Salomon-run Den SLEZSKÝ MARATON

datum: 18.8.2012
účastníci: Deni, Ivon, Leňa, Stoša,

Onoho dne jsem vstal něco po šesté, cítil jsem se dobře vyspaný, odpočatý a hrozně natěšený na beskydské horské dobrodružství. Ještě větší radost jsem samozřejmě měl z toho, že jedu sdílet své zážitky jen s holkami  z našeho oddílu, což si pochvaloval již Berďa v Olomouci. Lenka mě vyzvedla v půl osmé na rondlu, pak jsme kousek dál nabrali twins a fičeli jsme směr Beskydy. Cesta utíkala rychle, alespoň na dálnicích, za Třincem už to bylo horší, ale odbočku na Dolní Lomnou jsme trefili napoprvé. Venku už bylo pěkné horko. Šli jsme se přihlásit, vyzvednout startovní čísla, pozdravili jsme se se známými tvářemi a pak zpět k autu převléknout. Ještě jsme udělali nějaké fotky a potom už jen courali kolem a čekali na start. Mezitím jsme probírali nějakou taktiku jak běžet,jestli máme dost pití a jídla a tak. Já jsem tedy plánoval pojmout to jako společný trénink na B7 s Deni ve dvojici.
Start byl v 9:30 a ihned po startu začalo pozvolné výživné stoupání směrem na Kozubovou, běželo se mi celkem dobře, ani nebylo potřeba přecházet do chůze, byl jsem před Denčou a trošku to tahal do rychlejšího tempa až jsem si udělal náskok pár desítek metrů. Leniu a Ivon jsem pak během závodu už neviděl. Na Kozubové jsem zvolnil a počkal na Deni a sbíhali jsme již společně. Občas jsme si dokázali prohodit pár vět o tom jak se nám dobře běží, jak jsme nabuzení endorfíny a jak je dnes krásně a jak je fajné, že trasa vede pěkně lesem a ve stínu. Při seběhu nás pár lidí předběhlo včetně Verči a Radúze, ale shodli jsme se na tom, že je to zbytečně pekelné tempo. Při stoupání na Ostrý, jsme je však opět dohnali a i s občasným přecházením do chůze jsme pokračovali dál. Pořád to dobře běželo zvlněným terénem ve stínu lesa až k chatě Kamenitý, zde byla občerstvovačka. Tady jsem udělal první chybu, polil jsem si celý batoh při plnění camelbacku. Telefon jsem naštěstí zachránil a schoval ho k Deni. Dali jsme si oba iontový nápoj a vodu, ale jaksi jsem se zapomněl najíst, nebo si alespoň nějaké jídlo vzít. To taky vyřešila Denča za mě, protože se se mnou o své zásoby podělila. Se žbluňkajícím žaludkem následoval dlouhý seběh po louce a pak opět do lesa. Závod pokračoval dalším stoupáním na Slavíč. Běželi jsme pořád hezky vedle sebe, pravidelně doplňovali tekutiny a vychutnávali jsme si krásnou přírodu. Postupně se však u mě začala blížit jakási krize, měl jsem najednou pocit, že mám v žaludku kámen. Nohy v pohodě běžely dál. Byl to takový zvláštní úsek přes Lačnov, pod Malým Polomem, Čuboňov, Burkův vrch, kde se zkazila cesta v občasnou blátivou břečku, přeskakovali jsme nebo podlézali klády a popadané větve a užívali si značné terénní nerovnosti. Nicméně jsme se snažili stále výborně spolupracovat, tzn. Deni mě táhla a kdyby mohla, tak i nesla. Nějak jsem se dokodrcal až ke kapličce na Muřinkový vrch, tam jsem si sedl, Deni si sedla vedle mě, já jsem se křečovitě usmál, ona se na mě usmála moc hezky, snažila se mě povzbudit, já ji zase přesvědčoval, že sama by si doběhla pro krásný čas. Ale zůstala věrně se mnou. Po chvilce odpočinku jsem měl tělo ztuhlé jak mrtvola. Tak jsem zavelel jdeme dál. Deni vyběhla jako laňka. Já se sotva držel na nohou. Navíc to bylo takové závěrečné, prudké, krátké stoupání pod Velký Polom, úplně na sluníčku a já chcípal. Minuli nás nějací dva tři běžci. Já se trápil a mrzelo mě to kvůli Denči, že jsem ji to kazil. Nakonec jsem ji přesvědčil, ať vyrazí kupředu, to bylo někde mezi rozhlednou Tetřev a chatou Severka a zbývaly necelé tři km do cíle. Když mi zmizela tak mě to paradoxně trochu donutilo běžet víc, abych ten závod opravdu solidně zakončil. Teď už vím, že to bylo v hlavě, prostě slabý morál, mladá holka mě zválcovala a já to asi neunesl, žaludek sice bolel, ale kousnout jsem se mohl, protože megakrize jsem už zažil třeba v Sappadě nebo při dvanáctihodinovce. Do cíle jsem dorazil minutku po Denči. Oba jsme se pak shodli, že to byla blbost rozdělit se před cílem a že jsme si doběh mohli vychutnat společně. No příště už takovou chybu neuděláme. Denisa zaběhla v podstatě svůj první oficiální maraton, ikdyž to nebyl nějaký klasicky silniční, rovinatý, ale horský. Já jsem se trochu zmátořil a šel jsem pro pivo. Právo prvního loku samozřejmě měla Deni a vypila dokonce čtvrtinu piva. Potom jsme si už jen vychutnávali cílovou atmosféru, sledovali dobíhající, většina ve vysmátém stavu a netrpělivě vyhlíželi Ivon a Leňu. Ty se nakonec setkali  pár km před cílem a doběhli krásně spolu. Na chatě Skalka jsme měli zajištěné sprchy,což hodnotím jako obrovské plus. Pak jsme si dali teplou polívku a tekutiny doplnili vodou. Následovalo ukončení časového limitu a celého závodu, pořadatel zorganizoval hodnotnou tombolu, ve které jsme bohužel nic nevyhráli a dále vyhlásili první tři muže a první tři ženy. V mužích zvítězil skvělý Ladislav Sventek a v ženách Kateřina Matrasová a Jana Juračková, které doběhly společně.
Byl to teplý letní superden strávený v nádherných Slezských Beskydech, které až tak moc prochozené nemám. Všichni jsme si to pořádně užili, zejména já v příjemné dámské společnosti. A myslím, že každý jsme byli velmi spokojeni se svými výsledky (viz odkazy v chatu). Tenhle závod by se Vám všem určitě líbil a líbil by se Majklovi, na kterého jsme také s úctou vzpomněli.

Foto
Výsledky