Nekrolog za běžcem

Převzato z http://respekt.ihned.cz/ost-blog/c1-55335350-nekrolog-za-bezcem, 9. 4. 2012 09:27

Před týdnem našli v mexických horách tělo Bílého koně (Caballo Blanco), jak mu říkali mexičtí indiáni z kmene Tarahumarů. Hledalo ho 14 záchranných týmů včetně slavných světových běžců, kteří se sjeli z daleka, a po čtyřech dnech ho našli napůl sedět mezi kameny vysoko v horách. Vypadal prý, jako kdyby jen odpočíval. Pro ty, kteří nečetli slavnou knihu Born tu Run (Zrozeni k běhu) od Christophera McDougalla, tak Caballo Blanco byl legendární chlápek, který přivedl Tarahumary na slavné závody ultramaratónců ve Skalistých horách (160 km), aby bělochům předvedl, kdo jsou nejlepší běžci na světě. Tarahumarové – v obyčejných sandálech - ten závod vyhráli a pak se vrátili do Mexika žít si po svém, tedy běhat. Caballo Blanco tam odjel za nimi a posledních 15 let mezi nimi žil, běhal a organizoval ultramaratóny, jimiž proslavil celou tamní oblast Měděných kaňonů (Copper Canyons). Musel to být zvláštní člověk. Původem profesionální boxer, ale s boxem musel skončit, protože mu selhalo srdce, jež si potom léčil běháním. Původně se jmenoval Michael Randall Hickman, ale přejmenoval se na Micaha True, indiáni mu pak dali ještě jméno Caballo Blanco, které si osvojil. Na webu BBC je o něm pěkná reportáž, kde mluví o svých indiánských kamarádech, že „nejsou moudřejší než my, mají jen lepší paměť“. Pamatují si totiž, že člověk byl odjakživa v pohybu a že býval nejlepším běžcem na planetě – kdysi dávno lovil v afrických stepích antilopy tak, že je prostě uštval. Já také běhám téměř celý život, byť to už nijak nepřeháním, úplně mi stačí pražský půlmaratón a běhání v lesích podle nálady. Ale přestože jsem si myslel, že o běháním vím ve svých 55 letech už úplně vše, tento Caballo Blanco a kniha Born to Run mi přece jen odhalila jistá tajemství, na která bych možná přišel až příliš pozdě. Jsou v radách Tarahumarů, které ne-běžec asi nepochopí, ale oni třeba říkají, že nejlepší způsob běhu je ten, když si představujete, že běží zem pod vámi, ne vy po zemi. Anebo: nikdy nebojuj s tratí. Moje vlastní zkušenost je taková, že čím jsem starší, tím větší radost z běhu mám. Má to dva důvody. Ten první je, že člověk věkem snad přece jen zmoudří, takže dnes už své tělo nemučím a nezkoumám jeho limity, abych se o sobě něco dozvěděl. Ten druhý je biologický: srdce postupně přestává mít schopnost jít do vysokých otáček, takže se nedokáži uštvat téměř do bezvědomí, jak se mi to kdysi stávalo. O to hezčí je pak pocit, že běžíte jaksi zdarma a ocitáte se bezbolestně v příjemné bublině jiného času a prostoru. Cabballo Blanco věřil v mýtickou sílu běhání, chápal ho asi jako jistý druh jógy. S tím úplně souhlasím, ale asi by bylo dobré také říct, že chápat běh jako cestu ke zdraví či dokonce dlouhověkosti může být zrádné. Bůhví kolik toho Bílý kůň v životě uběhl, ale jistě to bylo mnoho tisíců kilometrů. Zemřel však na obyčejné 20 kilometrové trase v horách a bylo mu teprve 58 let.
---
A kdo by si chtěl přečíst něco o posledním závodě, ve kterém Dan Orálek doběhl druhý, může mrknout sem nebo přímo na stránky Dana (Až na dno Měděného kaňonu I, II, III, foto). O Cabballu Blancovi psal Dan i na běhej.com.