco na kameru, ale už nevím co. Byl jsem fakt rád, že to mám za sebou. Šel jsem se pozdravit s Minďou, pak doběhl Mario, tleskali jsme mu, potom doběhl i Jarek, probíhalo pár zmatených rozhovorů, hlášek, vzájemných gratulací, zážitků, dojmů a pocitů, probral jsem se v podstatě až v řece, která již nebyla tak ledová jako první den. Majkla jsem neviděl, ten dokázal jít do sprch, které byly směrem do kopce, řeka směrem z kopce. Pak již následovaly obvyklé věci, vyhlášení výsledků (všech šest nás bylo v rozmezí 6:28 až 7:04, to si najdete na webu), normální jídlo, tombola, kde jsme něco vyhráli a šupky do aut a cesta domů. V autě jsem měl poslední křeče, ale netrpěl jsem. Vlastně jsem netrpěl vůbec ani během závodu. Tak ještě jednou na závěr pro zopakování: bolest je nevyhnutelná, jestli budete trpět je jen na Vás.

Děkuju všem účastníkům zájezdu, obdivuju všechny co "horskou procházku" absolvovali, těším se na další výzvy, ikdyž nevím co by to mělo být, Death valley ultramarathon???, vzpamatujme se, nastačil by Yes!enický maratonek a B7, asi jo, že Majkle. Tak zase příště děcka někde. Přeji všem krásné léto.

Stoša

propozice: http://www.runinternational.eu/2011-calendar/july/669

web: http://peralbamarathon.altervista.org/

výsledky: http://peralbamarathon.altervista.org/inc/assoluta_maxi_marathon.pdf